B) BOHOSLUŽBA SLOVA

55. Hlavní část bohoslužby slova tvoří čtení z Písma svatého proložená mezizpěvy. Homilie, vyznání víry a přímluvy neboli modlitba věřících ji rozvíjejí a uzavírají. Ve čteních, která homilie vykládá, Bůh mluví k svému lidu,11 zjevuje tajemství vykoupení a spásy a nabízí duchovní pokrm. Sám Kristus je svým slovem přítomen mezi věřícími.12 Toto Boží slovo si lid přivlastňuje tichým nasloucháním a zpěvy, a hlásí se k němu vyznáním víry. Jím posílen se v přímluvách modlí za potřeby celé církve a za spásu celého světa.
Partem pracipuam liturgia verbi constituunt lectiones e sacra Scriptura desumpta cum cantibus inter eas occurrentibus; homilia autem, professio fidei et oratio universalis seu oratio fidelium illam evolvunt et concludunt. Nam in lectionibus, quas homilia exponit, Deus populum suum alloquitur,58 mysterium redemptionis et salutis patefacit, atque nutrimentum spirituale offert; et ipse Christus per verbum suum in medio fidelium prasens adest.59 Hoc verbum divinum populus suum facit silentio et cantibus, atque ipsi adharet professione fidei; eo autem nutritus, oratione universali pro necessitatibus totius Ecclesia et pro totius mundi salute preces fundit.
 
Zde dochází v IGMR 2002 z hlediska zpěvu k podstatné změně. Zpěvy po prvním a druhém čtení nemají následovat bezprostředně, ale po jisté chvíli ticha, jehož délka závisí na složení daného liturgického shromáždění (pro mši s hojnou účastí dětí bude asi velmi krátká, účastní-li se věřící schopní samostatné meditace, může být i dost dlouhá) a je třeba ji předem domluvit s celebrantem. Mávání od oltáře na kůr nebo dokonce výzvy "tak už začněte" do mikrofonu jsou nepřípustné. Viz též následující bod - ticho.

Ticho

56. Bohoslužbu slova se má konat tak, aby vedla k rozjímání; je proto nutné vyvarovat se jakékoli uspěchanosti, která je na překážku usebranosti. Je také vhodné vkládat krátké chvilky ticha, přizpůsobené shromážděnému společenství, při nichž s přispěním Ducha Svatého srdce přijímá Boží slovo a modlitbou připravuje odpověď. Tyto chvilky ticha je vhodné vkládat např. před začátkem bohoslužby slova, po prvním a druhém čtení a po homilii.13 
Liturgia verbi ita celebranda est ut faveat meditationi, ideo plane vitanda est omnis forma festinationis qua recollectionem impediat. In ea conveniunt etiam brevia momenta silentii, coetui congregato accommodata, quibus, Spiritu Sancto fovente, Dei verbum corde percipiatur, ac responsio per orationem praparetur. Qua momenta silentii opportune servari possunt, ex. gr., antequam inchoetur ipsa liturgia verbi, post primam et secundam lectionem, peracta denique homilia.60

Biblická čtení

57. Ve čteních se věřícím připravuje stůl Božího slova a zpřístupňují se jim biblické poklady.14 Je proto velmi důležité dodržovat rozvržení biblických čtení, které dává poznat jednotu obojího Zákona a dějin spásy; není dovoleno nahrazovat čtení a responsoriální žalm, obsahující Boží slovo, jinými nebiblickými texty.15
In lectionibus mensa verbi Dei paratur fidelibus et thesauri biblici eis aperiuntur.61Prastat proinde lectionum biblicarum dispositionem servari, qua unitas utriusque Testamenti et historia salutis illustratur; neque fas est lectiones et psalmum responsorium, qua verbum Dei continent, cum aliis textibus non biblicis commutari.62
 
Tento článek odpovídá jasně na otázku, je-li možné nahradit resp. žalm zpěvem písně. Není. Co může být plnohodnotnou náhradou resp. žalmu (přirozeně s vhodným textem biblickým) řeší článek 61.
 
 
59. Podle tradice úkol přednášet čtení není úkolem předsedajícího, nýbrž přisluhujících. Čtení tedy přednáší lektor, evangelium však jáhen nebo, není-li přítomen, jiný kněz. Není-li přítomen ani jáhen ani jiný kněz, čte evangelium sám celebrující kněz; a není-li přítomen vhodný lektor, čte celebrující kněz i ostatní čtení.
Ten, kdo čte, pronáší na konci čtení aklamaci a shromážděný lid svou odpovědí prokazuje úctu Božímu slovu, které přijal s vírou a vděčností.
Munus lectiones proferendi ex traditione non est prasidentiale sed ministeriale. Lectiones ergo a lectore proferantur, Evangelium autem a diacono vel, eo absente, ab alio sacerdote annuntietur. Si tamen diaconus vel alius sacerdos prasto non sit, ipse sacerdos celebrans Evangelium legat; et si alius quoque idoneus lector absit, sacerdos celebrans etiam alias lectiones proferat.
Post singulas lectiones qui legit profert acclamationem, cui respondens, populus congregatus honorem tribuit verbo Dei fide et grato animo recepto.
 
