Světský a lidský obraz liturgie a jeho odraz v liturgické hudbě

Světský a lidský obraz liturgie a jeho odraz v liturgické hudbě

Josef kardinál Ratzinger

0.1 Liturgie a hudba jsou spolu již od počátku svázány sourozeneckým vztahem. Tam, kde člověk chválí Boha, slova nepostačí. Rozmluva s Bohem překračuje hranice lidské řeči. Proto liturgie již ze své podstaty volala všude na pomoc hudbu, zpěv a zvuky tvorstva ve zvuku hudebních nástrojů, neboť chválit Boha nepřísluší pouze člověku. Bohoslužba je začleněním se do chvály všeho tvorstva.

0.2 Přestože jsou liturgie a hudba podstatně spojeny, byl jejich vzájemný vztah vždy obtížný, zvláště pak v obdobích, kdy se měnily dějiny a kultury. Není tedy nic divného na tom, že i dnes se otázka po pravé podstatě bohoslužebné hudby stala rozporuplnou. Při jednáních koncilu a krátce po něm se zdálo, že se jedná o spor mezi pastoračními praktiky na straně jedné a církevními hudebníky, kteří se nechtěli podřídit pouhé pastorační účelovosti a pokoušeli se uplatnit vnitřní důstojnost hudby jako samostatné pastorační a liturgické měřítko.1 Zdálo se, že spor se v podstatě pohybuje v rovině užití. Mezi tím ale roztržka pokročila hlouběji. Druhá vlna liturgické reformy stupňuje otázku k samotným kořenům. Jedná se již o samou podstatu bohoslužebného dění jako takového a jeho antropologické a teologické základy. Spor o církevní hudbu se stává příznačný a zástupný pro otázku, co to bohoslužba vlastně je.

1. Překonat koncil? Nová koncepce liturgie.

1.1 Nová fáze snahy o liturgickou reformu vidí své základy ne již ve slovech II. vatikánského koncilu, ale v jeho „duchu". Jako příznačný text zde používám článek o zpěvu a hudbě v církvi v Nuovo Dizionario di Liturgia. V něm se gregoriánskému chorálu nebo klasické polyfonii jejich vysoké umělecké hodnoty nikterak nepopírají. Nejde ani o to zahrát na spor všeobecné aktivity proti elitářskému umění. Kardinální otázkou není ani poukazování na historické ustrnutí, které jen kopíruje minulost a zůstává tak bez přítomnosti a nemá budoucnost. Zde se naopak jedná o nové základní chápání liturgie, kterým se chce zajít dál než došel koncil, jehož konstituce o liturgii nese prý v sobě dvě duše.2

1.2 Pokusme se nyní krátce poznat základy této koncepce. Praví, že základ liturgie spočívá ve shromáždění dvou nebo třech, kteří se shromáždili v Kristově jménu.3 Poukaz na příslib slov Páně v Mt 18,20 zní na první poslech tradičně a nevinně. Izolace tohoto jednoho biblického textu, jeho postavení do kontrastu s celou liturgickou tradicí dostává však revoluční náboj. Protože tito dva nebo tři jsou stavěni proti instituci s institucionálními úlohami a proti každému kodifikovanému programu. Tato definice znamená, že ne církev předchází skupině, ale skupina církvi. Liturgii pro jednotlivé skupiny a obce nepřináší církev jako celek, ale aktuální skupina je místem vzniku liturgie. Liturgie nevyrůstá ze společného předkládaného ritu (který se stává „kodifikovaným programem" a negativním obrazem nesvobody), ale vyrůstá přímo na místě z kreativity shromážděných. Svátostnému kněžstvu je v takové sociologické terminologii přisuzována institucionální úloha, která si vytvořila monopol prostřednictvím instituce (církve) a rozbila původní jednotu společenství.4 V této situaci se stala, jak se nám tvrdí, jak hudba, tak i latina řečí zasvěcenců, stala se řečí „jiné církve, totiž instituce a jejího kléru".5 Je zřejmé, že izolace Mt 18,20 vůči celé ostatní biblické a církevní tradici společných modliteb přináší dalekosáhlé důsledky. Zaslíbení Páně všem , kteří se kdekoli na celém světě modlí, je dogmatizováno jen na autonomní skupinu. Společná modlitba je vystupňována k egalitarismu, pro který znamená rozvoj duchovního úřadu vznik „jiné" církve. Každý vzor přicházející z celku je z tohoto pohledu pouto, proti kterému je nutno se bránit z pozice novosti a svobody liturgického slavení. Určující formou se stává ne již poslušnost vůči celku, ale kreativita okamžiku.

1.3 Je zřejmé, že zde spolu přijetím sociologického pohledu přejala i míra hodnot. Hodnocení formované sociologickým jazykem představuje nový pohled na dějiny i přítomnost, a to jak negativní, tak pozitivní. Pak se obvyklé (a také koncilové) pojmy jako „poklad posvátné hudby" nebo „varhany jako královský nástroj" nebo „univerzalita gregoriánského chorálu" jeví jako mystifikace za účelem „konzervování určité formy moci".6 Říká se nám, že jistý mocenský úřad se cítí ohrožen kulturními změnami a reaguje tím, že maskuje sebezáchovnou snahu úctou k tradici. Gregoriánský chorál a Palestrina mají být ochranná božstva mystizovaného starého repertoáru,7 jsou součástí katolické protikultury, která se tím opírá o remytizované a supersakrální archetypy8 právě tak, jak přece v celé historické liturgii církve jde spíše o reprezentaci kultovní byrokracie než o zpěvnou aktivitu lidu vůbec.9 Konečně obsah Mottu proprio Pia X. o církevní hudbě se označuje za „kulturně krátkozrakou a teologicky nevýznamnou ideologii církevní hudby".10 To není pouhý výsledek sociologismu, to je totální odtržení Nového Zákona od dějin církve, která je spojována s teorií rozkladu, což je také při každé příležitosti zdůrazňováno. Jen v Ježíšových prvopočátcích je to správné, celé následující dějiny se jeví jako „hudební dobrodružství s dezorientujícími zavádějícími zkušenostmi", které je nyní nutno ukončit, aby bylo možné začít konečně s tím správným".11

