Verze 1.0 - srpen 2003

 

2. kapitola SLOŽENÍ MŠE, JEJÍ PRVKY A ČÁSTI 

Modlitby a jiné části příslušející knězi

32. Už sama povaha "předsednických" částí vyžaduje, aby byly pronášeny zřetelně a hlasitě a aby je všichni pozorně sledovali.1 Když je tedy kněz říká, je nevhodné modlit se něco jiného nebo zpívat. Proto také varhany a jiné hudební nástroje zmlknou
Natura partium " prasidentialium " exigit ut clara et elata voce proferantur et ab omnibus cum attentione auscultentur.44 Proinde dum sacerdos eas profert alia orationes vel cantus non habeantur, atque organum vel alia instrumenta musica sileant
 
Prohřešovat se proti tomuto bodu můžeme v podstatě dvojím způsobem.
Buď varhaník, chtěje" vylepšit" bohoslužbu tiše doprovází modlitby kněze a vyrábí tak jakýsi melodram, nebo 
při hledání formy uplatnění klasického figurálního ordinária zpívá sbor Benedickus po proměňování (což tomuto bodu v zásadě neprotiřečí), zatímco kněz tiše recituje část kánonu. Podobná situace může nastat při nevhodné aplikaci klasické formy Rorátů. 
Oboje je nepřípustné.
 

Ostatní mešní texty

35. Zvolání a odpovědi věřících na pozdravení kněze a na modlitby vytvářejí takový stupeň činné účasti, jakého mají shromáždění věřící dosáhnout při každém způsobu slavení mešní liturgie, aby byla jasně vyjádřena a podporována součinnost celé obce.2 
Acclamationes et responsiones fidelium salutationibus sacerdotis et orationibus illum participationis actuosa gradum constituunt, qui in omni Missa forma a fidelibus congregatis prastandus est, ut actio totius communitatis clare exprimatur et foveatur.
 
36.Jiné části, velmi užitečné k vyjádření a k podpoře činné účasti věřících a patřící celému přítomnému shromáždění, jsou především úkon kajícnosti, vyznání víry, přímluvy a modlitba Páně.
Alia partes, ad actuosam fidelium participationem manifestandam et fovendam valde utiles, qua universo coetui convocato tribuuntur, sunt prasertim actus panitentialis, professio fidei, oratio universalis et Oratio dominica.
 
Články 35 a 36 působí problémy při aplikaci klasického "figurálního" ordinária pro sbor, které neumožňuje zapojení se lidu do zpěvu v částech Sanctus(Benedictus) a Credo. O řešení této situace se zmíníme na jiném místě. Ostatní přidělení těchto částí lidu nepůsobí problémy, snad jedině poznámka o tom, že uplatnění sborového Otčenáše v mešní liturgii je neobhajitelné.
 
37. Další texty:
a) některé tvoří samostatný obřad nebo úkon: chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu, responsoriální žalm, Aleluja a verš před evangeliem, Svatý, aklamace po proměňování a zpěv po přijímání;
b) některé doprovázejí jiný obřad: vstupní zpěv, zpěv k přípravě darů, k lámání chleba (Beránku Boží) a k přijímání.
Demum ex aliis formulis: 
a) nonnulla ritum seu actum per se stantem, uti hymnus Glória, psalmus responsorius, Allelúia et versus ante Evangelium, Sanctus, acclamatio anamneseos, cantus post Communionem, constituunt; 
b) nonnulla vero, uti cantus ad introitum, ad offertorium, ad fractionem (Agnus Dei) et ad Communionem, ritum aliquem comitantur.
 