128. Když skončí modlitba, všichni si sednou. Kněz může krátce uvést věřící do bohoslužby slova. Lektor jde k ambonu a z lekcionáře, který už tam byl položen přede mší, předčítá první čtení a všichni mu naslouchají. Na konci lektor pronáší aklamaci: Slyšeli jsme slovo Boží, a všichni odpovídají: Bohu díky.
Podle vhodnosti může následovat krátká chvíle ticha, aby všichni krátce uvažovali o tom, co vyslechli.
128. Collecta conclusa, omnes sedent. Sacerdos potest, brevissimis verbis, fideles in liturgiam verbi introducere. Lector vero ad ambonem pergit, et ex lectionario ibi iam ante Missam posito proclamat primam lectionem, quam omnes auscultant. In fine lector profert acclamationem Verbum Dómini, omnibus respondentibus Deo grátias.
Tunc breve spatium silentii, pro opportunitate, servari potest, ut omnes, ea qua audierunt meditentur.
 
60. Předčítání evangelia je vyvrcholením bohoslužby slova. Liturgie učí, že je mu třeba prokazovat nejvyšší úctu. Zdůrazňuje ho totiž před ostatními čteními zvláštními poctami: ten, kdo má evangelium předčítat, připravuje se na to požehnáním nebo modlitbou; věřící společným zvoláním uznávají a vyznávají, že je mezi nimi přítomen Kristus a že k nim promlouvá, a proto mu naslouchají vstoje; evangeliáři se prokazují zvláštní projevy úcty.
Lectio Evangelii culmen constituit liturgia verbi. Maximam venerationem illi esse tribuendam, ipsa Liturgia docet, cum eam pra ceteris lectionibus speciali honore insigniat, sive ex parte ministri ad eam annuntiandam deputati et per benedictionem vel orationem sese praparantis; sive ex parte fidelium, qui per acclamationes Christum prasentem sibique loquentem agnoscunt et profitentur, et lectionem ipsam stantes auscultant; sive ex ipsis signis venerationis Evangeliario tributis.
 
V této souvislosti je třeba zmínit se o zpěvu lekcí. Je to v církvi stará tradice, dnes u římských katolíků prakticky téměř neprovozovaná. Dodnes je živá ve východním obřadu. IGMR problém explicitně neřeší. Zmiňuje se o zpěvu lektora (články 38 a 40), ale není zřejmé, zda tím myslí zpěv celé lekce, či jen závěrečné (a úvodní u Evangelia) aklamace přednášejícího a odpověď lidu. Každopádně zpěv lekcí by musel být zpěvem jednoduchým, na vzorec. Tyto vzorce existují pro latinu, jsou uvedeny v Graduale romanum, který je jedním z děl pokoncilní obnovy liturgie. Principiálně je možné použít je i pro zpěv v českém jazyce, při nejmenším jako inspiraci. 
Je zřejmé, že u přednesu lekcí jde primárně o dva aspekty. 1) srozumitelnost textu a 2) forma přednesu musí být co nejdokonalejší, aby posluchače nerozptylovala a nerušila při vnímání obsahu. Otázka zůstává zatím nedořešena. Je však třeba připomenout, že lekce nejsou samy o sobě určeny k nezpívání. Instrukce Musica Sacra je uvádí mezi "volitelné": (MS 31) "K třetímu stupni patří: ..... e) čtení Písma svatého, leda by se zdálo vhodnější přednést je beze zpěvu".