1.4 Jak ale vypadá to nové, lepší? Hlavní koncepci jsme již naznačili, nyní si všimněme podrobností. Formulují se zřetelně dva požadavky: Říká se nám, že primárním základem obnovené liturgie je akční spoluúčast všech zúčastněných v plnosti autenticity.12 Podle toho církevní hudby znamená v první řadě to, že „lid Boží" manifestuje zpěvem svou identitu. Tím přicházíme k druhému rozhodujícímu bodu, ve kterém se hudba projevuje jako síla, která udržuje soudržnost skupiny. Důvěrně známé zpěvy jsou znamením jednoho společenství.13 Odtud vycházejí hlavní kategorie hudebního uspořádání bohoslužby: projekt, program, animace, režie. Říká se nám, že důležitější než „co" je „jak".14 Umění slavit je především uměním konat, hudba se musí především dělat.15

1.5 Abychom však nebyli nespravedliví, musíme přiznat že se zde projevuje porozumění pro rozdílné kulturní situace a tak zůstává prostor pro přejímání historického dědictví. Především je zdůrazňován velikonoční charakter křesťanské liturgie, jejíž zpěvy manifestují nejen identitu Božího lidu, ale svědčí o naději a mají všem hlásat tvář Otce Ježíše Krista.16 Tak zůstávají i v tom velkém přelomu zachovány prvky kontinuity, které umožňují dialog a dávají naději, že je možno opět najít jednotu v základním chápání liturgie. Ta jednota, která se jinak tím, že se liturgie odvozuje od skupiny místo od církve, hrozí rozpadnout. A to nejen v teorii, ale přímo v konkrétní liturgické praxi. Nehovořil bych o tom tak zevrubně, kdybych byl přesvědčen, že tyto ideje lze připisovat pouze jednotlivým teoretikům. Ačkoli je nesporné, že k tomu nelze najít oporu v textech II. vatikána, mohlo se v mnohých liturgických úřadech a jejich orgánech prosadit mínění, že „duch koncilu" tímto směrem ukazuje. Až příliš je rozšířené mínění, že v právě popsaném smyslu tvoří tzv. kreativita a akčnost všech přítomných a vztahy i porozumění mezi členy důvěrně se znající skupiny vlastní kategorie liturgického chápání koncilu. Nejen kněží, ale dokonce i biskupové mají pocit, že by nezůstali věrni koncilu, kdyby se modlili přesně to, co je napsáno v misálu. Musí zařadit alespoň jednu „kreativní", byť sebebanálnější, vsuvku. Občanský pozdrav přítomných a pokud možno i přátelské přání na rozloučenou se staly obligatorní součástí posvátného konání, kterou se již skoro nikdo neodváží vynechat.

2. Filozofický základ koncepce a jeho rozpornost

2.1 Tím, co jsme dosud naznačili, jsme se však ještě nedotkli vlastního jádra této změny hodnot. Vše, co jme dosud uvažovali, vyplývá z nadřazení skupiny církvi. V čem však spočívá důvod pro tento radikální převrat? Spočívá v tom, že církev je zařazována do obecné kategorie „instituce", která má ve zde přijímaném typu sociologického myšlení negativní hodnotu. Zosobňuje moc a moc platí za protipól svobody. Protože víra (následování Ježíše) je pojímána jako hodnota pozitivní, musí proto stát na straně svobody a musí být ve své podstatě antiinstitucionální. Z toho plyne, že i bohoslužba nesmí být oporou ani součástí nějaké instituce, ale musí tvořit protisílu, která pomáhá mocné svrhnout z trůnu. Velikonoční naděje, o které má liturgie svědčit, se však snadno může z tohoto zorného úhlu stát velice pozemskou. Stane se nadějí na přemožení institucí, stane se prostředkem boje proti moci. Kdo například četl text Missy Nicaraguensis, může zaznamenat jak posun naděje a nový realismus, tak i chápání liturgie jako nástroj militantního zaslíbení. Uvidí také, jaký význam dostává v této nové koncepci hudba. Burcující síla revolučních zpěvů nese v sobě nadšení a přesvědčivost, kterých by se pouhou recitovanou liturgií dosáhnout nemohlo. Zde již není žádné nepřátelství proti liturgické hudbě. Hudba dostala novou, nenahraditelnou roli při probouzení iracionálních sil a společenského elánu, ke kterému to vše směřuje. Současně však formuje sebeuvědomění skupiny, protože zpívané je duchem přijímáno hlouběji a účinněji, než pouze vyslovené nebo myšlené. Zde se opět zcela vědomě překračuje hranice konkrétní shromážděné obce, liturgickou formou a její hudbou e tvoří nová solidarita, skrze kterou se má formovat nový lid, který se sice ještě nazývá „lidem božím", ale tím „božím" již míní sám sebe a historicky uskutečňovanou energii.

