V předchozích číslech Zpravodaje jsme se seznámili s několika významnými varhaníky, kteří působili v minulém století na kůrech brněnských chrámů a této náročné službě velmi mnoho obětovali. V dnešním čísle si na závěr představíme osobnost ředitele kůru třech brněnských kostelů prof. Vladimíra Stehlíka.
Jeho rodištěm jsou Boleradice u Hustopečí na jižní Moravě, kde se narodil 16.8.1911. Hudební vzdělání získal na studiích v Brně, kde navštěvoval roční kurz pro venkovské varhaníky (1930-1931) a poté absolvoval na zdejší konzervatoři varhanní oddělení. Nejprve studoval u B.Holuba (1931-1932) a po tříleté přestávce, z důvodu vojenské služby ve Znojmě, studia dokončil u Fr. Michálka (1936-1938).
Po studiích působil ve funkci ředitele kůru těchto brněnských chrámů – v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Zábrdovicích (1940-1944), u sv. Tomáše (1944-1953) a u sv. Jakuba (od roku 1954), kam nastoupil po prof. Karlu Hradilovi.
Vladimír Stehlík byl rozeným varhaníkem a výborným improvizátorem a své schopnosti vynikajícím způsobem uplatňoval při slavení liturgie. Na všech působištích se věnoval řízení místního chrámového sboru, se kterým nacvičoval liturgické skladby a pravidelně účinkoval o nedělích a svátcích církevního roku. Do sborového repertoáru zařazoval díla F.Musila, N.Kubáta, F.Picky, V.Říhovského, E.Treglera a dalších, a premiéroval některé skladby M.Příhody a Z.Zouhara. Chrámový sbor doplňoval při provedeních orchestrem, často ve velkém obsazení. Zvláště jako regenschori u sv. Jakuba připravoval ke slavnostním příležitostem náročný program, který obohacoval orchestrální složkou. Poněvadž však od farního úřadu nedostával potřebné finanční prostředky na zaplacení hráčů orchestru, rozhodl se všechny náklady uhrazovat z vlastních příjmů. Velmi na to doplácel a později z tohoto důvodu místo regenschoriho opustil. Ve farnosti u sv. Tomáše vedl kromě smíšeného chrámového sboru i zdejší dětský sbor, se kterým nacvičoval na vánoční a velikonoční svátky.
Kromě chrámové služby se Vladimír Stehlík věnoval také sborovému dirigování a řídil několik pěveckých sborů, zvláště pěvecké sdružení FOERSTER, které převzal po prof. Josefu Slimáčkovi a vedl v letech 1947-1951. Byl vynikajícím sbormistrem a se sbory pracoval téměř po celý život. Působil také jako hudební pedagog – vyučoval na středních školách v Brně a externě improvizaci na brněnské konzervatoři (1945-1948). Po svém odchodu od sv. Jakuba získal místo učitele hudby v Bučovicích a odtud se po čase vrátil zpět do Brna na hudební školu do Králova Pole. V důchodovém věku převzal po prof. Miroslavu Příhodovi vedení chrámového sboru v augustiniánském klášterním kostele na Starém Brně a pokračoval v rozvíjení zdejší hudební tradice. Od svých studií na konzervatoři dlouhodobě spolupracoval s prof. Josefem Puklem, který jej jako varhaník doprovázel od počátku již na kůru zábrdovického kostela a přešel s ním také na Staré Brno.
Z tvorby profesora Stehlíka je v rukopise dochováno několik chrámových skladeb pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr, které byly za jeho života provedeny: např. Slavnostní fanfáry, Regina caeli, různé vložky a moteta atd., a ještě dnes jsou součástí repertoáru některých brněnských chrámových sborů. Z dalších skladeb jsou to sbory, mj. ženský Básníku, odejdi na slova J.Wolkera.
Vladimír Stehlík byl výraznou osobností tehdejšího hudebního a společenského života. Byl člověkem mírné povahy, obětavý a rovněž velmi tolerantní. Poslání varhaníka a ředitele kůru vykonával řadu let a ještě v závěru svého života byl činný jako sbormistr starobrněnského chrámového sboru. Zemřel v Brně v srpnu roku 1990.
