INFORMACE SDH - únor 2004
Vydává Společnost pro duchovní hudbu, 160 00 Praha 6, Kolejní 4, tel.: 220181710
EDITORIAL
Vážení členové Společnosti pro duchovní hudbu,
začínáme se rozkoukávat v roce 2004. Práce výboru „obnoveného“ na loňské valné hromadě se pomalu začíná projevovat. Podařilo se nám Svatocecilské setkání (viz níže), vrcholí skladatelská soutěž k 100. výročí Antonína Dvořáka, konkrétní obrysy dostává připravovaná letní škola duchovní hudby Convivium, podařilo se nám i finančně podpořit některé akce, kterých jsme nebyli přímo pořadatelé.
Co se „vnitrospolečenské“ aktivity týká, pustili jsme se hloubkové rekonstrukce evidence a adresáře našich členů. Byla to dlouho zanedbávaná oblast a množství dat, které je nutno zpracovat, (a které se již zpracovává) je neuvěřitelné. Mnozí z Vás mi psali a na své členství se ptali a já jsem odpovědět neuměl. Ty časy snad již končí, pokud nám pomůžete s vyplněním a odesláním dotazníku již snad posledního, který má tuto naší současnou práci, na základě které je toto číslo informací rozesíláno, verifikovat.
Podařilo se nám také prorazit letitý problém, že SDH reálně působilo jen v Praze a blízkém okolí. Založení plzeňské odbočky bude snad jen první vlaštovkou.
Do Vaší práce na kůrech i koncertních kolbištích Vám přeji hodně zdaru a Božího požehnání. A když již nějakou hudební aktivitu na svých působištích vyvinete, nenechte si to jen pro Vaše společenství a Pána Boha, ale dejte o ní včas vědět i ostatním prostřednictvím „akcí duchovní hudby“ v oddíle „bude“na webu, které jsme pro Vás připravili a financujeme.
Jiří Kub
Několik dojmů ze Svatocecilského setkání
sepsaných s odvoláním na morální povinnost vůči organizátorům
Bylo sympatické, že akce začala společnou modlitbou (N.B. zpívanou), že byla otevřená všem, kdo mají zájem o věc, a postrádala obávaný tragikomický rozměr „kohoutění“ amatérských muzikantů. V tom považuji tento typ setkání za mnohem funkčnější než někdejší setkání sborů (v pozdějších ročnících už zvané „Setkání pražských výpomocí“). Tím samozřejmě neříkám nic proti setkávání sborů – je to věc velice prospěšná a existují určité náznaky, že má budoucnost.
Za mimořádně praktickou považuji výrobu visaček, která usnadnila a zrychlila všeobecnou komunikaci.
To nejlepší, co mi SCS osobně dalo, jsou texty kardinála Ratzingera. Považuji za velmi prozíravé, že je každý bez velkých řečí dostal s sebou do tašky. Pravda, už jsou nějakou dobu ke přečtení na webových stránkách SDH (mohl jsem je už dávno vidět, ale vždycky jsem je nějak přeskočil). Je skvělé, že „se“ přeložily a už samotný pracovní výkon si zaslouží respekt (je to velice kultivovaná a tím i složitá němčina)!
Mým převažujícím dojmem je úleva - autorita, kterou nelze podezírat z před- či protikoncilovosti, či snad dokonce sektářství (u prefekta Kongregace pro nauku víry by to bylo na pováženou) se vyjadřuje tak důsledně, jednoznačně a přitom noblesně, jak by si to u nás asi nikdo nedovolil.
O druhé místo se dělí přednáška P. Eliáše a samotný fakt, že se kostelní hudebníci z různých koutů země mohli potkat a poznat či utužit kontakty. Potěšila zejména účast Brna a vzácný zahraniční host z Košic.
V povídání P. Eliáše a p. Kindlera si člověk také spoustu věcí porovnal a usadil - těším se, že Vám je dodají v psané podobě a bude možné se k tomu v klidu vrátit.
