I. POSTAVENÍ CÍRKEVNÍ HUDBY V LITURGII
II. DUCHOVNÍ CHARAKTER CÍRKEVNÍ HUDBY A JEJÍ PASTORÁLNÍ VÝZNAM
III. CÍRKEVNÍ HUDBA JAKO UMĚNÍ
IV. LITURGICKÉ POŽADAVKY NA CÍRKEVNÍ HUDBU
V. AKTIVNÍ ÚČAST SPOLEČENSTVÍ (ACTUOSA PARTICIPATIO)
VI. ÚLOHA CHRÁMOVÉHO SBORU
VII. OŽEHAVÉ PROBLÉMY
VIII. NÁŠ ÚKOL – POMÝŠLENÍ IDEÁLNÍCH PROPORCÍ MEZI TRADICÍ A POKROKEM
IX. VARHANY A JINÉ NÁSTROJE
X. PROSTŘEDKY K OBNOVĚ CÍRKEVNÍ HUDBY
 

František Šmíd

Text byl připraven za podpory grantu FRVŠ 1454/98

Autor děkuje J. Em Miroslavu kardinálu Vlkovi, arcibiskupu pražskému a Prof. ThDr. Janu Matějkovi za kritické připomínky k textu. 

Pro výkon svého povolání potřebují varhaníci a ředitelé kůrů znát nejen hudební discipliny , ale musí být také velmi důkladně obeznámeni i s církevními předpisy na jejichž základě mají hudební stránku liturgie utvářet. V našem století se církev vyjádřila tak často a tak obsáhle k otázkám církevní hudby, jako v žádném století předtím. Avšak znalost těchto dokumentů je špatná jak u varhaníků, tak i u kněží.

Základní dokumenty jsou tyto: 

Motu proprio sv. Pia X.:"Inter pastoralis officii" z 22. 11. 1903. (MP) 

Apoštolská konstituce Pia XI.:"Divini cultus sanctitatem" z 20. 12. 1928. (DCS).

Encyklika Pia XII.:"Musicae sacrae disciplina" z 25. 12. 1955.

Instrukce o církevní hudbě a posvátné liturgii ze 3. 9. 1958.

Konstituce II. vatikánského koncilu o posvátné liturgii: "Sacrosanctum concilium.." ze 4.12. 1963. (LK).

(První) instrukce k správnému provádění Liturgické konstituce: "Inter Oecumenici" ze 26.9.1964. 

Instrukce o hudbě v posvátné liturgii:"Musicam Sacram" z 5.3. 1967. (MS)

Druhá instrukce ke správnému provádění Liturgické konstituce: "Tres abhinc annos" ze 4.5. 1967.

Všeobecné pokyny k římskému misálu ze 26. 3. 1970.

Třetí instrukce ke správnému provádění Liturgické konstituce: "Liturgicae Instaurationes" z 5. 9. 1970.

Direktář pro dětské mše:"Pueros baptizatos" z 1. 11. 1973. 

Zvýrazněné dokumenty (č. 5 a 9) mají základní závažnost a starší dokumenty v místech, kde jsou s nimi v rozporu pozbývají platnost.

V naší literatuře zatím chybí souborné vydání dokumentů, jaké vyšlo na př. v Německu 12. V tomto přehledu není možné přinést plné znění všech těchto dokumentů. Matice Cyrilometodějská v Olomouci vydala Dokumenty liturgické obnovy v r. 1994, chybí však mezi nimi některé týkající se právě církevní hudby (na př.Instrukce Musica Sacra).

Pro učební texty je účelné přinést podstatné citace dokumentů, vystihnout jejich vývoj a uspořádat je do následujících problémových okruhů tak,jak se s nimi varhaníci setkávají ve své praxi: postavení církevní hudby v liturgii - duchovní charakter církevní hudby a její pastorální význam - církevní hudba jako umění - liturgické požadavky na církevní hudbu - aktivní účast společenství (actuosa participatio) - úloha chrámového sboru - co s tradičním sborovým pokladem -latina a národní jazyk - promýšlení ideálních proporcí mezi tradicí a pokrokem - varhany a jiné nástroje - prostředky obnovy církevní hudby.

Na otázku proč vlastně zpíváme při bohoslužbě, dává výstižnou odpověď základní dokument 20. století Motu proprio sv. Pia X:

"Církevní hudba je podstatnou součástí slavnostní liturgie. Tím se podílí na jejím hlavním cíli, kterým je Boží sláva a posvěcení a vzdělání věřících." ( MP 1.1)

Podstatná nebo integrální součást (latinsky: pars integralis) znamená tedy: církevní hudba není jen ozdoba, vítaný, ale postradatelný přídavek, ale je něčím, čeho se liturgie nemůže zříci. Je součástí liturgie samé.

Pius XII. o tom pojednal podrobně ve své encyklice z r.1955. V kapitole o podstatě církevního umění píše o hudbě: „Zatímco výtvarná umění (malířství, sochařství, architektura) se snaží připravit posvátným ritům důstojný prostor, má hudba důležité místo v samém provádění ceremonií a ritů."

Ještě zřetelněji a jasněji to říká konstituce o liturgii II. vatikánského koncilu: „Tradiční hudba celé církve představuje bohatství neocenitelné hodnoty, vynikající mezi ostatními uměleckými výrazovými formami zejména proto, že se slovem spojený bohoslužebný zpěv tvoří nezbytnou a integrální součást slavnostní liturgie" (LK,112). 

Před liturgickou reformou však z konkrétního slavení liturgie nebylo zřejmé, že hudba je integrální částí liturgie. Při slavnostní liturgii všechny texty zpívané předzpěváky, sborem nebo shromážděním musely být ještě recitovány knězem. Při bohoslužbě s lidovým zpěvem překrýval zpěv lidu „ soukromou" recitaci mešních textů knězem, přičemž byl text zpívaný často na jiné téma než mešní formulář.

Instrukce z roku 1964 zavádí však v článku 32 změnu: "Jestliže schóla nebo lid zpívají (nebo recitují) jim připadající části, pak celebranti tyto části soukromě neříkají."Tímto ustanovením se stává funkce a postavení hudby v liturgii jasnější. Nejen zpěvy doprovázející určité konání (vstupní zpěv, zpěv k přijímání) ale i ty, které konání nedoprovázejí (gloria, responsoriální žalm, graduale, aleluja, sanctus) jsou dnes chápány jako vlastní součást liturgie.

Další pohled ukazuje instrukce Musicam sacram čl. 5 a 6: "Vznešenější formou liturgického konání je, jestliže se provádí se zpěvem, jestliže přisluhující všech stupňů vykonávají svojí funkci a jestliže se na něm účastní lid. Při této formě se totiž dostává modlitbě niternějšího výrazu, a tajemství posvátné liturgie lépe vyjadřuje její hierarchickou a společenskou podstatu.......a celá slavnost se zřetelněji stává předobrazem nebeské liturgie svatého města Jeruzaléma. Proto musí duchovní horlivě dbáti, aby dosáhli této formy slavení. Dokonce mají přenést vhodným způsobem toto rozdělení služeb a úloh , které je vlastní zpívané liturgii i na ostatní slavení, které je konáno beze zpěvu za účasti lidu. K tomu je především nutné, aby ty části, které svojí povahou vyžadují zpěv se skutečně zpívaly odpovídajícím způsobem a formou."