2.2 Vraťme se však ještě jednou k analýze hodnot, které se staly určujícími v novém liturgickém vědomí. Zaprvé je to pojem instituce a pohled na církev pouze z tohoto sociologického hlediska, a to ještě ne z hlediska experimentální sociologie, ale z pohledu, za který vděčíme tzv. mistrům podezírání (zpochybňování). Je zřejmé, že své dílo odvedli důkladně a dosáhli povědomí, které je rozšířeno a působí i tam, kde se o původu těchto myšlenek neví nic. Toto zpochybnění by nemohlo dosáhnout takové přesvědčivosti, pokud by nebylo doprovázeno fascinujícím zaslíbením svobody, která plyne z nároku na lidskou důstojnost. Proto musí otázka po skutečné podstatě lidské svobody tvořit ono jádro sporu. Tím se spor o liturgii vrací zpět ke svým kořenům, protože v liturgii jde vskutku o zpřítomnění spásy a tím o přístup k pravé svobodě. V tomto ozřejmení jádra sporu spočívá bezpochyby to pozitivní z diskuse, která se zde vede.

2.3 Současně se ozřejmilo, na co vlastně katolické křesťanství dnes stůně. Když se církev jeví jen jako instituce, jako nositel moci a tím jako protipól svobody a překážka vykoupení, pak víra žije rozporem. Protože na jednu stranu se bez církve obejít nelze, na druhou stranu stojí ze zásady proti ní. V tom leží vpravdě tragický paradox tohoto trendu liturgické reformy, protože liturgie bez církve je rozpor. Kde všichni konají tak, jako by sami byli subjektem tohoto konání, tam mizí se subjektem církve i ten, kdo ve skutečnosti liturgii koná. Zapomíná se, že by liturgie měla být Opus Dei, ve kterém koná nejprve sám Bůh a my sami se stáváme vykoupenými teprve tím, že koná on. Sama skupina slaví sebe a právě proto neslaví vlastně nic, protože ona sama není žádným důvodem k oslavování. Tak se i všeobecná aktivita stává nudnou, protože chybí-li ten, na kterého čeká celý svět, neděje se vlastně vůbec nic. Potom se přechod k jiným konkrétním účelům, jak jej můžeme vidět v Misse Nacaraguensis, jeví jen jako logický důsledek.

2.4 Zastánci tohoto myšlení musejí být proto s plnou rozhodností dotázáni, zda je církev opravdu jenom institucí kultovní byrokracie a mocenským aparátem. Je duchovní úřad opravdu jenom monopolizací sakrálních výsad? Pokud se nepodaří tyto představy efektivně překonat a opět uvidět církev ze srdce jiným pohledem, pak se neobnoví liturgie, ale jen mrtví budou pochovávat své mrtvé nazývajíce to reformou. Potom samozřejmě nebude existovat ani církevní hudba, protože se ztratil její subjekt – církev. Ve skutečnosti nebude existovat ani liturgie, která církev předpokládá. To, co zůstane, jsou jen skupinové rituály, které více či méně dovedně využívají hudební výrazové prostředky Pokud by liturgie měla přežít nebo se dokonce obnovit, je jasné, že církev musí být opět objevena. Já k tomu dodávám toto: Pokud by člověk měl opět najít identitu a překonat své odcizení, pak je nezbytné, aby opět objevil církev - instituci, která není lidem nepřátelská, ale je to nové „my", ve kterém může naše „já" najít svůj základ a své trvání.

2.5 Bylo by užitečné přečíst si v této souvislosti opět důkladně drobnou knihu, kterou Romano Guardini, velký průkopník liturgické obnovy, uzavřel své literární dílo.17 Jak sám zdůrazňoval, napsal svou knihu z obav a z lásky k církvi, jejíž lidskou stránku a její ohrožení velmi dobře znal. Ale naučil se v její lidskosti rozpoznávat tu skandální skutečnost, že Bůh se stal člověkem, naučil se v ní vidět přítomnost Pána, který učinil církev svým tělem. Jen pokud je toto pravda, je Ježíš i v současnosti s námi. Jen pokud je toto skutečností, koná se opravdová liturgie, která není pouhou vzpomínkou na velikonoční tajemství, ale jeho pravá přítomnost. A opět jen v tomto případě je liturgie spoluúčastí na trinitárním dialogu mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, pouze tak není liturgie pouze naší činností, nýbrž Opus Dei – konání Boha na nás a s námi. Proto Guardini důrazně upozorňoval, že v liturgii nejde o to „něco dělat", ale „nějak být". Myšlenka, že všeobecná činnost je ústřední liturgickou hodnotou je ke Guardiniho liturgické koncepci v nejradikálnějším protikladu, který si vůbec dokážeme představit. Ve skutečnosti nejen nemá všeobecná činnost základní liturgickou hodnotu, ale sama o sobě nemá žádnou hodnotu vůbec.18

