Úvod I

Úvod
Kapitola 1 - Teologické základy
Kapitola 2 - Pravdivost v liturgii

Kapitola 3 - Živá liturgie

Společenství církve - farnost, diecéze, univerzální církev - rozdělení služeb - příprava liturgie a společná zodpovědnost - liturgická formace a péče o nositele služeb - konzumní mentalita a nezralá seberealizace - ochota ke službě

13. Liturgie je úzce propojena s celým životem a vztahy v církevní obci (SC 10).
Dokládat tuto větu výše uvedenou citací, pokud náhodou nemyslíme pojmem církevní obec celou církev, je téměř nehorázné.
Proto má-li být liturgie živá, předpokládá opravdu živé společenství církve.
Papež Pavel VI. k tomu řekl: "Jsou věřící spojeni v lásce, v lásce Kristově? Pak je to živá farnost, zde je pravá církev... Jsou věřící spolu jen proto, že jsou přihlášeni v křestní matrice? Jsou shromážděním jen proto, že v neděli jsou na mši - a přitom se neznají a možná na sebe navzájem nevraží? Je-li tomu tak, pak církev není vnitřně spojena, to pojidlo, které ze všech má udělat skutečnou organickou jednotu, ještě nepůsobí..."
Podobně hovoří text 10. řádné synody biskupů, konané v říjnu 2001: "Síla společenství dává růst církvi do šířky i do hloubky ... silou církve je společenství, její slabostí jsou rozdělení a rozpory" (IL 62n).
Snad nejsilněji to vyjádřil papež Jan Pavel II. v apoštolském listě Novo Millenio Ineunte: "Nedělejme si iluze: bez této duchovní snahy by vnější nástroje společenství nebyly k ničemu. Staly by se bezduchými strukturami, spíše maskami, které společenství jen předstírají, než že by byly cestou k jeho vytváření a růstu" (čl. 43)... Musíme učinit církev domovem a školou společenství" (tamtéž).
Citovaný článek apoštolského listu je jasně zaměřen na budování společenství v církvi jako celku i v jakémkoli shromáždění jejích údů. Zdá se, že přímo odporuje duchu toho "základem je obec", alespoň v normálně chápaném smyslu "obce" = "příslušníků nějaké sociální skupiny" (nejčastěji třeba farnost). Cituji: "Dříve než začneme plánovat konkrétní iniciativy, je třeba rozvinout spiritualitu společenství a dovolit jí, aby se stala formačním základem všude tam, kde se formují lidé a křesťané, kde jsou vychováváni služebníci oltáře, zasvěcené osoby a pastorační pracovníci, tam, kde se budují rodiny a komunity. Spiritualita společenství znamená v prvé řadě obrátit srdce k tajemství Trojice, která v nás přebývá a jejíž jas máme zachytit také na tváři bližních, žijících kolem nás. Spiritualita společenství znamená též schopnost vnímat v rámci hluboké jednoty tajemného těla církve každého bratra ve víře jako někoho, kdo "mi patří", abychom dokázali sdílet jeho radosti i utrpení, vytušit jeho přání, postarat se o jeho potřeby, nabídnout mu opravdové a hluboké přátelství."
Obec je tedy pouze jednou z úrovní zpřítomnění církve.
Kardinál Ratzinger v knize "Singet dem Herrn ein neues Lied" (srovnej "Bohu zpívejte umělecky" - biblické předlohy církevní hudby Světský a lidský obraz liturgie a jeho odraz v liturgické hudbě a Před tváří andělů chci ti zpívat ) k tomu píše:
Katechismus má svou teologii liturgie trinitárně rozdělenou. Zdá se mi velmi důležité, že termín shromáždění se poprvé vyskytuje v kapitole o Duchu svatém v následujících slovech: "V liturgii nové smlouvy je každé liturgický úkon, zvláště slavení eucharistie a svátostí, setkáním Krista s církví. Liturgické shromáždění odvozuje svou jednotu ze společenství Ducha svatého, který shromažďuje Boží děti v jediném Kristově těle. Tato jednota převyšuje lidskou, rasovou, kulturní a společenskou příbuznost. Shromáždění se má připravovat na setkání se svým Pánem, aby bylo "lidem ochotným" ........
Na tomto místě je třeba připomenout, že slovo Gemeinde - obec pochází z reformační tradice a do většiny jazyků jej vůbec nelze přeložit. Jeho paralela v románských jazycích je "assemble" - shromáždění, který má ovšem trochu jiný význam.
Oba výrazy (obec i shromáždění) vyjadřují bezesporu dva důležité aspekty. Za prvé to, že účastníci liturgické slavnosti nejsou mezi sebou bezvztahová individua, nýbrž spojuje je liturgické dění ke konkrétní reprezentaci lidu Božího. Za druhé to, že zde jsou jako shromážděný lid Boží spolunositeli liturgického dění. Proti dnes obvyklému chápání obce se však musíme rozhodně bránit. Jak katechismus správně připomíná, stává se shromáždění společenstvím jen spolupůsobením Ducha svatého, netvoří se samo od sebe jako sociologicky uzavřená jednotka. Pokud ale shromáždění tvoří společenství pocházející od Ducha, pak tvoří vždy otevřenou skupinu, která přesahuje národní, kulturní a společenské hranice a projevuje se reálnou otevřeností těm, kteří nepatří k jejímu kmenovému stavu. Současné chápání obce však předpokládá převážně homogenní skupinu, která je schopna plánovat a provádět nejrůznější akce. K takto chápané obci pak může přistupovat pouze kněz skupině známý, ten, který je s mentalitou skupiny obeznámen. S teologií to však nemá nic společného. Když se například v katedrále shromáždí lidé, kteří naprosto netvoří sociologickou skupinu a kteří se vůbec nemohou sjednotit na společném zpěvu, tvoří pak nebo netvoří obec? Ano, tvoří, neboť společné obracení se k Pánu ve víře a přiblížení se Pána k nim je vnitřně stmeluje podstatně více, než je toho schopna pouhá společenská příslušnost. (konec citátu).
Na prvním místě tedy stojí nutnost začít v duchu evangelia vytvářet živý lid Boží - a to ještě dříve, než začne bohoslužba.
Bohoslužba je však jedním z nejlepších prostředků k vytváření takového živého lidu Božího. A chtít slavit teprve až takový lid vytvoříme je skoro jako obracet se k Bohu teprve tehdy, až se vlastními silami staneme dostatečně dokonalými.