Zpívaná slavná liturgie je tedy považována za základ a vzor pro prostší formy a i v nich má být, pokud možno, zpíváno to, co je svým charakterem zpěv (např. Responsoriální žalm, Aleluja, Gloria, Sanctus, Agnus aj. ). 

Už od začátku se zdůrazňuje jako důležitý úkol církevní hudby služba bližnímu, výchova věřících ve smyslu listů sv.Pavla (Kol.3,16.). "se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem.." Srovnej hlavní cíle liturgické hudby v předchozí kapitole podle MP 1. 1.:.Oslava Boha a posvěcení a vzdělání věřících".Má-li být splněn požadavek posvěcení věřících, musí být charakter církevní hudby duchovní, tj. musí být duchovní nejen text, ale i melodie zpěvů.

V nejstarším zachovalém předpisu o církevní hudbě od sv. Řehoře, papeže (595) se praví: "Kantor musí zpívat s dobrým názorem, když chce vychovávat lid".13

Zcela podobně to říká konstituce Jana XXII. (1316 - 1334) Docta sanctorum patrum: "Úkolem hudby v Božím domě je probouzet zbožnost věřících".

Pius X. napsal v úvodu svého Motu proprio : "Je nejvnitřnější věcí našeho srdce, aby všude, u všech věřících rozkvetl vpravdě křesťanský duch a v nezmenšené míře se dále udržoval. Přitom se musíme starat především o svatost a důstojnost domu Božího, nebo? tam se shromažďují věřící, aby tohoto ducha čerpali z prvního a nepostradatelného pramene, totiž z aktivní účasti na nejsvětějších mystériích a na veřejné a slavnostní modlitbě církve. Marná by byla naše naděje, že Bůh k dosažení tohoto cíle na nás bohatě vylije své požehnání, jestliže naše služby Boží, místo aby s líbeznou vůní stoupaly vzhůru, vtiskují Pánu do rukou důtky, jimiž jedenkrát náš Spasitel vyhnal nedůstojné poskvrnitele chrámu". A Pius X. dále píše: „A proto se klade na církevní hudbu požadavek, aby tomuto textu propůjčila co největší sílu, s níž by věřící byli snáze povzbuzeni ke zbožnosti a jejich srdce byla lépe připravena k dosažení plodů spásy"

Liturgická konstituce (SC č.112 ) v otázce duchovního charakteru liturgické hudby odkazuje k předchozím papežům a tradici: 14 "Bohoslužebnému zpěvu vyslovilo velikou chválu Písmo a také církevní Otcové a římští papežové, kteří v poslední době v čele se sv. Piem X výstižně objasnili, jak má liturgická hudba sloužit bohoslužbě".

Koncilní dokumenty a instrukce MS z r.1967, čl.4 to potvrzují: "Lze doufat,že duchovní správcové, hudebníci a věřící, kteří tyto směrnice ochotně přijímají a provádějí, budou působit svorně k tomu, aby dosáhli vlastního cíle chrámové hudby, kterým je: Boží čest a posvěcování věřících" . 

Mají-li být tyto cíle splněny, nemůže být umělecká hodnota hudebního vyjádření věcí vedlejší, ale musí se usilovat o vyjádření adekvátní obsahu, tj. umělecké, tzn. inspirované, jak věříme, Duchem - dárcem daru umění.

III. CÍRKEVNÍ HUDBA JAKO UMĚNÍ

Motu proprio Pia X. jako vlastnost církevní hudby uvádí: 

"Budiž pravým uměním, nebo? je nemožné, aby jinak měla na ducha posluchače tu působivost, kterou chce církev dosáhnout, když přibírá umění tonů do liturgie." MP I,2. Také Liturgická konstituce v článku 112 zdůrazňuje dvě podstatné vlastnosti liturgické hudby: sepjetí s liturgickým děním a uměleckou kvalitu: "Neboť církevní hudba bude tím posvátnější , čím je těsněji spojena s liturgickým děním. A? tím, že dodává modlitbě vroucnějšího výrazu nebo posiluje jednotu myslí, nebo tím, že obklopuje posvátné rity větší slavnostností. Přitom církev schvaluje všechny formy pravého umění, které mají požadované vlastnosti a připouští je do liturgie."

Krásně to vystihl Pavel VI. při audienci italských diecézních komisí pro liturgii a liturgickou hudbu 4.1. 1967: "Celá tradice vydává svědectví pro to, že liturgie musí mít umělecké vyjádření. Liturgie a umění jsou sestry. Církev potřebuje svaté a potřebuje také umělce, obojí jsou svědky víry." A v jednom projevu k profesorům a studentům konservatoře v Miláně 29.3.1965 řekl: "Hudba má mezi všemi uměními nejsilnější duševní výrazovou sílu....Také v dnešním světě má říci závažné slovo. A církev též očekává od umělců krásné, velké, lidsky důstojné a nefalšované mistrovské dílo" 13

Potíže v praxi nastávají, když se má rozhodnout, zda skladba nebo lidová píseň jsou uměleckým dílem nebo ne. K tomu církevní předpisy nemohou říci nic. To je vnitřní hudební problém a jeho posuzování a závěrečný posudek musí být přenechán odborníkům. Při posuzování vhodnosti hudby pro liturgii nestačí jen dobrá vůle. Umění má co do činění s oním uměti a to není dáno každému. Posuzování předpokládá dobrý vkus a schopnost rozeznávat v uměleckých věcech.Napětí mezi uměleckými nároky a pastoračními požadavky vedou často k napětí mezi duchovní správou a chrámovými muzikanty. S odvoláním na "pastorační" potřeby je na varhanících často vyžadováno provozování skladeb, které musí ze své kompetence a zodpovědnosti odmítnout. V tomto bodě je mnoho stížností na široce rozšířenou neschopnost kléru rozlišovat v hudebních věcech.

Argumentace "lidi to chtějí" se jeví jako falešná. Většinou lze zjistit, že za pojmem"lidi" je několik silných jedinců ve farnosti. Ti ostatní většinou nemají vyhraněný názor a lze je vychovávat ve smyslu dobrém i špatném. Pius X., ještě jako patriarcha benátský v jednom listě ostře vystupuje proti falešným pastoračním důvodům: "Zda se něco líbí nebo ne, nebylo nikdy správné kriterium pro posuzování sakrálních věcí. Lid nesmí být utvrzován v nesprávném pojetí, nýbrž musí být povznášen a vyučován" 13.

Ve výkladech některých liturgů k Liturgické konstituci se objevuje i názor, že pravé umění, jak se jeví v církevní hudbě, je v dobrém smyslu esoterické povahy, tj. srozumitelné jen pro zasvěcence, a může tedy jen těžko být uvedeno v soulad s nejvyšší zásadou liturgické reformy 15 . Vzhledem k činné účasti lidu se pak může zdát, že právě umělecky náročnější hudba není slučitelná s podstatou liturgie. Jako by vše vytvořené v minulosti mělo být nahrazeno nově složenými antifonami a popěvky. 