Psalmus responsorius

61. Po prvním čtení následuje responsoriální žalm, který je nedílnou části bohoslužby slova a má velký význam liturgický a pastorační, neboť napomáhá rozjímání Božího slova. 
Responsoriální žalm odpovídá jednotlivým čtením a obvykle se bere z lekcionáře. 
Responsoriální žalm se má zpívat, aspoň pokud jde o odpověď lidu. A proto zpěvák žalmu neboli žalmista přednáší verše žalmu od ambonu nebo z jiného vhodného místa; celé shromáždění vsedě naslouchá a obvykle se zúčastňuje opakovanou odpovědí, pokud se žalm nepřednáší vcelku, tj. bez odpovědi. Aby se však lid mohl snáze podílet na přednesu tohoto žalmu opakovanou odpovědí, byly pro různé doby liturgického roku a pro světce patřící k určitému stavu vybrány některé texty odpovědí a žalmů, jichž se může používat místo žalmů připojených k jednotlivým čtením, kdykoli se žalm zpívá. Pokud se žalm nemůže zpívat, přečte se způsobem vhodným pro přemýšlení o Božím slově.
Místo žalmu uvedeného v lekcionáři se také může zpívat buď graduální responsorium z Graduale Romanum, nebo responsoriální či alelujový žalm z Graduale simplex, jak jsou v těchto knihách uvedeny.
Post primam lectionem sequitur psalmus responsorius, qui est pars integralis liturgia verbi et magnum momentum liturgicum et pastorale pra se fert, cum verbi Dei meditationem foveat.
Psalmus responsorius unicuique lectioni respondeat et e lectionario de more sumatur.
Prastat psalmum responsorium cantu proferri, saltem ad populi responsum quod attinet. Psalmista proinde, seu cantor psalmi, in ambone vel alio loco apto profert versus psalmi, tota congregatione sedente et auscultante, immo de more per responsum participante, nisi psalmus modo directo, idest sine responso, proferatur. Ut autem populus responsum psalmodicum facilius proferre valeat, textus aliqui responsorum et psalmorum pro diversis temporibus anni aut pro diversis ordinibus Sanctorum selecti sunt, qui adhiberi valent, loco textus lectioni respondentis, quoties psalmus cantu profertur. Si psalmus cani non potest, recitatur modo aptiore ad meditationem verbi Dei fovendam.
Loco psalmi in lectionario assignati cani potest etiam vel responsorium graduale e Graduali romano, vel psalmus responsorius aut alleluiaticus e Graduali simplici, sicut in his libris describuntur.
 
Poznámky ke zpěvu po prvním čtení:
Česká liturgická komise zvolila šťastný kompromis s výběrem žalmů a odpovědí. Žalmu se používají ve znění odpovídajícím lekcionáři, pouze výběr odpovědí byl pro usnadnění zpěvu lidu vhodně zredukován. Forma, kterou jsou u nás žalmy obvykle prezentovány, tj. nejprve žalmista přednese odpověď a lid ji zopakuje, nemá opodstatnění v IGMR a je to spíše praktický zvyk, který umožňuje lidu zpívat odpověď, aniž by ji měl v písemné (notované) formě. Z toho plyne, že pokud je dané liturgické shromáždění schopno a vybaveno k tomu, aby odpovědělo na jednotlivé verše bez předchozího přezpívání odpovědi, může tak činit. Vyhne se tím poněkud nelogickému zahájení zpěvu odpovědí.
 
Je třeba nezapomínat na chvíli ticha před responsoriálním žalmem podle pokynu celebranta při přípravě ke mši.
 
Je zřejmé, že liturgická reforma nikterak nevylučuje zpěv Graduale (stupňového zpěvu) nebo odpovídající zpěvy z Graduale simplex. Nestanoví také nutnost účasti lidu odpovědí. Mělo by se tak však dít obvykle. Smyslem resp. žalmu není totiž bezprostřední odpověď lidu na přednesení slovo Boží (to je úkolem odpovědi na aklamaci po lekci a vyznání víry po homilii), ale vytvoření prostoru pro meditaci nad právě slyšeným (prvním čtením). Z toho a z velkého důrazu na zpěv (recitovat je možné jen tehdy, když zpívat nelze) lze usuzovat, že hudební složka resp. žalmu je velmi důležitá. Nic nebrání užití i rozvinutějších hudebních forem podle příkladu Graduale romanum, naší dávné hudební tradice (zhudebněná Graduale pro různé příležitosti) nebo nových skladeb, než jakou je zpěv na vzorec, pokud zachovají onu myšlenkovou souvztažnost použitého biblického textu k přechozímu čtení.

