Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést.
Jesu meine Freude

Tento 7. verš ze 20. kapitoly proroka Jeremiáše mluví o povolání ke službě a odvažuji se jej vztahovat i na povolání členů velké rodiny kostelních varhaníků k jejich liturgickému poslání.

Není pochyby o tom, že v současnosti jsou kostelní varhaníci v naprosté většině amatérští hudebníci a to buď samouci, nebo získali základy hry na klávesový nástroj v hudebních školách různého druhu. V období komunistické totality tomu ani jinak být nemohlo. Profesionální hráči (zvláště učitelé hudby) byli postaveni před rozhodnutí buď přestat hrát v kostele, nebo přestat učit. Naprosto těžká situace byla v menších městech a vesnicích, kde tlak na varhaníky byl asi největší. Výsledkem čtyřiceti let útlaku bylo, že na začátku devadesátých let bylo nemálo kostelů bez varhaníků ale též i bez funkčních varhan. Ale i naopak. Mnozí amatérští varhaníci dosáhli až profesionální úrově a přestože to neměli lehké s církevními tajemníky (a někdy také ale i s duchovními správci) udrželi poklad chrámové hudby až do současnosti a patří jim za to dík.

Jistě je pro ně zklamáním, když se po deseti letech na toto jejich úsilí zapomíná a dává se přednost při liturgii hudbě mnohem snazší, pohodlnější a i primitivnější. Ano, myslím tím různé zpěvy za doprovodu kytary a to tehdy, když se dává přednost výlučně této hudbě, která někdy nemá ani jednu z náležitých vlastností pravého umění. Přitom s touto podmínkou církev schvaluje všechny formy umění a přijímá je do liturgie (Konstituce o posvátné liturgii II. vatikánského koncilu Sacrosanctum Concilium, čl. 112. - dále jen SC) Na druhé straně nutno souhlasit s tím, že obzvláště “konzervativní” varhaníci nejsou ochotni reagovat na znamení času, přizpůsobit své hraní změně liturgie po II. vatikánském koncilu, kdy činná účast, která jako červená niť prolíná liturgickou konstituci, neznamená jen zapojení se Božího lidu recitací a zpěvem do liturgie, ale vyžaduje i od varhaníků změněný přístup v jejich působení nejen na kůru u varhan, ale už v přípravě bohoslužby. (Na praktické přípravě každého slavení bohoslužby se mají svorně podílet všichni, kterých se týká z hlediska obřadů, pastoračního využití a hudby. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, Sekretariát České liturgické komise 1983, čl. 73, dále jen Pokyny) Liturgická hudba bude totiž tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním, ať vroucnějším vyjádřením modlitby nebo sjednocením srdcí, ať tím, že posvátným obřadům dodá slavnostnější ráz (SC, 112). Nestačí tedy už jen virtuozně zahrát třeba i náročnou skladbu z varhanní literatury nebo provést velké vokální dílo (zde podpoříme jistě slavnostní ráz bohoslužby), ale též třeba myslet na vhodnost textu vokální skladby nebo písně při právě probíhající slavnosti (sepjetí s liturgickým děním).

A zde se setkáváme i po deseti letech u varhaníků - ale i kněží - s nepochopením. Převládá často zařazení pouze oblíbených písní (bohužel nezřídka po textové i melodické stránce nevalné úrovně) - jen aby si lidé zazpívali. Nedomnívám se, že by zpěv měl být pro ně utrpením, ale má li být součástí liturgie, musí klást i vyšší nároky na výběr a nácvik a ne jen sledovat “decibely”. Už deset let se ve všech diecézích mohou zájemci zdokonalovat ve hře na varhany, takže po stránce technické by zde neměl být problém. Přesto jsem se obdivoval varhaníkovi v jihomoravském pohraničí, když jsem šel po mši sv. za ním na kůr zjistit, proč preluduje, ale i doprovází píseň tak jednoduše a zjistil jsem, že přišel prakticky o všechny prsty po úraze na cirkulárce. To je jistě vyjímečná situace, většina varhaníků má jistě všech “deset pohromadě”, ale schází jim ta poctivost v přípravě a někdy jejich počínání budí dojem: “vždyť hraji stejně zadarmo!” Mnohem důležitější je však vzdělávání liturgické - to hudební je samozřejmý předpoklad - vždyť varhaník je téměř vždy i “regenschori” a má na starosti “skupinu neboli sbor zpěváků, kteří mají pečovat o správné provedení různých druhů zpěvů těch textů, které jim přísluší, a podporovat činnou účast věřících na společném zpěvu a tím mezi věřícími vykonávají své liturgické poslání. To, co je řečeno o sboru zpěváků, platí přiměřeně i pro hudebníky, zvláště pro varhaníka.” (Pokyny, 3. kapitola, čl. 63) Tedy ne jen nějaké hraní na varhany, aby při mši sv. třeba nebylo ticho, ale liturgické poslání. Jsou si toho především varhaníci dostatečně vědomi? Chápou je tak ostatní farníci? Má též duchovní správce podle toho na varhaníka i požadavky? Nebo mu stačí, hlavně že se při mši sv. hraje, ať je to třeba, co pana varhaníka právě napadlo? V této souvislosti (tak trochu pod čarou) jedna skutečná historka z pražské farnosti, naštěstí už před více jak čtvrt stoletím. Celebrat se varhaníka v zákristii ptal, kterou že píseň bude dnes hrát a dostalo se mu odpovědi: Mě, pane faráři, také nezajímá, co dnes budete u oltáře číst, tak vás nemusí zajímt, co já budu na kůru hrát.