Kardinál J.Ratzinger vyslovuje obavu, že taková hudba bude "spotřební zboží".

Ratzinger k tomu poznamenává: 16

Liturgická konstituce říká že: "..církevní hudba bude tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním.." LK 112. Posvátnost - schopnost působit posvěcujícím způsobem tedy souvisí s aktuálností, liturgickou vhodností pro daný den. Nevhodně vybrané písně, skladby nebo preludia mohou působit velmi rušivě i když jsou sami o sobě umělecky cenné i duchovního charakteru. A nevhodně jsou vybrány tehdy, neodpovídají-li: 

Při zpěvu gregoriánského chorálu je vše předepsáno v Graduale Romanum 17, který může být co do výběru textů předlohou i pro výběr vícehlasých skladeb v latinské liturgii. V instrukci MS z r.1967 v čl.57 se povoluje používat pro zpěvy v národním jazyce i jiné texty, odlišné od schválených překladů liturgických textů: 

Při liturgii s českým lidovým zpěvem lze nalézt výběr vhodných liturgických textů ve sbírce Mešní zpěvy 18, která může být určitou předlohou i pro výběr zpěvů z jiných zdrojů.

Texty písní používaných při liturgii by měli mít charakter parafráze biblického textu, případně vhodně aktualizovaného. Porovnáním s latinskou předlohou v Graduale Romanum zjistíme, že liturgické texty vycházejí z textů biblických. Výjimku tvoří texty typu: Radujme se dnes všichni, když slavíme svátek svatého.... řada nebiblických, citově laděných textů, jak je nalézáme v některých kancionálech, je ukázkou textů k liturgii nevhodných.

Liturgická konstituce (5) v čl. 19 uvádí: "Duchovní správcové ať horlivě a trpělivě usilují o liturgickou výchovu a vnitřní i vnější aktivní účast věřících, a to úměrně jejich věku, okolnostem a způsobu života a náboženské vyspělosti. Tím splní jeden z hlavních úkolů věrných správců Božích tajemství. Svěřený lid mají vést nejen slovem ale i příkladem."

A v čl. 30 se praví: "Aby se podporovala aktivní účast, budiž věnována péče aklamacím lidu, odpovědím, zpěvu žalmů, antifon a písní, jakož i chování, gestům a držení těla. Také posvátné ticho budiž dodržováno." 

Instrukce Musicam sacram z r. 1967 v čl. 15 rozlišuje účast na vnitřní a vnější:

a) musí být především vnitřní účast; věřící ať svými myšlenkami sledují to co pronášejí nebo co slyší a ať spolupracují s Boží milostí.

b) má být i vnější, to jest, má prozrazovat vnitřní účast gesty, držením těla, v aklamacích, v odpověďmi a zpěvem.

Věřící ať jsou vedeni k tomu,aby svou vnitřní účastí dosáhli toho, že pozvedají srdce k Bohu, když naslouchají tomu, co přisluhující a pěvecký sbor zpívají." 

To znamená, že vnitřní účast je rozhodující, nemá-li vnější účast být jen aktivitou snaživosti. říká to i latinské slovo actuosa.V latinské gramatice se můžeme dočíst, že přídavná slova s koncovkou -osus znamenají náplň, býti něčím naplněn. Actuosa tedy není totožné s activa.

Stupně účasti lidu na zpěvu udává Instrukce Musicam sacram z r. 1967, čl.16b shodně s čl.25 Instrukce z r. 1958 ve třech stupních. Lid zpívá: a) Liturgické aklamace. b) části ordinaria. c) části propria. 

Instrukce Musicam sacram však vyjmenovává jednotlivé stupně v čl.29 podrobněji takto:

"K prvnímu stupni patří:

a) při vstupních obřadech:

pozdrav kněze spolu s odpovědí lidu.

orace

b) při bohoslužbě slova: 

aklamace k evangeliu

c) při bohoslužbě eucharistie:

modlitba nad obětními dary

preface s dialogem a Sanctus 

závěrečná doxologie kánonu

modlitba Páně s embolismem 

Pax Domini

postcommunio

formule propuštění

K druhému stupni přísluší:

a) Kyrie, Gloria a Agnus Dei,

b) Symbolum (Věřím)

c) Oratio fidelium (Přímluvy)

K třetímu stupni přísluší: 

a) zpěv k průvodu při introitu a communiu

b) zpěv po čtení nebo epištole,

c) aleluja před evangeliem

d) zpěv k přinášení darů." 

Toto dělení do stupňů nechce být taxativním vypočítáváním jednotlivých částí, ale má naznačit potřebu přirozeného vývoje od jednoduššího k náročnějšímu. 

Všeobecné pokyny k římskému misálu ke zpěvům ordinaria a propria říkají následující: (zmínky o účasti lidu a sboru zpěváků jsou podtrženy): 

Vstupní zpěv

§25:Když se lid shromáždil, zatímco přichází kněz a přisluhující, začne se zpívat vstupní zpěv. Smyslem tohoto zpěvu je zahájit bohoslužbu , podporovat jednotu všech shromážděných, uvést jejich mysl do tajemství liturgické doby nebo svátku a provázet průvod kněze s přisluhujícími

§ 26 Zpívá jej buď sbor zpěváků střídavě s lidem, nebo střídavě zpěvák a lid, nebo jej celý zpívá lid, nebo samotný sbor. Může se použít antifony z Graduale Romanum nebo Graduale simplex, nebo jiného zpěvu vhodného pro tuto část bohoslužby a liturgický den nebo dobu, jehož text schvaluje biskupská konference. 

Pokud se při příchodu kněze nezpívá, recituje se antifona z misálu; říkají ji všichni věřící případně někteří z nich, nebo lektor anebo není li to možné, říká ji kněz po pozdravu věřících. 

Kyrie eleison

§ 30. Po úkonu kajícnosti následuje volání Kyrie eleison (Pane smiluj se), pokud již nebylo v úkonu kajícnosti. Poněvadž je to zpěv, kterým věřící oslavují Pána a vyprošují si jeho milosrdenství, zpravidla ho zpívají všichni: takže na něm má účast jak lid, tak sbor nebo zpěvák.

Každé zvolání se obvykle pronáší dvakrát; s přihlédnutím k povaze jazyka, posvátné hudbě a jiným okolnostem se ovšem může opakovat i víckrát a může se do něj vkládat krátká vsuvka (tropus)19. Jestliže se nezpívá, má se recitovat. 

Sláva na výsostech Bohu 

§ 31. Sláva na výsostech Bohu je velmi starý a úctyhodný hymnus. Tímto chvalozpěvem církev shromážděná v Duchu svatém oslavuje a prosí Boha Otce a Beránka. Zpívá jej buď celé shromáždění věřících, nebo lid střídavě se sborem, nebo samotný sbor. Nezpívá-li se, říkají ho všichni společně nebo střídavě. Zpívá se nebo říká o nedělích mimo dobu adventní a postní, též o slavnostech a svátcích a při význačných příležitostech.

