V říjnu letošního roku uplynulo 90 let od narození významného skladatele a varhaníka Miroslava Příhody, který působil řadu let jako ředitel kůru augustiniánského klášterního kostela na Starém Brně.
Miroslav Příhoda se narodil 20.října 1912 v Rudě u Velkého Meziříčí v rodině lidového kapelníka a základní hudební vzdělání získal u B. Svobody, ředitele kůru ve Velkém Meziříčí. V letech 1930-1932 navštěvoval dvouletý varhanní kurz na brněnské konzervatoři, kde dále absolvoval varhanní a pěvecké oddělení. Svá studia zakončil státní zkouškou ze zpěvu a klavíru (1936 a 1937). Skladbu studoval soukromě u Jaroslava Kvapila a později u Jaroslava Křičky, jehož byl velkým obdivovatelem.
Po ukončení studií působil v Brně jako ředitel kůru a varhaník nejprve v chrámu sv. Augustina a od června roku 1945 na Starém Brně, kde se stal nástupcem Adolfa Hawlíka, otce Vladimíra Hawlíka. V tomtéž roce uvedl na zdejší poutní slavnosti P. Marie Nanebevzaté svou třetí mši "Missa brevis".
Kromě chrámové služby zastával další významné funkce - byl učitelem Hudební školy Jaroslava Kvapila a působil rovněž ve sboru Státního divadla v Brně, kde vystupoval několikrát i jako sólista, např. v opeře "V studni" Viléma Blodka.
Časově náročná služba regenschoriho v takto významném chrámu předpokládala účast na bohoslužbách ve všední dny, o nedělích a svátcích (několik dopoledních mší a odpolední svátostné požehnání), dále kompletní zajištění hudební složky slavnostních bohoslužeb, svatebních obřadů a pohřbů.
Při své práci kladl veliký důraz na úroveň prováděné liturgické hudby a funkci regenschoriho plnil odpovědně výhradně sám bez zástupců. Jako jediný varhaník v době pronásledování církve komunistickým režimem opustil školství, zřekl se svého pedagogického postu a zůstal věrný varhanické službě. V době silného politického útlaku, kdy Brňané hledali v modlitbách posilu a pomoc u obrazu Svatotomské Madony, zkomponoval Příhoda Starobrněnský Zdrávas, který se stal nedílnou součástí místní liturgie o svátcích a významných příležitostech. Pravidelně byl uváděn 7x za rok - při májových bohoslužbách 1. 5. a 30. 5., na začátek tridua před poutní slavností 12. 8. a 15. 8., dále 8. 12., 31. 12. a 1. 1. na poděkování Panně Marii. Starobrněnský Zdrávas je dochován ve dvou verzích. Původně byl určen pro dětský a ministrantský sbor, který jej zpíval každou sobotu na závěr večerní pobožnosti, později byl uváděn chrámovým sborem. Tato kompozice se stala prosbou i vyjádřením skladatelovy vděčnosti a úcty k Panně Marii Svatotomské.
Profesor Příhoda byl významnou osobností kulturního dění a podílel se na uchování a rozvoji místní hudební tradice. Jeho zásluhou byly v 60. letech zrekonstruovány firmou Rieger vzácné Steinmeyerovy varhany z roku 1876 na třímanuálové s pneumatickou trakturou. Služba regenschoriho kladla velké nároky na hudební vzdělání, znalosti v oblasti liturgické hudby a především hudební cítění, které zde dovedně uplatňoval. Podle vzpomínek dlouholeté členky místního chrámového sboru pí. M. Vackové byl Příhoda výraznou osobností sboru, který dovedl svým přístupem zaujmout. Při zkouškách dbal především na vysokou úroveň provedení, zdůrazňoval výslovnost a srozumitelnost, dovedl s citem pracovat s jednotlivými hlasy v celkovém vyznění. Měl hluboký vztah k historickému nástroji, na který hrál, a nerad na své místo kohokoli pouštěl. Vždy po provedení klaviaturu varhan jemně pohladil a teprve potom z kůru odcházel.
Pod jeho vedením byla na starobrněnském kůru provedena řada církevních skladeb od polyfonních autorů až po autory současné. Každoročně připravoval s chrámovým sborem bohatý program - například ve Svatém týdnu uváděl střídavě jeden rok skladby polyfonních autorů (Palestrina, Lasso atd.), další rok vlastní moteta, při májových pobožnostech zaznívaly každodenně Křížkovského Loretánské litanie, na Štědrý den hrávali trubači na věži kostela lidové koledy. Při produkcích spolupracoval s hráči z brněnských orchestrů a také předními varhaníky - J. Blatným, J. Puklem, příležitostně s V. Hawlíkem, M. Bučkem a později také se S. K.Vrbkou.
