Úvod
I. Společnost pro duchovní hudbu nabídla vypracování koncepčního materiálu o užití posvátné hudby při liturgii a posléze k tomu byla liturgickou komisí pražsko-plzeňskou i vyzvána.
II. Během práce na tomto materiálu se záhy ukázalo, že téma je velmi rozsáhlé a nelze je řešit odděleně od témat souvisejících, tj. od otázek co liturgie vlastně je, kdo ji slaví, jakými prostředky (otázka znamení), jak to souvisí s kulturou a obecnými zákonitostmi umění. O takové studie je zajisté vhodné usilovat, nejsou však reálné v řádu měsíců a v kolektivu několika jednotlivců.
III. Využili jsme proto sněmovního procesu, který se tohoto roku zabývá liturgií a souvisejícími problémy. Jako základ pro tento materiál byly použity sněmovní materiály o liturgii.
IV. Předkládaný materiál sestává z části komentovaných sněmovních materiálů a z několika příloh. Části vypracované za SDH jsou uváděny skloněným písmem.
V. Tento text není zatím skutečným materiálem vypracovaným společností. Jedná se teprve o materiál právě předkládaný k diskusi uvnitř SDH, ke kterému se však mohou vyjadřovat jak liturgičtí odborníci, tak laici - nečlenové SDH, kterým osud a další rozvoj liturgické hudby není lhostejný.
VI. SDH vysoce oceňuje pozornost, která je ve sněmovním materiálu věnována liturgické hudbě, domnívá se však, že je možno jej v některých bodech rozšířit a doplnit, v jiných zaujmout i polemické stanovisko. Polemika je nejčastěji vznesena v místech, kde se domníváme, že materiál je poněkud jednostranný a zdůrazňuje jen jednu z antinomických alternativ. Je to tedy většinou polemika typu "ano, ale zároveň i ...".
VII. Nejčastější námitkou je poukaz na přílišné zdůrazňování jedné z úrovní zpřítomnění a realizace Božího lidu a sice na obec jako na nositele liturgického dění (namátkou v bodech 1, 9, 13, 14, 19, 21, 23, 30, 31). Tento problém má kromě jiných eklesiologických a pastoračních důsledků závažný vliv i na posuzování liturgické hudby. Pokud by teto pohled uspořádání církve převládl, je zbytečné uvažovat o nějakých pravidlech a kritériích pro liturgickou hudbu, protože kritéria na ní kladená i prováděcí praxe by záležela na té které obci a byla by čistě její záležitostí. Repertoár, interpretace a uplatnění liturgické hudby by pak nebylo možné ani oprávněné nějak "z centra" koordinovat či moderovat. Domníváme se však, že ani duch církve, ani koncilu ani znamení času k něčemu takovému nedávají oprávnění.
VIII. Zásadní závěr tohoto materiálu lze spatřovat v poznámce k bodu 24 na straně 19.
IX. Prosíme o laskavé posuzování těchto "amatérských", i když upřímně míněných a o studium nejrůznějších dokumentů opřených myšlenek a názorů.
Kapitola 1 - Teologické základy
1. V liturgickém slavení si církev nejprve připomíná veliké činy, které Bůh z lásky k člověku vykonal a které vrcholí ve velikonočních událostech Kristovy smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení (Žid 1, 1). Liturgie má proto primárně sestupnou linii, skrze slovo a znamení je v ní zakoušeno Boží darování se člověku.
Boží sebevydávající láska pak silně volá po lidské odpovědi. Člověk, tj. celé slavící společenství církevní obce, i jeho součást - člověk ve své osobní jedinečnosti, odpovídá na Boží příklon vírou, obrácením srdce a otevřeností pro Otcovu vůli (Jan 15,9).
Zde se poprvé otevírá otázka, kdo tu liturgii vlastně slaví. Otázka je zmiňována ještě v mnoha následujících částech. Termín celé slavící společenství církevní obce je vágní. Mohl by znamenat, že liturgii může slavit jedině obec. A z ní pak aktuálně slaví ti, kteří se shromáždili. Jednotlivec by podle toho mohl slavit jedině v obci, do které patří. Je třeba zdůraznit, že (odhlédneme-li na okamžik od toho, že hlavním celebrantem je Kristus) liturgii slaví církev a celé shromáždění věřících jako aktualizace církve v daném místě a čase. To, že se tak často děje v určité obci, není pro slavení podstatné.
Tento bytostný postoj vyjadřuje modlitbou chvály, díků a proseb. Církev se tak připojuje ke své hlavě - Kristu v jeho lásce, poslušnosti a vydanosti Otci a jeho dílu spásy světa až na smrt (Jan 12, 26). To je vzestupná linie liturgie.
V liturgii tedy probíhá osobní rozhovor mezi Bohem a člověkem, v němž se v Kristu naplňuje "dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha"
(SC 5).
Termín osobní rozhovor (na jiném místě se používá i cizí slovo dialog) se zdá příliš silný. Termín rozhovor je spojen s rovnoprávností těch, kteří rozhovor vedou a se stejnými komunikačními prostředky obou zúčastněných stran. Bylo by možná lépe hovořit o komunikaci, kterou Boží nabídka a její přijetí (či odmítnutí) člověkem jistě je.