Zpěvy mezi čteními

§ 36. Po prvním čtení následuje responsoriální žalm neboli graduále, který je nedílnou součástí bohoslužby slova. Žalm se obvykle bere z lekcionáře poněvadž jednotlivé jeho texty jsou v přímé souvislosti s jednotlivými čteními. Výběr žalmu je tedy závislý na čteních. Aby se však lid mohl snáze podílet na přednesu tohoto žalmu opakovanou odpovědí, byly pro různé doby liturgického roku a pro světce patřící k určitému stavu vybrány některé texty odpovědí a žalmů, jichž se může používat místo žalmů připojených k jednotlivým čtením , kdykoli se žalm zpívá 20.

Zpěvák žalmu neboli žalmista přednáší verše od ambonu nebo z jiného vhodného místa. Celé shromáždění vsedě naslouchá a zúčastňuje se opakovanou odpovědí, pokud se žalm nepřednáší vcelku, tj. bez odpovědi.

Zpívá-li se, může se místo žalmu uvedeného v lekcionáři vzít buď graduále z Graduale Romanum, nebo responsoriální nebo alelujový žalm z Graduale simplex, jak jsou v těchto knihách uvedeny. 

§37. Po druhém čtení následuje Aleluja nebo jiný zpěv, jak to vyžaduje liturgická doba.

a) Aleluja se zpívá po celý rok mimo dobu postní. Začínají jej buď všichni, nebo sbor, nebo zpěvák a může si i opakovat. Příslušné verše se berou buď z lekcionáře, nebo z Graduale Romanum. 

b) Jiný zpěv je buď verš před evangeliem, anebo druhý žalm neboli tractus, jak jej uvádí lekcionář nebo graduál. 

§38. Je-li před evangeliem pouze jedno čtení: 

a) v době, kdy se říká Aleluja, může se použít buď alelujový zpěv, nebo responsoriální žalm a Aleluja s příslušným veršem, nebo pouze responsoriální žalm, nebo pouze Aleluja s veršem;

b) v době kdy se Aleluja neříká, se může použít buď žalm nebo verš před evangeliem. 

§39. Když se žalm, který následuje po čtení nezpívá, má se recitovat. Aleluja nebo verš před evangeliem, pokud se nezpívají mohou se vynechat.

§40. Sekvence jsou závazné pouze v den Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého.

Vyznání víry

§43. Vyznání víry při mši má za cíl, aby lid, když vyslechl slovo Boží ve čteních a homilii, projevil s ním souhlas, odpověděl na ně a připamatoval si pravdy víry, dříve než začne slavit eucharistickou obě?.

§44. Vyznání víry říká kněz spolu s lidem o nedělích a slavnostech; může se také říkat o slavnostnějších příležitostech. Zpívá-li se zpravidla ho mají zpívat všichni společně anebo střídavě.

Přímluvy

§47. Přímluvy řídí předsedající kněz: krátkým povzbuzením vybídne věřící k modlitbě a přímluvy zakončí závěrečnou modlitbou. Je dobré, když jednotlivé úmysly přednáší jáhen nebo zpěvák nebo někdo jiný. Celé shromáždění vyjadřuje svou účast po pronesení jednotlivých úmyslů buď společnou invokací, anebo tichou modlitbou.

Příprava darů

§50. Průvod ve kterém se dary přinášejí je doprovázen zpěvem k přípravě darů; má trvat aspoň tak dlouho, dokud se dary neuloží na oltář. O způsobu jakým se tento zpěv zpívá, platí totéž, co o vstupním zpěvu (čl. 26.). Jestliže se nezpívá, vynechává se. 

Svatý

§55b. Společné volání: celé shromáždění se připojuje k nebeským zástupům a zpívá nebo recituje Svatý, svatý, svatý; tato aklamace je součástí eucharistické modlitby, pronášejí ji všichni společně s knězem. 

Modlitba Páně

56a. ..Kněz pronáší výzvu k modlitbě, potom se tuto modlitbu všichni věřící společně s knězem modlí, kněz sám přidává embolismus a lid připojí doxologii. Výzva, modlitba Páně, embolismus i doxologie se mají zpívat nebo pronášet nahlas.

Beránku Boží

56e. .Při lámání a smíšení zpravidla zpívá nebo recituje sbor nebo zpěvák Beránku Boží a lid odpovídá. Toto vzývání se může opakovat, kolikrát je třeba, než se lámání dokončí. Nakonec se uzavře slovy: daruj nám pokoj

Zpěv k přijímání

56i. Zatímco kněz a lid přijímají tento svátostný pokrm, zpívá se zpěv k přijímání. Jeho posláním je vyjádřit jednotou hlasů duchovní jednotu přijímajících, ukázat radost srdce a dát opravdový bratrský ráz průvodu přistupujících k přijetí těla Páně. .....zpívá jej buď samotný sbor, nebo sbor či zpěvák s lidem

56j. Po skončení přijímání se kněz i věřící mohou chvíli potichu modlit. Celé shromáždění může též zpívat nějaký hymnus, nebo žalm či nějaký jiný zpěv. 

Opakované zdůrazňování aktivní účasti společenství nutilo a nutí k tomu, aby se znovu promýšlel úkol a uplatnění chrámových sborů a skladeb pro ně v minulosti napsaných. Je možno často slyšet názor, že chrámové sbory nejsou již dnes potřebné a že jsou spíše překážkou liturgické reformy. V dokumentech se však nemluví o zatlačování nebo odstraňování chrámových sborů. Aktivní účast lidu neznamená, že při liturgii má zpívat jen společenství.

Vyslovená podpora chrámových sborů je patrná z řady dokumentů a jejich úkolem je 

z pokladu liturgické hudby neocenitelné duchovní hodnoty shromážděné po staletí provádět skladby odpovídajícím (tj, vysoce kvalitním) způsobem a tak zpřístupnit tento poklad celému shromáždění

pečovat o to, aby se v při liturgii mohl podílet lid zpěvem, alespoň v lehčích částech (lidu vlastních) a aktivně tento zpěv společenství podporovat .

Dokumenty k tomu říkají:

LK.114: "Neúnavné úsilí a? je věnováno povznesení pěveckých sborů, zvláště při katedrálách."

MS z r.1967, čl.19: "Zvláštní zmínky je hoden sbor,(capella musica nebo schola cantorum) vzhledem k liturgické funkci, kterou plní. Význam a ocenění jejich liturgické služby byly vyjádřeny předpisy sv. koncilu, který měl na zřeteli liturgickou obnovu.

Jeho úloha to je, aby v mešních částech mu patřících provedl různá pěvecká díla odpovídajícím způsobem a vedle toho napomáhal živé pěvecké účasti společenství.Proto:

a) při katedrálách a jiných velkých chrámech, seminářích a studijních řeholních domech mají býti sbory (capellae musicae neb scholy cantorum)a mají se těšiti horlivé podpoře.

b) Stejně i při menších chrámech by měly být zakládány takové scholy, i když početně menší."