Ludmila Borisová
V březnu jsem byl na valné hromadě, a to jsem neměl dělat. Pavlína je totiž ještě mnohem schopnější sekretářkou, než by se na první pohled zdálo. Není přece problém někomu vysvětlit, že něco nemůžete udělat, že prostě něco nejde a proč to nejde. Než jsem to však stačil použít v případě požadovaného článku pro Zpravodaj, měla už ve svém zápisníčku zaznamenáno že ho napíšu a kdy. Další konverzace se odvíjela takto:
O čem to má být?- To je jedno.
Jak to má vypadat? - Nóó, třeba něco veselého, co jste prožil se sborem.
Přece nebudu psát o sobě! - Tak ať to napíše někdo ze sboru.
Tedy, aby bylo jasno! Nechápu, proč si někdo v Brně myslí, že by se mnou měla být nějaká legrace, když jinde se před mým pohledem stěhují zpěváci do zadních řad. A aby psal někdo ze sboru? Tolik demokracie snad ne! Zpěváci by určitě skutečnost úplně překroutili a vůbec by se nezmínili, jak to s nimi má sbormistr těžké. Řídit Českou filharmonii je hračka. Všichni to zahrají dobře i bez dirigenta, takže se vlastně nemůže nic stát. Ale amatérský sbor? Ten sbormistr obchází jako lev, číhá jako dravec, protože netuší, odkud se kdy co nepatřičného ozve. Pak se snaží různými trhavými pohyby uvést věci na pravou míru, posléze však rezignuje a netrpělivě očekává konec skladby, nebo alespoň pauzu.
Veselé zážitky tedy jsou, ale jak pro koho. Někdy si myslím, že kůry nebyly vymyšleny kvůli akustice nebo podobným věcem, ale proto, aby chechtající se sbor nerozptyloval věřící při bohoslužbách. To veselé je vždycky na úkor někoho. Ve sboru se to směje, zodpovědnost je rozdělena na tak malé kousky, že není skoro žádná. Ale co chudáci sólisté a sbormistr? Ten ostatně bývá často zdrojem zábavy, ať již zlomí taktovku, klepne se o něco, nebo rukou nabere kancionál, který pak přistane varhaníkovi za uchem.
Jednou jsme hráli v Praze u sv. Jakuba. Byly to spojené sbory, Pěvecké sdružení Českomoravské vysočiny a velký orchestr. Na začátku mše sv. měly být intrády a sbormistr ještě na poslední chvíli vysvětloval trubačům své požadavky. Byl do toho tak zabrán, že nezaregistroval zvonek u sakristie. A tehdy Dr. Vachulka sedící za varhanami vyslal pohled říkající „kopněte do něho“, zapnul pleno a spustil. Dirigent se mohutného zvuku ulekl a úprkem se hnal k dirigentskému stupínku. Cestou samozřejmě poválel všechno, co mu stálo v cestě a tak když uchopil taktovku a se zvednutýma rukama se otočil, polovina orchestru lezla po kolenách, sbírala noty a stavěla pulty. A sbor se smál a předehra byla opravdu hodně dlouhá.
Zpěváci často riskují, snad pod dojmem, že sbormistr je naprosto klidný. Ale on jen tak vypadá a proto se ho při nástupu ke svému vystoupení na Sborování určitě neptejte kam si máte položit deštník, nebo kde se bude zastavovat na zpáteční cestě. Mohlo by z něho vypadnout nějaké nepatřičné slovo. I to se stává. Jednou se při zkoušce bavil ženský sbor, a protože byla situace napjatá, byli jsme v časové tísni, zařval jsem: „Mlčte a zpívejte!“ Všechno ztichlo, zkouška proběhla v pohodě, objevilo se jen pár nesmělých úsměvů. A trvalo ještě hodně dlouho, než se mi sopranistky odvážily vysvětlit, že mlčet a zpívat najednou nejde.
Ale sbor se baví při každé příležitosti, dokonce i když někdo trpí. Zatímco tenoři, pod kterými se prolomil stupínek, zpívali statečně dál, pouze o půl metru níž, z altu se začalo ozývat škytání a jiné podobné zvuky. Jistě víte, jak vypadá dřevo pořádně prolezlé červotočem. Tak jsem jednou v zápalu boje urazil kus takového pultu. Rána, oblak prach, z ruky mi kapala krev. A co myslíte, že sbor? Hi, hi, hi, he, he, he, byl jsem rád, že to vůbec dozpívali.
