Předběžné poznámky
1. Evropa včera a dnes
2. Význam hudebního vzdělání v Evropě
3. Neschopnost hudební orientace
4. Účelové kulturní odcizení v interpretační praxi
5. Druhý vatikánský koncil a jeho závěry
6. Církevní hudba jako kulturní faktor
7. Latina jako kulturní základ
8. Liturgie a duch doby
9. Vize
9.1. Kulturní Evropa
9.2. Evropská hudba jako kulturní export
9.3. Zvláštní odpovědnost církve
9.4. Hudba – klíč k duši
9.5. Krása hudby a liturgický řád
9.6. Kult, kultura a umění slavit
9.7. Kult jako motor kultury
10. Závěrečné teze
 

Excelence, pane prezidente, dámy a pánové.

Je pro mě velikou ctí, že zde, v tomto kulturou prodchnutém prostředí papežského paláce, mohu přednést na našem generálním shromáždění několik názorů k evropskému hudebnímu vývoji.

Spojení témat vychází z úkolů Evropské hudební rady a sjednocení národních komitétů zeměpisně kulturních evropských regionů, jakož i několika evropských hudebních organizací a sdružení mezinárodních hudebních rad. Úkolem Evropské hudební rady je přispívat svojí sítí k vytváření společenského vědomí, to znamená k vytváření přiměřeného postavení hudby ve společnosti. Hranice tohoto úkolu sahají od autorského práva přes hudební databanky až k sympoziím o hudbě v multikulturní Evropě, výměně informací například o evropských podpůrných programech a zajištění jejich řádného fungování. Od 1.1.2000 se nachází sídlo Evropské hudební rady v Bonnu, kde generální sekretariát Německé hudební rady je naším hostitelem. Finanční podporu zajišťuje státní ministr pro záležitosti kultury a médií Dr. Michael Nauman, který je relativně novou tváří na politické scéně Spolkové republiky.

Rozebírat liturgickou tematiku a téma Evropa čistě objektivně není možné bez jakékoli zpětné vazby s osobním náboženským a popřípadě i politickým přesvědčením. Následující příspěvek tedy bude obsahovat i subjektivní hodnotové představy a osobní zkušenosti, které však budou zřetelně označeny.

Předběžné poznámky

Jestliže si necháme před naším vnitřním zrakem probíhat pohnutou dobu avignonských papežů, budeme v pokušení označit ji za evropštější než je doba dnešní. Přestože dopravní situace byla nepoměrně obtížnější, nebyla komunikace mezi předními evropskými umělci horší. Duchovní pospolitost v jedné společné latinské kultuře byla ještě samozřejmostí, vnímavost elity ještě nenarušoval žádný primitivní předrasistický nacionalizmus. Není náhodou, že se v této hrdé a optimistické době vyspělého pozdně gotického středověku, známého jako “Ars nova”, vyvinula z dosud oddělených a případně společných částí forma mše svaté, která tehdy ještě tvořila střed veškerého života. Ordinarium Missae, případně “le Commun” jako zcela nová hudební veleforma v tehdy ještě mladém polyfonním umění byla nazvána mší (Missa). Je to hudební výrazová forma vzešlá z liturgie a určená pro liturgii, pro kterou až po dnešní dobu hledaly všechny styly a kompoziční techniky odpovídající výraz, a to zdaleka ne jen v Evropě.

Neodmyslitelným formujícím předpokladem pro vznik těchto mistrovských děl, která můžeme označit za znějící katedrály evropské kultury, byl a stále je stávající všeobecně závazný Ordo (pořádek) liturgie. Kdo chce vystopovat živou závislost kultovního řádu a kulturního výrazu minulých šesti století, nemůže volit lepší cestu, než skladatelskou zahradou historie zhudebňování mešního ordinária. Z této perspektivy neexistuje pro naše téma přiléhavější město než právě Avignon, jedno z měst kultury roku 2000.