Toto rozdělení je třeba mít neustále na paměti. Zpěvům b) se také někdy nepřesně říká "procesionální zpěvy", protože většina z nich zpravidla doprovází liturgický průvod (příchod, přinášení darů, příchod k přijímání). Neplatí to však o přesně. Agnus (k lámání chleba) není žádné procesí, zpěv k přijímání začíná okamžitě s přijímáním celebranta a asistence (což při slavné koncelebrované mši může trvat dosti dlouho), zpěv k přípravě obětních darů se koná i tehdy, pokud dary nejsou k oltáři přinášeny průvodem. Toto rozdělení se také nekryje s rozdělením mezi zpěvy určené sboru a lidu. Například Gloria nebo Graduale jako alternativa resp. žalmu z kategorie a) může být svěřeno sboru (schóle). Proto je nutno termín "procesní(sionální) zpěvy" chápat jako zkratkovité vyjádření zpěvů kategorie b).
Z hudebního hlediska má toto dělení vliv zejména na trvání zpěvu. Zpěvy kategorie a) jsou "časově jiným neurčené", jejich délka je dána logikou jejich textu a hudby. Zpěvy kategorie b) však jsou určeny k doprovodu jiné akce. Je výhodné, když jejich délka může být proměnlivá, aby zbytečně tuto jinou akci nezdržovaly nebo naopak nedoprovodily. Není však pravda, že zpěv (hudba) musí skončit bezprostředně s ukončením akce, kterou doprovázejí. Je vždy nutno smysluplně uzavřít myšlenku jejich textu nebo hudební myšlenku varhaní hry. Srovnej článek 50.
I texty kategorie b) však mají svůj smysl a účel.(Srovnej např. článek 47.) Absolutním nepochopením je používat při liturgii hudbu jako zvukovou výplň (Hrajte, zpívejte něco, ať tam není ticho!) Osoba odpovědná za hudební složku liturgie má nejen právo, ale i povinnost, takovému zneužití hudby a zpěvu při liturgii vhodným způsobem bránit.

Způsob pronášení různých textů

38. V textech, které má kněz nebo jáhen nebo lektor anebo všichni pronášet srozumitelně a nahlas, má přednes odpovídat druhu textu - podle toho, zda je to čtení, modlitba, výzva, zvolání anebo zpěv; stejně tak má odpovídat způsobu slavení či slavnostnosti shromáždění. Vedle toho je třeba brát zřetel na povahu jazyka a národní osobitost.
Proto v následujících rubrikách a předpisech je třeba výraz "říkat" nebo "pronášet" chápat tak, že se vztahují jak na zpěv tak na recitaci, při zachování zásad vyložených výše.
In textibus clara et elata voce proferendis sive a sacerdote vel diacono sive a lectore sive ab omnibus, vox respondeat generi ipsius textus, prouti hic est lectio, oratio, admonitio, acclamatio, cantus; necnon forma celebrationis et sollemnitati coetus. Ratio insuper habeatur indolis diversarum linguarum et ingenii populorum.
In rubricis ergo et in normis qua sequuntur, verba " dicere " vel " proferre " intellegi debent sive de cantu sive de recitatione, servatis principiis supra propositis.
.
 
Toto ustanovení přináší občas silné nepochopení a dohady. To je způsobeno tím, že slovo zpěv je v něm použito ve dvou trochu odlišných významech. Ve výčtu druhů textu znamená "zpěv" text, který je ke zpěvu bytostně určen (například Introit, Alleluja nebo hymnus Gloria) a kde nezpěv tohoto textu je nouzovým řešením v případě, kdy liturgické shromáždění není vskutku schopno provést text způsobem jemu vlastním. V těchto textech, jsou li zhudebněny správně, jsou použity bohatší hudební prostředky, nejedená se tedy o zpěv dle obecnějšího hudebního schématu (ne zpěv na vzorec). Některé takovéto liturgické texty bez možnosti zpěvu dokonce odpadají (Offertorium).
Zpěvem se dále rozumí i způsob přednášení textů, který tento charakter nemají. I když jejich provádění zpěvem tyto instrukce velmi doporučují. Jde však o zpěv, ve kterém je hudební složka zcela podřízena textu, jeho srozumitelnosti. Často jde o užití obecnějšího hudebního schématu (zpěv na vzorec).
Používat tohoto ustanovení k tomu, aby se omezoval zpěv např. přímluv, vyznání víry nebo lekcí s poukazem, že nejde o "zpěv" je hrubým nepochopením. Nenotovaných částí mše je velmi málo (1. způsob kajícnosti, oráte fratres, části některých kánonů, dialog Hle, Beránek Boží). Dilema, které řeší tento článek není zpívat či nezpívat, ale jakým způsobem zpívat které části a jak využít zpěv k odlišení slavnostnosti a významu liturgické příležitosti.
Kdybychom navíc chápali ustanovení článku 38 doslovně, mohli bychom jej vykládat i tak, že texty, o kterých je v následujícím použito oněch zmiňovaných výrazů "říkat" nebo "pronášet" máme říkat nebo zpívat podle ducha ..., kdežto ty, kde je vyloženě napsáno "zpívat" se zpívat musí.

