Úvod I

Úvod
Kapitola 1 - Teologické základy
Kapitola 2 - Pravdivost v liturgii
Kapitola 3 - Živá liturgie
Kapitola 4 - Podoby slavení liturgie

Kapitola 5 - Liturgie v dialogu s kulturou

Liturgie a místní kultura - liturgické knihy - lidové pobožnosti - liturgie a život společnosti - "prekatechumenální bohoslužba" - rodinná, domácí liturgie

25. Pod pojmem kultura chápeme všechno to, čím a jak člověk vyjadřuje své základní životní postoje, hodnotovou orientaci, jak rozvíjí své schopnosti a napomáhá tak humanizaci rodinného i společenského života (GS 53). Evangelizace (ale i pastorace) v našem prostoru, jejíž součástí je i liturgické slavení, je dialogem s místní kulturou, tzn. s životním stylem, orientací a způsobem myšlení naší společnosti na počátku třetího tisíciletí.
Zde se nabízení dvě otázky. Co to je ta místní kultura a jaký to má být dialog. Celkem jasné je to místní, tedy v Čechách a na Moravě. Od dob, kdy II. vatikánský koncil formuloval konstituci GS se některé trendy tam naznačené prohloubily, jiné se ukázaly v dnešní době méně realistickými. Jaká tedy dnes v kultuře vidíme znamení doby:
a) Svět se díky novým komunikačním technologiím a stále rostoucí mobilitou lidí výrazně globalizuje.
b) Došlo k prohloubení jevu tzv. masové kultury, která je zaměřena na konzumní způsob života a přijímání pokleslých kulturních standardů. Tato masová kultura se výrazně globalizuje.
c) Jako výraz hledání opravdových hodnot a jako reakce na upadající úroveň masové kultury se rozvíjejí mnohé alternativní životní styly, orientace, záliby a vkus, které se často staví ne jako prostá alternativa kultury masové, ale jako její protiklady. Projevy těchto subkultur nejsou integrovány do kultury masové - většinové, ani se příliš neobohacují navzájem. Vzájemným ovlivňováním těchto subkultur nedochází k syntéze, ale k "křížení" a vzniku subkultur nových (například sloučením jazzu a rocku vznikla scéna jazzrocková, nikoli společný prostor příznivců jazu a rocku).
d) Multikulturalita světa, která byla dříve záležitostí různých regionů se přenáší i na jedno území.
e) Konzumenti masové kultury nestojí o produkty kultur alternativních, jejichž příznivce projevy masové kultury odpuzují.
Vzniká tedy otázka, zda něco jako místní kultura jako partner dialogu s hlásáním radostné zvěsti vůbec existuje. Zda existuje něco jako "současný člověk" byť věkově, profesně či sociálně diferencovaný, kterého nabídka spásy formulovaná v "jemu odpovídajícím jazyce" může oslovit, jak tomu dosud v historii vždy bylo. Jsme toho názoru, že ne.
Proto je nezbytné skoncovat s pastorační a evangelizační uniformitou, s hledáním "toho jednoho nejlepšího způsobu" jak oslovit "toho jednoho typového dnešního člověka" a pomáhat mu v jeho duchovním růstu. Církev si musí uvědomit, že pouhým přitakáním masové kultuře (která též respektuje věk a sociální rozvrstvenost), ztratí mj. možnost oslovit tu část společnosti, která je svými postoji hledání opravdových hodnot radostné zvěsti nejotevřenější.
Místo dialogu, natož pak ve formě nekritického přitakání, musí tedy nastoupit "multilog", přístup k lidem takovým, jací opravdu jsou, a ne takovým, jací by se nám k evangelizaci a pastoraci hodili. Tomuto "multilogu" budou tedy odpovídat nejrozmanitější liturgicko-kulturní formy, které ovšem budou oslovovat vždy jen omezený okruh lidí.
Tento přístup, pokud by nebyl doprovázen hledáním spojovacího článku - univerzálních výrazových prostředků (znamení jednoty) - by však vedl k roztříštěnosti a atomizaci naší místní církve. Za takové pojítko se nabízí vlastní kultura (subkultura) církve, tedy kultura vznikla "v církvi" a ne "pro církev", kultura nepřejatá, kultura vlastní církvi.
Přirozeně že by nešlo o výlučnou formu liturgického slavení, ale o formu jednotící, která není žádné výrazné skupině "vlastní", je spravedlivě "cizí" pro všechny, ale zároveň nevnáší do liturgie kulturní animozity. Jednou z takových možností (a v současné době jedinou nadčasovou a nadnárodní) je bezesporu gregoriánský chorál, který navíc umožňuje strukturovanou aktivní účast věřících. Zda se podaří vytvořit časem dostatečný soubor takových prostředků moderních a zároveň nadčasových, je velkou výzvou pro tvůrce.
Teologickým základem inkulturace vůbec - a tedy i liturgické - je opět skutečnost vtělení. Boží Slovo se vtělilo do konkrétních historických podmínek dané kultury a učinilo se tak "slyšitelným", vnímatelným.
Církev má v úctě a podporuje "krásné duchovní dědictví různých ras a národů" (SC 37) a bylo by tedy mylné hovořit o liturgické inkulturaci pouze v souvislosti s misijním územím. Všechny biskupské konference mohou stanovit předpisy se zřetelem k tradicím a povaze národů, zemí a různých skupin a mají zvážit, co z národních tradic a svérázu může být přejato do bohoslužby (SC 38).
Nevíme, zda (si) naše biskupská konference takovou otázku "jaké jsou tradice, povaha a svéráz českého národa"vůbec položila a jakou na ni dala (dostala) odpověď.
Liturgická obnova tedy nevylučuje, ale předpokládá propojení místních zvyklostí a obyčejů s liturgií. Jsou vyloučeny pouze prvky, které by zastíraly jádro samotné liturgie, totiž osvobození a vykoupení ve smrti a zmrtvýchvstání našeho Pána, tedy v jeho velikonočním tajemství.
Tedy především dva: ty, které popírají potřebu vykoupení, a ty, které prostředky k vykoupení - osvobození hledají jinde, než v transcendentální skutečnosti.