čl.20: "Sbory při basilikách, katedrálách a jiných velkých chrámech a? jsou zachovány.Zaslouží si po staletí velkou chválu za opatrování a pěstování hudebního pokladu neocenitelné hodnoty. Mají býti zachovány, podle jejich vlastních směrnic, přezkoumaných a schválených biskupem, pro bohoslužby konané ve slavnostnější formě. Při nich mají vedoucí sborů a rektoři kostelů pečovati o to, aby se lid přitom podílel vždy na zpěvu, alespoň na částech lehčích, lidu vlastních."

LK čl.28 praví:"Při liturgické slavnosti má každý, ať liturg či věřící, v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů." 

A z povahy věci může lid zpívat jen zpěvy, na které stačí, a tato úroveň je úměrná možnosti vzdělávání lidu ve zpěvu .

Z liturgické konstituce vyplývá, že jako existuje liturgická služba přisluhujících, lektorů nebo komentátorů, existuje i liturgická služba chrámových sborů: 

LK.čl. 29: "Také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámových sborů vykonávají skutečnou liturgickou službu. Proto a? plní svůj úkol s upřímnou zbožností a podle řádu, jak se sluší na tak vznešenou službu tak, jak to právem od nich požaduje Boží lid. Je tedy třeba svědomitě je uvádět - každého způsobem jemu přiměřeným - do ducha liturgie a poučovat tak, aby mohli svoji funkci řádně plnit."

Kardinál Volk z Mohuče napsal o poměru mezi společenstvím a sborem: 

Pius XII. překrásně vystihl pastorální význam liturgické hudby ve své encyklice ještě dále a mluví o apoštolátu chrámové hudby a chrámových hudebníků: 

MS čl.21: "Tam, kde není možnost založit alespoň malou scholu, ať je dbáno o to,aby byl ustanoven kantor, který by alespoň jednoduchými způsoby předzpěvoval .."

CO S TRADIČNM SBOROVÝM POKLADEM? 

O významu chrámových sborů a o tom, že jsou žádoucí v obnovené liturgii není pochyb.Církevní dokumenty zdůrazňují i užitečnost liturgické služby sborů, ale požadují také, aby lid nebyl vyloučen ze zpěvu (viz kap.V. a VI.). Objevuje se tu nejožehavější problém celé liturgické obnovy: jak použít tradiční vícehlasé mše a proprium zpívané gregoriánským chorálem a přitom zapojit lid v těchto (pro lid obtížných) zpěvech. Co s tradičním sborovým hudebním pokladem, který je v latině, a který zhudebňoval části mešního ordinaria jako jednolitý celek - mše - s většinou vícehlasým zpracováním, čímž je nepřístupný pro zpěv lidu. Proprium, i když provozované gregoriánským chorálem, se jeví rovněž obtížné pro lid. J. A. Jungmann ve svém komentáři k Liturgické konstituci, když uvádí kapitolu VI. (Církevní hudba) píše, že "žádná dílčí oblast liturgie nebyla postižena liturgickou reformou tak moc ve svých základech, jako právě církevní hudba" 21.

Problém je v tom, že tradiční části mešního ordinaria byly komponovány vždy jako celek složený z částí: Kyrie, Gloria, Kredo, Sanctus-Benedictus a Agnus. Při provozování vícehlasého ordinaria se lid může účastnit přinejmenším zpěvem aklamací ve smyslu 1. stupně účasti lidu(srovnej MS čl. 29a v kap. V.aktivní účast společenství). Instrukce MS však uvádí již v 1. stupni - aklamace -sanctus, které bylo vždy součástí mešního ordinaria, komponovaného vždy jako celek. 22 Otázka zpěvu sanktus, jak je předkládána v MS, nebyla dořešena beze zbytku. Přáním liturgů bylo, aby sanktus zpíval kněz spolu se vším lidem. To ovšem mělo své odpůrce v řadách hudebníků. Proto na přímou intervenci Pavla VI. byla zvolena formulace kompromisní: v MS, v prvním odstavci čl. 34.se říká: "Zpěvy t.zv."Ordinaria missae", jestliže jsou zkomponovány vícehlase, mohou být podle obvyklých pravidel provedeny sborem, buď a capella nebo s doprovodem nástrojů, jen když lid není zcela vyloučen z účasti na zpěvu". 

Druhý odstavec čl. 34 je uveden slovy: V jiných případech....- zde se mluví o formách slavné mše s širší aktivní účastí lidu: MS,34b:"V jiných případech mohou být rozděleny zpěvy mešního ordinaria mezi sbor a lid nebo mezi dvě skupiny lidu ve stálém střídání buď po větách, nebo ve vhodném shrnutí větších textových celků. 23 V těchto případech budiž pamatováno, že:

Je lépe, aby bylo sanctus, jakožto aklamace uzavírající prefaci zpíváno všemi lidmi ve společenství spolu s knězem.

Je vhodné, aby Symbolum (Credo), jako vyznání víry, bylo zpíváno všemi, nebo takovým způsobem, který by dovoloval odpovídající účast věřících. 

Agnus Dei má být opakováno kolikrát je potřeba během lámání chleba, zejména při koncelebraci. "Je si přáti, aby se lid účastnil při tomto zpěvu alespoň závěrečnou invokací." 

Jak je vidět, rozlišuje instrukce Musicam sacram sborové skladby již zkomponované a novou tvorbou.

Poklad chrámové hudby má být s největší péčí uchován a pěstován. Srovnej LK,114; 

Z dopisu papežského státního sekretariátu kongresu církevní hudby v Milwaukee v r.1966 vyplývá, že minulá díla chrámové hudby nejsou určena jen pro bohoslužbu slova nebo koncerty: " Požadované uchování a pěstování tradičního pokladu chrámové hudby není prováděno mimoliturgickými produkcemi, nýbrž použitím v liturgii, pro kterou byl vytvořen." 

'Instrukce MS v čl.53 k tomu říká stručně toto: "Nejdříve budiž z pokladu chrámové hudby použito to, co odpovídá novým požadavkům liturgie, potom budiž přezkoušeno, co k tomu může být přizpůsobeno. Co nemůže být uvedeno v soulad, budiž použito při pobožnostech nebo bohoslužbách slova".

Doporučovanému rozdělení zpěvu ordinaria mezi sbor a lid odpovídají naše ordinaria, která byla publikována v Kancionálu a Mešních zpěvech. Existují nejen skladby jednoduché, ale i mistrovské úrovně , v nichž zpívá lid jednoduchým způsobem současně se zpěvem sboru a koncertním varhanním doprovodem. Takovou ukázkou, jak je možno zapojit v nové tvorbě lid i do velmi složitých skladeb, jsou Nešpory pro svátek narození P. Marie (komponované pro opatství Monserat) 24 a Missa cum populo 25 od našeho skladatele Petra Ebena.