O důležitosti zpěvu

39. Apoštol vybízí věřící, kteří se společně scházejí v očekávání příchodu svého Pána, aby společně zpívali žalmy, hymny a duchovní písně (srov. Kol 3, 16). Zpěv je totiž znamením plesání srdce (srov. Sk 2, 46). Proto sv. Augustin správně říká: "Kdo miluje, ten zpívá"3 a již ve starověku vzniklo přísloví: "Kdo dobře zpívá, dvakrát se modlí."
Ab Apostolo monentur christifideles qui in unum conveniunt exspectantes adventum Domini sui, ut una simul cantent psalmis, hymnis et canticis spiritualibus (cf. Col 3, 16). Cantus enim est signum exsultationis cordis (cf. Act 2, 46). Unde S. Augustinus recte dicit: "cantare amantis est",48 et iam antiquitus in proverbium venit: "bis orat qui bene cantat".
 
I když by se chtělo říci, že kdo správně nezpívá, modlí se tedy jenom napůl, správná logická ekvivalence známého Augustinova výroku je, že když se někdo modlí jen tak napůl, tak při tom také správně nezpívá. :)
 
40. Při slavení mše je tedy třeba velice si vážit zpěvu s přihlédnutím k národnímu svérázu i k možnostem jednotlivých liturgických shromáždění. I když není vždycky nutné, např. při feriálních mších, zpívat všechny texty, které jsou určeny ke zpěvu, je třeba dbát o to, aby zpěv přisluhujících a lidu nechyběl o nedělích a zasvěcených svátcích.
40. Ať se tedy hojně užívá zpěvu při slavení mše s přihlédnutím k národnímu svérázu i k možnostem jednotlivých liturgických shromáždění. Ačkoli není vždy nutné, např při mši ve všední den, provádět zpěvem všechen text, který je ke zpěvu určen, ať všichni pečují o to, aby nescházel zpěv služebníků i lidu při slaveních, které podle řádu a instrukcí provází, o nedělích a svátcích 
Magni ergo fiat usus cantus in Missa celebratione, attentis ingenio populorum et facultatibus cuiuslibet coetus liturgici. Quamvis non semper necessarium sit, v. gr. in Missis ferialibus, omnes textus cantu proferre qui per se cantui destinantur, curandum omnino est ne desit cantus ministrorum et populi in celebrationibus, qua diebus dominicis et festis de pracepto peraguntur
 
Zde se trochu liší překlady. Překlad prvý dává možnost výkladu, že mají zpívat jen "přisluhující", celbrant sám pak nemusí. To je však zjevně proti duchu těchto instrukcí.
O nedělích a svátcích je tedy zpěv všech částí dialogických a společných (pozdravy, výzvy, modlitby, odpovědi, vyznání víry, Otčenáš) v podstatě povinný. Normální je zpívat, pro pouhou recitaci musí existovat nějaký závažný důvod (hlasová indispozice kněze, nikoli třeba "u nás to není zvykem").
 
