Pop - musica sacra

Přemysl Rut

V letech 1993 a 96 vydalo nakladatelství Portál dva obsáhlé díly „zpěvníku křesťanských písní “ Hosana – určené „především pro společné zpívání ve společenství při modlitebních nebo jiných setkáních “. Editoři vybírali „nejen z nejznámějších zpěvníků (Cantate, Magnificat, Hlaholík, Effatha), ale i zpěvníků hudebních skupin a jednotlivců“ a mnohdy z písní dosud nepublikovaných. Shromáždili a zpřístupnili 535 a 482, tedy 1017 soudobých křesťanských písní (včetně několika ordinarií, tematických cyklů a zpěvů z Taizé) s texty v naprosté většině českými, tu a tam latinskými a výjimečně anglickými, a umožnili nám tak celkový pohled na repertoár, jímž dnes chválíme, velebíme, oslavujeme svého Stvořitele, zejména jsme-li mladí a nechceme-li se spokojit jen s dalšími, jakkoli aktualizovanými edicemi Českého kancionálu.

Životaschopnost Českého kancionálu jakožto zlatého fondu zbožného lidového zpěvu je ovšem hodna obdivu – nejen pro neutuchající oblibu „klasických “ chrámových písní (neznám světský evergreen, který by byl tak dlouho a tak často „provozován“ jako Ejhle oltář, Ježíši králi, nebo Tisíckrát pozdravujeme tebe), ale snad ještě víc pro to, jakou moc má jejich poetika i nad autory křesťanských písní „dnešních “. Už v Teologii šlágru (viz Souvislosti 3 –4/1999) jsem napověděl, že chrámové písně psané před sto lety pro lidový zpěv (totiž jejich texty) vycházejí z tvarosloví barokního, restaurovaného sádrou básnické rétoriky „Vrchlického“, tj. jeho epigonů. Proto se ty písně tak dobře snášejí s podezřele ušlechtilými sochami, které táž doba rozestavěla po katolických kostelích:tváře souměrné, ale prázdné, gesta konvenčně dramatická, roucha dekorativně zřasená jako drapérie v tehdejších fotoateliérech. (Ostatně sakrální architektura se koncem 19. století vracela ještě dál – ke gotice.) Ozvěna této tradice (provázená ovšem úpadkem veršotepeckého řemesla) je v dnešních křesťanských písních překvapivě zřetelná:

Přešly bouře věků,
válek, snů a reků,
Velehrad v nich vždycky pevně stál.
Králové a vůdci,
umělci a světci
Boží pravdu šířili vždy dál.
Bez naděje, víry,
bez lásky a síly
znovu žijí naši přátelé.
Do temnoty světlo,
místo strachu teplo
vraťte nám dnes, Boží svědkové.
(Velehrad víry, 1/268)

Vliv této tradice však už dávno není jediný. Z nejrůznějších kulturních prostředí k němu přistupují vlivy jiné, leckdy v kontextu „duchovní hudby“ nebývalé. Ví opravdu jen Bůh, zda z těchto ingrediencí může kdy vzniknout styl. Zatím jsou ty inspirační zdroje tak oddělené, že stojí za to je také samostatně představit: už proto, že přítomnost každého z nich má svůj význam a – následky.

Bylo jistě jen otázkou času, kdy se i v českých křesťanských písních projeví vliv černošských spirituálů. Žánr, o nějž se kromě černých otroků nepochybně zasloužili i bílí misionáři ze staré Evropy, se tak vrací zpátky přes oceán. Uvědomíme-li si, že české překlady, parafráze a ohlasy spirituálů vznikaly v době, kdy se vírou projevovala touha po vysvobození nejen v transcendentním, ale i v světském, ba politickém smyslu, pochopíme sílu a přirozenost tohoto vlivu snáze. Spirituály ovšem rostou z téže víry, ale z naprosto odlišné estetiky než české křesťanské písně, předpokládají jinou techniku zpěvu i varhanní hry a zřejmě i jiný „styl “ bohoslužby. Nemohli bychom jim být dost vděčni, kdyby do naší rozbředlé nábožnosti vrátily rytmus a temperament. Zatím se však zdá, že u nás „zdomácní “, přizpůsobí se a vzdají se právě toho, co je na nich nejcennější:prolnutí spirituality s tělesností. Z jejich spontaneity by pak zůstala jen hovorová slova, která v zlaceném rámci našeho pojetí kultu působí vskutku jako „z Nového světa “.