14. Toto povolání ke skutečnému společenství církve nezahrnuje jen právě shromážděnou obec, ale také žité vnitřní spojení s celou místní církví a církví univerzální, s církví vítěznou a trpící (vzývání svatých a vzpomínka ¨na zemřelé). (ještě pregnantněji závěr preface a Sanctus, které nemůže být aklamací obce, ale explicitní připojení se k vítězné církvi a liturgii nebeské.)
Jeho liturgickým výrazem je zmiňování diecézního biskupa a papeže v eucharistické modlitbě; dále přímluvy, v nichž shromáždění překračuje hranice svých vlastních potřeb: tváří v tvář nejrůznějším problémům druhých lidí se modlí za růst Božího království v celé diecézi a na celém světě; a také závěrečné poslání mše "Jděte ve jménu Páně": v něm jsou společenství i jednotlivci vyzýváni, aby s odvahou a úměrně k přijatým obdarováním přijali spoluzodpovědnost za celé dílo evangelia.
Jsou to zajisté znamení jednoty s "vyššími celky", avšak nejúčinnějším znamením může být již v druhé poznámce k bodu 12 zmiňovaná a alespoň občas (1x měsíčně?) praktikovaná univerzální forma liturgie.
Z přiloženého projevu Marlene Wartenbergové cituji: Slavící obec nebo skupina slaví bez kultovního zřetele jen sama sebe, místo aby si uvědomila co nejširší celosvětovou spoluúčast na téže samé radosti. Tato ztráta zřetele se ukázala například minulou sobotu na celosvětovém dnu hospicového hnutí. S pocitem neobvyklého štěstí se zpívalo všude na charitativních ekumenických koncertech Händelovo "Hallelujah" z "Mesiáše" ve zvláštním vědomí v tu chvíli celý svět objímajícího společenství. Kdo si však při této "vysoké" a navenek projevené duchovnosti uvědomil, že každý nedělní Introit a celý liturgický pořádek gregoriánského propria by mohl být permanentním výrazem tohoto celý svět objímajícího společenství církve. Je-li něco nepovinné - ad libitum - nemusí to vždy bezpodmínečně být důvodem k radostnému nerespektování. Je to také svoboda k závaznosti. Právě závaznost v řádu tvoří spojení s celkem. (konec citátu).