Měl jsem (a stále mám) rozpačitý dojem z diskuse - moc silných témat ale minimum času na jejich probrání. Uznávám nicméně, že jinak by to asi ani nešlo (z důvodů časových i sebezáchovných). Po přečtení textu P. Ratzingera se ale dostavil příjemný efekt, že na většinu z toho, co se načalo a nedopovídalo, je tam obsažena (polo)odpověď – a na každém je, aby si to v klidu přebral. Nevím, jestli to bylo naschvál, ale v principu se to dost podařilo.
Jedna věc se mi hrubě nelíbila: přístup k budoucímu směru vydávání (či nevydávání) kancionálů – tak, jak byl prezentován (nebo aspoň jak já jsem to z prezentace a nedokončené diskuse pochopil). Nebudu se o tom rozepisovat a kazit spíše kladné dojmy ze setkání. Mám jen určitou obavu z dobře či špatně organizované libovůle. Sám jsem ještě z generace, která si texty některých písniček pamatuje z dětství „postaru“ a děsí mě, že se na stará kolena stanu obětí ještě několika centrálních či lokálních experimentů. Nebudiž to bráno jako lenost učit se novému. Rozumný kompromis mezi tolerancí k živé tradici a trváním na liturgicko-uměleckém minimu je snad možný.
Dá se pro to udělat jediná věc (bez legrace): modlit se za všechny, kdo se budou na práci podílet, aby nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil.
Ke vskutku rodinné atmosféře (či v dobrém slova smyslu rodinně-patriarchální) přispěl i vynikající guláš nepsaného jednatele SDH Jiřího Kuba. Kromě tohoto zážitku mi v mysli utkvěl především hlas Týnských varhan, který vydal za víc než půl dne povídání. Ale i toho povídání není nikdy dost. I kdyby se na celé akci nevyřešilo zhola nic, už jen to, že si tolik lidí udělá čas na vzájemnou výměnu zkušeností a burzu vlastních chyb, si zaslouží, aby „se“ podobná akce zopakovala.
Tomáš Slavický
Koncert soudobé duchovní hudby
kritika
Po dvou letech jsme opět měli možnost vyslechnout koncert soudobé hudby pořádaný Společností pro duchovní hudbu, který se konal dne 17.11. tohoto roku v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně.
Úvodem jsme vyslechli skladbu z díla Ivana Kurze (* 1947) Oscilace – rozjímání pro varhany, které autor napsal v roce 2001. Skladbu jsme vyslechli v provedení varhanice Michaelle Hradecké, která se svého obtížného úkolu zhostila vynikajícím způsobem.
Druhou skladbu tohoto slavnostního večera byla skladba mladého brněnského tvůrce Františka Fialy (* 1966) Missa in modo Gregoriano z roku 1998 pro tenor sólo (Stanislav Předota), vibrafon, zvony, smyčcové kvinteto, komorní sbor a varhany. Skladba byla vynikající, určitou záhadou pro mě ale zůstala italská výslovnost latinského textu (Gloria in exčelsis Deo…).
V druhé půli jsme vyslechli dvě moteta Vojtěcha Mojžíše (* 1949) Salve Regina (1974) a Gaudeamus omnes (2003) v podání Pražského katedrálního sboru za řízení Josefa Kšicy. Obě skladby byly vysoce náročné a sbor se s nimi statečně utkal. Až na drobné intonační potíže ženských hlasů, zvl. sopránu podali slušný výkon.