Při výběru části, které se skutečně zpívají, je třeba dát přednost závažnějším a zvláště těm, které pronášejí kněz nebo jáhen nebo lektor s odpovědí lidu nebo kněz i lid společně.4
In seligendis tamen partibus qua revera canantur, ea praferenda sunt qua maioris sunt momenti, et prasertim, qua a sacerdote vel a diacono aut lectore, populo respondente, canenda sunt, aut a sacerdote et populo simul proferenda.49
 
Do oblasti toho, co se zpívá, patří automaticky i Otčenáš a vyznání víry. Opomíjení zpěvu těchto částí je nešvar neodůvodnitelný instrukcemi liturgické obnovy. Přidáním lektora ke zpěvákům je zajisté sledován záměr, aby i čtení, minimálně však jejich úvodní a závěrečná výzvy s aklamací lidu byly zpívány.
 
41. Hlavní místo mezi ostatními zaujímá gregoriánský zpěv, jakožto vlastní zpěv římské liturgie. Jiné druhy posvátné hudby, zejména polyfonie, se ovšem nevylučují, pokud odpovídají duchu slavené liturgie a podporují účast všech věřících.5
41. Přední postavení zaujímá - jsou-li jinak stejné podmínky - gregoriánský chorál jako zpěv římské liturgii vlastní. Jiné druhy posvátné hudby, především polyfonie, se ani v nejmenším nevylučují za předpokladu, že odpovídají duchu liturgických úkonů a podporují aktivní účast všech věřících.
Principem locum obtineat, ceteris paribus, cantus gregorianus, utpote Liturgia romana proprius. Alia genera musica sacra, prasertim vero polyphonia, minime excluduntur, dummodo spiritui actionis liturgica respondeant et participationem omnium fidelium foveant.50
 
Zde je opět nejasnost překladu. Domníváme se, že překlad druhý daleko lépe odpovídá jak originálu, tak oficielnímu překladu SSC (Zvon, Prahah 1995 - srovnej citaci 5), jehož téměř doslovnou citací je tento článek. Přidržíme se tedy při výkladu překladu druhého. 
Zdůraznění role gregoriánského chorálu a jeho upřednostnění před ostatními druhy posvátné hudby je podmíněno "stejnými podmínkami". Jak tomu rozumět? Je-li ten, kterému daný zpěv přísluší (celebrant, lid, schóla) schopen zpívat jak jiný zpěv tak chorál, měl by chorál dostat přednost. Cesta k širšímu uplatnění chorálu při liturgii musí tedy vést přes nácvik a výchovu, aby tyto "stejné podmínky" mohly být nastoleny
 
Poněvadž v dnešní době se stále častěji scházejí věřící různých národů, je prospěšné, aby uměli zpívat snadným nápěvem latinsky alespoň některé ze základních mešních zpěvů, zvláště vyznání víry a modlitbu Páně.6
Cum frequentius in dies fideles ex diversis nationibus inter se conveniant, expedit ut iidem fideles aliquas saltem partes Ordinarii Missa, prasertim vero symbolum fidei et Orationem dominicam, modulis adhibitis facilioribus, lingua latina simul cantare sciant.51
 
Tento bod neznamená rozvoj gregoriánského chorálu nebo jeho možnou míru uplatnění v obnovené liturgii. Jde o zoufalé minimum v době globalizace povinné pro téměř všechna společenství. Podklady k tomu poskytuje i Jednotný kancionál, natož pak Mešní zpěvy. Tato formulace ještě podtrhuje skutečnost, že Credo a Otče náš jsou určeny ke zpěvu, jak jsme se zmiňovali již v komentáři k bodu 40.