Někdy dochází ke směšným situacím, když vázne komunikace. Jsem zvyklý, když se s někým na něčem domluvím, brát to jako hotovou věc a řídit se podle toho. Jeden mladý kněz, snad pod dojmem svého hesla, že u oltáře má být veselo, v místě, kde jsem měl poznámku „mariánská píseň – sbor“, pravil: „Nyní se pomodlíme modlitbu, kterou nás naučil náš Pán Ježíš Kristus“ A z kůru se ozvalo Zdrávas Maria. Jiný kněz se v době, kdy se původně hrát nemělo, otočil a zvolal: „Co vy tam nahoře?“ A my jsme zapnuli varhany a sdělili dolů, že bez vzduchu to nehraje, ať ještě chvíli počká. Když se kněz žene od oltáře středem kostela, šermuje rukama a křičí: „Credo nezpívejte, pan kardinál chce slyšet, jak se lid modlí“, to už zase tak moc k smíchu není, zvlášť když pan kardinál je z Rakouska.
Co se týče zábavy, mají zpěváci oproti instrumentalistům velkou výhodu. Disponují totiž textem, a ten bývá často zdrojem veselí, jak ostatně bylo velmi živě předvedeno při besedě po valné hromadě. Zpívali jsme o vánocích Zrunkovu slovenskou mši. Když sólista, místo aby „vzal svou farfajku“ vzal svou frajárku, nastal takový výbuch smíchu, že už dál zpívat nešlo. Ještě že to nebylo při provedení. Může se také ozvat „tys tvůrce, tys dárce, tys vládce, ty zrádce“, a když potom zpěvák důstojným hlasem oznámí, že „vytasil meč a uchal mu uťo“, jediné oko nezůstane suché.
Tak, zábavy už bylo dost, chtělo by to nějaký vážný závěr. Ale proč vlastně? Vždyť všichni víme, že naše práce na kůrech je v podstatě vážná věc. To jenom život občas přinese něco veselého. Snad aby nás to víc bavilo.
Ať se Vám daří!
Jaroslav Paik
26. dubna 2003 zemřel bývalý profesor varhan na brněnské konzervatoři Vratislav Bělský (nar. 5. 5. 1924), žák profesorů Františka Michálka a Josefa Černockého. Členům jednoty Musica sacra je znám jednak jako autor článků v našem Zpravodaji, jednak jako autor úspěšné učebnice Nauka o varhanách. Ti, kteří se zajímají o starou hudbu, vědí, že prof. Bělský patřil k nejpoučenějším a nejpilnějším editorům památek staré české hudby. Připomeňme jeho četné práce pro řadu Musica Antiqua Bohemica, pro kterou připravil např. oratorium Jana Dismase Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis, sonáty Františka Ignáce Tůmy a varhanní skladby Josefa Norberta Segera. V posledních deseti letech se podílel na souborném vydání latinských skladeb Adama Michny z Otradovic pro nakladatelství Bärenreiter v Praze. Z jím připravených svazků vyšly zatím tři mše ze sbírky Sacra et Litaniae a první díl sbírky žalmů Officium Vespertinum.
Profesor Bělský patřil k předním znalcům interpretace staré hudby u nás a na tomto poli zanechal dílo trvalé ceny. Vydal první český překlad učebnice Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu od Johanna Joachima Quantze z roku 1752 a český překlad slavné Důkladné školy na housle Leopolda Mozarta z roku 1787. Dokončil ještě korektury překladu učebnice hry na klavír Carla Philippa Emanuela Bacha z roku 1753, ale vydání tohoto díla, kterému věnoval několik let práce, se bohužel nedožil.
Profesor Bělský byl též řadu let členem organologické komise brněnské diecéze, kde se skvěle uplatnily jeho znalosti o stavbě varhan. Přes velké bolesti v nohách se ještě 3. dubna letošního roku zúčastnil jednání o stavbě nových varhan ve Velké Bíteši.
Profesor Bělský byl též velmi úspěšným a oblíbeným pedagogem. Jeho žákem byl např. varhaník svatovítské katedrály v Praze Josef Kšica. Jeho poslední žačkou byla sestra Benedikta, klariska v Soběšicích, kterou dojížděl vyučovat, dokud mu nemocné nohy dovolily dojít na zastávku tramvaje.