2.6 Zakazuji si prohlubovat nadále tuto otázku, musíme se nyní soustředit na to, abychom objevili počáteční bod a měřítko vztahu mezi liturgií a hudbou. Konstatování, že subjektem liturgie je církev, a to communio sanctorum všech míst i časů, je i z tohoto hlediska velmi významné. Plyne z toho nejen to, co nám Guardini ukázal ve své ranné práci „Liturgická výchova" – obrana liturgie proti svévoli skupiny či jednotlivce (a to klerika nebo specialisty) – tedy to, co nazývá liturgickou objektivitou a pozitivitou.19 Plynou z toho především tři ontologické rozměry, ve kterých liturgie žije: vesmír, dějiny a mystérium. Poukaz na dějiny v sobě zahrnuje vývoj, to znamená že liturgie je živá, má svůj počátek, trvá v současnosti, ale není v ní ukončena, žije a je dále rozvíjena. Ledacos odumírá, ledacos je zapomínáno a později se znovu novým způsobem vrací, ale vždy to znamená rozvíjení účasti na stále kupředu zaměřeném počátku. Tím jsme se již přiblížili kategorii druhé – poukazu na kosmický charakter liturgie. Takto chápaná liturgie žije myšlenku spoluúčasti. Nikdo není ani první, ani jediný její tvůrce. Pro každého je účast na liturgii účastí na něčem větším, co jej přesahuje. Každý je však zároveň jeden z konajících i jeden z obdarovaných. Vztah liturgie k tomuto tajemství znamená, že počátek liturgického konání nikdy nespočívá na nás. Je to odpověď na iniciativu shora, na volání seshora, které je tajemným aktem lásky. Pokud bychom to chtěli nějak vysvětlit, narazíme na velké problémy, ale mystérium se neotevírá těm, kdo by je chtěli vysvětlit, ale těm kdo je přijímají svým „fiat", které můžeme ve stopách Bible klidně, a to i dnes, nazvat poslušností.

2.7 Tak jsme se dostali k bodu, který je velmi důležitý pro uvedení „uměleckého". Skupinová liturgie není kosmická, žije přece z autonomie skupiny. Nemá historii, emancipace od historie je pro ní přece příznačná, je to přece jen jim vlastní konání, a to i tehdy, když pracuje s historickým dědictvím. Nezná tajemství, protože v ní musí být a také je vše vysvětleno. Proto je jí i vývoj a pojem spoluúčasti cizí právě tak, jako poslušnost, které jinak mohou poukázat na smysl přesahující ono vysvětlitelné. Místo toho všeho nastupuje kreativita, ve které se snaží uplatnit autonomie emancipovaného. Taková kreativita – tvůrčí schopnost – která by ale chtěla být projevem autonomie a emancipace, si však vnitřně protiřečí. Jejím znakem musí být libovůle jako nutná forma zřeknutí se každé předem dané formy nebo normy, neopakovatelnost, protože opakováním by se projevila závislost, umělost, protože se musí jednat o čistě lidský výtvor. Tím se stává zřejmé, že lidská kreativita, která se chce zříci inspirace a spoluúčasti, je ze své podstaty lživá a že si protiřečí, protože člověk může být sám sebou pouze tím, že přijímá jak to, že je obdarován, tak svou roli při spoluúčasti. Jinak jde o útěk od conditio humana a proto nepravda. To je i důvod, proč v současnosti dochází k rozpadu kultury, protože současně se ztrátou víry v Boha je nutno popřít i smysluplnost existence.

2.8 Shrňme to, co jsme dosud zjistili. Ozřejmilo se, že primát skupiny vychází z chápání církve jako instituce, kterému zase předchází myšlenka svobody, kterou nelze sjednotit s ideou a realitou instituce jako takové. Proto je již nemožné vnímat v realitě církve dimenzi mystéria. Svoboda je chápána pouze z hlediska vůdčí ideje autonomie a emancipace. Realizuje se v myšlence kreativity, v jejímž pozadí je striktní odmítnutí té objektivity a pozitivity, která patří k podstatě liturgie církve. Skupina si musí vždy znovu liturgii vytvořit, protože jedině tak může být svobodná. Zároveň jsme poznali, že liturgie hodná toho jména je založena na něčem úplně jiném. Staví se proti ahistorické libovůli, která neuznává žádný vývoj a rozplývá se tedy do prázdna. Staví se proti neopakovatelnosti, která je současně výlučností a ztrátou komunikace mezi jednotlivými skupinami. Staví se proti umělým technikám, kterými si člověk buduje svůj protisvět a ztrácí ze zřetele i ze srdce Boží stvoření.

2.9 Protiklad proti skupinové liturgii vycházející z autonomisticky chápané myšlenky svobody je zřejmý. Musíme se tedy nyní pozitivně ptát, na jakém tedy jiném antropologickém základu spočívá liturgie, jak ji chápe církev.

3. Antropologický vzor liturgie církve

3.1 Jako klíč k odpovědi na naší otázku se nabízejí dvě slova Bible. Pavel používal termín „logike latreia" (Řím 12.1), který se však těžko převádí do naší moderní řeči, protože nám chybí výstižný ekvivalent slova „logos". „Duchem určená bohoslužba" bychom mohli říci a poukázat na Ježíšova slova (Jan 4.23) o uctívání v duchu a v pravdě. Mohli bychom také překládat „slovem utvářená bohochvála", ale museli bychom mít na paměti, že „slovo" ve smyslu Bible (ale i Řeků) je víc než pouhá řeč a mluva, je to tvořivá skutečnost. Znamená také více než pouhá myšlenka nebo duch, je to duch, který se zjevuje, vysvětluje, objasňuje, odevzdává. Tím je jednou pro vždy určen základní zákon vztahu křesťanské liturgie a slova: rozumovost, srozumitelnost a střízlivost. Tento zákon je zároveň vztažen i na liturgickou hudbu. Kdybychom však tento zákon chápali jako totální nárok a srozumitelnost každého textu absolutizovali, byl by to zužující a nepravdivý výklad, ve kterém by už pro hudební vyjadřovací prostředky nezbylo místo. Neboť „slovo" je v biblickém smyslu více než jen text a porozumění sahá dále, než banální srozumitelnost toho, co každému prvoplánově vytane na mysli a co je možno směstnat do povrchní racionality. Je to třeba chápat tak, že hudba, která slouží k „uctívání v duchu a v pravdě" není a nemůže být rytmickou extází, smyslovou sugescí nebo opojením, subjektivním pocitem blaženosti ani povrchní zábavou, nýbrž odpovídá poselství všeobsáhlé duchovní a v nejvyšší míře střízlivé výpovědi. Jinak řečeno, je správné, že hudba musí tomuto „slovu" ve svém základě odpovídat, ano, musí mu sloužit.20