Sounáležitost s diecézí vyžaduje především oboustranně živý vztah s biskupem - ten má závažný úkol být "služebníkem společenství". Znamená to na jedné straně biskupovu starostlivou a všestrannou podporu života farní obce, na straně druhé ochotné zapojení farnosti do biskupem vedené služby evangeliu v rámci celé místní církve. Takové společenství umožňuje farnosti, aby žila z duchovního i materiálního bohatství celé diecéze a zároveň ho obohacovala o své vlastní hřivny.
Účast na životě univerzální církve se naplňuje podobně: čerpáním z bohatství života celé církve a přiměřenou účastí na její službě, starostech i radostech.
Jsou-li tato pouta živá (samozřejmě úměrně možnostem konkrétního společenství), budou mít svoji autentickou živost i znamení, která o nich v liturgii vypovídají. A která takové společenství také zároveň spoluutvářjí.
Důležité je, že požadavek, aby liturgie byla nesena živým společenstvím Božího lidu
(na všech jeho rovinách - ve farnosti, diecézi i univerzální církvi), má význam nejen pro vnitřní obnovu církve, ale i pro její plodnou přítomnost ve světě. (srov. Jan 17, 21)

15. Má-li se v liturgii živě "zjevovat" církev jako Kristovo tělo, v němž všechny údy spolupůsobí k dobru celku, musí se živě uskutečňovat rozdělení služeb. K tomu již v poznámce k bodu 6.
"Liturgické úkony přísluší celému tělu církve, jsou projevem celého těla a na celé tělo působí" (SC 26) a "... každý věřící má konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci" (SC 28). Tam, kde by farnost byla "zklerikalizovaná" a vedená systémem "jednoho muže", projeví se to zákonitě i na podobě liturgického slavení, které pak nevyjadřuje dostatečně, nebo dokonce přímo popírá výše zmíněný princip.
Svěcení služebníci (tj. biskup, kněží a jáhni) jednají v osobě Krista - Hlavy ("in persona Christi Capitis"), tzn. v jeho pověření a autoritě, ne z vlastního zmocnění ani z pouhého pověření shromážděním. Děje se tak v síle církví uděleného svěcení, kterým je Duch Svatý k tomu uschopnil. Při liturgii proto předsedají shromáždění (KKC 1142) a jako pastýři ho vedou a sytí Božím slovem a milostí (LG 11).
Ostatní služby, které se nepředávají svěcením, ale jsou svěřovány svým nositelům prostým ustanovením, jsou služby vlastní laikům, nikoliv duchovním. Jsou to skutečné liturgické služby a nelze je chápat ani jako suplování úlohy svěcených služebníků, ani jako pouhé průchozí stupně k získání svěcení. Jedná se především o samostatnou a trvalou službu akolyty a lektora, které se mají udělovat bez rozdílu jak těm, kteří směřují ke kněžství, tak i ostatním. Také další členové shromáždění vykonávají skutečnou liturgickou službu (např. varhaník, kantor, členové chrámového sboru, ti, kdo konají sbírku a přinášejí dary, sakristán, ostiář, katechista ap.; srov. SC 29). Bylo by možné využít pravomoci biskupské konference a zavést řádné liturgické ustanovení i pro některé tyto služby.

16. Rozdělení služeb pomáhá vytvářet vědomí spoluzodpovědnosti všech za liturgické slavení. Aby se mohla tato spoluzodpovědnost prakticky uskutečňovat, je třeba podněcovat vznik farních liturgických pracovních skupin, (nejen farních, ale při všech společenstvích, které liturgii pravidelně slaví) jak je to po mnohá desetiletí běžné v mnoha farnostech v zahraničí. Taková skupina se pak pod vedením zodpovědného kněze či jáhna pravidelně podílí na přípravě nedělní bohoslužby i jiných slavností. Měli by ji tvořit zodpovědní a příslušně vzdělaní členové farní obce, kteří zastupují jednotlivé liturgické služby. Bylo by krásné, kdyby to tak fungovalo třeba i při katedrále VVV.

