Čin lidu: rozhovor s Františkem Kunetkou

Vyjděme z etymologie slova “liturgie”, které znamená “čin lidu”, tedy věc veřejnou. Od toho by se měla také odvíjet “liturgická zbožnost”, snad lépe liturgická spiritualita. Ideální by bylo, kdyby nebyla v protikladu s individuální zbožností. Domnívám se, že křesťanský starověk tuto aporii neznal.

Ve středověku ovšem dochází k rozpadu liturgického shromáždění. Liturgie již není chápána jako čin obce. To mělo vážné důsledky např. v oblasti eucharistické spirituality. Velký vliv mělo také hnutí devotio moderna.

V baroku pak dochází k dalšímu vystupňování liturgického individualismu, nezanedbatelný vliv měla také španělská mystika. V české oblasti jsou toho dokladem např. hudebně i básnicky jinak velice kvalitní kancionály Adama Michny z Otradovic. Jeho Loutna česká je dokladem existence tzv. mystické erotiky v českém barokním slovesném umění. Písně zpívané literátskými bratrstvy při liturgii obsahují rozkošné, leč zcela individualistické formulace: “Křesťanská duše... sbírej zrána rosičku... odtud i tobě teče ta rosička, duše má, vem ji k sobě” – kdybych uvedl jen příklad úvodní písně z České mariánské muziky.

Toto pojetí liturgie bylo částečně korigováno v době osvícenství, radikálně pak nastupujícím liturgickým hnutím na přelomu 19. a 20. století. Přesto si ještě těsně před koncilem Guardini ve známém otevřeném dopise prelátu Wagnerovi klade otázku, zda je dnešní člověk z důvodu přílišného individualismu ještě schopen liturgického slavení.

Zdá se, že ani reformační pojetí v otázce Večeře Páně neznamenalo velký průlom. Jakkoliv se nepovažuji za znalce reformační teologie, zdá se mi, že oproti Lutherovi a Calvinovi zdůrazňuje pneumatický a eklesiální rozměr liturgického slavení právě Zwingli, i když je v zajetí přílišného spiritualismu, který vede nakonec k popření smysluplnosti symbolického jednání. Přesto je pro něj liturgie společným slavením církevní obce a tak vyjádřením její víry.

Neodvažuji se pronést úsudek, jak vypadá obecně současná situace u nás. Nemůžeme popřít, že na mnoha místech je nedělní farní mše skutečně chápána a prožívána jako liturgie, tedy “čin lidu”. Na druhé straně je pravda, že mnoho věřících považuje církev za podnik služeb, kam si chodí pro svátosti jako do obchodu či lékárny. Mám na mysli např. křest malých dětí, svátost smíření, uzavírání manželství.

Ptáte se: co s tím? Opět se mi vybavují Guardiniho slova, když říká, že “cesta k liturgickému životu nevede pouhým poučováním, ale především konáním”. Zdroj liturgické spirituality je tedy v liturgii samotné. A nezbývá, než ji stále správně konat a prožívat.

Ještě bych pro upřesnění dodal, že je třeba rozlišovat mezi individualismem a subjektivismem. K objektivnímu obsahu liturgie (anamnéze Kristova mysteria) patří zcela legitimně jeho subjektivní zakoušení, zkušenost shromážděné církevní obce, která tuto objektivní skutečnost liturgicky slaví.

.......

Jste jak liturgistou, tak konzervatoristou. Vnímáte stále konflikt kůru a oltáře? Stále jsou stavěny prostory s moderní architekturou, ale v barokním duchu, tomu odpovídá umístění instrumentalistů a schóly.

Nějaký zásadní konflikt mezi kůrem a oltářem nepociťuji. Ve většině farností – teď mám na mysli spíše moravské – je liturgický zpěv považován za integrální součást bohoslužby a “tichá” mše je spíše výjimkou. Na druhé straně by stál za námahu odborně provedený průzkum, který by zdokumentoval, co a jak se zpívá, a to z hlediska hudebního i textového. Zde si pozitivním výsledkem už nejsem tak jistý. Je třeba říci, že primární zodpovědnost za kvalitu má ten, kdo bohoslužbu řídí, tedy většinou místní kněz. Ten by měl být ve stálém kontaktu s varhaníkem, resp. schólou nebo sborem. I z tohoto hlediska by měl existovat koncept permanentní liturgické formace nejen chrámových hudebníků, ale i kněží.

Pokud jde o druhou část Vaší otázky, zde musím bohužel s Vámi souhlasit. Pročetl jsem v této době pozorně publikaci Karmelitánského nakladatelství o nových kostelích v České republice. Po teoretické a dokumentační stránce je kniha skvěle vybavena. Vyhodnocení dokumentace však už takové uspokojení neposkytuje. Zcela převažuje podélná dispozice, centrální uspořádání je v lepším případě pouze naznačeno vychýlením lavic od podélné osy. To, že mše je shromážděním kolem dvou stolů – slova a eucharistie – není reflektováno. Stále přetrvávající centrální umístění svatostánku jen potvrzuje vázanost na barokní dispozici, která jej takto umístila do komplexu menzy a retabula. Z kostela se tak stává jediná velká adorační kaple. Toto situování, které středověk neznal, je výsledkem potridentského vývoje.