2. V poslušnosti k odkazu svého milovaného Pána (Lk 22, 19) církev v liturgii vzpomíná především na Kristovo velikonoční tajemství, připomíná si však i všechny ostatní události dějin spásy, které předcházely a připravovaly příchod Božího Syna, a naplňuje tak Hospodinův příkaz daný už lidu staré smlouvy (Dt 6, 20nn), neboť věří, že je opravdu dědičkou zaslíbení daných Abrahámovi (Řím 4, 16nn). Ten totiž, který "chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy" (1 Tim 2, 4), mluvil v minulosti "mnohokrát a mnoha způsoby k našim předkům skrze proroky" a nakonec plně projevil svou nezměrnou lásku k lidem, když "v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu" (Žid 1, 1n), "vydal ho za nás za všecky" a daroval nám s ním i všechno ostatní (srov. Řím 8, 32).
3. Církev všechno koná v síle zaslíbeného Božího Ducha (Lk 24, 49). Jen v Duchu svatém můžeme vyznávat: "Ježíš je Pán" (1 Kor 12, 3). Proto ani liturgii nelze užitečně slavit bez živého vědomí přítomnosti Ducha Svatého.
On totiž připravuje na přijetí Krista, on vytváří liturgické společenství, on církvi připomíná Boží činy spásy a on sám je nakonec zaslíbenou plností Božích darů, neboť jeho plodem v liturgii je společenství s Nejsvětější Trojicí a společenství bratří a sester (KKC 1098, 1108).
Ano, zde se jasně praví, co konstituuje liturgické společenství. Je to Duch svatý, nikoli příslušnost k obci. Srovnej
bod 1.
4. Protože Duch Svatý je "živou pamětí církve" (Jan 14, 26), stávají se skrze liturgické vzpomínání veliké Boží činy, především Kristovo velikonoční tajemství, "dnes" přítomnými uprostřed shromážděné církve (KKC 1095), aby všichni mohli přicházet a "poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží." (Ef 3, 19).
Duch Svatý také působí, že se skutečně naplňuje Ježíšův příslib být trvale přítomen ve společenství učedníků (Mt 18, 20). Věříme, že ve shromáždění, které slaví liturgii, je sám Ježíš mnohotvárně přítomen: ve společenství církve a jeho služebnících, ve svém slově a ve svátostech, zvláště v eucharistii, aby v církvi a skrze církev, kterou k sobě připojuje jako svou milovanou nevěstu
(SC 7), uskutečňoval, k čemu ho Otec povolal: aby "přinesl chudým radostnou zvěst, vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, aby propustil zdeptané na svobodu a vyhlásil milostivé léto Páně" (Lk 4, 18n), aby nás očistil od hříchů (Ef 1, 7) a učinil nás Božími dětmi (Jan 1, 12), všechno rozptýlené znovu shromáždil a přivedl k Otci (Ef 1, 10; 2, 18).
5. Z již řečeného vyplývá, že liturgie není soukromým úkonem, nýbrž vždy projevem církve
(SC 26). Když církev slaví liturgii, zvláště svátosti, ukazuje se a uskutečňuje společenství člověka s Bohem (KKC 1118).
Zjevuje se tak, církvi samé k radosti i růstu a světu k naději, co církev opravdu je: jednak "Boží lid" putující uprostřed světa do nebeského království, také "Kristovo tělo", v němž chce Pán všechny sjednotit, i "nevěsta", v níž chce všechny k sobě důvěrně připojit, a nakonec "chrám Ducha svatého", místo přebývání živého Boha s lidmi
(KKC 781nn).
Formulace "co církev opravdu je" navozuje představu, že jde o definici nebo dokonce o esenciální určení církve. Jde však spíše o obrazy církve (LG 6nn)
Při slavení liturgie se tedy děje "zjevení církve" (SC 26, KKC 1329).
6. Liturgii vždy slaví "Kristus úplně celý" (Christus totus): Kristus - Hlava - spolu se svým tělem - církví.
Liturgii tedy především koná celé shromáždění, které je "liturgem" (KKC 1144)
KKC nehovoří o tom, kdo liturgii koná, ale kdo ji slaví. Hovoří o tom od článku 1136 až do 1144. KKC 1144 rozvíjí 1143. Shrnout tyto skutečnosti větou, která je vlevo, a použít jako zdůvodnění KKC 1144 je těžko přípustným zjednodušením.
Tato skutečnost má svůj základ ve společném kněžství všech věřících, v tzv. křestním kněžství.
I zde je snad lépe přečíst si celý bod LG 34, než jej interpretovat větou vlevo.
Pomazání křižmem při křtu a biřmování je znamením, že každý pokřtěný má účast na kněžském poslání Krista (LG 34).
Církev, která s Kristem při liturgii "koncelebruje" (spoluslaví), je kněžským společenstvím majícím organický ráz (Řím 12, 4; LG 11), což se projevuje zvláště v bohatství různých, uspořádaně rozdělených liturgických služeb, z nichž každý koná jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci
(SC 28).