Zpěvy propria v latině náleží většinou schole, "Věřící se pokud možno mají účastnit zpěvu propria tím, že zpívají lehčí refrény a jiné vhodné zpěvy." MS,33. Byly hledány určité jednodušší zpěvy, které by mohly být zpívány společenstvím. Byly vybírány z jednoduchých sylabických nápěvů církevních hodinek. Tak vzniklo "Graduale simplex" 26, jehož význam by spočíval v možnosti zapojení lidu i v případech nemožnosti zapojení v ordinariu, pokud je zpíváno vícehlase. Zpěvy Graduale simplex postrádají ovšem tu melodickou bohatost zpěvů chorálu, tak jak je známe z nových vydání Graduale triplex.27 

Mnohem více se u nás ujala při liturgii v národním jazyce jiná možnost podle MS. čl:32, totiž"nahrazovat zpěvy v graduálu vytištěné k introitu, offertoriu a communiu jinými zpěvy,jestliže tyto souhlasí s mešní částí a se svátkem nebo liturgickou dobou. Takovéto zpěvy potřebují schválení příslušnou místní autoritou" MS,32. V tomto smyslu jsou používány zpěvy z našich zpěvníků. 

Je však nutno pamatovat na to, že gregoriánský chorál se poměrně dobře pojil s polyfonní mší z většiny stylových období. Kombinace sborového a lidového zpěvu v jedné liturgické slavnosti jsou někdy velmi nevhodné z hudebně-estetického hlediska. často přidávání všeho, co se líbí, připomíná onen "tisíckrát dobrý dort" z pohádky Josefa čapka. Je nutno citlivě dbát na stylovou slučitelnost, která je otázkou hudebního citu a bude předmětem samostatného pojednání v oddílu "Možnosti kombinací lidového zpěvu, sborové a varhanní tvorby v pokoncilové liturgii". 

CO S LATINOU?

Latinský jazyk byl až do 2.vatikánského koncilu uzákoněn pro římskokatolickou liturgii jako bohoslužebný jazyk (kromě některých povolených výjimek). Ještě Pius X. zakazoval použití národního jazyka v liturgii a stejně i Pius XI. a Pius XII.(1-4).

2. vatikánský koncil po vyčerpávajících debatách rozhodl v tomto ožehavém bodě ve prospěch povolení národních jazyků. V opatrné formulaci Liturgické konstituce čteme v čl.36 :

Příslušné směrnice jsou obsaženy v dalších kapitolách.

čl. 54 LK k tomu dodává: " Národnímu jazyku se může poskytnout přiměřený prostor ve mších za účasti lidu, zvláště ve čteních a "v přímluvách", a podle místních poměrů také v částech týkajících se lidu ve smyslu čl.36 této konstituce. ... Kde by se zdálo, že je vhodné používat národního jazyka při mši ještě rozsáhleji, je třeba se řídit předpisy čl.40. této konstituce.Podmínky vymezené v čl.40 jsou: " Příslušná územní církevní autorita předloží návrh toho, co pokládá za užitečné nebo nutné Apoštolskému stolci, který dá souhlas k zavedení změn. Aby se vše dálo s náležitou obezřetností, povolují se nejprve předběžné pokusy v některých k tomu vhodných společenstvích po určitý čas.

Příslušná územní církevní autorita je podle čl.22 biskupský sbor ( biskup v rámci právní normy ). "Proto nesmí nikdo jiný, ani kněz, o své vůli nic v liturgii přidávat ani ubírat ani měnit".

Instrukce Musicam sacram v čl.47. v podstatě stručně opakuje výše uvedené články LK. Od vydání Liturgické konstituce prakticky ve všech zemích proběhlo zkušební a schvalovací řízení z cílem zavedení národního jazyka do liturgie v plném rozsahu, takže dnes již otázka zavedení národního jazyka není otázkou, nýbrž nepochybnou skutečností. 

V naší zemi má používání národního jazyka při zpěvu svoji tradici: cyrilometodějská staroslověnská liturgie ve velkomoravské říši přetrvávající v sázavském klášteře a zásluhou Karla IV. také v Emauzích. Od doby,kdy byl povolen v kostele zpěv čtyř nejstarších českých písní vznikla celá řada českých zpěvů a písní. Je možno připomenout chorální melodie s českým textem v Jistebnickém kancionálu z doby husitské, pokračující v graduálech utrakvistů,i celou bohatou písňovou tvorbu nejen katolickou, ale i evangelickou. Tvoří společný poklad, z něhož bylo možno čerpat materiály pro lidový zpěv v národním jazyce. Svojí bohatostí nemá obdoby a zavazuje nás k realizaci přání koncilu tím nejlepším způsobem. 

Nenaplněným zůstává důrazné přání koncilu: zachování latiny jako bohoslužebného jazyka.

" Ať je zachováno užívání latinského jazyka v latinských ritech." říká LK. čl.36.

" Je třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu pro ně určené." LK čl.54.

" Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu při liturgických úkonech přední místo.." LK,116; MS,50. 

"Jiná hudební díla jedno- nebo vícehlasá jak z tradičního pokladu, tak z nových děl vybraná a? jsou držena v úctě, pěstována a vhodně použita." MS,50; podobně i LK,116. 

"Místní ordinář může uvážiti, zda tam, kde byl zaveden při mešní slavnosti mateřský jazyk, je vhodné, aby v některých kostelích zejména ve velkých městech, kde se často shromažďují věřící různých jazyků, byla sloužena jedna nebo více mší latinsky,zvláště mší se zpěvem." MS,48.

Latina je tedy zdůrazňována 

- pro zachování pokladu církevní hudby.

- jako prvek jednoty při společných bohoslužbách věřících různých národů.

Proč církevní hudebníci tolik lpí na zachování latiny? Především je tu jedinečné spojení slova a melodie v gregoriánském chorálu. Gregoriánský chorál žije ze slova a melismatické prozpěvování nad určitou slabikou je vlastně již bezeslovné překypění textové výpovědi, které je výrazem meditativního pozdvižení duše. 

Je tu i jedinečný poklad vícehlasé hudby, jedinečný opět tím, že je spjat s latinským slovem a většinou těžko přeložitený do národního jazyka bez újmy na kráse. Možnost využití celosvětového pokladu hudby je nespornou výhodou. 

Lid může mít meditativní užitek ze zpívaného či vyslechnutého zpěvu v latině jen tehdy, bude-li rozumět.Proto by při jakémkoliv latinském zpěvu lidu i poslechu latinských skladeb měl být lidem rozdán latinský text s připojeným českým překladem. Stará praxe Schallerova nebo Střížova překladu misálu vybízí v těchto případech k využití.

Při společných bohoslužbách věřících z různých národů se latina pro zpěv mešního ordinaria a propria (čtení v národních jazycích) jeví jako nejlepší řešení s tím, že bude připojen příslušný překlad.

Byl vymýšlen způsob současného zpěvu v různých jazycích, tzv. "nadnárodní zpěv" 28. Poněvadž slova stejného významu mají v různých řečech různý počet slabik i různý rytmus a přízvuk, postrádá výsledný projev základní vlastnost dobrého zpěvu: srozumitelnost. Různému rytmu slov v jednotlivých řečech vyhovuje navíc melodie notovaná pouze v notách stejné délky.Vzhledem k těmto všem nevýhodám se naskýtá otázka proč nepoužít ke zpěvu latinu.