26. Při vydávání liturgických knih v češtině je třeba využít v tomto smyslu volnosti, která se právoplatně nabízí, a nezůstávat u prostého překladu latinských předloh. (Např. náš obřad uzavírání manželství je velmi chudý na symbolické prvky - kromě předání prstenů; (nepatří to třeba náhodou právě do té naší tradice, povahy a svérázu?) dle německého rituálu odevzdává oddávající na konci obřadu novomanželům chléb, sůl, víno a svíci pro následující svatební hostinu, na Slovensku žehná snoubencům kříž apod.). Také misál může využít možností variability (vložky do eucharistických modliteb, různě formulované modlitby před pozdravením pokoje, výzvy před přijímáním apod.). Texty modlitby přímluv vyžadují neustálou aktualizaci. Je třeba připravit a vydat kvalitní modely této modlitby.
Nabízí se možnost využití internetu pro sběr "povedených" přímluv vzniklých v jednotlivých společenstvích, pro jejich třídění, hodnocení a poskytování ostatním.
V souvislosti s obnovou liturgie je třeba myslet i na obnovu lidové zbožnosti, která s liturgií úzce souvisí, tím spíš, že římská kongregace pro liturgii nedávno připravila nový dokument právě o lidové zbožnosti. U nás mají tyto formy svou dávnou tradici.

27. V celé šíři vzájemného vztahu mezi současnou kulturou a liturgickým životem se nabízí velký prostor k propojování liturgického života církve (farnosti) s životem osobním, rodinným a společenským.
Je však potřebné na jedné straně zkoumat, které mimoliturgické projevy naší víry jsou ještě nosné a které už nikoliv, a na druhé straně hledat, které možnosti a výzvy současné kultury zůstávají spíše nevyužité. Může to také velmi přispět ke vzájemnému sblížení mezi lidmi věřícími i lidmi víru nepraktikujícími (např. navázání na vše, v čem se dnešní společnost stále ještě setkává s křesťanskými svátky: adventní dobročinné koncerty v kostelích, vánoční hry, zpívání koled v domovech důchodců, tříkrálové koledování, účast na oslavách příchodu nového občanského roku, masopustní slavnosti, postní setkání s umělci, pašijové hry, veřejná modlitba na hřbitově o "dušičkách", na venkově někde ještě živé lidové zvyky spojené s liturgickými dobami a svátky).
Toto vše jsou ale "rezidua" křesťanského kulturního dědictví minulosti, které v současné kultuře přežívají do jisté míry v sekularizované podobě. Jde o to, zda když se církev vzdá jejich "resakralizace", tj. jejich (opětného, totalitou přerušeného) užití jako znamení - symbolů, budou ještě v "nevěřící" společnosti působit jako znamení přítomnosti církve, Boha ve světě a nestanou se obyčejnou součástí folklóru. Jde o to, aby toto nabízení hodnot bylo nabízením hodnot křesťanských i ostatním a ne výprodejem nepotřebné veteše, která v praktikováném křesťanství nemá již místo a přece je líto je přímo vyhodit. V případě úspěchu snah na tomto poli mohou nabídnout i chrámoví hudebníci svůj příspěvek (krajovou a místní tradici ať už skladatelskou nebo interpretační, provozování tradiční hudby s místem či oblastí spojených skladatelů (Michna, Turnovský, Zelenka, Brixi, Linek, Ryba..).