17. Pro živé slavení bohoslužby a její hlubší prožívání je velmi důležité neustálé prohlubování poznání liturgie - trvalá formace.
a) První oblastí formace jsou studenti teologických fakult, a to jak kandidáti kněžství, tak i budoucí trvalí jáhnové, pastorační asistenti a asistentky. Nauka o liturgii musí být chápána jako disciplína, která patří mezi hlavní teologické obory (SC 16). Musí vycházet ze základních teologických principů. Teorie však má být spojena s praxí, takže studenti nejenže se slavení liturgie účastní, ale také se podílejí na jeho přípravě. Slavení v menších společenstvích umožní rozpoznat význam jednotlivých úkonů a prvků liturgie.
b) Druhou oblastí je stálá liturgická formace kněží a jáhnů již působících v pastorační službě. Bylo by dobré obnovit tradici "liturgických dnů", kde by účastníci byli seznamováni s novými poznatky a teologickým vývojem.
c) Stálá formace věřících by měla být ve farnostech zajišťována aktivitou nejen kněze, ale celého pastoračního týmu (farář, jáhen, katecheté, kantor, akolyté, lektoři, schola). Především lektoři a akolyté (a vedoucí kůru - regenschori, na Moravě kantor, sbormistři a vedoucí schól) mají být nejen sami formováni, ale mají být zároveň aktivními pracovníky na formaci druhých (ministranti, scholy). Podíl všech zmíněných služebníků na přípravě nedělní bohoslužby a jiných slavností je třeba všemožně podporovat.
Všem, kteří se trvale a aktivně věnují liturgickým službám, by měla být věnována také dostatečná osobní pastorační péče a pomoc.
Správně a hodnotně slavená liturgie s rozdělením služeb je tou nejlepší formací věřících. Je zřejmé, že na liturgické formaci se významně podílejí také rodiče při rodinné výchově.

18. K plné, uvědomělé a aktivní účasti na bohoslužbě jsou věřící mocí křtu nejen oprávněni, ale i zavázáni (srov. SC 14).
Tomu však může být na překážku na jedné straně konzumní mentalita společenství, projevující se sklonem ponechat všechno na knězi, případně na "hrstce věrných", neochotou převzít jakoukoliv službu a sklonem nechat se při liturgii pasivně a pohodlně "obsloužit".
Na druhé straně může být ovšem zdrojem velkých problémů nezralá snaha po sebeprosazení a seberealizaci jednotlivých věřících, kteří se pak zmocňují liturgických služeb jako osobního privilegia, nepřistupují k nim jako ke skutečné službě a nejsou ochotni ponechat prostor pro uplatnění ostatních. Tohoto pokušení nejsou prosti ani svěcení služebníci.
Motivací všech členů společenství (farního i širšího, viz například hostování chrámových sborů a schól) k aktivnímu přijetí podílu na liturgických službách by měla být pokorná a zároveň odvážná ochota sloužit svými hřivnami a obdarováními Bohu i bratřím a sestrám a zároveň ponechat prostor pro právoplatné uplatnění druhých.