Jinudy, nejspíš pod blankytným pláštíkem úcty mariánské, se do našeho repertoáru dostal vliv „české lidovky “:

Nikdo nezná líp
naši lidskou tíž,
Maria nás všechny ráda má.
Jen maminka ví,
o čem dítě sní,
Maria nás všechny objímá.

Pojďme za mámou,
za maminkou svou,
Maria nás všechny ráda má.
Proč jsme nešťastní,
když můžeme k ní?
Maria nás všechny objímá.
(Ave Maria, 1/12)

Také následující mariánskou píseň je snazší si představit v podání dvou křídlovek přes rybník (je v šestiosminovém taktu!) než s kytarou nebo dokonce s varhanami:

Madono, dobrá Madono,
je krásné tvým dítkem být.
V tvých rukách, dobrá Madono,
svůj život já chtěl bych skrýt.
(Madona, 1/122)

Bohorodička je v těchto písních opěvována způsobem, který přinesl úspěch už autorovi tanga „Mámy, vy naše české mámy “. Ale i pozdější populární slow-rock „Řekni mi mámo, jak vypadá čas “, našel ve zpěvníku svůj křesťanský pendant:

Mámo, řekni, co to máš,
jakou knížku v rukách máš,
černej obal s křížkem v dlaních schováváš.
Řekni, proč s ní chodíš spát,
chci to tajemství též znát,
dospělý jsem, už nemusíš se bát.

Zákon dnů, co kolem nás
dával svět a dával čas,
bible skrývá to, co měl by nosit den.
Zanechá ti v duši pláč,
proč to všechno je a nač,
pomáhá, když na dně zmírá touhy sen.

Staré listy otvírám –
čtu si slova, vždyť je znám,
kdo to psal, řekni mámo, kdo to psal.
Ten nás musel dobře znát,
život žil snad tisíckrát,
zas ji schovej, mámo, každej by se smál.
(Bible, 2/16)

Matky a maminky jsou nevyčerpatelné náměty kýče světského i náboženského od nepaměti; nečekal jsem však, že v křesťanském zpěvníku najdu vliv písniček trampských:

Už k nám přišel brácha den,
do paprsků oblečen volá:
Otvírejte, dobré zprávy mám.
Pěkně vyspal se dnes les,
rosa sedá na pařez,
dnešní představení právě začíná.
(…)

V hlavních rolích čistý vzduch,
ráj všech motýlků a much,
z pěvců sestavili ptáci celý chór,
dále hrají louka, mez,
v lese pohádkový vřes,
hráz a rybník, starý necky, malý vor.
(…)

Všude známý režisér
vybral nejpěknější z her,
aby radost měl dnes každý kamarád.
(Brácha den, 2/24)

Ale ani v mnoha dalších písních nezapře autor duši Pobožného střelce:

Dík za občerstvení darované v minutách,
kdy je u nás doma dobrák smích
(…)
(Dík, 1/43)

I tady – na Divokém Západě či v Posázaví – se posluchači občas neodbytně vynoří vzpomínka na konkrétní světský šlágr, v tomto případě ten o malým bílým stavení, kde žije „táta s mámou, který věřej dětskejm snům“:

Láska zná týdny deště, černej sníh, tuhej mráz,
věří dál, ví, že ještě slunka svit svítí v nás.
Láska – dům plnej štěstí, dětskej pláč, dětskej smích,
dětskej svět, kterej světí každej pád na saních.
(Podivuhodný, 1/469)

Mnohem povážlivější je vliv, před nímž by právě víra měla člověka chránit: vliv písní budovatelských, pokrokářských.

Raketa teď startovala, letí tryskem výš,
mizí nám již.
Mládí lidstva zkoumá, kudy vesmíru jít vstříc,
poznávat víc.

Merkur celý rozzářený zdraví raketu,
vítá nás tu.
Daleko je ve tmě Pluto, zrak svůj napíná,
snad nás i zná.

Mars je i dnes rozladěný, zlostí zuřivý
o válce sní.
Žádné války, pane Marse, tohle je náš cíl,
štěstí a mír.

Zem tě zdraví, naše Slunce, teď, když jsem ti blíž,
mé přání slyš.
Hřej na Zemi květ i srdce, ať tam není mráz,
jen mír a jas.

Rozkaz je tu pro raketu, dolů, vrať se sem,
volá tě Zem.
Čau a vem si dolů nebe, volá tisíc hvězd
z vesmírných cest.