3.2 Tím jsme však vedení k dalšímu, vlastně pro otázku kultu základnímu biblickému textu, ve kterém se nám přesně říká, co je vlastně tím „slovem" míněno a jaký je jeho vztah k nám. Myslím tím Janovu větu z prologu „Slovo se stalo tělem a přebývalo (rozbilo si stan) mezi námi a viděli jme jeho slávu" (Jan 1.14). To „Slovo", ke kterému se vztahuje křesťanská bohoslužba, není nějaký text, ale živá skutečnost, Bůh, který se sděluje tím, že se stává člověkem. Toto vtělení je nyní „posvátným stanem", vztažným bodem našeho kultu, která je nahlížením na Boží slávu a vzdávání cti.

3.3 Tato výpověď Janova prologu není ještě úplná. Může být nesprávně pochopena, pokud se nečte současně s řečí na rozloučenou, ve které Ježíš říká svým učedníkům: „Odcházím abych zase přišel. Je dobře, že odcházím, protože jen tak můžete obdržet Ducha (14.2f, 14.18f, 16.5ff atd.). Vtělení je pouze první část dění. Nabývá konečného smyslu teprve na kříži a ve zmrtvýchvstání. Z kříže přitahuje Pán a vnáší tělo, tj. člověka i celé stvoření do božské věčnosti. Liturgie odpovídá právě tomuto pohybu a tento směr je tím, ke kterému se vztahuje i veškerá liturgická hudba, z něj musí odvozovat svá vlastní měřítka. Liturgická hudba je důsledkem nároků a dynamiky vtěleného Slova. Znamená to, že „Slovo" ani zde uprostřed nás nemůže být pouhá mluva. Základním způsobem, jak vtělení stále působí, jsou především zajisté posvátní znamení. Ale ani ona nejsou na svém místě, pokud nejsou ponořena do liturgie, která jako celek směřuje k tomuto vnikání Slova do naší tělesnosti a do celého obzoru našich smyslů. Odtud také v kontrastu k židovskému a islámskému kulturnímu typu plyna právo, ba dokonce povinnost, obrazů.21 Odsud také vyplývá nutnost vyvolávat ony hluboké rozsahy porozumění i reakcí, které hudba vyvolává.

3.4 To, jak se víra stává hudbou, je součástí procesu vtělení Slova. Ale toto stávání se hudbou také ve vrchovaté míře odpovídá onomu jedinečnému obratu vtělení, který jsem se pokusil ozřejmit: vtělené Slovo se křížem a vzkříšením zvláštním způsobem opět zduchovnělo (proměna těla ve Slovo). Obojí se nově prolíná. Vtělení není odvoláno, ale završuje se v okamžiku, kdy se směr pohybu tak říkajíc obrací. Tělo se samo „logizuje", ale právě tím nastává nová jednota všech skutečností, která byla Bohu tak důležitá, že si ji nechal zaplatit křížem svého Syna.

3.5 To, jak se slovo stává hudbou je na jedné straně zesmyslovatěním, vtělením, na sebe poukázáním předracionálních a nadracionálních sil, zjevením skrytého zvuku stvoření, zjevením té písně, která zní v jádru věcí. Právě tak je však zároveň toto stávání se hudbou již opačným pohybem: tělo se zduchovňuje, dřevo a plech se stávají tóny, neuvědomělé a neuspořádané se proměňuje ve sladěné, urovnané a smysluplné znění. Dochází ke vtělení, které je zároveň zduchovněním a ke vtělení, které je zároveň zduchovnění, a křesťanské zduchovnění je začlenění do těla Slova, které se stalo člověkem.

4. Jaké důsledky z toho plynou pro liturgickou hudbu

a) Zásadní

4.1 Pokud v hudbě dochází ke splynutí obou výše zmíněných pohybů, slouží to svrchovaně a nezastupitelně tomu vnitřnímu exodu, kterým liturgie vždy je a být chce. To ale znamená, že vhodnost a přiměřenost liturgické hudby se poměřuje tím, jak míře odpovídá této základní antropologické a teologické formě. Tato výpověď se zpočátku zdá zcela odtržená od konkrétní hudební skutečnosti. Okamžitě se však konkretizuje, když utváříme ty protichůdné modely kultické hudby, na které jsem již předem krátce upozornil. Připomeňme nejprve dionýzický náboženský typ i s jeho hudbou, kterou se zabýval již Platon, ze svého nábožensko-filosofického hlediska.22 Hudba je v nemálo náboženských formách přiřazena k opojení a extázi. V pozadí odstranění všech zábran lidství, na které se taková hudba orientuje, je člověku vrozená touha po nekonečnu, která má být ukojena posvátným šílením, zběsilostí rytmu a nástrojů. Taková hudba bourá zábrany personality a individuality, člověk se tím osvobozuje od tíhy vědomí. Hudba se stává extází, osvobozením od vlastního já a spojením s veškerenstvem. Renesanci tohoto typu zažíváme dnes ve velké míře v rockové hudbě a popu, jejichž festivaly jsou antikulturou stejného typu – chuť k ničení, odstranění zábran všedního dne a iluzí vysvobození a osvobození od svého já v hluku a davu. Jedná se o vykupitelské praktiky, jejichž forma osvobození je však podobná opojnému jedu a proto je křesťanské víře ve vykoupení zásadně protilehlá. Je zřejmé, že v této oblasti se stále šíří i satanistické kulty a satanistická hudba, jejichž nebezpečí v oblasti cílevědomého rozrušení a rozvolnění osobnosti se dosud nebere dostatečně vážně na vědomí.23