Kapitola 4 - Podoby slavení liturgie

19. Středem liturgického života křesťanské obce a zároveň zdrojem její jednoty je nedělní slavení eucharistie. Slavení neděle je jedním ze základních "poznávacích" znamení křesťana.
V "den Páně" (Zj 1, 10) se církevní obec shromažďuje v Duchu Svatém kolem vzkříšeného Pána a "skrze něho, s ním a v něm" vzdává chválu a dík Otci. Pastýři církve mají věřící stále povzbuzovat k tomu, aby "slavili toto podivuhodné dílo, které Kristus ve svém velikonočním tajemství vykonal" (apoštolský list Vicessimus Quintus Annus, 6). Jestliže by věřící z lhostejnosti dlouhodobě zanedbávali svou účast na nedělní bohoslužbě, byl by to projev a důsledek jejich odcizení se Kristu a životu celé obce.
Nedělní eucharistie je (mimo jiné i) shromážděním farní rodiny kolem Pánova stolu slova a eucharistie. Zároveň je neděle svátkem rodiny, která se má v tento den také shromáždit kolem rodinného stolu. Stále častější absence rodinného setkání u slavnostního stolu v neděli i o jiných příležitostech může negativně ovlivňovat chápání významu společného setkání farní obce kolem nedělního stolu slova a eucharistie. Někdy také přemíra nedělních akcí mimo farnost (poutě, zájezdy, setkání) má na společné slavení nedělní bohoslužby negativní vliv. Rozměr farnosti jako rodiny by mohl být vyjádřen také např. přátelským setkáním farníků po bohoslužbě na způsob starokřesťanské agapé.
Jestliže hovoříme o nedělní eucharistii jako o povinnosti (CIC 1247), pak musíme hovořit také o právu věřících na toto slavení (CIC 213n). Neslaví-li obec nedělní eucharistii, je to pro její existenci a životnost ohrožující. Je třeba udělat vše pro to, aby pokud možno všem společenstvím bylo nedělní eucharistické slavení umožněno.
Trvale přijatelným řešením není zvyšování počtu mší sloužených jedním knězem a ideální zřejmě také není - i když v podmínkách některých farností se tomu dnes nelze vyhnout - sjíždění nebo přepravování věřících na mši mimo jejich skutečnou farnost, neboť mají žít jako církev v místě (místní církev) (místní církev v tomto smyslu je zmatečný termín) a slavení nedělní eucharistie k tomu neodmyslitelně patří.
Je třeba (především se modlit za kněžská povolání a svaté kněze, protože jiní než ti, kdo se upřímně o svatost usilují (jakož i ve všech jiných povoláních křesťana) ničemu opravdu nepomohou)) zkvalitnit pastoraci nových kněžských a jáhenských povolání. Zároveň není třeba se obávat svobodné diskuse o podobě této služby v dnešní církvi, způsobu přípravy a požadavcích kladených na její kandidáty.
V církevních obcích, ve kterých se pro nedostatek kněží nemůže v neděli slavit eucharistie, je třeba vyzývat k tomu, aby se věřící sešli ke slavení bohoslužby slova - pravidelný týdenní rytmus by neměl být narušen a přítomnost Pána ve společenství a ve slově je také reálnou přítomností. K tomu je jistě nutné zajišťovat duchovní i odbornou formaci osob vhodných
k vedení těchto bohoslužeb, ale také dbát na to, aby věřící dobře rozlišovali mezi uvedeným typem nedělní bohoslužby a skutečným aktuálním slavením eucharistie.

20. Samo slavení eucharistie v sobě nese několik základních významů, které jsou podstatné pro plnohodnotný život z evangelia, a je tedy důležité je v životě křesťanské obce prožívat v celé jejich šíři. Trvalá jednostrannost by nepochybně vedla k mrzačení života víry.
"Nevyčerpatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými jmény", která se pro její označení v církvi používají, a "každé z nich vyzdvihuje některé její rysy" (srov. KKC 1328 - 1332):
Eucharistie, mše sv., je díkůvzdáním Bohu (řecké sloveso eucharistein znamená právě "děkovat"), je to také Nejsvětější oběť, neboť zpřítomňuje Kristovu oběť na kříži a zahrnuje i oběť církve. Zároveň je to i Večeře Páně, protože jde jednak o večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky v předvečer svého utrpení, a také o předjímání svatební hostiny Beránka v nebeském Jeruzalémě. Od dob prvních křesťanů se nazývá lámáním chleba, neboť se v ní vyjadřuje, že všichni, kteří přijímají jediný rozlámaný chléb, Krista, vstupují do společenství s ním a vytvářejí s ním jedno tělo. Výraz přijímání (communio) vyjadřuje, že věřící k sobě důvěrně přijímají Krista a on přijímá je, spojují se s ním a on jim dává účast na svém těle a své krvi. Mši sv. uzavírá vyslání věřících, missio ("jděte ve jménu Páně"), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě.
Vztah všech těchto rovin a jejich různé zdůraznění při konkrétním slavení (nedají se samozřejmě všechny vyzdvihovat najednou) (je nutné je vůbec vyzdvihovat? Nejsou snad znamení těchto rovin v liturgii vyváženě přítomna? ) vyvolává řadu otázek a skutečných nebo zdánlivých problémů - je dobré o nich hovořit. (Nevyvolává ty problémy právě jen vyzdvihování jednotlivých rovin?)

21. Liturgie nezahrnuje jen samotnou mši sv., ale také slavení ostatních svátostí, svátostin, liturgického roku a denní modlitby církve.
Svátosti Nového zákona ustanovil Ježíš; je jich sedm, týkají se všech úseků a všech důležitých okamžiků života křesťana: díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Tradičně se rozdělují na svátosti uvedení do křesťanského života neboli iniciace (křest, biřmování, eucharistie), svátosti uzdravení (smíření, pomazání nemocných) a svátosti, které slouží společenství a poslání věřících (kněžství, manželství). Eucharistie v tomto organismu zaujímá jedinečné postavení, protože "ostatní svátosti jsou k ní zaměřeny jako
ke svému cíli" (srov. KKC 1210n).