Jedním z důsledků promýšlení současného stavu kultury u nás může být i ochota církve dát k dispozici svou zkušeností v užívání symbolů, gest a řeči jako pomoc lidem, kteří se sice výslovně nehlásí k některému náboženství, ale prožívají v nejrůznějších životních okolnostech hledání víry.
Mnozí se sice hlásí ke křesťanství, ale nejsou aktivními členy církve. Vezmeme-li vážně tuto skutečnost, dojdeme k závěru, že velká většina spíše nemůže být oslovena naší "klasickou" liturgií.
To je předčasný závěr. Jiní se naopak (jakkoli je to překvapivé) hlásí k nějaké (i katolické) církvi, i když ne již ke křesťanství. Je také otázkou, co je myšleno tou naší "klasickou" liturgií. Zda jde o zpívanou slavnou liturgii s důstojnou rolí chrámového sboru, nebo uniformní dnes obvyklou mši, jejíž ukázky můžeme sledovat jako standard nedělních rozhlasových přenosů na ČR2, které na náhodného posluchače musejí působit jako negativní preevangelizace (ačkoli Duch vane kudy chce).
Mnoho lidí je však otevřeno hlubším hodnotám života a jejich přesažnosti, i když nemají žádnou vazbu na církev. Jde například o nemalou část studentů církevních škol, která není věřící, o staré lidi bez vyznání v domovech důchodců, o lidi postižené katastrofami, kterým může a má být nabídnuta duchovní pomoc (jak se to v některých zemích běžně praktikuje např. při leteckých nehodách, teroristických útocích), o ty, kteří prožívají smutek z odloučení, rozvodu, z toho, že děti odešly z domu, ze ztráty práce, z projevů rasismu, xenofobie apod. Příkladem může být i setkání mladých lidí v kostele o štědrovečerní noci. (A kam mají o ˇštědrovečerní noci jít ti nemladí?)
Taková bohoslužbě se blížící setkání ("prekatechumenální bohoslužba") pomáhají zpracovávat zármutek a překonat ho, umožňují vyjádřit radost a sdílet ji s druhými a otevírají v lidském nitru vnímavost pro naději a Boží přítomnost v životě.
Co je takové bohoslužbě se blížící setkání? Vypadá to jako bohoslužba, ale není to bohoslužba. Takové setkání poskytuje iluzi duchovna, iluzi, že pomoci, úlevy, společenství a spásy je možno dosáhnout i bez Boha. Možná, že by se měly spíše hledat formy, které jako bohoslužba na první pohled nevypadají, ale bohoslužbou vlastně jsou.
Takové bohoslužbě blížící setkání může ve své pokleslé formě vypadat úplně jako mše svatá ze které je odstraněno proměňování.
Jde o zcela konkrétní příklad pre-evangelizace, který je realistickou (???) odpovědí na současný stav naší společnosti.

28. Rodina je často prvním místem, kde dochází k setkávání a vzájemnému prolínání každodenního života člověka v jeho osobní jedinečnosti i sounáležitosti s druhými a různých projevů či znamení víry. Velký význam má již zmíněné setkávání rodiny u slavnostního stolu v neděli, o velkých křesťanských svátcích nebo ve významných okamžicích lidského života. Svoje nezastupitelné místo mají různé rodinné zvyky spojené s domácím prožíváním adventu a vánoc, postní doba a velikonoc. Přítomnost modlitby jako spontánní součásti běžného života v rodině je velmi důležitá, její podoba a také míra účasti jednotlivých členů (manželů, malých dětí, dospívajících, ...) je v různých rodinách pochopitelně velmi různá a jistě se také mění v průběhu let; příležitostí se nabízí mnoho: ranní a večerní modlitba, modlitba vděčnosti před jídlem, modlitba v těžkých okamžicích, díkůvzdání ve dnech radosti, vzájemná podpora v obdobích nejrůznějších hledání,... Nestává-li se taková modlitba jen zvykem, ale zůstává-li upřímná a pravdivá, pomáhá členům rodiny den za dnem více vrůstat do prožívání života před Bohem a s Bohem. Další cennou možností je některá podoba četby Písma v rodinném kruhu. V křesťanské tradici hraje nepřehlédnutelnou roli také žehnání mezi nejbližšími, a to jak
v přelomových okamžicích (např. svatba či jiný odchod do samostatného života, onemocnění apod.), tak v každodenním životě (např. kříž na čelo při odchodu do práce, do školy, odjezdu na delší dobu mimo domov, před zkouškami ve škole, před operací, při návratu, v okamžicích úspěchu ...). Církev rodinám také např. žehná nový byt či dům. Liturgické knihy (Benedikcionál, Kancionál, Rodina se modlí, ...) nabízejí pro tyto modlitby a žehnání různé vzory a texty. Projevování víry a její sdílení mezi nejbližšími je věc mimořádně cenná, ale také křehká, vyžaduje odvahu i ohleduplnost a klade velké nároky na trvalou upřímnost a poctivost.