4.2 Spor mezi dionýzickou a apollonickou hudbou, který řešil Platon, není naším sporem, protože Apollon není Kristus, ale v něm položená otázka se nás svrchovaně týká. Hudba se nachází v takovém postavení, které jsme ještě před jednou generací nemohli ani tušit. Stala se rozhodujícím katalyzátorem protináboženství a tím i arénou pro tříbení duchů. Jakkoli rocková hudba hledá osvobození od personality a její odpovědnosti, zařazuje se na druhé straně do proudu anarchistických idejí svobody, které dnes po celém světě zdvihají hlavu stále nepokrytěji, a je proto křesťanské představě o spáse zásadně protilehlá, ano, je jejím protikladem. Proto, a ne z estetických důvodů nebo ze staromilství, musí být hudba tohoto typu z liturgie vyloučena.

4.3 Mohli bychom tuto otázku rozvíjet dále analyzováním dalších hudebních žánrů. Existuje hudba agitační, která nás animuje pro různé kolektivní účelové akce, existuje hudba smyslová až smyslná, která člověka zavádí do erotična, nebo je jiným způsobem zaměřená na prožívání smyslových pocitů. Existuje také pouhá zábavná hudba, která nechce nic vypovídat, ale jen odstranit tíhu ticha. Existuje racionalistická hudba, ve které tóny slouží pouze k racionálním konstrukcím, které ale nenásleduje žádná syntéza ducha a smyslů. Do těchto oblastí je možno zařadit jistě i mnohé suchopárné katechismové písně a nejrůznějších komisích konstruované moderní liturgické popěvky.

4.4 Hudba, která je adekvátní bohoslužbě toho, který se stal člověkem a byl povýšen na kříž, žije z jiné, vyšší a širší syntézy ducha, intuice a smyslového zvuku. Můžeme říci, že hudba západu od gregoriánského chorálu přes hudbu katedrál a velkou polyfonii, přes hudbu renesance a baroka až k Brucknerovi a dále tímto směrem rozvíjená žije z vnitřního bohatství této syntézy a v plnosti těchto možností. To „velké" se vyskytuje pouze zde, protože mohlo vyrůstat z antropologického základu, který spojoval duchovní s profánním ve vrcholnou jednotu lidství. Ta se však rozpouští v té míře, v jaké z ní vyprchává antropologie. Pro mě spočívá velikost této hudby v tom, že je nejbezprostřednější a nejpřesvědčivější verifikaci křesťanské víry ve spásu, kterou nám historie nabízí. Koho si taková hudba podmaní, ten již ve svém nitru ví, že víra je pravá, přestože potřebuje ještě mnoho kroků k tomu, aby tento pocit upevnil i rozumem a vůlí.

4.5 Jinak řečeno to znamená, že liturgická hudba musí být adekvátní tomu vrcholnému lidství, které se nám zjevuje vírou ve vtělení. Taková forma vykoupení je mnohem namáhavější, než ta, která pramení v opojení. Avšak tato námaha je usilováním o pravdu samu. Taková hudba musí jednak integrovat smysly do ducha - musí odpovídat výzvě „sursum corda". Nechce být však pouze čistým zduchovněním, ale takovým spojením smyslů a ducha, kterým se obojí stává osobností. Ducha nejen nesnižuje, když do sebe integruje smysly, ale přináší mu to plné bohatství stvoření. Smysly také nejsou znehodnocovány tím, že jsou prodchnuty duchem, ale teprve tím dostávají podíl na jeho nekonečnu. Každá pouze smyslová rozkoš je limitovaná a není schopna neomezeného stupňování, protože smyslový počitek nelze do nekonečna zvyšovat. Kdo od ní očekává vykoupení, bude nutně zklamán (frustrován, jak se dnes říká). Ale integrací v duchu dostanou smysly novou hloubku a sahají až do duchovního nekonečna. Jen tam mohou sami sebe opravdu nalézt. To však předpokládá, že ani sám duch nezůstane uzavřen sám v sobě. Hudba víry hledá v „sursum corda" integraci člověka, ale nenachází ji sama v sobě, nýbrž až v překročení sebe ke vtělenému Slovu. Posvátná hudba ubírající se tímto směrem se stává očistou člověka a jeho vzestupem. Nezapomeňme však, že tato hudba není pouze dílem přítomnosti, je začleněna do dějin. Není uskutečňována jednotlivcem, ale pouze ve společenství. V ní se vyjadřuje vstup do dějin spásy i do společenství všech údů Kristova těla. Zanechává po sobě radost, vyšší formu extáze, která nevymazává osobnost, ale sjednocuje a osvobozuje ji. Nechává nás tušit, co je svoboda, která nerozleptává, ale soustřeďuje a očišťuje.

b) Poznámky k současné situaci

4.6 Pro hudebníky tedy vyvstává otázka: Jak se to má dělat? Ve své podstatě mohou být velká díla církevní hudby pouze darována, protože ve hře je zde překročení vlastního já. Toho člověk sám dosáhnout nemůže, zatímco běsnění smyslů běžně dostupnými mechanismy opojení dosažitelné je. Tam, kde začíná „to velké", končí jakákoliv „produkce". Tyto hranice musíme především vidět a uznat. A tak stojí na počátku velké sakrální hudby nutně úcta, vnímavost a pokora, které jsou ochotny sloužit spoluúčastí na tom velkém dění. Pouze ten, kdo alespoň uvnitř žije vnitřními hodnotami takového obrazu člověka, může vytvářet hudbu tomu přiměřenou.