Refrén:
To Bůh dal lidem všechno do vínku,
vesmír i dětem hodnou maminku,
rozum pro vynálezce rakety,
kvítí pro děti.
(Raketa, 1/220)

Mládí lidstva; zuřivý, ale odzbrojený Mars; náš cíl: štěstí a mír; rozkaz pro raketu snést nebe na zemi; hodná maminka; rozum vynálezců; kvítí pro děti – tolik symptomů zářných zítřků by nedokázal nacpat do jedné častušky ani Pavel Kohout zamlada. (Také by se ovšem nespokojil s tolika přibližnými rýmy.)

Že tato píseň není v křesťanském repertoáru omylem, dosvědčuje i text

Bílé slunce v kalužích a cesta vánku ve mracích
nám napoví, že ulice jsou plné mladých křesťanů,
vzkříšení jde s kytarou a modré nebe nad hlavou
s bílým sluncem přátelství
v chladné řadě šedých dnů.
(Žalmy v horách, 2/334)

„Mladý je básník, jenž zpívá pro mladé, /mladá je píseň, holubička čistá, /všichni jsme mladí, měšťácký Západe, /mladý je každý komunista!“ pěl před půl stoletím Vítězslav Nezval, právě tak opojen mládím i kombinací modré a bílé:„Modré a bílé průvody mužů a žen …“
Ta podobnost má nepochybně svůj komický rozměr, ale připomínám ji z důvodu vážného: desítky nových „křesťanských písní “ si – právě tak jako kdysi písně komunistické – nepřipouštějí žádné otázky. Jejich svět je vyřešen:

Dneska jsem pochopil, co je to žití:
vždyť jsi mi řekl, proč tu mám býti.
Teď už se nemusím ptát,
proč mám mít rád.
(Mám velkou radost, 1/124)

Redukcí víry, lásky a naděje jakožto ctností na víru, lásku a naději jakožto hesla se stává z křesťanství ideologie, návod, jak mít jednou provždy po starostech:

Ty jsi láska, co se dává bez rozdílu každému,
snímáš tíhu našich pout i problémů.
(Stále víc, 1/241)

Jenomže Ježíš nepřišel, aby z nás sňal „problémy “ – naopak nás výslovně upozornil, jaké nesnáze a trápení nám „pro něho“ nastanou. To jen sektáři, nikoli křesťané, vidí v „problémech“ poznávací znamení těch, kdo „nejdou s námi “:

Dnes je svět plný rozporů,
nehledá tam pod křížem oporu
(…)
(Kříž k nebi tam ční, 1/113)

Také „křesťanská “ ideologie se okamžitě prozradí zplaněním básnické řeči. . „Obrácení “ jsou si tak jisti svými „pravdami “, že si ani nelámou hlavu s jejich vyjádřením, rezignují na přesnost, výstižnost, imaginativnost, rytmus i rým a vystačí si s „erbovními “ pojmy jakžtakž stlučenými do krátkých řádků:

Dnes je ve světě potřeba dobra,
pak nesvár a zlo nezvítězí.
Třeba tepla, jež prozáří život,
třeba Boha, a proto nes ho všem,
tak jak ona.
(Matka, 2/133)

Nebo:

Jestli chceme život s ním,
musí zemřít sobectví,
pak jsme šťastni navždycky,
budeme žít věčně.
Udělejme jeden svět,
jednu velkou rodinu,
spatříme tvář Otcovu,
budeme žít věčně.
(Boží synové, 1/26)

Někdy pouze zneužité Mariino jméno odliší takové „verše “ od nápisu na transparentu Lidových milicí:

Maria, ta na prvním místě umožnit může lidstvu,
aby šlo rozhodně a jistě v bratrské lásce vpřed.
(Maria bez nápadných divů, 1/130)

Jindy „jen“ trčí z textu nezpěvná slova a fráze:

Díky za moje pracoviště, díky za každý drobný zdar.
Díky za všechno krásné, čisté, dík za hudby dar.
(Díky, 1/44)

Pod vlivem ideologie však neplaní pouze řeč, ale i příběh; mění se v mravoučnou historku pro katolické kalendáře:

V samotě úplné z očí mně slzy se řinou,
každý mě opustil a cestu zvolil si jinou.
Sama jsem zůstala, nemám sil kupředu jít,
chybí mně lásky květ, nemám proč, pro koho žít.

Procházím městem a z křiku jsem nemocná celá,
vtom spatřím věže, tak poprvé jdu do kostela.
Uvnitř je lidí pár, jinak však ticho a klid,
sedám si mezi ně, beztoho nevím, kam jít.

Najednou začali zpívat a hrát o tom,
že Kristus nám z lásky se dal,
touží mě přijmout.
Krista chci objevit, toužím ho znát,
nelze žít bez lásky, budu se ptát,
kde ji mám přijmout.