Příhoda byl velkým ctitelem A. Dvořáka a svého učitele J. Křičky a jejich skladby často zařazoval do repertoáru svého i repertoáru chrámového sboru. Se sborem nacvičoval i své vlastní kompozice, z nichž je většina dochována v rukopisech. Tiskem byla vydána pouze Česká vánoční mše pro sóla, sbor a orchestr na text P. Františka Petěrky (řádovým jménem Klétus), která byla vydána samostatně v roce 1962 u České katolické charity v Praze. Poprvé byla provedena v roce 1955 při půlnoční mši na Starém Brně a poté hojně uváděna v Brně i na Moravě, kde se o její rozšíření zasloužili především Příhodovi žáci. Celkem zkomponoval 12 mší, z toho 4 české, a jedno mešní ordinárium. Všechny latinské mše měly první provedení vždy na slavnost Nanebevzetí P. Marie v podání předních brněnských interpretů. K poutní slavnosti vzniklo také proprium, které sbor pravidelně zpíval i po skladatelově smrti. K významným skladbám se dále řadí čtyřdílná kantáta Vzkříšení pro sóla, sbor a varhany, cyklus Velkopáteční meditace pro smíšený sbor a cappella (později zhudebněn i s orchestrem) a rovněž příležitostné kompozice k církevnímu roku - Velikonoční a svatodušní moteta, Pohřební responsoria, několik proprií na svátky svatých a ze sólových skladeb Ave Maria. Řada těchto liturgických skladeb byla uvedena i na jiných brněnských kůrech (např. u sv. Jakuba a v Zábrdovicích) a mnohé z nich zůstaly součástí repertoáru některých současných chrámových sborů.
Ke slavnostním příležitostem napsal celou řadu fanfár pro žestě, orchestr a varhany, z nichž nejznámější Ohnivá fanfára vznikla přímo v krematoriu před obřadem požárníka.
Za stěžejní dílo M. Příhody je považována Missa solemnis pro sóla, smíšený sbor, varhany, orchestr a zvony op.15. Pod autorovým vedením zazněla v Brně v srpnu roku 1965 při slavnostní bohoslužbě konané u příležitosti stého výročí genetických objevů J. G. Mendela pod záštitou UNESCO.
Z instrumentální tvorby stojí za zmínku klavírní cyklus Dítě si hraje, Mládí, Elegie pro varhany, Ukolébavky pro smyčcový orchestr, mužský sbor V zemi české z cyklu Mé zemi. Interpretací skladatelovy sborové tvorby se zabývala pěvecká tělesa BPS Foerster a ŽPS Krásnohorská pod vedením K. Hradila. V roce 1956 vznikla na námět J. Zatloukala celovečerní opera z hanáckého prostředí s názvem Věno, která však nebyla nikdy provedena.
Profesor Příhoda byl vynikajícím improvizátorem v melodicko-harmonickém slohu s důrazem na motivickou práci. Jeho tvorba byla silně ovlivněna janáčkovskými prvky, jež jsou nejvíce zřetelné ve Staroslověnské mši, která měla premiéru na slavnost Nanebevzetí Panny Marie v roce 1964.
Manželka Jasmína, roz. Karlická, absolvovala violocello na brněnské konzervatoři a byla členkou operního orchestru v Brně. S rodinou rád jezdíval na dovolenou do Beskyd, kde také komponoval. Miroslav Příhoda zemřel 11.června 1988 v Brně.
Ludmila Borisová
"Když andělé od pastýřů odešli do nebe, řekli si pastýři mezi sebou: "Pojďme tedy do Betléma podívat se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil!" Pospíchali a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích." (sv. Lukáš 2,15-16)
Andělé zvěstovali, co měli a teď odcházejí do nebe po své práci, aby pokračovali s ostatními kůry andělskými ve velebení Hospodina. A co lidé, co pastýři, které zanechali uprostřed betlémské noci s tou ohromující zvěstí? Ti si zase mají jít lehnout, nic nám neuteče, vždyť zítra je také den. Inu ne, holenku. Pastýři jsou totiž muži činu - ovce počkají, nepočká Spasitel, ten narozený ve městě Davidově, jak jim to andělé zjevili. Možná vytušili, že je to také pastýř a oni že jsou jeho ovce a tehdy možná poprvé zaslechli jeho hlas. A tak tedy pospíchají, aby "...nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích."