Úkony a chování při bohoslužbě

44. K úkonům se počítají také tyto činnosti a průvody: když kněz s jáhnem a přisluhujícími přicházejí k oltáři, jáhen před hlásáním evangelia přináší evangeliář či knihu evangelií k ambonu, věřící přinášejí dary a přistupují k přijímání. Sluší se, aby se tyto činnosti a průvody konaly důstojně, za doprovodu zpěvu k tomu určeného podle stanovených směrnic.
In gestibus numerantur etiam actiones et processiones, quibus sacerdos cum diacono, et ministris, ad altare adit; diaconus ante Evangelii proclamationem Evangeliarium seu Librum evangeliorum ad ambonem defert; fideles dona afferunt et ad Communionem accedunt. Convenit ut huiusmodi actiones et processiones decore peragantur, dum cantus ipsis proprii fiunt, iuxta normas pro singulis statutas.
 
Přestože jáhen přináší evangeliář za zpěvu Alelluja či jiného zpěvu před Evangeliem, nedegraduje tento článek příslušný zpěv na procesionální, viz článek 37

Posvátné ticho

45. Jako součást bohoslužby je také třeba zachovávat ve stanoveném čase posvátné mlčení.7 Jeho náplň je závislá na tom, o kterou část mše jde: při úkonu kajícnosti a po výzvě k modlitbě se jednotlivci v duchu usebírají; po čtení nebo homilii krátce rozjímají o tom, co slyšeli; po přijímání pak ve svém srdci chválí Boha a modlí se.
Sacrum quoque silentium, tamquam pars celebrationis, suo tempore est servandum.54 Eius autem natura a tempore pendet, quo in singulis celebrationibus occurrit. In actu enim panitentiali et post invitationem ad orandum singuli ad seipsos convertuntur; lectione autem vel homilia peracta, ea qua audierunt breviter meditantur; post Communionem vero in corde suo Deum laudant et orant.
 
V duchu tohoto ustanovení je třeba posuzovat i odnášení Evangeliáře z ambonu. Zatímco jeho přinášení se děje za zpěvu Aleluja ve kterém věřící vítají k nim ve slově přicházejíciho Pána (srovnej článek 62), po evangeliu může chvíle ticha při jeho opětovném odnášení sloužit právě k tomuto rozjímání věřících.
 
Je chvályhodné zachovávat mlčení v kostele, v sakristii a v k nim přilehlých prostorách už před začátkem bohoslužby, aby se všichni zbožně a řádně disponovali k jejímu slavení. 
Iam ante ipsam celebrationem silentium laudabiliter servatur in ecclesia, in sacristia, in secretario et in locis ipsis propinquioribus, ut omnes se ad sacra peragenda devote et rite disponantur.
 
Je jistě třeba naladit nástroje, dopřipravit pulty, usadit hudebníky. Avšak zbytečné bavení na kůru před bohoslužbou je nepřípustné. Je třeba uvážit vhodnost varhaní hry před začátkem bohoslužby, tj. před vstupem kněze s asistencí. Vhodná varhaní hra může zajisté k všeobecné přípravě posloužit stejně dobře jako usebrané tichoí. Je však třeba pamatovat na to, aby v okamžiku vstupu mohla změnit svůj charakter a zdůraznila tak začátek mše svaté. O přechodu od této varhaní hry ke zpěvu Introitu blíže v poznámce k článku 47.
Bývá zvykem před mší svatou konat některé neliturgické pobožnosti, jako například společnou modlitbu růžence, mariánskou pobožnost v květnu, společnou přípravu věřících zpěvem vhodných písní a podobně. V tomto případě, zejména pokud se kněz a asistence takové bohoslužby účastní, je třeba pamatovat na dostatečný odstup mezi koncem této pobožnosti a začátkem mše svaté. Tento odstup umožní jednak vědomí exkluzivity mše svaté jako svátosti všech svátostí, jednak umožní bezprostřední přípravu hudebního kůru k účasti na mši. Je nevhodné, aby se kněz účastnil takové pobožnosti "cestou k oltáři".
 
 
 
    Předchozí    Následující     Obsah