Kapitola 6 - Liturgie a umění

Sakrální umění - péče o umělce - architektura a výzdoba chrámu - liturgická hudba

29. Sakrální umění se plným právem počítá k nejvznešenějším činnostem lidského ducha, svou povahou je zaměřeno k nekonečné Boží kráse, která má nalézt alespoň nějaký (no, snad lépe "co nejdokonalejší") výraz v lidských výtvorech. Církev byla vždy přítelkyní krásných umění. Vždy jí šlo o to, aby věci patřící k bohoslužbě byly skutečně důstojné, vkusné a krásné a aby byly symbolem vyšších skutečností.
Nikdy si nepřisvojovala žádný umělecký sloh, nýbrž podle povahy a životních podmínek národů a podle požadavků různých obřadů připouští umělecké formy každého období. Během staletí tak vytvořila umělecký poklad, který je třeba s veškerou péčí uchovávat.
Umění se má v církvi pěstovat svobodně. Právem se však církev považuje za jakousi rozhodčí v rozhodování o tom, která umělecká díla lze považovat za vhodná k posvátné službě. Má se dbát o ušlechtilou krásu, ne o pouhou nádheru. Odmítnout se mají díla, která jsou v rozporu s vírou, mravy nebo křesťanskou zbožností, také díla, která urážejí svojí znetvořenou podobou, neumělostí, prostředností nebo nepravdivostí.
Co jsou to díla, která dbají o pouhou nádheru, vyznačují se prostředností a nepravdivosti? Je to především oblast kýče. O nepravdivosti hudby viz poznámka k bodu 11.
Biskupové se mají osobně nebo prostřednictvím vhodných kněží, vynikajících odbornou znalostí a láskou k umění, věnovat umělcům a uvádět je do ducha sakrálního umění a posvátné liturgie.
Těm, kteří mají v církvi konat službu pastýřů, se ukládá studovat dějiny a vývoj sakrálního umění a také zdravé zásady, podle nichž se má sakrální umění vytvářet, aby si vážili úctyhodných církevních památek a chránili je a aby mohli dobře radit umělcům při jejich tvorbě. (srov. SC, kap. 7)

30. Pro křesťany je jediným pravým chrámem především Kristus, ve kterém "bydlí plnost božství tělesně" (Kol 2, 9), také církev složená z jednotlivých věřících - živých kamenů je chrámem. Kostel, ve kterém se křesťané shromažďují k bohoslužbě, musí být viděn v souvislosti s Kristem a církví. Proto exteriér kostela má být znamením společenství Krista a současného
(i budoucího) lidu církve v konkretní obci a interiér má vyjadřovat a navozovat atmosféru společenství shromážděného k bohoslužbě a modlitbě. Architektonické a umělecké řešení liturgických prostorů (ať nových nebo upravovaných) musí být vždy navrženo odborníkem, který je také dobře obeznámen s požadavky liturgie. Konzultace s diecézní liturgickou komisí a se zástupci Památkové péče musí být samozřejmostí. Stejnou péči je nutno věnovat celému zařízení kostela, liturgickým předmětům a oděvům.