Zde dochází k velkému myšlenkovému skoku, od "vysoké abstrakce" organického kněžského společenství Božího lidu přímo k "prováděcím předpisům" rozdělení liturgických služeb. Tím mezičlánkem je bezesporu princip účasti v zastoupení. Zastoupení samo je již důsledkem chápání pozemské liturgie jako spoluúčasti liturgického shromáždění na liturgii nebeské (KKC 1138 a 1139), i na podílu na činnosti celé církve (KKC 1140), jejímž reprezentantem, zástupcem, aktualizací je dané liturgické shromáždění. Tedy i když některou činnost konají všichni shromáždění věřící, nejsou to všichni konající, ale jen jejich zástupci, reprezentanti, protože každá liturgická činnost přináleží celému tělu církve. Každý, kdo při liturgii něco koná, koná to v zastoupení. A to ať zastupuje Krista - hlavu, všechny údy, nebo celou církev v jejím obracení se k Otci. V tomto smyslu nelze zastupování a liturgické služby vidět jako protiklad k "činnosti všech", ale jen jako různé úrovně zastoupení. A můžeme-li (a musíme-li) volit mezi tím, co budou konat všichni přítomní a co jen někteří pověření službou, je to volba mezi různými stupni téhož, nikoli mezi účastí všech a jejím delegováním. Proto musí být kritériem tohoto rozdělení účasti hlediska praktická (ve větším shromáždění nemohou přímluvy říkat všichni, není přínosné, aby člověk velmi hudebně nenadaný zpíval vždy a vše, kdo má vadu řeči nebo neumí číst, nebude předčítat Boží slovo), liturgická (odlišení stupně slavnostnosti, dokonalost a vhodnost dané hudby jako reálného znamení), psychologicko-pastorační (co více zapůsobí na konkrétní shromáždění, zda poslech Scholy gregoriány Pragensis, nebo vlastní zpěv písně z kancionálu) a nikoli ideová (toto náleží sboru, ono jednou pro vždy všem), přirozeně v rámci možností vymezených dokumenty liturgické obnovy (nejpregnantněji
MS 13 - 36).
Zvláštní úlohu mají ti věřící, kteří svátostným svěcením přijali účast na poslání, které v církvi Pán svěřil apoštolům - nositelé tzv. služebného kněžství: Duch Svatý je uschopňuje k tomu, aby jednali v osobě Krista - Hlavy, a tak sloužili všem údům církve. Služba biskupa, kněží a jáhnů se projevuje hlavně tím, že předsedají eucharistii (KKC 1142) a jako pastýři církev sytí a vedou Božím slovem a milostí (LG 11). Služebné kněžství je však ve službě křestního kněžství (KKC 1120) a má být viděno v souvislosti se základní důstojností a rovností celého Božího lidu, neboť "být křesťanem je víc než být biskupem, třebaže římským" (Jan Pavel II.).
7. Znamení a jejich užívání patří nezastupitelně ke slavení liturgie. V celých dějinách spásy jsou nástrojem rozhovoru mezi Bohem a člověkem a patří vlastně neodmyslitelně, zvláště v podobě slova a gesta, k jakékoliv meziosobní komunikaci.
Nejprve k tomu rozhovoru. Snad přece lépe komunikace (viz bod 1).
Neméně důležitou je však při liturgii role znamení při komunikaci mezi shromážděnými věřícími (pozdravy, společný zpěv, společné naslouchání hudbě a zpěvu, rozsazení v lavicích, podávání - vnucování zpěvníku, krákorání souseda, modlitba růžence při mši sv., vrhání významných pohledů...). Pro smysluplné slavení musí liturgické shromáždění přerůst do liturgického společenství. A udržet se v něm. To zajisté působí Duch svatý, avšak k charakteru Božího působení na člověka patří to, že k čemu Bůh může užít lidských prostředků (prostřednictví jeho bližních), k tomu těchto prostředků často používá. Proto jsou znamení mezilidské komunikace v liturgickém shromáždění tak důležitá a v tomto smyslu i reálná znamení působení Ducha svatého. Proto je při jejich užívání obzvláštní péče a opatrnosti, protože nepovedou-li se (ať už špatným zakódováním označeného jejich vysilatelem nebo špatným dekódováním příjemcem nebo obojím), což se může snadno stát (není jim rozuměno), jde vlastně o házení klacků pod nohy Duchu svatému. Špatná funkce znamení - jejich nepochopení - je vlastně ještě horší situace než nepochopení znamení posvátných. Tato znamení "fungují" byť špatně pochopena (opus operatum), jen z nich člověk užitek z udělené milosti čerpá neefektivně (opus operandis). Naproti tomu špatná funkce znamení spoluvytvářejících společenství znamená, že taková znamení nefungují vůbec, nebo že dokonce označenému (tj. jednotě, společenství, působení Ducha stmelujícího společenství) překážejí, škodí.