1. Evropa včera a dnes

S pomalým překonáváním sebestředného pohledu národních států a s obtížemi pokračující evropskou integrací padají naštěstí mnohé vnější překážky a hranice. Současně však je možné pozorovat v evropské společnosti zesilování odstředivých kulturních tendencí. Podporuje se tvorba kulturních nik a nových ghet, postupné ztráty kulturních souvislostí nezbývá než litovat. Tento trend neplatí jen pro sociální a vzdělávací systémy, důchodové pojištění, smysl pro občanskou společnost a nadregionální úkoly v oblasti právních a bezpečnostních otázek, ale zasahuje i do oblasti omezování odpovědnosti státu a společnosti jako takové. Dochází k provincionalizaci a komunalizaci jako k reakci na otevřenost hranic, ostatně je možné připomenout pozdně středověkou paralelu této situace. Z lidu se stalo obyvatelstvo.

2. Význam hudebního vzdělání v Evropě

Navzdory všem již od Platona známým poznatkům o dlouhodobém společensko-ekonomickém významu múzicko-hudební výchovy se v Evropě stále více stát i společnost ze své odpovědnosti stahují. Seškrtává se hudební výchova na všeobecně vzdělávacích školách, zcela vypadává nebo je alespoň vyučována nekompetentně. Hudební školy se buď uzavírají, nebo musejí být financovány těmi rodiči, kteří ještě o hudební výchovu svých dětí projevují zájem. To ještě více prohlubuje kulturní propast mezi bohatými a méně majetnými, a to zjevněji, než mohou vyjádřit jiné symboly materiálního bohatství. Rovnost šancí v přístupu k hudební výchově již není dodržena. Děti a mladiství jsou ponechání více méně sami sobě a mají stále méně možností osvojit si, a to nezávisle na sociálním kontextu svých rodin, hudební vzdělání, a tím i schopnost orientace v hodnotách. Nemilosrdná ignorance politiků si tak pod sebou bezstarostně uřezává větev, na které sedí.

To, že hudební výchova, a to ne pouze výchova k hudbě, ale ještě více výchova hudbou, je výchovou duchovně i duševně rozvinutého člověka, se v tak zvané vysoké evropské politice vůbec nebere na vědomí. Výchovné obzory antiky a západu, které byly raženy septem artes liberales byly mezi tím důkladně zapomenuty a současně s nimi i povědomí o hudbě v matematicko-filosofickém kontextu (quadrivia).

3. Neschopnost hudební orientace

V dnešním evropském zpustošeném hudebně-kulturním povědomí musí nakonec nutně ztroskotat jednotlivé subjektivní návrhy hudební estetiky. Tak zvaná vážná hudba hledá zoufale výraz absolutna, ale bez obecné orientace a společné řeči marně.

4. Účelové kulturní odcizení v interpretační praxi

Trh historizující interpretační praxe staré a nejstarší hudby, která přišla o svůj kontext, se zaměřuje sám na sebe. Kultovní hudba minulých staletí je přitom pitvána na operačních stolech nejrůznějších workshopů, aniž by přitom byla objevena její duše. Odbytoví a marketingoví manažeři průmyslu zvukových nosičů neváhají z důvodu odcizení předložit nejniternější hudbu všech světových náboženství jako příkrm k pocitu dobré pohody. Také gregoriánský chorál, vlastní liturgická hudba římskokatolické církve, byl objeven jako “esoterický sound” a proměněn v tržní zboží. Kdyby existovalo časově neomezené autorské právo, byly by tyto nahrávky a nosiče pronásledovány jako pirátské pro hrubé porušení práv osobnosti a toto poškození by bylo stíháno podle stávajících nařízení a nároků na náhradu škody. Neexistence takového práva však nic nemění na morálním hodnocení takové praxe.