31. Zpěv je vlastní způsob slavení liturgie, je tedy záležitostí každého člena liturgického shromáždění, ne pouze hudbymilovných. I zde ovšem platí, že "každý má konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci" (SC 28) K tomu již výše v poznámkách k bodu 6.
Hudební vybavení bohoslužby umožňuje rozlišení liturgické závažnosti dnů (dny v týdnu, neděle, svátky, slavnosti apod.) a pomáhá vyjádřit charakter liturgické doby (advent, vánoce, půst, velikonoce, mezidobí) či svátků. Je třeba pečovat o liturgicko-hudební hierarchii jednotlivých zpěvů při liturgii, zvláště při mši (co zpívat vždy, co může být recitováno apod.).
Tato péče se musí odvíjet v dvojím smyslu.
1) Co zpívat a co může být kdy recitováno. K tomu podává vyčerpávající přehled i zdůvodnění instrukce Musica sacra v bodech 27 - 36.
2) Druhé hledisko, o nějž je nutno pečovat, je rozdělení zpěvů na ty, které jsou hlavním nositelem liturgického děje (tvoří samostatný obřad nebo úkon) a na zpěvy doprovodné, které doprovázejí nějakou jinou liturgickou akci (zvané též zpěvy procesionální, protože často jde o doprovod nějakého liturgického průvodu (např. obětního)). Je jasné, že zpěvy "nosné" jsou důležitější než procesionální, což vyjadřují i zmínky v rubrikách. Z hlediska vztahu k jejich hudebnímu zpracování a provedení to má jeden závažný důsledek. Zpěvy procesní by měly mít vhodně upravitelnou délku, aby skončily zároveň s obřadem či úkonem, který doprovázejí. (Jde zejména o vstupní zpěv, zpěv k přípravě darů a k přijímání. Otázku Agnus prozatím vyjímáme, protože její řešení je obsáhlejší, je diskutována příloze body 6.1 - 6.8.) Zpěvům "nosným", musí být při liturgii poskytnut naopak od jinud neomezovaný či neprodlužovaný čas vyplývající z jejich textové či hudební povahy. Různými nešvary je v tomto smyslu postihován zejména zpěv před Evangeliem. Buď tím, že je degradován na zpěv procesní v rozporu s jeho smyslem součásti bohoslužby slova explicitními formulacemi (úvod k misálu bod 17a) (zpěv Aleluja tak dlouho, dokud jáhen nedonese evangeliář k ambonu, zpěv Aleluja i po evangeliu, protože evangeliář je nutno i odnést) nebo tím ,že je necitlivě nahrazováno slokou písně, takže slovo aleluja třeba ani nezazní a to i v době velikonoční.
Duchovní správcové jsou odpovědni za celý průběh bohoslužby, tedy i za její hudební vybavení. Proto mají být ve stálém kontaktu s kantorem, varhaníkem, scholou. Nejlépe formou popisovanou v bodě 16. Také jim samotným se má v průběhu jejich přípravy dostat hudebního vzdělání a praxe.
Pro pokoncilní obnovu liturgické hudby (lépe je hovořit o pokoncilní etapě obnovy liturgické hudby, protože na tomto poli byla zahájena liturgická obnova vůbec již snahou papeže sv, Pia X.) - tak jako pro obnovu liturgie obecně - je nejplodnějším obdobím konec 60. let. U nás mu vděčíme za nově vytvořená ordinária, responsoriální žalmy, zpívané Ordo missae, jednotný kancionál. Vytvořily se hudební sekce liturgických komisí, konala se školení varhaníků a kněží. Pokračováním těchto aktivit je vydání rozšířeného kancionálu (1988) a Mešních zpěvů (1990). Po roce 1989 mohla být založena Společnost pro duchovní hudbu, Jednota Musica sacra, začalo školní vzdělávání varhaníků.
Přes tento výčet, podíváme-li se na reálný stav liturgického zpěvu v Čechách se zdá být jeho pojmenování stagnací ještě eufemizmem. Jsou ostrůvky pozitivní deviace, které však při bližším pohledu na jejich příčinu se vždy ukáží spíše dílem zvláště nadšeného a zapáleného jednotlivce než důsledkem výše jmenovaných úspěchů.
Při liturgické komisi ČBK by bylo vhodné zřídit sekci pro liturgickou hudbu, totéž platí pro diecézní liturgické komise.
V oblasti zpěvu s lidem je třeba plněji využít stávajícího materiálu, který poskytuje kancionál, mešní zpěvy, ordinaria a responsoriální žalmy. Tento repertoár, jehož část vznikla jako důsledek nehudebních a neliturgických kompromisů, je nutno neustále na jedné straně tříbit a očišťovat, na druhé obohacovat o zpěvy nové i obnovené.
Postupem času se stále zřetelněji projevuje ta skutečnost, že hudební kořeny českého a moravského lidu vyrůstají z jiných tradic. Stačí si uvědomit užívanost jednotlivých ordinárií, žaltářů a zpěvníků v jednotlivých provinciích. Zdá se, že rozvoj lidového zpěvu je podmíněn respektováním těchto tradic a uvolněním jejich samostatného rozvoje v Čechách a na Moravě. To je ovšem podmíněno vyhledáním, zpracováním a vydáním "zlatého fondu společného zpěvu", který by sloužil jak při společných setkáních Božího lidu, tak jako znamení jednoty. Tento společný, byť ne příliš rozsáhlý, poklad by měl být do jisté míry "nedotknutelný" a chráněný proti vydávání oblastních verzí, jejichž užívání působí zmatky a narušuje jednotu.
Využití Mešních zpěvů by bylo vhodné oživit a zpestřit vydáním vícehlasých mutací zde uvedených písní, které by byly vhodné pro střídavý zpěv lidu a sboru.
Na základě zkušenosti, že střední a mladší generace preferuje písně současné, textově i hudebně adekvátnější dnešnímu náboženskému a estetickému cítění, je třeba tvořit písně nové, zvláště pro dobu adventní, postní (zde chybějí písně, které vyjadřují základní obsah postní doby, kterým je metanoia a obnova křtu), velikonoční, dále písně chvály a klanění, kterých je citelný nedostatek.
S takto formulovanou zkušeností je nutno nesouhlasit. Střední a mladší generaci především odrazují zpěvy a texty nekvalitní. A převaha těch nekvalitních pochází z období pojosefinského. Zpěvy skutečně staré poházejí z období, kdy lidový zpěv byl chápán jako skutečná liturgická hudby a ne zpěv liturgii předcházející či doprovázející (často s utrakvistickými kořeny), a je to na ní znát. Píseň Jezu Kriste, štědrý kněže, Bůh náš všemohoucí nebo Svatý Pán milostivý (Tvůrce všeho světa Bože) určitě žádného hloubkou svého textu i hudebního zpracování nepohoršuje. Hudba doby barokní na "tehdy neliturgické" texty trpí zase dnes špatně pochopitelnou a pro liturgii nevhodnou subjektivností a citovostí textu. http://www.sdh.cz/odjinud/cin_lidu.htm
S vybídkou k nové tvorbě v oblasti lidového zpěvu je třeba vřele souhlasit. Dobře si to uvědomovali tvůrci a předkladatelé Jednotného kancionálu (Obnovená mešní liturgie, která vzešla z II. Vatikánského koncilu, si žádá úpravu lidového zpěvu. Povyšuje jej na zpěv liturgický, a klade proto zvýšené nároky na jeho hodnotu hudební i textovou. Těmto požadavkům zcela vyhoví až nová písňová tvorba, která bude potřebovat k vyzrání svůj čas. Citace z úvodu.)
Naproti tomu v úvodu k Mešním zpěvům (Sekretariát české liturgické komise ć.j. 16/88 bod 6) se zdá, že tato ideální textová podoba českého propria byla již tímto sborníkem nalezena, i když duch těchto textů, i když mnohem kvalitnější než v jednotném kancionálu, přece jen nedosahuje ducha originálu (tj. textů Graduálu, viz příloha.)