4.7 Církev k tomu vytyčila další dva ukazatele směru. Liturgická hudba musí svým charakterem odpovídat „velkým liturgickým textům" – Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus a Agnus Dei. To neznamená, jak jsem již řekl, že by měla tyto texty jen nějak zhudebňovat. Musí objevovat vnitřní charakter těchto textů a používat jej jako měřítko vlastní hudební výpovědi. Druhým ukazatelem je poukaz na gregoriánská chorál a na Palestrinu. Tento poukaz neznamená opět to, že by veškerá církevní hudba měla být napodobováním těchto vzorů. V tom se při obnově církevní hudby v 19. století a v následných papežských dokumentech učinila všelijaká zúžení. Správně pochopeno a jednoduše řečeno to znamená, že jsou nám vytyčeny vzory, které zaručují orientaci. Co však může s touto orientací vzniknout nelze předem stanovit.

4.8 Nabízí se ale otázka: Lze doufat, že jsou zde ještě nějaké otevřené možnosti pro novou tvorbu? Tato otázka se dá chápat dvěma způsoby. Jsou-li tu principielně nějaké možnosti a máme-li na to. Na první otázku lze snadno přisvědčit, protože výše nastíněný antropologický obraz je (na rozdíl od konkurenčního) nevyčerpatelný, a proto se tu otevírají pro uměleckou výpověď stále nové možnosti, a to tím více, čím živěji odpovídá duchu té které epochy. Obtížnější je druhý aspekt otázky. V naší době víra z pozice určující společenské síly značně ustoupila. Jak se tedy má stát tvořivou? Není zatlačena jen do pozice pouhé subkultury? Na to můžeme říci, že alespoň v Africe, Asii i Latinské Americe můžeme se můžeme nadít nového rozkvětu víry, ze kterého mohou vyrůst nové kulturní osobnosti. Ale ani v západním světě by nás slova o subkultuře neměla strašit. V kulturní krizi, kterou právě prožíváme, může nová očištěná a sjednocující kultura vyrůst jedině z ostrůvků duchovního usebrání. Tam, kde se víra rozvíjí v živých společenstvích, tam se již ukazuje, jak se křesťanská kultura začíná znovu vytvářet, jak společné zážitky inspirují a otevírají nové cesty, které jsme dříve vidět nemohli. F. Doppelbazer oprávněně poukazuje na to, že liturgická hudba mívá často, a to ne náhodně, charakter pozdního skladatelského díla a předpokládá určitou zralost.24

4.9 Důležitá je přitom existence předpokojů na jedné straně lidové zbožnosti a její hudby a duchovní hudby v širším slova smyslu na straně druhé, které by měli být neustále v plodné interakci s hudbou liturgickou. Ty jsou hudbou liturgickou oplodňovány a tříbeny, na druhé straně ukazují její nové směry. Z jejich volných forem vyzrává to, co může později vstoupit do bohoslužby všeobecné církve. Zde je také pole, na kterém si skupina může vyzkoušet svoji kreativitu v naději, že její plody mohou jednou patřit celé církvi.25

5. Závěrečná poznámka: Liturgie, hudba a kosmos

5.1 Svou úvahu bych chtěl zakončit krásným příměrem Mahatma Gándhího, který jsem našel před nedávnem v kalendáři. Gandhí ukazuje tři životní prostředí kosmu a poukazuje na to, že každému je vlastní jeho způsob bytí. V moři žijí ryby, které mlčí. Na zemi žijí zvířata, která řvou, a ptáci, jejichž životním prostorem je nebe, zpívají. Člověk má ale podíl na všech těchto způsobech bytí. Nese v sobě hloubku moře, tíhu země i výšku nebe, a proto jsou mu vlastní i ony způsoby bytí: mlčení, řev i zpěv.

5.2 Dnes – to bych chtěl podotknout – vidíme, že člověku bez transcendence zbyl jen ten řev, protože se chce ztotožnit se zemí a pokouší se jí přizpůsobit jak hloubku moře, tak výšku nebe. Pravá liturgie – liturgie společenství svatých – mu vrací celistvost. Učí ho opět mlčení i zpěvu tím, že mu otevírá hlubiny moří a učí jej vzlétnout (to je bytí andělů). Pozdvihnutím srdce vyplouvá na povrch a zaznívá již zasypaná píseň. Ano, můžeme to i obrátit: Pravou liturgii poznáme podle toho, že nás osvobozuje od všeobecného konání a opět nám navrací hloubku i výšku, mlčení i zpěv. Pravou liturgii poznáme podle toho, že není skupinová, ale kosmická. Zpívá s anděly. Mlčí s čekající hlubinou všehomíra. A tak vykupuje zemi.