5. Druhý vatikánský koncil a jeho závěry

Pokud se dnes ptáme po perspektivách tohoto kulturního fenoménu a dnešním stavu křesťanské bohoslužby, nebo lépe řečeno po Cultu Divinu v Evropě, narážíme na otázku, jak to vypadá se spíše negativním vývojem neuspořádaných vztahů mezi kultem a kulturou. Ten kdo věří na nevyhnutelnost dějinného vývoje, se asi bude méně zajímat o vzájemné souvislosti a příčiny. Kdo ale vychází z vědomí zodpovědného nebo naopak nezodpovědného spoluvytváření dějin člověkem, ten nemůže přehlédnout, jaké epochální kulturní důsledky měl II. Vatikánský koncil, a to nejen v Evropě. Koncilní otcové bojovali léta o moudrou vyváženost koncilních dokumentů, o spojení kultu a kulturního kontextu, které by zachovalo respekt k podstatnému. Spolu s rozvolňujícími tendencemi kulturní revoluce roku 68 , které byly podporovány mediálně zainteresovanými vnitrocírkevními skupinami, které byly hierarchií trpěny, byl však rozšířen tak zvaný “duch koncilu”, který v závěrech koncilu nemá žádnou podporu a často si s nimi naopak protiřečí. A tak v evropské kultuře i v srdcích mnohých zanechalo ono široce rozšířené odmítnutí velké liturgické hudby minulosti i přítomnosti stopy zpustošení a mnohým lidem odňalo kus jejich duševní vlasti.

6. Církevní hudba jako kulturní faktor

I pro člověka, který se necítí příslušníkem nějaké církve, patřila znalost zvukového výrazu liturgie k pevnému hudebnímu souřadnému systému, a tím nepřímo sloužila ke kulturnímu uvědomění svého vlastního postoje. Již jen kvantitativně je kulturní faktor církevní hudby se svými sbory a varhaníky i v těch nejmenších osadách důležitým činitelem, který otevíral i tomu tak zvanému prostému člověku z ulice okna do kulturních dálek a společenství. Dnes ale musíme střízlivě konstatovat, že důsledky této pokoncilní kulturní revoluce ještě převyšuje rozsahem ono všeobecně známé zesvětštění, které nastalo před dvěma sty lety. Obrazně řečeno byl opatský chrám v Cluny podruhé stržen, tentokrát duchovně-liturgicky, slepou a zcestnou snahou uvnitř samotné církve.

7. Latina jako kulturní základ

Zatímco dnešní globalizace hledá kromě jiného i všeobecně závazný jazyk, teologická nejednota v provinčním jazykovém Babylónu té una sancta vzrůstá. V rámci vzdělávací politiky byla i latina a s ní spojená hudba zatlačena do muzea. Brzy se asi bude muset sáhnout pro mezinárodně navštěvované bohoslužby k angličtině, což bude patrně doprovázeno stanovením určitých jazykových kvót v jednotlivých národních státech. Polský kněz a hudebník Mizgalski vypráví jímavě o své pětileté křížové cestě v koncentračním táboře Mauthausen: “Jak podivuhodně uspořádávala latina život, bezpečnost, lásku a bratrství mnoha tisíc kněží a řeholníků v koncentračních táborech! V této všem srozumitelné řeči se modlili duchovní jedenadvaceti národů při nejhorších pracích na poli i v lomu. V této řeči se vzájemně utěšovali, udělovali trestancům všech národností rozhřešení a podávali viatikum. A to vše tajně, před očima pronásledovatelů.!” Čtenář se může zeptat kteréhokoli ještě žijícího duchovního – vězně koncentračního tábora, a to kterékoli národnosti, co mu dávalo odvahu vydržet a přežít. On odpoví: “Naše společná latinská modlitba, náš společný zpěv (pokud byl povolen), ,Credo … in unam, sanctam, catholicam et apostolicam ecclesiam…‘. Gregoriánský zpěv byl náš zásvětný chorál k životu i ke smrti. Vroucně jsme zpívali ,dona nobis pacem‘ a když k nám zavanul dým krematoria, zpívali jsme odevzdaně ,In paradisum deducant te Angeli‘. Pak jsme byli jednotní in una oratione, in una linqua, in cantu sacro. A tato Lingua byla pro nás dle slov polského kardinála-primase na 1. zasedání koncilu ,… validissimum vinculum unionis Ecclesiae…‘ a můžeme dodati ,etiam in carcere!”.1