Závěr koncertu patřil Kühnovu dětskému sboru se sbormistrem prof. Jiřím Chválou. Jako první zazněla Cantica Davidis (2003) od Jana Málka (* 1938). Skladba je určená pro dva tříhlasé dětské sbory. Skladba klade nejvyšší možné požadavky, jaké je možné od dětského sboru žádat a nejsem si jistý, jestli by jiný dětský sbor byl schopen takto náročné dílo provést. Stejnou úvahu si zaslouží i vynikající skladba Roberta Hejnara (* 1969) Ave Maria (2003) pro sóla (= druhý sbor), dětský sbor a varhany. Varhanního partu se ujal Jan Kalfus. Skladba byla velmi expresivní a působivá. Dílo věnoval autor svému synovi. Celkový dojem byl poněkud depresivní, zřejmě autor chtěl vyjádřit volání současného člověka, který žije v dnešním světě, který nemá příliš pozitivních východisek. Je nutno vyzdvihnout mimořádnou intonační přesnost Kühnova dětského sboru, protože skladba v podstatě nemá žádné tónové centrum, její sazba je atonální a varhany nastupují až zhruba po minutě (!) velmi složitého desetihlasého přediva.
Celý koncert měl vynikající kvalitu a je škoda, že byl letos opravdu dobře „utajen“. Sál byl, bohužel, téměř prázdný a tak krásná hudba si to rozhodně nezasloužila. Pro příště bude nutné zamyslet se nad intenzivnější propagací koncertu, aby poslech takovéto hudby nebyl elitářskou záležitostí. Věřím, že ctitelé moderní duchovní hudby by s potěšením takovýto koncert vyslechli.
Jan Fila, 28.12.2003
Ještě koncert soudobé duchovní hudby
poznámka účastníkova
Koncert současné duchovní hudby, který uspořádala SDH v souvislosti s Přehlídkou nové tvorby, byl dobrý. Byl dobrý jak výběrem skladeb, tak kvalitou jejich provedení. Bylo vidět, že interpreti se přípravě skutečně poctivě věnovali.
Sluší se proto mohutně poděkovat Dr. Mojžíšovi, který se zasloužil o výběr obojího. Je vidět, že duchovně inspirovaná hudba není vůbec mrtva: naopak je plnokrevná a dovede nadchnout jako jakákoliv jiná hudba staršího data. Můžeme jen litovat, že se nepodařilo stejně kvalitně zapracovat na propagaci koncertu, i když návštěva cca 100 posluchačů (mj. Prof. T. Halík) je u koncertů tohoto typu velmi slušná.
SDH se rozhodně neprezentovala jako skupina "troškařů", protože množství interpretů bylo též velmi slušné. Otázkou je, zda není trochu luxus platit takové množství umělců, i když na druhou stranu je jasné, že pestrost a náročnost skladeb to většinou vyžadovala (i když: tři varhaníci v průběhu jednoho večera ...). Pokračovat s těmito koncerty jistě má smysl i v budoucnu, pokud se jim zajisté nějakou formou lepší publicita.
Pavel Svoboda
IX. Slavnosti Adama Michny z Ottradovic v Jindřichově Hradci
zpráva o akci 10.-12.10.2003 podpořené SDH
Spiritem agens Slavností je každoročně Michael Pospíšil. Ve svém přístupu k hudbě se snaží uplatňovat duchovní i světský pohled člověka z doby Adama Michny, jehož dílo v dobovém kontextu již po léta studuje a zpřístupňuje dnešní veřejnosti. Během slavností zazněly i skladby jiných autorů – jeho současníků.
K účinkování v mnohých historických prostorách města byli přizváni odborníci z oblasti interpretace duchovní hudby, kantoři i zapálení nadšenci z řad sborových zpěváků. Třídenní akce protínala:
* rovinu výukovou – seminář "Kde tak rychle jdeme?" neboli hudební pouta a půtky "lutrínů" s katolíky připravili Jaroslav Kvapil ve spolupraci s Tomášem Najbrtem. Nejednalo se o suchopárnou přednášku, nýbrž o milé, živé, vtipné vyprávění a poslech ukázek – písniček z některých protestantských i katolických kancionálů (např. Třanovského, Luthera, Rozenpluta) s možností podívat se na originály titulních listů. V ukázkách byly zvýrazněny různé „bojové“ a „agitační“ texty, které obě ze stran někdy vážně, někdy nevážně, leč často používaly. Určitě inspirace pro ty, kdo se o reformaci a protireformaci učili ve škole třeba ještě v poněkud zjednodušených vzorcích.