Vůbec jsem neznala ten příběh matky a syna,
Kristus mě miloval, krví je smyta má vina.
Vyléčil duši mou, prostředník je každý z vás,
k vašemu zpěvu se přidává dnes i můj hlas.
(…)
(Konverze, 2/103)

Občas se ve zpěvníku vyskytne dílko, s nímž zřejmě není něco v pořádku, ale vytrvale se vzpírá diagnóze. Měla to být parodie? Vážně míněná agitka? Nebo pokus zase jednou po staletích přestavět pohanskou svatyni na křesťanskou kapličku? To poslední je nejpravděpodobnější. Jenomže – jací pohani, takoví misionáři.

Dominiku niku niku, ty jsi světu radost nes,
chudý a bez peněz,
všude, kde jsi putoval,
slovo boží zvěstoval,
slovo boží zvěstoval.

Za Přemysla Otakara, který v Čechách kraloval,
Dominik pln horlivosti Albigenské potíral.

Dominiku niku niku …

Jednou jeden bludař v zlosti přes trní ho schválně ved,
Dominik však laskavostí obrátil jej za to hned.

Dominiku niku niku …

Všechna mládež, hoši, dívky, nadšením proň každý jat,
k hlásání on pravdy Boží kazatelů zřídil řád.
(…)
(Dominik, 1/53)

Nenajde se snad mezi tou tisícovkou písní žádná, kterou bychom vzali na milost? Naopak: je takových hodně, zejména ve druhém dílu zpěvníku. Kromě „starých i nových“ spirituálů mezi ně počítám zejména písničky na texty Václava Renče a desítky jednotlivých písní vzniklých, „když byl Pánbůh doma “.

Nepřehlédl jsem je, v obecné úvaze jsem se však musel soustředit spíš k typům a jejich reprezentantům. O talentované samotáře a o výjimky z pravidla netřeba se bát. Tím spíše netřeba bát se jich. Nebezpečné jsou vlny, módy a davové psychózy.

K nejčastějším argumentům pro uplatnění „písniček s kytarou“ při liturgii patří jejich Srozumitelnost (jazyková i tematická), jejich Současnost a možnost Spoluúčasti pro všechny přítomné. Podrobnější prohlídka jejich reprezentativního zpěvníku ukazuje, že každá z těch výhod skrývá pod kabátem pořádné čertovo kopyto. Srozumitelnosti bývá přečasto dosaženo za cenu zjednodušení, ba vulgarizace, která obrací smysl křesťanské zvěsti proti ní samé; Současnost bývá jen eufemismus pro přijetí úzkých limitů panující masové kultury („My tancujem swing, vždycky jenom swing, my jsme moderní, proto jsme tak nádherní “, zpívali už naši mladí otcové) a možnost Spoluúčasti je mnohdy Danajský dar: zpívá-li se v kostele jen to, nač každý stačí, má ono „vzhůru srdce“ o jednu důležitou dimenzi méně.

LITERATURA:
Hosana (zpěvník křesťanských písní)1, 2
1: uspořádala interdiecézní komise (Josef Glogar, Martin Holík, Vladimír Koronthály, Michael Martinek, Jiří Veselý, Josef Veselý, Jan Vodák). Praha, Portál 1993.
2: uspořádala interdiecézní komise (Josef Glogar, Jan Horký, Vladimír Kopřiva, Jiří Ország, Zuzana Strejčková), Praha, Portál 1996.

PŘEMYSL RUT (1954) je dramatik, prozaik a básník. Autorsky působí v České televizi a Českém rozhlase. Z bibliografie: Menší poetický slovník v příkladech (1985), Náměsíčný průvodce Prahou (1991), Žádné tragédie (1992), Repoetitorium (1994), Ptáček (n)eseje zpívá vesele (1995), Šest nepůvodních rozhlasových her (1998). Nakladatelství Petrov připravuje k vydání jeho knihu povídek V mámově postýlce.

Ano, někteří z nás také hudbě a zpěvu se učili, ale jen proto a tolik, aby učitelovi někdy na kůru vrzati a při pohřbech žaltář zpívati pomohli. Bylť on zároveň, jak obyčejně, také ředitelem kůru. Po více než dvacet roků dávala se v kostele jen jedna a ta samá mše. Jsme odedávna rozkřičeni za národ muzikantský; kdo ale naši chrámovou hudbu venkovskou slyšel, nepochopí zajisté, jak jsme k té pověsti přišli. Dosud je málo výminek. Co je schopnějšího, popadne skřipky a běží do světa šumem.

Josef Bojislav Pichl: Vlastenecké vzpomínky