Hledání správného poměru mezi tradicí a pokrokem,mezi uplatněním sborové tvorby, gregoriánského chorálu, lidového zpěvu a varhanní hry je nutno chápat jako trvalý úkol. Je to hledání i ideálních kvantitativních proporcí, v nichž budou hrát svou roli požadavky liturgické reformy, charakter farnosti (akademická, venkovská aj.), hudební tradice některých chrámů, výročí významných skladatelů aj.

Liturgická konstituce říká o poměru mezi tradicí a pokrokem: "Aby se uchovala zdravá tradice a přesto se otevřela cesta oprávněnému pokroku, má každé úpravě částí liturgie předcházet důkladné zkoumání z hlediska teologického, historického a pastoračního. Mimoto je třeba přihlédnout k obecným zákonitostem stavby a ducha liturgie, ...nové formy se mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve. Přitom ať se dbá, aby nové formy vyrůstaly organicky z forem, které již existují." LK,23. 

V čl.120 Liturgické konstituce se nadšeně velebí píšťalové varhany: " Píšťalové varhany a? jsou v latinské církvi ve velké úctě jako tradiční hudební nástroj. Jejich zvuk dovede dodat církevním obřadům podivuhodný lesk a mocně povznést mysl k Bohu a vynést vzhůru k nebi." Tato formulace vede J.A. Jungmanna k poznámce, že tento nejstarší nástroj církevní hudby je zde oslavován slovy "které se odlišují od jinak použité střízlivé řeči"20.

Varhanní hra má velký význam pro soustředění. Už úvodním preludiem by měla být výstižně navozena nálada dne, nebo lépe je (jakje zvykem v sousedním Německu) chorálovou předehrou na téma písně ke vstupu, obětování nebo přijímání soustředit lid na příslušnou píseň. Stejně jako lid není už jen přihlížitelem, ale aktivním účastníkem liturgie a kněz čeká na dokončení zpěvu lidu, tak i dobrý, vzdělaný varhaník na základě své liturgické funkce by měl mít možnost dokončit myšlenku preludia nebo chorálové předehry.

Havarijní stav většiny varhan v naší zemi je ovšem v příkrém kontrastu s tímto textem. A není ve všech případech příčinou jen nedostatek peněz. často je nákladně restaurován celý interiér, pořizovány nové lavice, nové sochy, zlaceny oltáře a pouhé naladění varhan se zdá být moc drahé. Zde je znovu třeba připomenout, že výtvarná umění se snaží připravit důstojný prostor pro liturgii, zatímco hudba je součástí liturgie samé (viz. kap.I.). Špatný stav varhan a špatná úroveň varhanní hry u nás je začarovaný kruh. Špatný stav nástroje nevzbudí nadšení,které je zapotřebí k obtížnému studiu varhanní hry a špatná úroveň varhanní hry vede k odkládání opravy varhan. 

V čl.120 LK se připouští i jiné nástroje: "Jiné nástroje lze připustit k bohoslužbě, pokud se hodí k posvátné službě nebo se pro ni dají přizpůsobit, pokud jsou ve shodě s důstojností chrámu a pokud skutečně přispívají k duchovnímu povznesení věřících. Souhlas k tomu dá podle svého uvážení příslušná územní autorita.." Kytary a elektronické nástroje populární hudby nemohou však nahradit píšťalové varhany, které svým tónovým rozsahem, dynamickými, rejstříkovými možnostmi i svým zvukovým charakterem jsou ideálním nástrojem pro liturgii. Je nutno rozlišovat ve výrocích koncilu mezi naléhavě doporučovaným a připuštěným. Připuštěné nemůže vytlačit naléhavě doporučované. 

Mají-li být uskutečněny požadavky církevních dokumentů, je třeba použít i náležité prostředky, které jsou dvojího druhu: 

A) Vybudování organizační struktury:

- Diecezní komise pro církevní hudbu spolupracující s liturgickou komisí mají být zřízeny v každé diecezi. (pro snazší pokrok vpřed je možné spojit odborníky obou komisí. Lze také doporučit,aby více diecézí vybudovalo jednu komisi hudební,která by vyřizovala záležitosti stejné agendy v širším regionu a spojila vhodné odborníky dohromady.) Viz. LK,44.

- Liturgická komise při biskupské konferenci má mít odborníky na církevní hudbu.

- Zajištění placených funkcí v organizační struktuře:

- Zřízení funkcí diecézního varhaníka ( jako obdoby funkce Domkapellmeister v Německu), který by měl přehled o varhanících v diecézi a vyřizoval jejich záležitosti.

- Zřízení funkce diecézního organologa

- Postupné ustanovování placených profesionálních varhaníků ve velkých městech a tak vytvoření sítě učitelů varhanní hry pro venkovské varhaníky.

B) Zajištění vzdělání.

Je jasné, že sblížení stanovisek liturgů a varhaníků, a svornost v řešení problémů liturgické hudby nejsou možné bez důkladného vzdělávání varhaníků v otázkách liturgických a kněží v otázkách hudebních. Liturgická konstituce v čl. 115 k tomu říká: "V seminářích, noviciátech a učilištích mužských i ženských řeholí a v ostatních katolických ústavech a školách a? se klade důraz na hudební vzdělání a praxi. K zajištění patřičné hudební výchovy je třeba, aby se učitelům liturgické hudby dostalo pečlivého vzdělání." 

-Je třeba poskytnout dobré liturgické vzdělání hudebníkům a zpěvákům.

-Mimoto se doporučuje, aby byly zřízeny vyšší ústavy pro liturgickou hudbu tam, kde to přichází v úvahu.

- Vzdělání kněží v církevní hudbě se i v dalších dokumentech věnuje nejobšírnější a nejdůraznější pozornost. MS,52 Vychází se z poznání, že pokrok bude možný teprve tehdy, až kněží poznají důležitost tohoto úkolu. Vzdělání má zahrnovat z teoretických oborů: estetiku, všeobecnou nauku o hudbě, dějiny církevní hudby, studium gregoriánského chorálu aj. Z praktického výcviku: základy pěvecké výchovy, zpěv ve sboru.

- Výchova chrámových hudebníků zůstává naprosto nedostatečně řešená. Na státních konservatořích a vysokých hudebních školách by měla být doplněna liturgickým vzděláním, alespoň ve formě volitelných předmětů, což se dosud neprosazovalo. Pro profesionální varhaníky nejdou zajištěny platové podmínky v církevních službách .A právě z řad těchto profesionálních varhaníků ustanovených ve velkých městech by mohla vzniknout sí? učitelů varhanní hry po republice. Výuka varhanní hry musí být vedena individuelním způsobem a je třeba,aby byla dosažitelná pro varhaníky - amatéry na přijatelnou vzdálenost.

- Varhanní semináře mohou pak být vhodným doplněním v předmětech, které lze učit hromadně (liturgie,lidový zpěv, organologie aj.)

- Opravy varhan je nutné postavit na přední místo v pořadí úkolů. 

- Měla by být věnována podpora chrámovým sborům (organizování setkání sborů, semináře pro sbormistry a choralisty, opatřování sborových materiálů ).

- Měla by být konečně věnována pozornost vzdělávání farního společenství formou liturgického poučení a nácviku zpěvu. 