Acclamatio ante lectionem Evangelii

62. Po čtení, které bezprostředně předchází evangeliu, se zpívá Aleluja nebo jiný předepsaný zpěv, jak to vyžaduje liturgická doba. Tato aklamace tvoří samostatný obřad či úkon, jímž shromáždění věřících vítá Pána, který k němu má promlouvat, pozdravuje ho a zpěvem vyznává svou víru. Aklamaci zpívají všichni vstoje, začíná schola nebo kantor, a může se i opakovat; vložený verš ovšem zpívá schola nebo kantor.
a) Aleluja se zpívá po celý rok mimo dobu postní. Příslušné verše se berou buď z lekcionáře, nebo z Graduale.
b) V době postní se místo Aleluja zpívá verš před evangeliem, uvedený v lekcionáři. Také se může zpívat druhý žalm neboli traktus, uvedený v Graduale.
Post lectionem, qua immediate Evangelium pracedit, canitur Allelúia vel alius cantus a rubricis statutus, prouti tempus liturgicum postulat. Huiusmodi acclamatio ritum seu actum per se stantem constituit, quo fidelium coetus Dominum sibi in Evangelio locuturum excipit atque salutat fidemque suam cantu profitetur. Cantatur ab omnibus stantibus, schola vel cantore praeunte, et si casus fert, repetitur; versus vero a schola vel a cantore canitur.
a) Allelúia cantatur omni tempore extra Quadragesimam. Versus sumuntur e lectionario vel e Graduali.
b) Tempore Quadragesima, loco Allelúia cantatur versus ante Evangelium in lectionario exhibitus. Cani etiam potest alius psalmus seu tractus, prout invenitur in Graduali.
 
63. Je-li před evangeliem pouze jedno čtení:
a) v době, kdy se recituje Aleluja, může se použít buď alelujový žalm, nebo responsoriální žalm a Aleluja s příslušným veršem;
b) v době, kdy není Aleluja, může se použít buď žalm a verš před evangeliem, nebo pouze žalm.
c) Pokud se Aleluja nebo verš před evangeliem nezpívají, mohou se vynechat.
Quando una tantum habetur lectio ante Evangelium: 
a) tempore quo dicendum est Allelúia, haberi potest aut psalmus alleluiaticus, aut psalmus et Allelúia cum suo versu.
b) tempore quo Allelúia non est dicendum, haberi potest aut psalmus et versus ante Evangelium aut psalmus tantum; 
c) Allelúia vel versus ante Evangelium, si non cantantur, omitti possunt.
 
64. Sekvence, závazné pouze v den Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha Svatého, se zpívají před Aleluja.
Sequentia, qua prater quam diebus Pascha et Pentecostes, est ad libitum, cantatur ante Allelúia.
 
Poznámky ke zpěvu před Evangeliem:
Co zpívat?
Body 62 a 63 nepřipouštějí nikterak nahrazení předepsaných textů. Jediná myšlenková konstrukce, která by umožňovala nahradit Alleluja (nebo jiný předepsaný text) lidovou písní nebo slokou písně s jiným textem při zpívané liturgii je tato: "Aleluja se nezpívá, může se tedy vynechat. Aby nebylo trapné ticho, budeme zpívat sloku písně". Tato konstrukce je natolik obskurní, že nemůže být vážně aplikována.
Co si tedy počít se slokou písně před Evangeliem (Jednotný kancionál) nebo s písní před Evangeliem (Mešní zpěvy)? Elegantní řešení nabízí bod 64. Závazné sekvence jsou jen pro dva výše uvedené dny. Jinak sekvence je možno zpívat vždy a jejich text není blíže specifikovaný. Je tedy možno zpívat lidovou píseň v roli sekvence, tedy před vlastním textem zpěvu před Evangeliem, který při zpěvu vynechat či nahradit nelze.
Nabízí se ještě jedno řešení, a sice zvolit či vytvořit takovou píseň pro lid, která začíná a končí slovem aleluja a její text je parafrází textu uvedeného v lekcionáři. Tuto cestu zvolili tu s větším, tu s menším zdarem autoři Mešních zpěvů. Je třeba se však vyvarovat použití "nějaké písně", která končí aleluja.
V době postní:
Zpěvy před Evangeliem v době postní tak, jak je uvádí Graduale simpex nejsou sice explicitně zmiňovány, ale je možné mít za to, že jsou platnou alternativou.
Značná repertoárová nouze panuje při zpěvu před Evangeliem v českém jazyce v době postní. Zpěv jediné věty "Chvála tobě, Kriste, Králi věčné slávy", která nahrazuje nepostní jubilus Aleluja, natož pak její jediný používaný nápěv! Jako alternativa se nabízí se jednak skládat krátké skladby na texty uvedené v lekcionáři jak pro sbor, tak jednodušší pro zpěv lidu, jednak připravit alternativní možnosti společného zvolání (které předcházejí a následují příslušný verš) a jejich melodické varianty.
Sekvence Dies irae:
Jak je to tedy se uplatněním sekvence DI při mši za zemřelé a na Památku všech věrných zemřelých? Není ani povinná, ani zakázaná. Je možno ji zpívat, pokud bude následována příslušným Aleluja (mimo dobu postní), nebo jiným zpěvem v době postní.
Zpěv Aleluja po Evangeliu:
Zvyk zpívat Aleluja i po evangeliu jako procesní zpěv k odnášení evangeliáře vychází z představy, že zpěv Aleluja před Evangeliem je zpěv procesní. Není tomu tak, zpěv Aleluja tvoří samostatný úkon (bod 62) a má svůj vlastní účel. Čas potřebný k odnesení evangeliáře je tedy možno využít k rozjímání právě slyšeného ve chvíli ticha nebo netextové (varhanní) hudby mimo dobu postní, přestože v bodě 56 není tato příležitost explicitně jmenována.