Profesor Bělský byl dobrý, nezištný člověk, ochotný každému pomáhat. Své znalosti rozdával rád a s neutuchajícím smyslem pro vlídný humor, který obracel nejraději proti svým vlastním slabostem. Nemoc mu již mnoho let bránila, aby mohl zasednout za svůj milovaný nástroj, ale toto odříkání nesl bez známky zatrpklosti. Requiescet in pace
Jiří Sehnal
27. 4. se v kostele sv. Augustina v Masarykově čtvrti konal XIII. ročník Setkání, tentokrát zasazený do nového rámce. Setkání bylo jednodenní a v neděli. Po nácviku společných skladeb následovala mše, kterou sloužil náš biskup Mons. Vojtěch Cikrle.. Po výborném obědě ve školní jídelně byla vlastní přehlídka, na které letos vystoupilo deset sborů. Při provedení závěrečných skladeb byli přítomni jejich autoři – Zdeněk Pololáník, Zuzana Nováková, Petr Fiala, chyběli pouze J. S. Bach a Mons. Josef Hrdlička, který se pro nemoc nemohl zúčastnit.
Ekumenický charakter přehlídky letos, tak jako přečasto i v letech předchozích, zachraňoval sbor Církve bratrské – Laudate.
Ve snaze vyjít co nejvíce vstříc představám sborů o tom, jak by měly další ročníky vypadat, byly sbormistrům rozdány anketní lístky. Ze čtyř dosud odevzdaných vybírám ohlasy:
1. Jaké jsou podle vašeho názoru klady letošního modelu Setkání:
· konalo se v neděli, ve svátečním dni, společná bohoslužba
· přehlídky se mohli zúčastnit rodiče, farníci
· setkání s otcem biskupem
· úměrná délka a náročnost skladeb, dobré provedení, žánrově rozmanité
· vynikající oběd
· škola k dispozici
· atmosféra a organizace
2. Jaké jsou podle vašeho názoru zápory letošního modelu Setkání:
· chybí kvalitní ozvučení
· nedodržování časového limitu jednotlivých sborů
· žádný sbor nezpíval při společné mši
3. Co navrhujete pro příští ročník?
· nejvíce 3 písně pro jeden sbor
· zajistit ozvučení
· dvoudenní setkání
· povzbudit další evangelické sbory
Pavlína Němcová
V sobotu 7. června se v Boskovicích (tentokrát za slunečného počasí) uskutečnil již po šesté další ročník přehlídky chrámových sborů. Tentokrát se přihlásilo 9 sborů, ale nakonec jich zpívalo kvůli různým nemocem pouze 8. Nemocný byl také bohužel otec Karel Cikrle, což se okamžitě projevilo v nekázni některých sbormistrů při dodržování časových limitů během vystoupení. Chválil jsem Pána za Jeho prozíravost, protože nebýt absence vzpomínaného sboru, určitě bychom nezpívali závěrečné Raduj se nebes Královno při vyzvánění poledního zvonu. Nicméně i v osmi sborech to byla přehlídka velice pestrá a zajímavá, účastníci se mohli zaposlouchat do skladeb známých i méně známých autorů od baroka až po současnost. Potěšující bylo zjištění, že úroveň sborů se sice nenápadně, ale zato neustále rok od roku zvyšuje. Tradičně s velice zajímavým repertoárem na velmi vysoké pěvecké úrovni přijel do Boskovic Svatomartinský sbor z Třebíče. Když jsem se ptal pana sbormistra Jaroslava Paika, k jakému účelu nacvičil se sborem poměrně komplikovanou, temně zabarvenou, myšlenkově i technicky náročnou skladbu L. Bárdose, (Libera me) s úsměvem na rtech mi odpověděl, že si ji nacvičil na svůj pohřeb, protože by to potom bez něj zpěváci nezvládli…
Velice příjemné pro účastníky bylo také srdečné přijetí Boskovickou farností, poskytnutím fary a kostela počínaje a domácími sladkostmi a výborným obědem konče.
Druhým vrcholem dne se stal seminář (nejen) pro sbormistry, kde nás prof. Sehnal velice fundovaným a poutavým způsobem zasvěcoval do tajů církevní hudby. Jednotícím prvkem se stal zpěv Kyrie, jehož podobu jsme si mohli, díky výborně vybraným hudebním ukázkám, poslechnout od gregoriánského chorálu, přes renesanci a baroko až po romantismus. Některé dámy se oprávněně pohoršovaly nad zjištěnou skutečností, že až do nedávné doby měli v kostele dovoleno zpívat pouze muži nebo chlapci. Na druhou stranu je s podivem, co všechno samotní chlapi dokázali zvládnout k větší cti a slávě Boží, jak moc se dokázali pro Hospodina nasadit a na jaké úrovni se jim to dařilo. Je to určité poselství, které bychom v dnešní uspěchané době plné paradoxů neměli přehlédnout.