Z tohoto pohledu vyvstává i význam rubrik a jejich dodržování. Kdy se sedí, kdy se stojí, kleká. Jakou formu bude mít pozdravení pokoje. Protože tím jsou kodifikována "pravidla slušného chování", je dán kód vysilatele i příjemce. Nemůže dojít k nedorozumění.
Při liturgii se setkáváme ještě s další kategorií znamení, která jsou rovněž důležitá. Jsou to znamení, které můžeme nazvat znameními disponujícími. Hovoří se o tom například v bodu 30. těchto materiálů a v otázce 6.1.3. Jde o navození atmosféry vhodné pro přijetí nabízených milostí. A to v dvojí rovině. První rovina je navození základní atmosféry (slavnostní, radostná,rozverná, závažná), druhá rovina je spojena s určitou situací a prostředím (chrám, divadlo, hospoda, muzikál, klub, diskotéka, výlet skautů ... ). V obou těchto rovinách hraje hudba nezastupitelnou roli, která se řídí objektivními hudebně-psychologickými zákonitostmi, které je možno a nutno poznávat vědeckými metodami. Tyto zákonitosti také studovány byly a nelze bez nebezpečí takto zjištěné skutečnosti ignorovat. Jde vlastně o sémantiku hudby - o soubor hudebních vyjadřovacích prostředků. Uveďme alespoň základní:
V současnosti je tento (žánrově-intonační) sémantický prostředek hudby ve společnosti podkopáván tím, že se hudba zní často v prostředích a při činnostech neadekvátních (což by samo o sobě nevadilo, to by způsobovalo jen "posun významu") ale bez ladu a skladu, bez řádu vytvářejícího a upevňujícího možnou funkci hudby jako znamení.
Avšak nejhlubším důvodem, proč církev v liturgii užívá znamení, je samotná skutečnost vtělení Božího Syna, neboť Ježíš z Nazareta je "svátostí" Otcovy lásky, je prvotním znamením, Slovem Otcovým. V rovině znamení stojí také církev jako "svátost světa", neboť její viditelná stránka je znamením přítomnosti Boží spásy ve světě.
Kapitola 2 - Pravdivost v liturgii
8. Aby bylo slavení liturgie pravdivé, musí probíhat v atmosféře víry. Sv. Pavel píše: "Jak ho mohou vzývat, když v něho neuvěřili?" (Řím 10, 14)
Kdyby postoj víry účastníkům chyběl, stane se bohoslužba ze strany člověka vnitřně nepravdivou - Bohem skutečně nabízené osobní setkání a obdarování tu nenajde plnohodnotnou lidskou odpověď, a to i navzdory znamením, která člověk vnějškově vykoná (srov. KKC 1127). Liturgie se tím pro účastníky posunuje do roviny buď bezmyšlenkovitého zvyku a neplodné tradice, třeba pečlivě zachovávané, anebo estetického, intelektuálního či jinak pouze duševního zážitku.
Popisovaný stav je určitě nepatřičný, jde jen o míru té nepatřičnosti. Abychom s vaničkou nevylívali i dítě. Lepší je patrně takovýto přístup jakkoli kritizovatelný, než naprostý nezájem nebo úplné odmítnutí. A náš Pán je Pánem nedolamování nalomených třtin a neuhasínání doutnajících knotů. Dále je možno proti takovému striktnímu dělení na opravdu věřící a na ty, kteří přistupují k liturgii z jiných pozic, uplatnit výhradu určité schematičnosti. Ideální postoj je zajisté postojem víry, ale vzhledem k tomu, že nikdo z nás vírou hory nepřenáší, tak v jaké míře platí na naší liturgii výše uvedené výtky?
Pokud by víra byla pokřivená a spoléhala se mnohem více na "správné vykonání patřičného obřadu" než na samotnou Boží věrnost, se kterou On pohotově a jistě (zvláště ve svátostech) odpovídá svému modlícímu se lidu (KKC 1127), upadne liturgie do mentality magického počínání.
Do magické mentality neupadá liturgie, ale člověk, který k ní takto přistupuje. A ke škodě ne liturgie, ale své a eventuelně těch, které k něčemu podobnému vede, jak výstižně formuluje I otázka 2.1.1..
Člověk pak chce dostat pro sebe "něco od Boha" a očekává, že toho obřadem dosáhne, ale nehledá na prvním místě vztah "s Bohem" (srov. Mt 6, 33) - buď proto, že je mu Bůh jako živá osoba spíše lhostejný, anebo o něm má falešnou a pro sebe vlastně hluboce nepřijatelnou představu.
Lidem upřímně hledajícím, mají-li v sobě vnitřní otevřenost, se naopak bohoslužba může stát místem živého poznání Boha, i když mnoha jednotlivým věcem v obřadech nebudou rozumět a nebudou schopni si je přivlastnit.
Otázka postavení liturgie v procesu evangelizace a "deevangelizace" je klíčová a bylo by třeba jí systematičtěji řešit. Daný text se k otázce vyjadřuje několikrát (např. bod 8, bod 27).
Aby však byla zachována čestnost, nesmějí být na jedné straně nuceni k projevům, se kterými by se nemohli vnitřně ztotožnit, na druhé straně jim nemohou být svěřovány liturgické služby, které předpokládají už výslovně křesťanskou víru.