Je s podivem, že papež Jan XXIII. je dnes tak ctěn, ale jeho myšlenky, pokud jde o liturgickou řeč, se neberou vážně. K 50. výročí založení Pontificio Instituto de Musica Sacra dne 8.12.1961 například napsal: “… latinská řeč je totiž, nehledě na to, že má být uchovávána ve vážnosti již pro ni samu, viditelné a krásné znamení jednoty, neboť je nejúžeji spjata s posvátným zpěvem římské církve. Jako ctihodný a vznešený jazyk, mateřský jazyk synů církve, jehož výraz se lehce přizpůsobuje hudebním rytmům, je důstojný a libozvučný. Skrývá v sobě v nezfalšovatelných slovech poklady pravdy a zbožnosti, v něm je liturgie autorizovaná, a proto musí i v budoucnosti zaujímat první místo. … Při slavné liturgii jak ve vážených katedrálách, tak i v malých vesnických kostelících patří navždy latinskému jazyku domovské právo, žezlo královské a vznešené panování.2

8. Liturgie a duch doby

V dnešní době převládá marné pokušení přitakání těm, kdo žádají nahrazení kultu i kultury okamžitým mediálním show. Není požadován obsah, ale zábava, na místo potravy jen opojení. V důsledku tohoto jevu je samozřejmě potřeba by podpořila tyto na vnějšek zaměřené formy. V pravém náboženství i kultuře, pokud je nechceme redukovat jen na civilizaci, nepřevládá nikdy horizontální směr pohledu. Nevyhledávají ve své podstatě většinový soud ani plné porozumění všech. Horizontální antropocentrizmus se nepozdvihuje vzhůru, ale musí zůstat plochý, a to v oblasti kultu i kultury. Ale to, co u kultury vede jen k ochuzení a zplanění, to riskuje v případě kultu jeho samotnou podstatu a existenci.

Křečovité pokusy upravit sound zábavné hudby tak, aby byla přijatelná pro liturgii, končí v trapnosti a nejen proto, že se nedostává hudební profesionality. Licoměrnost a svatouškovství se projevuje zvláště tam, kde se zbytkový pocit duchovní nepřiměřenosti snaží z této hudby odstranit ten agresivní stisk, to pravé z rockové hudby, nebo také lascivní eros z hudby popové, a tím odstraňuje z dobré zábavné hudby její vlastní jádro, bere jí její vlastní podstatu tím, že ji neuměle napodobuje, a touto cestou musí zákonitě končit v plytkostech. Rozsah této nepoctivosti se projevuje také tím, že mnohé kostely se přes den ozvučují pro uměnímilovné turisty vzácnými a ušlechtilými díly Musicy Sacry, zatímco pro živý kult se nevynechá ani jedna hudební banalita.

Excelence, dámy a pánové, dovolte mi na tomto místě můj osobní názor. Ze své hudební funkce se zúčastňuji častých hudebně-liturgických akcí také na významných místech a před mezinárodním a často i nekatolickým hudebním odborným světem a musím doznat, že jako katolička často nevěřím svým uším a bývám vyvedena z míry.

9. Vize

9.1. Kulturní Evropa

Ekonomické sjednocování Evropy je na postupu. Sjednocování politické na sebe sice ještě nechá nějakou dobu čekat, ale přinejmenším se již realisticky přibližuje. Nyní potřebujeme mít vize. Přitom by mohla Evropa být v konceptu kulturních kruhů a světových regionů kontinentem lidskosti. Její klasická humanistická a křesťanská minulost nabízí k tomu ty nejlepší předpoklady.

9.2. Evropská hudba jako kulturní export

Při všem respektu k mimoevropským, a to i těm vyspělým kulturám, nemůžeme zakrýt uši před tím, že evropské durové a mollové tóniny dobyly svět. Tak podivuhodně, jako se vojenská logistika (např. silnice, komunikační prostředky, plánování a nasazení zdrojů) antické římské světové říše stala nedobrovolnou štafetou pro šíření evangelia, mohl by se stát i světový trh západní populární hudby půdou pro potenciální zájem o veškeré poklady naší hudební kultury. Kdo by chtěl pochybovat o tom, že tóny Johana Sebastiana Bacha, Ludwiga van Beethovena a Wolfganga Amadea Mozarta patří dnes již dávno ke kulturnímu majetku většiny alespoň trochu vzdělaných Japonců, Číňanů a Korejců? Toto hudební bohatství Evropy, které vlastně vyrostlo z kultu, je nejspíš nejoblíbenější, nejmírotvornější a z hlediska porozumění mezi národy nejefektivnější exportní zboží našeho kontinentu. Bez evropské hudební kultury by se také nemohl uskutečnit plodný kulturní směšovací proces v Severní a Jižní Americe. Zdá se, že na tomto kontinentu je význam hudby jako vůdčí, ale i potenciálně zavádějící fascinace, intuitivně více vnímán.