Avšak limitujícím faktorem se zdá být nedostatek vhodných textů, ano dokonce i neujasněnou formou, kterou by takový text měl být. Klasická strofická píseň se zdá být vyčerpaná, navíc svádí k veršování místo k básnění. Jazyk spisovný či hovorový? Liturgii nelze přetížit responsoriální formou zpěvu, který se zdá být vhodný kromě resp. žalmu ještě pro communio. I tam by ovšem bylo vhodnější použít jiných textů a hudebního zpracování než jsou ve Zpěvech s odpovědí litu. Zejména pro vstupní zpěv a communio se nabízí využít ke zhudebnění antifon z českého misálu nebo Graduale Romanum (Graduale simplex) a tam uvedeného výběru žalmových veršů.
Z oblasti zpěvu s lidem nelze neoprávněně vyřazovat gregoriánský chorál jako lidem nezvládnutelný. Příklady z domova i ze zahraničí, ze současnosti i z období reformy Pia X ukazují, že, kde je snaha pochopení, tam je možno zvládnout alespoň několik snadnějších ordinárií.
Je nutné uznat a vymezit postavení křesťanského folku v liturgické hudbě, zvláště při liturgii pro děti a mládež, pečovat o kvalitu jeho textů i interpretace.
Křesťanský folk je hudba svými texty zaměřená převážně na osobní reflexi Boha, citové prožívání jeho darů. Jako taková se proto hodí spíše do oblasti svědectví (martyria) než bohoslužby (liturgia). Přesto jej lze do liturgie zařadit, zejména však do liturgie pro speciální společenství (viz poznámka k bodu 25). Je však nutno pečovat o liturgicko-hudební vzdělání jeho aktivistů a interpretů, aby je hudební jednostrannost později nesvazovala. (Když jsem byl dítě, jednal a myslel jsem jako dítě ...)
Nezdá se také, že je výhodné vydělovat křesťanský folk (pokud si ovšem pod křesťanským folkem mylně nepředstavujeme veškeré křesťanské "rytmické zpívání, při kterém se použije kytara") a diskuse o něm mezi všemi ostatními "netradičními žánry" duchovní hudby, zejména jde-li o nekomerční, na kvalitní výpověď a na hledání hodnot zaměřené žánry (rock, folkrock, jazzrock, godspel a o syntézu mezi nimi usilující žánry). Tato diskuse bude zajisté obtížná, ale čím dříve se s ní seriózně započne, tím větší bude mít naději na úspěšné začlenění této hudby do oslavy Pána ve společenství církve. DISKUSE
Ústřední postavou obnovy liturgické hudby je kantor, který je (jako odborný partner kněze v této oblasti) zodpovědný za liturgickou hudbu v církevní obci. Těmto hudebníkům je třeba umožnit vzdělání hudební i liturgické (školy, kurzy; varhanní oddělení na všech stupních státního hudebního školství; aktivování katolických hudebních pedagogů) a poskytnout jim v rámci farnosti i diecéze patřičnou podporu.
Na biskupství by měl působit diecézní kantor (jako odborný partner biskupa), mající potřebnou kvalifikaci, zodpovědnost a pravomoc.
Důležitou roli hraje sbor, jehož vlastním posláním je zpěv propria. Sbory je třeba vést
k tomu, aby vedle tradičního uvádění ordinarií, resp. vložek, přecházely plynule i k plnění tohoto úkolu. Viz závěrečná poznámka k bodu 6., poznámka k bodu 25 a poukaz na liturgicko-hudební hierarchii výše. Typologie zpívané mše - příloha.
Je třeba vzít v úvahu i odlišné sociologicko-personální postavení mnoha sborů proti schólám. Schóla funguje tak, že její práce se účastní lidé z farnosti, tj. ti, kteří by do daného kostela šli tak jako tak. A protože umějí zpívat (hrát), dávají tuto svou hřivnu do služby Bohu a k dispozici ostatním shromážděným. Z toho vyplývá i základní repertoár: lidová ordinária, podpora lidového zpěvu, kancionál, mešní zpěvy, resp. žalmy, občas nějaký vícehlasý Michna. Pokud si troufne i na něco většího (pastorálka o vánocích), je jedině dobře.
Naproti tomu práce sboru se účastní z valné většiny lidé z široka daleka. Jsou většinou nějak hudebně vzdělaní (alespoň ZUŠ, dříve liduška), většina z nich by se mohla stát třeba vedoucím schóly, ale cítí své povolání jinde. Pravidelně 1 - 2x týdně dojíždějí tito lidé na zkoušku, mají zájem o provádění náročnějšího repertoáru. A proto jsou ochotni i ledacos obětovat. Takový sbor se liturgického slavení účastní zpravidla 1x měsíčně. A když se účastní, bylo by dobré, aby mohl zpívat víc, než 5 minut čistého času.
A nyní co se stane, pokud to nevezmeme v úvahu. A začneme po sboru chtít soustavné plnění úkolů schóly nebo omezíme jeho účast na zpěv proprií (prakticky tedy 3 krátké skladby pro vstupní zpěv, přípravu darů a k přijímání) . Člověk, který jede či jede v neděli či ve svátek do kostela hodinu místo 10 minut chůze do toho nejbližšího, který věnuje měsíčně zkouškám dvě desítky hodin má zpívat Břízovo ordinárium (Zpěvy na současné texty 7) a Korejsovy žalmy a 3 kratičká moteta. Ne, že by to nebyl repertoár křesťana hodný, ale na to se přece nemusí dřít a dojíždět, to může mít i "doma" u nosu a s jednou zkouškou hodinu před mší.
Jsme Bohu žel v takové situaci, že každý kostel sbor mít nemůže, na to je zpěváků moc a moc málo, ale kde se podařilo soustředit síly, tam nechť nadšením a obětavostí sboristů (a orchestrálních hráčů) neplýtvají a nehazardují.
Práce sboru a schóly je komplementární, musí se vzájemně doplňovat. Potřebí je obojí. (pro ideální stav je třeba ještě doplnit třetího partnera do trojúhelníku - latinskou schólu chorální, ale to zatím zní jako nezřízená utopie.)
A omezovat takový sbor ve jménu aktivní účasti lidu při zpěvu i při té jeho možné účasti při jediné mši svaté měsíčně? Což ten sbor snad není taky lid? A určitě procentuální zastoupení sboru v Božím lidu je větší, než ta jedna mše měsíčně v poměru ke všem ostatním slavením. A chtít po sboru funkci schóly znamená, že dané společenství (chcete-li, tedy obec) se na vlastní schólu ani nezmůže, jaký tam tedy je zájem o aktivní účast lidu zpěvem?
Poučné bylo nedávné Plzeňské diecézní setkání sborů. K nedorozumění tam docházelo i opačným způsobem. Mnoho sborů hodných toho jména vystupuje pod názvem schóla. Snad proto, aby neměly problémy s obnovenými liturgy? Nebo jako schóla začaly a jen si svůj kvalitativní růst neuvědomují? Každopádně předejdeme mnoha nedorozuměním, když budeme v užívání terminologie konzistentní.
To vše však nemění nic na situaci, že rozvoj českého repertoáru proprií, které by byly na textové i hudební úrovni odpovídající náročnějším měřítkům, je závažný úkol a sbory by měly být připraveny takový repertoár od skladatelů přebírat, aby se to životné upevnilo a nezapadlo a to neživotné se praxí vytřídilo. Je to však primárně úkol skladatelů, jejich oslovení, propagace tohoto úkolu a jeho podpora (skladatelská soutěž?), sbory mohou tento úkol podpořit, nikoli (natož pak exkluzivně) zajistit. Tento úkol se nedá provést bez plného nasazení jednoho člověka - koordinátora a je otázkou, zda SDH může k jeho plnění personálně přispět.