K tomuto tvrzení existují dvě výhrady. Jedna v tom smyslu, že je spravedlivé v jistém smyslu "nutit" ty návštěvníky bohoslužeb, kteří se s něčím nemohou ztotožnit k určité konformitě, a to ne z hlediska uznání nebo urážky Boha, ale z hlediska požadavku lásky k bližnímu. Aby prostě svým jednáním nezavdávali příčinu pohoršení. Člověk byť nevěřící v reálnou přítomnost Boží by se neměl procházet chrámem s rukama v kapsách a kloboukem na hlavě v okamžiku, kdy ostatní vítají svátostnou přítomnost Krista.
Druhá výhrada se váže k pověřování liturgickou službou. Zpěv v chrámovém sboru bezesporu takovou službou je. A spolupráce nevěřících při této službě určitě není ideálem. Avšak existují mnohá svědectví o tom, jak došlo k obrácení u četných takových zprvu nevěřících spolupracovníků. A nepouštět do sboru lidi, kterým jinak církev v praxi bez mrknutí oka pokřtí malé dítě?
V té souvislosti je také důležité nezapomínat, že bohoslužba nemůže být ze své podstaty nástrojem prvotní evangelizace, ta jí musí předcházet.
Plochá a nudná liturgie se může stát naopak snadno nástrojem "prvotního odrazení". Mnohdy si při liturgických tuctovostech a banalitách říkám, jak toto konání a řeči asi působí na hledajícího člověka, který právě v tom okamžiku vstoupil z ulice. Z prostředí nevěřících přátel znám několik takových případů hluboké disgustace, a v žádném kupodivu nefiguruje ani latina, ani Palestrinova mše zpívaná chrámovým sborem.
Plnohodnotná účast na bohoslužbě tedy předpokládá živou víru vyrůstající z Ježíšova evangelia: obrací se k takovému Bohu, jakého lidem dává poznat jeho Syn Ježíš
(srov. Jan 14, 7-9), a následuje Ježíše v jeho synovsky prostém a důvěrném vztahu k Otci
(Jan 17, 24-26).
Liturgickým slavením se tato evangelijní víra projevuje a je jím také dále prohlubována a živena (SC 9).
9. Liturgie je jeden ze základních projevů života církve, je dokonce označována za zdroj a vrchol jejího života. Nelze ji však vidět bez souvislosti s dalšími dvěma podstatnými projevy, kterými jsou svědectví či zvěstování evangelia (martyria) a život víry, který se projevuje láskou a službou (diakonia).
V této souvislosti je dobré si uvědomit, že existuje široká oblast hudby zajisté duchovní a křesťanské, která však nemá v dostatečné míře parametry potřebné k začlenění do liturgie (posvátnost, všeobecnost, uměleckost Srovnej Motu proprio sv. Pia X a odkaz na něj v SC 112). Jde zejména o hudbu vyjadřující především osobní, často citový vztah autora a interpreta k Bohu (hudba typu Já - viz příloha typy duchovní hudby) (nedostatek všeobecnosti), čerpající ve svých výrazových prostředcích z žánrů, které jsou v myslích mnoha spojeny s negativními a křesťanství se protivícími jevy a prostředími (nedostatek posvátnosti) a o projevy z uměleckého hlediska nesplňující často ani průměrné požadavky (nedostatek uměleckosti). Tato hudba by mohla najít své uplatnění právě v oblasti svědectví (setkání mladých a pronikání do společenských okruhů tradičně nekřesťanských) nebo služby (charitativní koncerty - je smutnou zkušeností, že nejvíc peněz vydělá hudba ne právě nejvytříbenější). Tyto aktivity, zamýšlené a zorganizované církví, jsou však velmi řídké (je to totiž pracné a náročné), jednodušší bývá zamhouřit oko nad objektivními kritérii liturgické hudby a obstarat si obecenstvo z návštěvníků liturgického shromáždění, kteří jen zřídka prchnou. Navíc jsou poznenáhlu přesvědčováni o tom, že i taková hudba k liturgii vlastně patří.
Izolovanost liturgického života vždy představuje nebezpečí. Může na jedné straně vést k tomu, že farnost bude vyčerpávat veškerý svůj elán v konání bohoslužeb: členové se realizují v rámci liturgie, ale neberou dost vážně své křesťanské, osobní i společné poslání, a to ani v budování skutečného farního společenství, ani "ve světě", v rodinách, zaměstnání, občanském životě.... Na druhé straně se sice farnost může intenzivně ponořit do společného života i do služby okolnímu světu, ale pokud k tomu nebude hledat sílu a světlo v liturgii, případně nebude vše završovat Boží oslavou, dojde časem k vyprázdnění této snahy: nesená ve skutečnosti už jen lidskou silou a zaměřená jen k lidským cílům, přestane být projevem Boží přítomnosti a lásky
ve světě. Zůstane jen obyčejným organizováním a sociálním servisem.