9.3. Zvláštní odpovědnost církve

Tváří v tvář současnému rozšíření technického ozvučení hudebními konzervami vzrostla církvi nová odpovědnost. Bohoslužba je posledním místem, kde je ještě průměrný současník vyzýván, aby sám zpíval, ovšem za předpokladu, že se už i tam nezabydlel mediálně zprostředkovaný sound mrtvé hudby. Mrtvé proto, že je na rozdíl od hudby provozované živým člověkem pouze hudebním obrazem hudby již dříve nahrané. Společný zpěv různých věkových skupin a generací ovšem předpokládá dlouhodobou tvorbu repertoáru. Proto vyžaduje i lidový bohoslužebný zpěv obezřetnou nadregionální péči a žádné krátkodobé lokální či módní výstřelky, aby mohla společná kultura vůbec vzrůstat a stávat se tradicí. V této oblasti mohou konstruktivně spolupracovat školy a církve ve smyslu hudebního a liturgicky-kulturního vzdělávání. Toto pojetí vzdělávání je nutno rozšířit ještě o další, již zmíněné a hlouběji zasahující personálně revelantní rozměry.

9.4. Hudba – klíč k duši

Jen lidská duše umí dešifrovat zprávu obsaženou v hudbě. Indiskrétnímu přístupu rozumu se otevírá jen povrchně. Tato zpráva je ve své podstatě diskrétní a v mnohém i individuální. To platí jak pro předávajícího, tak pro obdarovaného. Jako čistě duchovně-duševní vnější forma člověka je často nepochopeným mostem k nehmotnému světu, k Logu ve smyslu Janova evangelia. Křesťanská bohoslužba, božský kult, je proto bez hudby, ba i bez svého vlastního hudebního stylu, nemyslitelná. Bylo tedy jedině správné, že papež Pius X. započal svůj velký program “vše obnovit v Kristu” právě liturgickou hudbou. Jeho reformní dílo našlo své završení v liturgické konstituci II. Vatikana.

V době, ve které jsou technické a kombinatorické schopnosti, to znamená přírodovědné části našeho mozku, požadovány a podporovány tak jako nikdy předtím, dostává náboženství a jeho hudba stále více nový úkol: zdůrazňováním múzicky-intuitivních i esteticko-filosofických složek uchovat člověka v celém jeho člověčenství vyváženě a zdravě. Jinak zde existuje nebezpečí, že se brzy stane otrokem svých již plánovaných monstrózních biorobotů, že se stane jen zasmušilým konzumentem. Ale tam, kam do tajemné země nikoho, do země psychosomatické duševní souhry, prolínají hranice lidské schopnosti tvořit, tam proniká jedině hudba a víra v Boha.

9.5. Krása hudby a liturgický řád

Pokud je pravda, že hudba je odleskem jediné vyšší skutečnosti, budou všichni ti, kteří v Cultu Divinu (v tomto za pozemskými znameními skrytém setkání s Bohem Stvořitelem) rozpoznají prapůvod bytí, hledat s největší pozorností a oddaností maximum hudební krásy liturgické formy a nebudou se vyhýbat námaze dlouhého učení a vzdělávání. Skutečný věřící křesťan bude muset stále znovu objevovat školu krásy a čím je vyšší jeho církevně apoštolská odpovědnost, tím více ji bude potřebovat. Ani funkčnost, ani účelové myšlení nejsou cestou a výrazem lásky, jak nám již předvedla Marie Magdalena, ne náhodou patronka této zralou krásou obdařené krajiny Provence.

