Ó, vládče světa, který jsi chtěl, aby tě chválily jazyky všech lidí i andělů, dej, prosíme, aby též za našich dnů ti mohla být neposkvrněná oběť tvého milovaného Syna přinášena latinsky v mnoha chrámech národa našeho i jiných národů lidem, který se celým srdcem obrátil k tobě, skrze Krista, našeho Pána. Amen.
 

Názor opačného pohledu vyšel zde a jeho text nabízíme jako podnět k diskusi:
 

Latina v bohoslužbě - bohoslužba v latině .
Rodinu mé sestry navštěvujeme hlavně při slavnostních příležitostech, jako je posvícení, pouť, Vánoce atd. Už několikrát po sobě se nám stalo, že jsme u nich navštívili latinskou mši, kterou místní duchovní správce považuje na rozdíl od obyčejné české za slavnostní. Úplně vše (kromě čtení, evangelia a kázání, které bylo ódou na latinu) bylo latinsky. Zvláště poslední z těchto mší, která byla určena speciálně dětem, mnoho dětí se jí zúčastnilo a prakticky všechny se už od samého začátku příšerně nudily, mne donutila k tomuto zamyšlení. Je i v současné době důvod, aby latina byla při bohoslužbě pokládána za něco lepšího a slavnostnějšího než čeština a proto upřednostňována?
Budeme-li pátrat po tom, který z jazyků (bráno s nadsázkou) je Bohu nejbližší, dojdeme k hebrejštině - jazyku vyvoleného národa, kterým je napsán Starý zákon, k řečtině, kterou je napsán Nový zákon, a k aramejštině, kterou mluvil Pán Ježíš i apoštolové. Prvotní církev v Římě si ve svých počátcích nevybrala žádný z těchto jazyků, ale zvolila si za bohoslužebný jazyk latinu, tj. prakticky mateřský jazyk svého lidu. Brát si v tomto ohledu prvotní církev za vzor znamená jediné - zvolit si za bohoslužebný jazyk také svou mateřštinu. V historii katolické církve jako celku pochopil tuto samozřejmost teprve II. vatikánský koncil. Trvání na latině znamená kromě mnoha jiných věcí i zásadní nepochopení ducha odkazu prvotní církve a farizejské trvání na jeho formě.
Nechci podceňovat úlohu latiny ve středověku, kdy, třebaže již jako mrtvý jazyk, měla velkou sjednocující a komunikační funkci, protože ji ovládali a používali všichni vzdělaní lidé. Dnes je ovšem tímto sjednocujícím jazykem angličtina, ať se to komu líbí či nelíbí. Latině, a to jen velmi omezeně, rozumí pouze velmi omezený počet jedinců - sám neznám žádného člověka, který by plynně mluvil latinsky. Navíc latina není schopna jako mrtvý jazyk bez dynamického vývoje popisovat současnou realitu. Vzpomenu-li si na svá dětská léta, pamatuji si kněze, jak obrácen zády k nám cosi mumle tichými a neznámými slovy. Pokud jich někdo přece jen pár zachytil, stejně jim nerozuměl, protože kromě kněze, kterého jsme se jako děti báli zeptat, nikdo latinsky neuměl. V mé rodné vísce uměl latinsky jen evangelický farář, ale toho jsem se zeptat netroufl. O to víc si vážím nové liturgie i mateřštiny, kterou používá. Je však dost lidí, kteří vidí v latině tradici - je to však tradice smysluplná? Držet se tradice jen proto, že je tradicí, je nesmysl - to bychom mohli ve jménu tradice třeba zase upalovat čarodějnice! Existují i lidé, pro které je latina symbolem návratu před koncil - do dob, kdy vše mimo církev bylo špatné a odsouzeníhodné, neboť právě v nenávisti ke světu cítí svou náboženskou jistotu. V tomto ohledu je návrat k latině v liturgii dokonce nebezpečný! Velkým propagátorem latiny je hnutí Una voce, z něhož vane velký odpor vůči jakékoli jinakosti či odlišnosti a touha po předkoncilních jistotách zakotvených v opozici vůči všemu a všem. Ne jedním hlasem, ale jedním srdcem chválit a velebit Boha, to by měl být náš cíl. Skončím otázkou malého chlapce, který stál při mši kousek ode mne a vystihl situaci zřejmě nejlépe: "Mami, Pán Bůh neumí česky? On umí jen latinsky?"