V našem prostředí to ovšem předpokládá vytvoření vlastních textů (proprií), zvláště pro vrchol liturgického roku, kterou je velikonoční třídenní.
Formulace této věty může vést k nepochopení. Snad lépe "v našem prostředí to předpokládá vytváření proprií (vlastních textů) ...". Bylo by samozřejmě protismyslné, kdyby nová tvorba vycházela z textů v Mešních zpěvech, které jsou sice schválenými texty propria v češtině, ale právě z důvodu jejich tradičního a hodnotného hudebního zpracování. Při nové tvorbě se jako nejkvalitnější texty přímo nabízejí české varianty textů z Misálu (v Českém misálu) a Graduálu (nutno přeložit resp. Akceptovat výběr žalmových veršů). Jakým krásným znamením by bylo, kdyby to co se při latinské liturgii zpívá latinsky, mohlo se v anglické zpívat anglicky, německé německy a české česky. Místo aby se v jazykových variantách zpívalo při dané liturgické příležitosti všude něco jiného s poukazem na to, že to všichni nějakým způsobem, který se ovšem vnímatelným znamením nevyjadřuje, myslí všichni stejně. Je fakt, že mezi skladatelskou veřejností panuje v této oblasti velký zmatek a neporozumění. V tom může SDH nabídnout skladatelům poradenskou službu. Je to i vhodný námět pro ekumenickou spolupráci, protože v drtivé většině jde přímo o texty biblické.