O skutečném stavu jednotlivé církevní obce tedy vypovídá především vyvážený poměr a hluboký vzájemný vztah všech tří základních projevů života církve: jen tam, kde se víra projevuje svědectvím i láskou, může být také věrohodně liturgicky slavena a jen společenství, které slaví liturgii, může skutečně a trvale přinášet lásku a svědectví. Je tady určité nebezpečí, které by mohla navodit představa, že někde se té liturgii věnují moc. Obecně je liturgii věnována nezaslouženě malá pozornost a tam, kde je rovnováha vychýlena na stranu liturgie, je potřeba ostatní složky posilovat a ne péči o liturgii oslabovat.
10. Jelikož jedním ze základních prvků liturgie jsou znamení, je pro její pravdivost velmi důležité, aby jim účastníci bohoslužby opravdu rozuměli.
Některá znamení mají svůj původ přímo v Ježíšově životě a činech (svátosti), jiná jsou dědictvím z tradice starozákonního lidu, mnohá další si postupem času církev osvojuje z kultury národů, v nichž žije. Nalezneme zde znamení Boží lásky a starostlivosti o člověka i lidského obrácení k Bohu, znamení kajícnosti a odpuštění, odevzdání a přijetí, uzdravení a poslání, radosti i smutku, naděje a důvěry, společenství s Bohem a lidmi, budoucího dovršeného života, ... Veliké bohatství nejrůznějších liturgických znamení je svědectvím o hlubokém, spásu přinášejícím rozhovoru a vztahu, který se po staletí rozvíjí mezi Bohem a jeho lidem. Každý je k němu zván a skrze účast na těchto znameních církve se stává jeho "dědicem" a zároveň dostává "hřivny", aby budoval jeho budoucnost (srov. KKC 1880). Proto je třeba v účastnících liturgie stále rozvíjet smysl pro symbolické vidění a jednání.
11. Požadavek vnitřní pravdivosti a čestnosti ve vztahu k Bohu, k sobě samému i k druhým má vést účastníky bohoslužby naléhavě k tomu, aby při liturgii nedělali pouze prázdná vnější znamení nebo aby gesty či slovy nevyjadřovali jiné postoje, než jaké opravdu vnitřně zaujímají.
No to je tedy slovo do pranice. Co k tomu říkají koncilní texty? "Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo. (SC 11)". "Proto naléhavě prosíme v Pánu kněze i všechny ostatní zúčastněné při posvátném oficiu, aby při jeho recitování mysl byla v souladu s hlasem.(SC 90)." Tedy situace pro ty účastníky bohoslužby, kteří jsou věřící je jasná. Ne aby nedělali a neříkali to, čemu nevěří, ale aby věřili tomu, co dělají a říkají.
To je přání koncilu, přání církve. Jaká je ale skutečnost. Kolik návštěvníků katolických bohoslužeb například věří v reinkarnaci a klidně přitom recitují "Věřím v těla vzkříšení"! Požadavek na vnitřní pravdivost by tedy měl vést především k racionální sebereflexi: je v souladu to v co věřím s tím co vyznávám? A protože víra není citová záležitost ale záležitost rozumu a vůle (podporovaná jednou z teologických ctností), musí se případná diskrepance na této rovině také řešit.
Je ovšem otázka, jak řešit onu přechodnou dobu, kdy mě církev vybízí vyznávat to v co zatím nevěřím. Asi by měla čas od času velký burcující vliv taková výzva předsedajícího před symbolem: "Nyní vyznejme společně svoji víru, ale prosím vás, jenom ti, kdo tomu opravdu věří!"
S oprávněným požadavkem na vnitřní pravdivost liturgie souvisí i otázka pravdivosti hudby. Nejde vždy ani tak o pravdivost hudby samé o sobě, ale o pravdivost začlenění do kontextu liturgie, tj. hudba jako něco, s čím má věřící uvést své myšlení v soulad (SC 11). V pravdivé liturgii je možno použít jedině hudbu pravdivou. Má tato otázka vůbec smysl? Jsme přesvědčeni o tom, že má.
Hudba je nepravdivá za těchto podmínek:
A) Liturturgická hudba sama když
1) hudební zpracování není adekvátní textu. Pravdivá liturgická hudba nevznikne tím, že podložíme slova žalmu třeba pod Mládkovy písničky. Taková hudba předstírá, že je tím, čím není.
2) když není dobrá, umělecká. Neumělé, líbivé a kýčovité artefakty pravdivé nejsou V SC 123 se říká: "Rovněž umění naší doby a všech národů i zemí ať se v církvi pěstuje svobodně, jen když slouží s náležitou vážností a úctou bohoslužebným budovám a obřadům.".
B) Svou interpretací či percepcí když
1) když je nad přijatelnou míru falešná. 2) Je-li postavena převážně na citu.