S touto dispozicí souvisí samozřejmě i situování kůru a umístění hudebníků. Podle současného pojetí liturgie a liturgických služeb je jisté, že kantor patří na ambon, schóla do blízkosti ambonu a oltáře, varhaník také do bližšího kontaktu se společenstvím. To vše je ale třeba již promítnout do akustických zákonitostí nově vznikajícího kostela.

V tom se ovšem můžeme od barokních architektů učit. Dovedli vytvořit jedinečné akustické podmínky pro zvuk varhan umístěných na kůru, ale také např. pro kazatele, který z kazatelny bez zesilovacího zařízení hlasově ovládl celý prostor kostela.

Mešní píseň je dítětem osvícenství. Z hlediska tehdejší liturgické podoby mše můžeme říci, že v tomto, ale i následujících obdobích svůj jistý význam měla. Chtěla vytvořit pouto mezi probíhající liturgií a přítomnými věřícími, kteří bohoslužbu z důvodu nesrozumitelného liturgického jazyka pouze sledovali. A tak lid alespoň zpívá o tom, že nám “zaznělo ústy Soluňanů slovo pravdy věčné” – místo aby je skutečně slyšel, a že se “bez víry nelze líbit Pánu” – místo aby recitací Creda svou víru vyznal. Dovedu pochopit, že v té situaci se víc dělat nedalo. Zde jen mimochodem připomínám snahy katolických osvícenců o reformu liturgie, které bohužel nebyly vyslyšeny a přijaty.

Dnes je naštěstí situace jiná. Proto potřebujeme nepopisné písně, které přímo vyjádří chválu, díkůvzdání, prosbu, radost, ale i úzkost a ohrožení. V tom smyslu je a zůstane vzorovým kancionálem Kniha žalmů.

Samotný liturgický text, který je v hudební skladbě užit, ještě nemusí znamenat, že dílo je komponováno k liturgickému užití. Dvořákovo Requiem je psáno na liturgické texty propria a ordinaria mše za zemřelé, nebylo však pro uvádění při liturgii určeno. Beethoven sice napsal svou Missu sollemnis pro intronizaci olomouckého arcibiskupa Rudolfa, jenže intronizační mešní liturgie z počátku 19. století není totéž, co farní nebo biskupská mše dnes, byť ve významný svátek. To může platit i pro jiné mešní kompozice. Na druhou stranu je však třeba říci, že např. Mozartovy mše byly pro liturgii psány a při ní také prováděny. Jeho zaměstnavatel, salzburský arcibiskup, ho však v délce mše časově omezoval a nutil tak ke střídmosti ve výrazu: celá bohoslužba i s figurální mší nesměla překročit jednu hodinu.

Můžeme připustit, že aktivní účast věřících nespočívá v nějakém strojeném aktivismu, ale jejím projevem je mimo jiné i soustředěné naslouchání. To přece aplikujeme při liturgické četbě Písma. Jak víme, klasická mše zhudebňuje texty ordinaria. Nemyslím si, že by liturgická reforma římské mše nutně vylučovala použití těchto mešních kompozic, pokud nepřekračují míru časové přiměřenosti a pokud by se neprováděly každou neděli. Skutečným problémem je přiřazení určitých částí. Kyrie by mohlo být užito jako vstupní zpěv, Gloria by si ponechalo své místo, Credo případně také. Problém vidím v umístění Sanctus a Benedictus, neboť ty představují součást eucharistické modlitby. Kdybychom je ponechali na jejich místě (tedy v závěru preface), eucharistická modlitba by utrpěla ztrátou proporcionality svých částí, neboť zmíněné kompozice by byly časově delší, než celá eucharistická modlitba. Pro tento případ mě napadá řešení, inspirované Lutherovým návrhem mešní struktury. Je to jeho Deutsche Messe z roku 1525. Jeho návrh předpokládá v eucharistické části slova ustanovení nad chlebem, elevaci a rozdílení; při něm se zpívá zpěv Sanctus a Benedictus v německé parafrázi. Při přijímání z kalicha se zpívá Agnus. Myslím, že řešením by mohlo být zařazení Sanctus a Benedictus při přijímání věřících. Zpěv Agnus Dei jako fraktorium bych ponechal na jeho místě – během něj by však skutečně mělo probíhat lámání chleba pro všechny účastníky.

Domnívám se, že poslední liturgické reformě není třeba podsouvat rysy obrazoborectví a destrukce. Ona nám totiž otevřela přístup k pochopení smyslu a funkce jednotlivých prvků liturgie. Z toho je třeba vyjít. Pak snad zjistíme, že hodnotná díla liturgické hudby, samozřejmě včetně gregoriánského chorálu, nejsou odepsána, ale při citlivém vyhodnocení mohou svou liturgickou funkci stále plnit.