„Triply jsou v písničce“ – dopolední výuka dobových tanců (pavana, menuet a další), jejichž rytmická struktura je obsažena i v písních Adama Michny, pod vedením Elišky Trojanové, se těšila velkému zájmu.
* rovinu zábavy – „Fraucimor“ a „Bachanalistica“ – večerní zábavné (ale i poučné) programy v prostorách bývalého jezuitského semináře na Balbínově náměstí (nyní Muzeum Jindřichohradecka). Páteční „Fraucimor“ byl pokusem o rekonstrukci komorního, intimního domácího muzicírování urozených dam v 17. století. Na „Bachanalistice“ se mohl posluchač naopak nejen zaposlouchat – tentokrát do světské hudby z pijáckých hostin – ale i dobře se najíst a napít. Umělecký soubor Ritornello čerpal z bohatých pramenů v klášterních sbírkách na pražském Strahově, v Kladrubech u Stříbra, na Velehradě, z jesuitských pramenů atd. Pro lepší pochopení byly latinské zpěvy doplněny i krásnými českými překlady místy drsných textů.
* rovinu užité duchovní hudby – „Requiem za Adama Michnu“ – bohoslužba v proboštském kostele Nanebevzetí Panny Marie – z pohledu účinkujícího při této zahajovací části se dá říci, že ji provázely organizační nedostatky, které bohužel ovlivnily i výslednou kvalitu hudební. Účinkující Collegium 419 se seznamovalo s prostorem proboštského kostela v podstatě až během produkce, kterou poznamenaly drobné rytmické posuny a akustické nepoměry. Samotná skladba z r. 1636 Musikalische Exequien Heinricha Schütze, jakési „protestantské requiem“ za zemřelého knížete z Reussu, se stala vhodným vyjádřením radostnosti posledních věcí člověka. Koncert duchovní hudby s podtitulem „Consonant Germania Laudis“ v sobotu v podvečer v kostele Sv. Jana Křtitele v areálu minoritského kláštera, za účasti všech účinkujících letošních Michnovských slavností. Ústředním tématem tohoto koncertu i celých letošních Michnovských slavností bylo prolínání hudby Adama Michny s díly jeho zejména německých současníků. Na koncertě zazněla hudba Heinricha Schütze, Albericha Mazaka, Jana Šimbrackého, trojsborové moteto Plaudent in coelis Marcina Mielcewskeho a vyvrcholením bylo společné provedení slavnostního Laudate Dominum od Adama Michny.
V neděli ráno zakončila Slavnosti bohoslužba s procesím od morového sloupu do proboštského kostela Nanebevzetí Panny Marie na náměstí Míru. Typickým rysem při hudebním doprovodu akce byla spontaneita, která je M. Pospíšilovi vlastní. Hudebníkům není nikdy zcela jasné, co kdy přijde a kdo to bude zpívat nebo hrát, nakonec však vždy vše dobře dopadne. Je pravděpodobné, že i v dobách Michny se takovým způsobem muzicírovalo. Zpěváci, kteří zpívali z jedněch not, byli v těsném vzájemném kontaktu a mohli velmi pružně reagovat na jakékoli změny. Tyto schopnosti se dnes snaží M. Pospíšil rozvinout u hudebníků, s kterými spolupracuje.
Celkově je třeba říci, že program slavností byl velmi zajímavý až objevný pro posluchače i účinkující. Škoda jen, že akce nebyla dostatečně a s předstihem propagována a chyběly jí větší počty vnějších posluchačů, diváků. Těmi totiž byli, kromě sobotního podvečerního koncertu, tentokrát převážně pozvaní umělci, kteří při dané akci právě neúčinkovali. Byla to nakonec velmi hezká příležitost k setkání lidí, kteří mají podobný zájem – nahlížet historická období očima lidí (v tomto případě hudebníků), kteří v té době žili, věřili a tvořili.
Přispěli: L. Čermáková, P. Jariabková, V. Čáp, Collegium 419
pokračování čísla