1 Srovnej J.Ratzinger, Das Fest des Glaubens (Einsiedeln 1981) 86 – 111.

2 F.Rainoldi – E.Costa jr., Canto e musica, in: D.Sartore – A.M.Traicca, Nuovo Dizionario di Liturgia (Roma 1984) 198-219. 211a: i documenti del Vatinaco II rivelano l'esistenza di due anime ... 212a: Queste serie di spunti, dedotti dallo spirito piu che dalla lettera del Vaticano II ...

3 Tamtéž 199a

4 Tamtéž 206b

5 Tamtéž 204a: „La celebrazione si configura come splendido „opus" cui assistere e ai suoi protagonisti si ricinoscono poteri misteriosi: cosi lo stacco culturale comincia a diventare stacco „sacrale" ... La musica si avvia a diventare, come il latino, una „lingua" colta: la lingua di un'altra chiesa, che e l'instituzione ed il suo clero."

6 Tamtéž 200a: „Si pensi … alla ripetivitaaaa di schemi mentali e guidizi preconfesionati; all'affabulazione-occultamento di dati per sostenere una determinata forma di potere e di visione ideologica. Si pensi ad espressioni mistificatorie correnti come: ´il grando patrimonio della musica sacra´; ´il pensiero della chiesa sul canto´; ´l'universalitaaaa del canto gregoriano´ ecc.", ef 210b u. 206b.

7 Tamtéž 210b

8 Tamtéž 208a

9 Tamtéž 206a

10 Tamtéž 211a

11 Tamtéž 212a

12 Tamtéž 211b

13 Tamtéž 217b

14 Tamtéž 217b

15 Tamtéž 218b: „… I membri dell'assembla credente, e sopratutto gli animatori del rito … sapranno acquistare … quella capacitaaaa fondamentale, che eeeee il ´saper celebrare´, ossia un saper fare …"

16 Tamtéž 212a

17 R. Guardini, Die Kirche des Herren. Meditationen (Würzburg 1965). Guardini zaujímá stanovisko k právě probíhajícímu „otevírání se", které vítá, ale zároveň stanoví jeho vlastní vnitřní měřítka. ...Současné dění by nemělo vést ke zploštění nebo změkčení církve, ale mělo by mít neustále na paměti, že „církev je mystériem a skalou" (Str. 18). Komentuje oba pojmy a upozorňuje na skutečnost, že „skála" přes veškerá dějinná protivenství musí být neochvějná v rozlišování mezi pravdou a omylem. Protože pouze pravda a pátrání po pravdě zasluhuje vážnosti, zatímco smířlivost a „také nechat platit" je slabostí a ve své podstatě lidským opovrhováním zjevenému Božímu majestátu ... V této souvislosti by bylo dobře znovu si přečíst nově vydané dílo H. de Lubac: Meditation sur l'Eglise (Paříž 1985), německy Die Kirche: Eine Betrachtung (Einsiedeln 1968).

18 K Guardiniho liturgické koncepci jsem se pokusil říci něco bližšího ve svém příspěvku: Von der Liturgie zir Christologie in J.R.(Hg) Wege zur Wahrheit – Přetrvávající význam R. Guardiniho (Düsselsdorf 1985). 121 - 144

19 R. Guardini, Liturgische Bildung. Versuche (Rotenfels 1923); rozšířené nové vydání pod titulem Liturgie und luturgische Bildung (Würzburg 1966).

20 Pro správné porozumění Pavlova logiké latreia možno srovnat: H. Schlier: Der Römerbrief (Freiburg 1977) 350 – 358, zejména 356ff.

21 Srovnej důkladnou práci Chr. Schönborn: Die Christusikone (Schaffhausen 1984)

22 Srovnej: J.Ratzinger: Fest des Glaubens (Einsiedeln 1981), A.Rivaud, Platon et la musique, in: Rev. d'hustorie de la philosophie 1929 1-30.

23 Tyto dosud málo vážně brané souvislosti jsou vyloženy v dílech bývalého diskjockeje a vedoucího rockové kapely Boba Larsona: Rock and Roll. The devills divrsion, 1967, totéž v Rock and the Church 1971; Hippies, Hindus and Rock and Roll, 1972. K možná nevinnější, ale svou podstatou protiliturgickému jazu a popu srovnej: H.J.Burbach: Sacro-Pop in: Internationale katolische Zeitschrift 3 (1974) 91-94, S 94: „Tento rodící se a za avangardu vydávající se sacropop je produktem řízené masové kultury, která reprodukuje levný vkus nenáročného konzumního publika." Totéž je v: Augaben ub Versuche v R.G.Fellerer (Hg.), Geschichte der Katolischen Kirchenmusik II (Kassel 1976) 395-405. Soukromé sdělení na str. 404: „Jedná se o hudbu, která především svým rytmem přechází ke stále postupující likvidaci individuality a směřuje ke stále účinnějším mocenským komplexům totálního řízení. Hudba se stává ideologií. Řídí a nasměrovává, filtruje a kombinuje napočátku neusměrněný proud pocitů a drasticky jej omezuje na stereotypní vzor zážitků."

24 J.F.Doppelbauer, Die geistliche Musik in Internationale katholische Zeitschrift 13 (1984) 457-466

25 Pro teologické a hudební základy církevní hudby, které zde byly naznačeny, je dobré prostudovat: J.Overath: Kirchenmusik im Dienst des Kultes in Internationale katolische Zetschrift 13 (1984) 355- 368. Široký přehled myšlenek v P.W.Scheele: Die liturgische und apostolische Sendug der Musica Sacra in Musica Sacra, časopis Cäcilienverband für die Länder deutschen Sprache 105 (1985) 187-207.