Parafrázujme Guardiniho: Liturgie především ukazuje, že hudba většího společenství musí být nesena myšlenkou. ..... Tím však nemá být řečeno, že by srdce a cit neměly pro ni žádný význam. Modlitba prostřednictvím zpěvu je jistě "pozdvižení srdce k Bohu". Ale cit musí být doprovázen, podpořen a zjasněn myšlenkou. V ojedinělém případě, nebo máme-li proto zvláštní nadání, můžeme vytrvat u pouhého vroucího citu, který sám od sebe vytryskne, nebo je vyvolán nějakým šťastným podnětem, a můžeme se o takový cit skutečně opřít. Ale zpěv, který se má často opakovat, střetává se s nejrozdílnějšími duševními náladami, neboť každý den je jiný. A odpovídá-li obsah takové hudby převážně citu, pak ponese pečeť jedné určité nálady, neboť ze všeho, čím duše žije, právě cit nejvíce tíhne k individuálnímu. Taková hudba se tedy musí ukázat jako nevhodná pokaždé, když její nálada nesouzní alespoň trochu s náladou kdo se jí právě chystá zpívat nebo poslouchat. Ve všech ostatních případech je buď nepoužitelná, nebo cítění znásilňuje. Totéž platí, vezmeme-li v úvahu, že taková hudba má sloužit pro lidi nejrůznějšího založení. Má-li být zpěv použitelný jako liturgický, musí být nesen a protkán jasnými a bohatými myšlenkami, v nichž je vyjádřen obsah víry. Jedině potom může sloužit celku, který se skládá z lidí různého založení a který podléhá různým citovým náladám.
V určitých okamžicích, při některých příležitostech se může cit projevit s mohutnější silou. Avšak hudba pro pravidelné liturgické užití a pro všechny věřící musí zůstat uměřená. Předpokládá-li silně vypjaté, nevyrovnané city, pak sebou nese dvojí nebezpečí. Buď ji ten, kdo jí má zpívat či poslouchat vezme vážně: pak se bude muset nutit k pocitům, které vůbec nemá a nebo které teď nemá. To může vést k nepřirozenosti, nepravdivosti jeho duchovního cítění. Anebo si přirozenost pomůže a věřící se k jejímu textu i hudebnímu zpracování vztáhne v poněkud chladnějším duchem, než v jakém jsou napsány. Pak ovšem hudba pozbude své hodnoty (konec parafráze).
Taková hudba se proto hodí k jiným než liturgickým příležitostem, kdy je oprávněně přijetí či odmítnutí takové hudby záležitostí osobního vkusu, nálady a přístupu každého zúčastněného. (viz bod 9.)
3) Když hudba není modlitbou. Jinými slovy když interpreti neberou vážně to, co zpívají, nebo posluchači to, co poslouchají. A to buď vinou své nepozornosti, nebo i vinou hudby nebo textu, kterou (který) prostě dospělý křesťan často brát vážně ani nemůže.
Proti bodu 3) je možno vznést dvě námitky.
a) Takže když mám ve sboru 50% "nevěřících", tak nemám možnost produkovat duchovní hudbu? A kde je Duch Svatý, který může ovlivnit posluchače, když už neovlivnil interpreta? To zajisté lze. Vždyť zde nejde řeč o hudbě duchovní, ale liturgické, integrální součásti liturgie. Co se však týká skutečně hudby při liturgii, tam jde jak o procento těch "nevěřících" a hloubku jejich nevíry, tak o procento těch věřících a o hloubku jejich víry. Spíše tedy jde o celkového ducha souboru, zda a v jaké míře je schopen konání "sentire cum ecclesia" . tj být stejného smýšlení s církví, jak to vyjádřil Jan Pavel II v promluvě profesorům a studentům Papežského institutu pro posvátnou hudbu v lednu 2001: "Jestliže jsou zpěv a hudba znameními přítomnosti a činnosti Ducha svatého, tak vzbuzují určitým způsobem společenství s Trojicí. Liturgie se tak stává "opus Trinitatis". Zpívání při liturgii však musí vyplývat z "sentire cum Ecclesia". Jedině tento způsob navozuje jednotu s Bohem a umělecká schopnost se zapojuje do šťastné syntézy, ve které dvě složky - zpěv a velebení - zcela prostupují liturgii.
b) Takže latinské texty, kterým dnešní lidé nerozumějí, činí hudbu nepravdivou? To zajisté ne. Vždyť mnohé z jejich obsahu je převzato právě do té hudby. Jsou tím myšleny spíše texty typu
Kde jsi Jezu, spáso má?
K tobě mysl zvedám.
Pověz, kde jsi lásko má.
Já tě všude hledám.
Bez tebe se srdce souží,
jen po tobě stále touží.
Přijď jen k nám, rád tě mám,
učiň si v mém srdci chrám.
nebo
Ježíšku, Panáčku, já tě budu kolíbati...
nebo, abychom nezůstali u tvorby předchozích generací
Provázané problémy stresem a závislostí
Satan se směje tvé pitomé blbosti
Je ti moc zle a bere tě na blití
Kontrolka svědomí ti před očima svítí
Jak se z toho dostat?
Je to vůbec život?
Z tohoto kolotoče je jen jeden východ
Kolotoč ďábla pořád se točí
Kolotoč ďábla, máš zavázané oči
Kolotoč ďábla zastaví jen Bůh
Jenom Bůh může rozdělit ten kruh
Mnoho dalších příkladů lze najít v P. Rut: Pop - musica sacra
Skutečná účast na bohoslužbě a jejích znameních tedy vlastně předpokládá trvalý proces obrácení a růst v duchovním životě.