OKO - Obdivně Kritický Obšťastník
       vycházející v římskokatolické farnosti Brno Bystrc
       zatím bez církevního s chválení biskupem brněnské diecéze
       redakční rada - nebyl ustanoven

       Vyšlo 5.2.2000.
       Na vaše obdivně kritické příspěvky se těšíme na adrese oko.bystrc@email.cz .

Ohlas číslo 1:
 

Rád bych učinil několik poznámek k obsahu dopisu čtenáře časopisu OKO, v němž se podivuje nad latinou při liturgii. Nechci zde argumentovat papežskými a koncilovými dokumenty, ale zcela laickými postřehy.
 

Když někam přijdu jako host, respektuji navštívené prostředí. Pokud se mi tam nelíbí, tak se tam už nevrátím. Kdybych ovšem místo toho vyžadoval, aby to tam bylo podle mého gusta, bylo by moje chování kvalifikováno jako neslušné, nemorální a mezi křesťany jako proti lásce k bližnímu. Natož kdybych své hostitele ještě denuncoval veřejně. Ale na to pisatel příspěvku nedbá. Nedivme se, v naší veřejnosti musí zřejmě jít všechna slušnost, morálka i láska k bližnímu stranou, když jde o to, jak to natřít latině.

Autor dopisu říká, že se děti při latinské mši svaté příšerně nudily, a upozorňuje na dlouhou dobu, během níž nebyly mateřské jazyky požívány. Ale zamyslel se nad tím, proč se děti po celá ta staletí při liturgii nenudily anebo - i pokud se snad nudily - proč z nich vyrostlo tolik dobrých katolíků, kteří se osvědčili v dobách pro církev nepříznivých, zatím co dnes je více odpadů, sekt a nevěry než kdy jindy?

Autor dopisu píše, že celebrantovo kázání byla óda na latinu, a také že se pak jistý chlapec ptal, zda Pán Bůh rozumí česky. Když onen chlapec nerozuměl kázání (o němž lze předpokládat, že bylo srozumitelnější i než ty nejsrozumitelnější liturgické texty), lze předpokládat, že by rozuměl mši svaté kdyby byla v češtině, stejně, jako když byla v latině.

Autor dopisu důrazně protestuje proti tomu, aby byl Bůh chválen jedním hlasem. A tak mu radím, aby nenavštěvoval své příbuzné o svátku Nejsvětější Trojice, protože to by tam mohl slyšet i mnoho století starou prefaci, která  jím zavrhovaný nešvar nejen konstatuje ale dokonce glorifikuje, a vyniklo by to úplně provokativně, kdyby pan farář vyslyšel žádosti o použití češtiny a sdělil to všem naprosto srozumitelně.

Ti starší pamatují, že argumenty komunistické vlády o ráji na zemi a o ekonomicko-společenské pokrokovosti socialistické společnosti byly tak falešné, že si vláda musela vymýšlet třídního nepřítele, strašáka, aby jí sloužil jako důvod toho, že musí být “bdělá a ostražitá”; v různých obdobích byli jako strašák zdůrazňováni “kapitalističtí živnostníci”, “sabotující kulaci”, “reakční mendelismus-morganismus”, “podvratná politika Vatikánu”, “ideologická diverse oportunismu”, “sionisté ve stranických řadách” atd. Charakteristické na tom bylo, že před oním strašákem se vždy důrazně vzbuzoval paranoický strach, aniž by se o něm něco konkrétního sdělilo, už konkrétní otázky byly podezřelé jako cesta k agitaci pro strašáka. Bojovníci za lidská práva národních jazyků v liturgii si zřejmě musí vypomáhat také “třídním nepřítelem”, a tak straší organizací Una Voce, aniž by něco konkrétního o ní sdělili či dokonce věděli. Doporučuji čtenářům této internetové stránky podívat se na stránky www.unavoce.cz, aby si udělali sami konkrétní představu, a aby také porovnali, zda je větší vstřícnost a pochopení na straně Una Voce nebo na straně pisatele dopisu.

Evžen Kindler