V oblasti křesťanské iniciace je důležité vyhodnotit zkušenosti s obnoveným katechumenátem a s vytvářením skupin katechumenů. U dospělých nelze od udílení křtu a eucharistie oddělovat biřmování. Je to proti smyslu iniciace a její jednotě - eucharistie představuje její završení. Biskup se buď sám ujme celé iniciace dospělého, nebo ji celou svěří příslušnému knězi a s nově pokřtěnými se pak může osobně setkat třeba v závěru velikonoční doby. Při samostatné přípravě k biřmování (u dospělých, kteří byli pokřtěni v dětství) je třeba zdůraznit souvislost této svátosti s celou iniciací, zvláště se křtem. U křtu dětí by neměl být opomíjen církevní aspekt této svátosti: nově pokřtěný je začleněn do konkrétní místní církevní obce. Křest tedy není soukromou záležitostí, ale slavností farní rodiny, kterou rodina pokřtěného má spoluvytvářet. (srov. KKC 1213 - 1413)

Pro správné slavení svátosti smíření je třeba neustálé formace v oblasti vnitřního obrácení, jehož motivem je blízkost Božího království v Kristu (srov. Mk 1, 15). Kající pobožnosti, duchovní obnovy, společné slavení svátosti smíření a v neposlední řadě kvalitní duchovní a liturgické texty - to vše lze velmi plodně využívat k překonání formalismu zpovědí - nesmírně cenné je zde vše, co pomáhá autenticky rozpoznávat a hojit odcizení hříchu v mnoha složitých hledáních i zodpovědnostech současných lidí. Ponechávat je v procesu obrácení bez duchovní pomoci církve znamená podkopávat posléze plodnost samotné liturgie svátosti smíření.
Dosti opomíjeno bývá pokání prožívané nikoliv jako akt osobní zbožnosti, ale jako postoj společně nesený celou obcí (např. při kajících bohoslužbách v postní době), která se spolu s Ježíšem solidarizuje s hříchem zasaženým světem a zástupně za celé lidské společenství se kajícně obrací k Otci (srov. Mt 3, 13-17, KKC 1422 - 1484)

U svátosti pomazání nemocných je nutné prosazovat (proti stále ještě rozšířeným představám) jasné vědomí, že se jedná o svátost pro nemocné, nikoliv umírající (tou je viatikum). Je velmi potřebné promýšlet běžnou praxi udílení této svátosti a navázat ji intenzivněji na celý komplex lidské (především rodinné), zdravotní a duchovní péče o nemocného. Nemocní a staří lidé ve farnostech jsou darem i výzvou pro celé společenství, které by mělo nacházet cestu, jak se jich opravdově ujímat a umožnit jim účast na společném životě z evangelia. V této souvislosti pak mají významnou roli i bohoslužby se společným udílením této svátosti. (srov. KKC 1499 - 1525)

Slavení svátosti manželství, které je samo o sobě velmi prosté, vyžaduje kvalitní lidskou i křesťanskou přípravu snoubenců, což je ale především otázka pastorační.

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi poslání vést Boží lid, které svěřil apoštolům Kristus. Ti, kdo jsou k této službě voláni, by měli radostně odpovědět a snažit se být co nejlepšími služebníky lidu Božího. My ostatní bychom je měli podporovat modlitbou. Kristova přítomnost v knězi se nemá chápat tak, jako by byl kněz dokonalý a zbavený vší lidské slabosti. Síla Ducha Svatého neruší lidství kněze. Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství (všeobecné kněžství). Je však zvláštní služba, udělená svátostí kněžství. Jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství.

Svátostiny ustanovila církev k posvěcování některých církevních služeb, některých životních stavů, nejrůznějších událostí křesťanského života, i používání věcí prospěšných člověku. Odvozují se z křestního kněžství: každý pokřtěný je povolán být požehnáním a sám žehnat. Žehnání je vždy chválou Boha a prosbou o jeho dary a mnohá z nich mohou běžně konat laici. Některá požehnání mají trvalý dosah: zasvěcují osoby Bohu a vyhrazují předměty a místa pro bohoslužebné účely. Patří sem také exorcismy, tedy prosby církve (která také stanoví pravidla o jejich používání), aby ve jménu Ježíše Krista byla některá osoba nebo předmět chráněna proti vlivu zla a vymaněna z jeho poroby. (srov. KKC 1667 - 1673)