9.6. Kult, kultura a umění slavit

Kdo jiný, když ne církev, by mohla Evropě opět ukázat umění a smysl vnitřního i vnějšího slavení. Vždyť velikonoční víra se diskusemi a polemikami zprostředkovat nedá, ale musí být jak živá, tak i schopná prožitku. Slavnost ale nemůžeme v nejvlastnějším slova smyslu “konat”. O to více potřebuje slavení jak objektivní podnět, tak rámec, který teprve umožňuje měřítko a proporce. Průběh roku bez církevního řádu poměřuje každou slavnost její oblíbeností. Vánoční “příslušenství” vystavená v evropských obchodech již od konce září dokumentují ztrátu kulturního vědomí a smyslu pro bohatství odlišností kultovního řádu. Slavící obec nebo skupina slaví bez kultovního zřetele jen sama sebe, místo aby si uvědomila co nejširší celosvětovou spoluúčast na téže samé radosti. Tato ztráta zřetele se ukázala například minulou sobotu na celosvětovém dnu hospicového hnutí. S pocitem neobvyklého štěstí se zpívalo všude na charitativních ekumenických koncertech Händelovo “Hallelujah” z “Mesiáše” ve zvláštním vědomí v tu chvíli celý svět objímajícího společenství. Kdo si však při této “vysoké” a navenek projevené duchovnosti uvědomil, že každý nedělní Introit a celý liturgický pořádek gregoriánského propria by mohl být permanentním výrazem tohoto celý svět objímajícího společenství církve.

Je-li něco nepovinné – ad libitum – nemusí to vždy bezpodmínečně být důvodem k radostnému nerespektování. Je to také svoboda k závaznosti. Právě závaznost v řádu tvoří spojení s celkem. Nepřekonatelně se to projevuje v největším hudebním uměleckém díle západu, v cyklickém kolektivním uměleckém díle officia, zpívané bibli pro každou hodinu, pro každý den po celý rok. To je hudební bohatství, na němž a při jeho vytváření vyrostla evropská kultura.

9.7. Kult jako motor kultury

Již v aktuálních zárodcích budoucí evropské ústavy započal zápas o jejího celkového ducha. Pro karolinské jádro Evropy, tj. pro prvních šest zakládajících států, předložil již Karel Veliký pro rozvoj Evropy rozhodující osnovu ve formě společného kultovního řádu se zřetelem k římskému “usu”. Ještě dnes dosahuje církev každý týden k více lidem, než všechny ostatní společenské spolky a organizace dohromady. Možná, že by mohla ještě dnes znovuobjevením své společné kultovní Musicy Sacry (tedy domácí evropské církevní hudby) včas nastoupit se staronovou vizí uvědoměle evropského úhlu pohledu proti šíření frustrace z evropské únavy, a tím se opět o kus přiblížit opravdové vůli koncilu. Kult byl odjakživa stimulátor kultury a abychom zůstali při tomto přirovnání, dnes se zdá, že má buď vybitou baterii nebo že se jedná dokonce o zmetek.

Dovolte mi, abych uzavřela několika tezemi, které vyplývají z výše řečeného.

10. Závěrečné teze
 

1. Evropa nebude existovat jako vážně míněná jednotka, a to i z politického hlediska, bez společné kultury.
2. Evropská kultura nebude již v budoucnu existovat bez společného kultu jako pojítka.
3. Kult bude bez sebou samým vytvořené a sobě vlastní velké hudby i nadále ztrácet svou přitažlivost a zplaní do stěží srozumitelného rituálu uzavřeného v neatraktivním ghetu.
4. Evropské pojetí liturgie je součástí mezinárodní mírové politiky, Evropa není jen politická a ekonomická opce, ale existenciální imperativ mezinárodní mírové politiky. Na to se nesmí při prosazování materiální tématiky zapomínat.
5. Církev v Evropě má svým veřejným kultovním konáním velkou historickou odpovědnost.

1 Gerard Mizgalski: Myšlenky a výměna názorů k tématu „Latina jako kulturní jazyk národů“ , Hans Lonnendonker, In caritate et veritate. Fr. Johannes Overath, spisy Allg. Cäcilien-Verband, Bd.8, Saarbrücken 1973, str. 117.
2 Tamtéž, str. 120.