Professio fidei

67. Vyznání víry má za cíl, aby všechen shromážděný lid odpověděl na Boží slovo zvěstované ve čteních z Písma svatého a vyložené v homilii a aby si pronášením pro slavení liturgie schváleného textu shrnujícího nauku víry připamatoval tajemství víry, dříve než je začne slavit v eucharistii.
Symbolum seu professio fidei eo tendit ut universus populus congregatus verbo Dei in lectionibus e sacra Scriptura nuntiato et per homiliam exposito respondeat, et ut, regulam fidei proferendo, formula pro usu liturgico probata, magna fidei mysteria recolat et confiteatur, antequam eorum celebratio in Eucharistia incipiatur.
 
68. Vyznání víry zpívá nebo recituje kněz spolu s lidem o nedělích a slavnostech; může se říkat také při slavnostnějších příležitostech.
Zpívá-li se, začíná kněz nebo podle vhodnosti kantor nebo schola, zpívají jej však všichni společně, nebo lid střídavě se scholou. 
Nezpívá-li se, recitují vyznání víry všichni společně nebo střídavě dva chóry. 
Symbolum cantandum vel dicendum est a sacerdote cum populo diebus dominicis et in sollemnitatibus; dici potest etiam in peculiaribus celebrationibus sollemnioribus.
Si vero in cantu profertur, inchoatur a sacerdote vel, pro opportunitate, a cantore, aut a schola, cantatur autem vel ab omnibus simul, vel a populo alternatim cum schola.
Si non cantatur, recitandum est ab omnibus simul aut a duobus choris sibi invicem respondentibus.
 
Poznámky k Symbolu (zpívat nebo nezpívat?):
Vyznání víry je integrální součástí zpívané liturgie. Mělo by se tedy zpívat. A to buď střídavě sbor-lid, nebo společně. Současné zhudebňování jeho textu pro obnovenou liturgii musí tuto skutečnost bezpodínečně akceptovat. Není však nikde předepsáno, ve kterých místech je nutno střídat. Pro uplatnění sboru je proto možné volit i ucelenější jeho plochy, než jak je střídání navrženo např. v Jednotném kancionálu. Veřím je možné i recitovat, nikterak však z textu nevzplývá, že by to byla alternativa "liturgičtější" nebo "obnovenější" než jeho zpěv. Pokud je tedy liturgické shromáždění schopné jeho důstojného zpěvu, mělo by se mu o povinných příležitostech dávat přednost. Věřím z ordinária Petra Ebena je navíc jedna z nejhodnotnějších skladeb liturgické obnovy určených pro lid v českém jazyce.
Credo je vhodné nacvičit s lidem ve farnostech i latinsky podle chorálního nápěvu, jak k tomu vybízí bod 41  (druhá část) těchto instrukcí (Poněvadž v dnešní době se stále častěji scházejí věřící různých národů, je prospěšné, aby uměli zpívat snadným nápěvem latinsky alespoň některé ze základních mešních zpěvů, zvláště vyznání víry a modlitbu Páně.)

Oratio universalis (přímluvy)

71. ....Přednáší je od ambonu nebo z jiného vhodného místa jáhen nebo zpěvák nebo lektor nebo věřící laik.16 
Lid přitom stojí a vyjadřuje svou účast po pronesení jednotlivých úmyslů buď společnou invokací, anebo tichou modlitbou.
......Proferuntur ex ambone aut ex alio loco convenienti, a diacono vel a cantore vel a lectore, vel a fideli laico.
Populus vero stans precationem suam exprimit sive invocatione communi post singulas intentiones prolatas, sive orando sub silentio.
 
Přímluvy je možné a občas velmi vhodné zpívat, zvláště pak, slaví-li se liturgie ve větším prostoru. Je třeba pečovat o textovou i hudební rozmanitost společných invokací. Vhodný vzor k tomu poskytuje Graduale simplex (8 uvedených možností). Možnost reakce lidu na přednášené úmysly tichou modlitbou se bohužel prakticky vůbec neužívá.
 
    Předchozí    Následující     Obsah