- Měly by být podporovány i spolky pro církevní hudbu. (U nás vznikla a úspěšně pracuje Společnost pro duchovní hudbu.)

Za dlouhou dobu nesvobody bylo mnoho v tomto ztraceno a bude třeba mnoho úsilí k tomu, aby vzdělání v církevní hudbě a stav nástrojů byly pozvednuty na úroveň běžnou v západních zemích. Z generace starších varhaníků,sbormistrů i zpěváků mnozí už zemřeli, jiní zestárli. Liturgické varhanní oddělení při konservatoři muselo být zrušeno. Je proto nutné, aby se v co nejkratší době zajistili ochotní pedagogové, kteří by spojili své úsilí s nadšenými studenty a společnou prací v píli a radosti doháněli to, co u jiných národů je v liturgicko-hudební praxi samozřejmé. Je třeba začít co nejdříve zajiš?ovat co nejdůkladnější vzdělání. Při dobré vůli a s Boží pomocí bychom za několik let mohli pozorovat výsledky vynaloženého úsilí.

Tento text prošel ve své historii mnoha úpravami a konverzemi z jednoho formátu do druhého. Proto soubor  může obsahovat formální chyby, za které se čtenářům a F. Šmídovi omlouvám. Text je opatřen mnoha odkazy na literaturu. Když jsem zvažoval, jak je mám převést do hypertextové podoby, dospěl jsem k řešení, že citace dokumentů, které jsou v textu většinou stejně vypsány a které můžete najít na jiných místech archivu SDH, do hypertextové podoby zpracovávat nebudu. Jedná se zejména o Mottu proprio Pia X., konstituci "Divini cultus" Pia XI. o posvátné hudbě, liturgickou konstituce  "Sacrosanctum concilium" II. Vatikánského koncilu a instrukci "Musica sacra" .

3: Acta Apostolicae Sedis 48 (1956) 5-25, - Ephemerides liturgicae 71 (1957) 37-53
4: Acta Apostolicae Sedis 50 (1958) 630-633, - Ephemerides liturgicae 72 (1958) 388-419
6: Acta Apostolicae Sedis 56 (1964) 877-900, - Ephemerides liturgicae 78 (1964) 421-447
8: Acta Apostolicae Sedis 59 (1967) 442-447, - Ephemerides liturgicae 81 (1967) 299-320 - Notitiae 3 (1967) 169-194 - Enchiridion 808 - 837
9: Missale Romanum Editio typica Vatikan (Typis polyglotis Vaticanis (1969) 13-76, 2. vydání (1970) 19-92, 3. vydání (1975) 19-92. český překlad: Dokumenty liturgické obnovy, Matice Cyrilometodějská, Olomouc 1994, 53-143
11: Acta Apostolicae Sedis 66 (1974) 30-46, - Ephemerides liturgicae 88 (1974) 499-511 - Notitiae 10 (1974) 5-21 - český překlad: Dokumenty liturgické obnovy, Matice Cyrilometodějská, Olomouc 1994, 135-153
12: Dokumente zur Kirchenmusik, H.B.Meyer, R.Pacirk, eds., F.Pusted, Regensburg 1981
13: F.Fleckenstein: Die Kirche Normen zur Kirchenmisik v Musik im Gottesdienst, editor: Hans Musch, Gustav Bosse Verlag, Regensburg 1983 1. díl str. 185-202
14: Je jistě těžké vyjádřit, co je duchovní charakter hudby formou paragrafu. Pius X., ke kterému se koncilové dokumenty odvolávají, nakonec používá více přikladu, než definice. Za vzor k posuzování jiných skadeb dává na prvním místě gregoriánský chorál, za ním na druhém místě vokální polyfonii, která dosáhla svého vrcholu zejména v díle Palestriny. Jelikož "církev vždy uznávala pokrok v umění a přála mu ... proto i moderní skladby jsou připuštěny do kostela," je však třeba přihlížet k tomu...., aby nepřipomínaly motivů divadelních a nebyly ani ve svých formách vytvořeny na způsob světský".
15: K.Rahner, H.Vorgrimler: Kleines Koncilkompendium, Freiburg 1967, str 48
16: J. Ratzinger: "Zur theologischen Grundlegung der Kurchenmusik" in "Das Fest des Gleubens", 2. vydání Johannes Verlag, Einsiedeln 1981, str. 86-101
17: Graduale Romanum, vydalo Abbaye Saint-Pierre de Solesmes, Desclée & Socii, Tournai (Belgium) 1974 nebo Graduale Triplex, vydalo Abbaye Saint-Pierre de Solesmes, Desclée & Socii, Tournai (Belgium) 1979
18: Mešní zpěvy, vydala česká liturgická komise, Vatikán 1989
19: Viz písně typu Hospodine, všech věcí Pane, Hospodine, Studnice dobroty ap. v našich kancionálech
20. Responzoriální žalmy vydané pod názvem "Zpěvy s odpovědí lidu" řeší tuto otázku takto. Počet responzoriálních žalmů byl ponechán v plné šíři a omezen jen počet odpovědí lidu.
21: J.A.Jungmann: Das zweite Vatikanische Konzil. Dokumente und Komentare I. (Lexikon fur Theologie und Kirche), Freiburg 1966, str. 99
22: Pius X. ve svém Mottu proprio v čl. 11a píše "v mešním Kyrie, Gloria, Credo atd. budiž zachována jednota skladby vlastní jejich textu. Není tedy dovoleno skládati je v samostatné kusy, takže by každý z těchto kusů byl hudební skladbou úplnou a takovou, jež by se mohla od ostatních oddělit a nahradit jinou." Toto nelze dodržet, mají-li být při zpěvu tradičního vícehlasého ordinária zpívány některé části vším lidem. Zde se hudebníci vidí nekonsistentní řešení hudebně-estetické. Jak sladit nové předpisy počínaje instrukcí MS s hudebně-estetickými hledisky je problémem k diskusím mezi odborníky, který nebyl dořešen.
23: Na tomto principu jsou komponována nová ordinária v Kancionálu i Mešních zpěvech.
24: P. Eben: Vesperae in festo nativitatis B.M.V. (1968), vydal Amt fur Kirchenmusik, Rottneburg. Vyjde znova u: Pro Organo Musik Verlag, Lautkirchen, nahrávka: Docos-Vergara, Barcelona č. 14013-SL. Vyjde i u Supraphon, Praha
25: P. Eben: Missa cum populo, (1983), Vydal: Barenreuter, Kassel, původně Suddeutsche Musikverlag, Heidelberg, F.M.2780, nahrávka: Panton č. 810801-1212
26: Graduale simplex, Editio typica altera, Vatikán, (Tyypis Polyglotis Vaticanis) 1975
27: Graduale Triplex, vydalo Abbaye Saint-Pierre de Solesmes, Desclée & Socii, Tournai (Belgium) 1979
28: A.Reichenhagen: K "nadnárodnímu" duchovnímu lidovému zpěvu včera a dnes. Musicae Sacrae Ministerium XXXI, No1-2 str. 161-187. (Symposium CIMS, Praha - Strahov 1994)