Petr Janda
Za poznáním starých, nových i staronových varhan jsme se tentokrát rozjeli dále, než je zvykem – až do Hradce Králové a jeho blízkého okolí. Již během cesty se nám účastníkům dostalo vyčerpávajícího výkladu pana profesora Sehnala o stavu českého varhanářství v minulosti i dnes. První zastávkou po dlouhé jízdě byla obec na předměstí Hradce Králové s přiléhavým názvem Nový Hradec Králové. Varhany s mechanickou trakturou v tamním kostele sv. Antonína jsou zcela nové, postavené roku 2002 firmou Kánský-Brachtl z Krnova. Svým brilantním improvizačním umem rozezněli tento nástroj nejprve pánové David Postránecký a Richard Stehlík. Poté se hrací stůl uvolnil i pro nás ostatní, kteří jsme měli zájem si nástroj vyzkoušet, případně si přehrát některá nastudovaná díla z varhanní literatury.
Po krátké přestávce na oběd jsme se přemístili do samotného centra krajského města Hradce, a to na kůr katedrály sv. Ducha. Tam nás uvítal tamní dlouholetý varhaník pan Jiří Strejc spolu s panem profesorem Václavem Uhlířem, varhaníkem a ředitelem kůru v nedalekém jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie. Ten nám také onen zmíněný nástroj v katedrále krátce představil: Jde o varhany od Karla Schiffnera z roku 1884 s původně mechanickou trakturou a kuželkovými vzdušnicemi. Roku 1944 byly tyto varhany dosti necitlivě přestavěny na nástroj pneumatický a teprve v devadesátých letech minulého století se podařilo je znovu uvést alespoň zčásti do původního stavu, především obnovením mechanické traktury a kuželkových vzdušnic. Velikým potěšením pro nás bylo, když nám pan Uhlíř na tyto varhany zahrál skladbu pana Jiřího Strejce, kterou mu autor osobně věnoval.
Krátce nato nás pan Uhlíř zavedl také na „svůj“ kůr do jezuitského kostela, stojícího taktéž na hlavním hradeckém náměstí, jen několik desítek metrů od katedrály. Zde jsme měli možnost obdivovat pozdně barokní nástroj varhanáře Josefa Sträussela z Králík, postavený roku 1765. Tyto varhany s mechanickou trakturou a zásuvkovými vzdušnicemi též nedávno prošly náročnou rekonstrukcí. V manuálech i v pedálu zůstala zachována krátká oktáva, která se u barokních nástrojů vyskytovala běžně, ale nám, současným varhaníkům, způsobovala při interpretaci někdy nemalé potíže. Náš obdiv sklidila i zachovalá původní nádherná barokní varhanní skříň s iluzivními malbami zobrazujícími různé dobové hudební nástroje. Na závěr jsme v podání pana Uhlíře vyslechli Fantazii d moll od Jana Křtitele Kuchaře. Tímto zážitkem byl náš letošní, opět velmi zdařilý zájezd po varhanách završen.
Irena Veselá
Mezi informacemi o varhanách, které dostali účastníci zájezdu chyběla součastná dispozice varhan v katedrále sv. Ducha. Díky péči p. Václava Michálka je možné ji získat v kanceláři Musica sacra.
Hradec Králové - 30. 6 - 5. 7. 2003
„Jsme poutníky na cestě k věčnosti. Naší poutní písní jsou žalmy.“ Sv. Augustin.
Kurz proběhne ve třídách Katedry hudební výchovy PF UHK v Novém Adalbertinu.
Účelem semináře je rozšířit povědomí o gregoriánském repertoáru a jeho využití v průběhu liturgie. Je určen dirigentům chrámových kůrů, zpěvákům kůrů, varhaníkům, kléru a všem, kteří rádi zpívají.
www.diecezehk.cz/cantaetambula
Kontakt: Jiří Hodina, mobil: 604 241 801
e-mail: cantaetambula@diecezehk.cz
V červenci a srpnu lze naši kancelář navštívit v těchto termínech:
2. 7., 16. 7., 30. 7., 13. 8, a 28. 8.
v době od 9 do 15 hodin