Všechny svátosti mají za svůj cíl poslední paschu (přechod) Božího dítěte, která je přes smrt uvádí do života v Království. Církev ho jako matka doprovází na konci jeho pouti, aby ho předala do rukou Otce. Při slavení pohřbu se zaměřuje na to, aby vyjádřila se zesnulým účinné společenství, aby se na něm podílela obec věřících a aby byl zvěstován věčný život. (srov. KKC 1680 - 1690)

22. Liturgický rok byl koncilní reformou pozměněn. Obnova přinesla zdůraznění slavení jednotlivých tajemství Kristova života jakožto zásadních událostí dějin spásy, která dostala v běhu liturgického roku absolutní přednost před oslavou světců. Prakticky to znamená především již zmíněné výrazné vyzdvižení neděle, dne Páně, kdy si církev připomíná Ježíšovo zmrtvýchvstání. Velká péče byla věnována také tomu, aby dostatečně vynikla vlastní dynamika jednotlivých liturgických dob a svátků Páně (srov. SC, kap. 5). Život křesťanské obce by se měl odehrávat především v jejich rytmu.

23. Denní modlitba církve (breviář) je hlasem církve, celého tajemného Těla vzdávajícího chválu Bohu. Je to veřejná modlitba, ale také zdroj zbožnosti a živý pramen osobní modlitby. Podle dávné křesťanské tradice je sestavena tak, aby Boží chvála posvětila celý průběh dne i noci. Někteří věřící mají účast na této modlitbě uloženou jako závazek (svěcení služebníci, řeholníci), všem se však velmi doporučuje. Přednost má modlitba konaná ve společenství. (srov. SC, kap. 4) Jak potvrzují zkušenosti mnoha farností, nějaká podoba společné účasti na denní modlitbě církve je pro křesťanskou obec velkým duchovním obohacením a také plodným sjednocujícím prvkem. Na překážku však může být někdy příliš složitý výběr textů a také vysoké náklady na pořízení příslušných knih. Zjednodušené a cenově dostupné vydání breviáře (např. jen prostý čtyřtýdenní cyklus ranních a večerních chval) (nebo stejně potřebný cyklus nezjednodušený ale vybraný ranních a večerních chval pro všechny liturgické příležitosti, které mohou padnout na neděli) není ještě, bohužel, v češtině (ani v latinském vydání určeném ke zpěvu - možná technická spolupráce s SDH) k dispozici.

24. Je třeba podporovat liturgické slavení pro speciální skupiny (senioři, nemocní, mládež, děti,... ), které nenarušuje jednotu farnosti a je vždy zaměřeno ke slavení celé obce (církve) , ale zároveň legitimně umožňuje hlubší přiblížení liturgických forem konkrétní situaci účastníků. Zvláště bohoslužby pro děti, které je vždy třeba pečlivě připravit, umožňují dětem velké aktivní zapojení včetně služeb, a děti jsou tak nenuceně uváděny do symbolické struktury liturgie. Homilií mohou být osloveny jim odpovídajícím způsobem.
Tak jak byly v bodě 20 zmíněny různé roviny významů mše svaté a jejich eventuální vyzdvihování při aktuálním slavení, je možné, a podle našeho názoru i podstatné, uvědomit si a při jednotlivých slaveních vyzdvihovat (možná oprávněněji než roviny významů) úrovně obecenství. Jde o téměř spojitou škálu od "my, co jsme se dnes sešli" přes "církev v místě, farnosti", "místní církev (ať na úrovní diecéze, provincie nebo b. konference)", "univerzální církev na celém světě" až po "spoluúčast na nebeské liturgii spolu s anděly a svatými". Každá z těchto rovin má svůj přirozený soubor hudebních znamení, žádná z těchto úrovní nelze (spolu s příslušnou liturgickou hudbou) beze škody systematicky zanedbávat. Tyto soubory hudebních znamení tvoří přirozené typy zpívaných mší, které se liší repertoárem, liturgickým jazykem, poměrem mezi aktivní a delegovanou účastí, tím, co je to ta povaha věci (SC 28, srovnej bod 31), úlohou sboru, schóly. Všechny je třeba vymezit, precizovat, rozvíjet a ve vyváženém poměru používat.

Kapitola 5 - Liturgie v dialogu s kulturou
Kapitola 6 - Liturgie a umění
Diskusní příspěvky