Je jistě mnoho okolností, které ovlivňují činnost varhaníka (varhanice), za nejdůležitější bych však považoval rodinné prostředí. Myslí rodiče u žáků a mládeže, kteří se učí na nějaký hudební nástroj a prokazují určité hudební nadání, na to, že by se jejich dítě mohlo věnovat hře na varhany? Případně jej připravit i ke studiu na konzervatoři na tento nástroj? A u těch ženatých (vdaných) je pochopení manželky (manžela) pro jejich skutečné liturgické poslání? Pokud schází, je zde velké nebezpečí rodinných nesnází. Vždyť v současnosti obzvláště ve městech je tendence o nedělích a svátcích vyjíždět naopak ven, jistě to bude vyžadovat maminka s malými, ale i většími dětmi. Varhanickou činností je ovlivněn celý chod rodiny, děti se nemohou zůčastnit různých jiných aktivit, které se bohužel uskutečňují též o sobotách a nedělích, manželka zůstává s dětmi dole v kostele sama, zatímco manžel-varhaník “si” hraje na kůru atd, jistě jste všichni podobné narážky slyšeli. Ale musíme si přiznat, že jsou oprávněné a jejich ignorování by mohlo mít pro rodinu i tragické následky. A to nemluvím o dovolených, o pravidelném zajištění hraní při mši sv. ve všední dny i o nedělích a ne pouze když se mi právě chce, o “pracovní smlouvě” a to nejen ohledně platu, ale i o zodpovědnosti za nástroj v ceně většinou několika milonů Kč. Byli bychom k tomu všemu ochotni, kdyby nás k tomu nesvedl Hospodin?

nahoru

V roce 2000 oslavujeme dvě významná výročí génia klasické hudby J.S. Bacha. a to 315. výročí narození J.S.Bacha (21. března) a 250. výročí úmrtí (25. července). Slovenská republika prostřednictvím různých spoluorganizátorů, ke kterým patří Hlavní město SR Bratislava, Únie měst a obcí Slovenské republiky, Bachova společnost na Slovensku, Agentura AP Projekt Bratislava a jiní připravila celoroční projekt pod názvem “Bachův rok - Slovensko”, v rámci kterého se uskuteční množství konkrétních hudebních událostí na celém území Slovenské republiky.

Jednou z nejvýznamnější údálostí však bude provedení chorálové předehry J.S.Bacha - “Jesu meine Freude” - Ježíš moje radost - dne 28. července 2000 ve 20.00 hod. ve 250 kostelích resp. dalších koncertních síních na celém území Slovenska s tím, že koncert bude pokračovat i dalšími díly J.S.Bacha podle místních podmínek a možností.

Projekt se setkal s mimořádným zájmem i u mnohých zahraničních partnerů, kteří se chtějí zapojit. Na základě této podpory se obrátil generální sekretariát Únie měst a obcí Slovenské republiky dopisem na pana Rinalda Locatelliho, aby cestou sekretariátu Kongresu místních a regionálních autorit rady Evropy (CLRAE) tlumočil tuto výzvu evropským městům sdruženým v CLRAE a v dalších partnerských organizacích.

Primátor Hlavního města České republiky Praha na tuto výzvu odpověděl kladně po projednání se Společností pro duchovní hudbu, která další organisaci tohoto projektu v Praze převzala.

Notový materiál chorálové předehry “Jesu meine Freude” ve třech variantách náročnosti od nejjednodušší až po virtuózní v trvání cca 3-4 min. připravilo pro toto vystoupení sponzorsky známé vydavatelství Bärenreiter z Kasselu.

Výbor Společnosti pro duchovní hudbu se obrací proto na event. zájemce, kteří by chtěli 28. července 2000 při svém hraní uvedené dílo zařadit, aby se přihlásili o notový materiál buď v kanceláři SDH, nebo v recepci Arcibiskupství pražského. Všechny tři varianty jsou v jednom svazku a jsou sponsorským darem příslušnému varhaníkovi.

nahoru