Posláním českých pěveckých sborů je pak zejména zpěv příslušných částí ordinarií a nešpor, jejichž častější slavení by bylo dobré podporovat.

Zvláště ve městech lze oživit gregoriánský chorál; Missa mundi a zpívané latinské ordo by měly být všeobecně známé a užívané.
Proč zvláště ve městech? Všude, kde jsou k tomu lidské předpoklady! Missa mundi a zpívané ordo však nejsou ještě oživením gregoriánského chorálu. Zde jde jednoznačně o to společné celocírkevní minimum zpěvu lidu. Oživení je záležitostí chorální schóly (zpěv propria a podpora lidového zpěvu ordinária), lidu (na rozdíl od Mundi a ordo missae alespoň v rozsahu zmíněném v bodě 12) i kněze. Je smutným faktem, že někteří kněží sloužit mši v latině, natož pak zpívanou, již ani nedovedou. Dostupnost takové liturgie zcela v duchu "sentire cum ecclesia" a podle zásad a liturgických knih liturgické reformy po II. vatikánu může být nejlepším způsobem zapojení i těch věřících, kteří se jinak obtížně vyrovnávají s kulturními proměnami a stereotypy často spojenými se slavením obnovené liturgie, a tím prevencí i léčbou určitého druhu nezdravé polarizace v církvi.
SDH může v této oblasti nabídnout své odborné a technické prostředky při přípravě materiálů, zejména pro lid (Graduale pro populo) a kněze (hudební zpracování prefací, které v edici Missale Romanum nejsou notovány a málokdo je proto umí správně zazpívat).

Všem, kteří konají tyto liturgické služby, je třeba věnovat pozornou pastorační péči. Kvalitní liturgická hudba v chrámě vyžaduje také kvalitní odměňování těch, kteří se jí věnují.

Diskusní příspěvky