Nezastupitelnou roli zde má bohoslužba slova, zvláště homilie, neboť v ní je člověk Ježíšovým evangeliem znovu a znovu oslovován a obnovován, aby pak mohl pravdivě slavit svátosti a žít z Božích darů.
12. Aby liturgická znamení mohla vždy opravdu účinně sloužit setkávání Boha a člověka "dnes", musí být v konkrétním slavení používána způsobem, jež pravdivě zachovává jejich dvojí charakter: jsou to totiž jednak "znamení ze světa lidí" a zároveň "znamení smlouvy s Bohem" (KKC 1146 a 1150).
Velkou péči je proto potřeba věnovat tomu, aby konkrétní podoba slavení odpovídala kultuře a mentalitě účastníků bohoslužby, aby to opravdu byla "jejich" znamení.
Nutno plně souhlasit. Je tu ovšem zase to ale. Mohlo by se zdát, že církev rezignovala na aktivní spoluutváření té kultury a mentality účastníků bohoslužby. Že jí nezbývá nic jiného, než se smířit a akceptovat vliv médií a masové komerční tvorby, které jsou dnes dominantní při vytváření kultury a mentality. (Srovnej KKC 1207) To by ovšem byla veliká chyba. A kulturní veřejnost (alespoň část i té "nevěřící") plnění takové role církve právem očekává. V souvislosti s naším vstupem do sjednocené Evropy je nutno brát v úvahu i
názory Hudební rady při Radě Evropy, které na zasedání CIMS 2000 (kam byli vysláni liturgickou komisí pánové Eliáš a Svoboda) přednesla její předsedkyně Marlene Wartenbergová.
Protože však liturgická znamení zároveň vypovídají o Bohu, nemohou být svévolně přetvářena k podobě poplatné pouze člověku - se stejnou pečlivostí je nutné se starat o to, aby mohla vždy odkazovat na tajemství Boha, který člověka přesahuje. Celé uspořádání liturgického prostoru, užívání postojů, gest, zpěvu, přírodních prvků má výše zmíněnému napomáhat.
Je správné a žádoucí, že bohoslužby slavené v odlišných historických a kulturních epochách, v odlišných prostředích, při různých příležitostech, s různými skupinami lidí mají odlišný charakter, ale stejný základ ve společné víře, svátostech a společenství církve (v prvních křesťanských stoletích, po skončení velkého pronásledování, v raném až pozdním středověku, po tridentském koncilu, po II. vatikánském koncilu, ... na křesťanském Východě a Západě, ...
ve městě, na venkově, v klášteře, ... nedělní bohoslužba, všednodenní, při duchovní obnově,
při významných společenských událostech, ... s dětmi, mládeží, rodinami, starými lidmi, nemocnými, s celým farním společenstvím, ... s lékaři, vojáky, lidmi zasaženými katastrofami, ... v situacích smutku, radosti, ... ), neboť "Tajemství slavené v liturgii je jedno, avšak formy, jimiž se slaví, jsou různé" (KKC 1200).
Výčet situací v předchozím odstavci je možno rozdělit na dva podvýčty. První je výčet kulturních oblastí a historických epoch (v prvních křesťanských stoletích, po skončení velkého pronásledování, v raném až pozdním středověku, po tridentském koncilu, po II. vatikánském koncilu, ... na křesťanském Východě a Západě) a na ten se oprávněně vztahuje citace KKC 1200. Druhým podvýčtem jsou charakteristiky shromážděných věřících a situací, ve kterých se shromáždili, a pro ně je výše zmíněná citace nepoužitelná. Je jistě pastoračním přínosem, že forma liturgie se může v rámci liturgických pravidel (která jistou variabilitu připouštějí a jistou explicitně zakazují - SC 22, MS 47) do jisté míry měnit. I zde však je potřeba si připomenout, že jednotu slaveného tajemství může člověk chápat pouze prostřednictvím znamení. A takovým znamením může být pouze jistá společná podoba liturgie. A to společná pro co nejširší oblast církve, tedy oblast společného (latinského římského) obřadu. Ona musí být tím mostem, společným vnímatelným pojítkem, znamením jednoty mezi podobami liturgie přizpůsobené jednotlivým typům společenství a situací. Aby mohl být jako taková vnímána, musí být věřícím známa, musejí se v něm orientovat, musejí v ní dokázat slavit (SC 54). A pokud to mají umět, musejí to i (alespoň občas) dělat.
Protože "liturgická rozmanitost může být zdrojem obohacení, ale může také vyvolávat napětí i rozkoly" (KKC 1206), má se rozvíjet podle zákonů církve a pod péčí biskupů.
Kapitola 3 - Živá liturgie
Kapitola 4 - Podoby slavení liturgie
Kapitola 5 - Liturgie v dialogu s kulturou
Kapitola 6 - Liturgie a umění
Diskusní příspěvky