Kolikrát za svého života slyšeli naši předkové tuto inspirující zvěst při pastýřské mši. Jak by se o ní tolik a tolikrát nenarozjímali ve své citlivé duši? I oni se cítili být těmi betlémskými muži činu i oni spěchali nalézt v Betlémě svého srdce ten poklad "...Marii a Josefa i děťátko ...". I oni spěchali se svými dary, které nesli nejhlouběji v nejniternějším přítruhelníčku své duše. A jak byli zvyklí proplétat svůj obyčejný život neobyčejnou hudbou - lidovou písní, ozdobili jí také svůj sen svaté vánoční noci. Jak uměli vyzpívat svůj smutek z "porúbaného Janíčka" či tesknotu z lásky, která je "jako voděnka mezi břehama", tak s touto hudbou, která se řinula z jejich nitra jako výdechy duše, spojili i své snění, své meditace nekonečných adventních a vánočních večerů a nocí. Ba jistě jim připadalo skoro neuctivé jen se poklonit a složit své dary - a kolik těch darů ve své chudobě mohli dát. Povětšinou nebyli bohatí statky, ale měli bohatstvím citu, přetékající duši a srdce. A tak chtěli přidat dítěti cosi osobního jako takové cituplné pohlazení. Ale jak hladit něco tak jemně něžného jako je Dítě Boží rukama jako mlat ztvrdlýma od mozolů a zrohovatělýma denní prací? A přece - co zrohovatělé nebylo, byla jejich vnímavá duše. Dávno pochopili, čeho si jejich Dítě cení nad zlato, kadidlo a myrhu. A tak vytryskla z jejich nitra píseň Ježíškovi a o Ježíškovi - koleda. Jazykem, který byl jejich nitru nejbližší, šli s Marií cestou, "která byla ušlapaná". S lehkým pousmáním si asi představili, kolik dalo práce i andělům, aby vzbudili ty betlémské spáče spící poctivým spánkem spravedlivých. Utvrdili se v tom, že strach má vystřídat radost, protože spása přislíbená v adventu starozákonním se stala vánoční skutečností zákona nového, který bude vložen do jejich nitra a do jejich srdcí. Ve svém snění viděli Matičku, jak se i v nejnuznějších poměrech chléva snaží uspat svoje maličké, snili o tom, jakou koledu mu asi zpívala a "s ním se těšila". V nich také chápali osobní souvislosti toho, co se stalo, že Syn Boží, který se dnes narodil, je hříšné vysvobodil. A jak byli zvyklí sdílet s Františkovskou bratrskostí svůj životní úděl s ostatními tvory, přizvali i slavíčka, hrdličku, holoubka i žežuličku, aby i těmto prostým tvorům ve svých písních dovolili podílet se na šíření veliké vánoční zvěsti, aby i oni všechny pastýře "do Betléma svolávali". Nedovedli si představit, že by je tvůrce všeho, který jim vykreslil ráj jako místo, kde si budou spolu hrát lev s kůzletem, nechal v takové chvíli tyto tvory bez povšimnutí. Jak jasně asi viděli udivené tváře Betlémanů, kteří žasnou nad tím "co se tak svítí v Betlémě" a nevidí, že ta dívenka čekající dítě, která nedávno s prosbou o nocleh klepala u jejich dveří a kterou vykázali mezi dobytek, nyní "překrásného nám synáčka dala v noční hodině". Chtěli vyjádřit, že mu "děkují s radostí, že k nám přišel z výsosti, aby nás vykoupil". Jen jejich hluboká meditativní povaha jim vnukla obraz "slunce, které této noci z hvězdy vyšlo", obraz "kvítku, který z růže vykvet nám". A to všechno jenom proto "bychom pak my živi byli, z pravé cesty nezbloudili", zkrátka a dobře, že "nám, nám narodil se"!
Řekli jsme, že jejich píseň byla jako výdechy jejich duše. Nedýchá, pravda, každý stejně. Jeden má dech horečný, jiný sípavý, jiný zase trhaný a jiný zase široký a hluboký jako kraj země. Vždy je ale dech projevem života. S pojmem dodýchal se neodbytně pojí představa smrti. Jak se nám nutně nemusí líbit způsob jakým dýchá někdo jiný, tak se nám nemusí nutně líbit každá lidová píseň nebo koleda. Vždy bychom však měli mít v úctě každý projev života. Ať už se jedná o dech jako projev života těla, nebo o píseň, která je projevem činného, aktivního a meditace schopného života duše. Mějme proto v úctě koledy! Jsou důkazem, že naši předkové žili, a ví jen Bůh, že i ve své materiální chudobě žili nadmíru krásný, vnitřně šťastný, plný a bohatý život.
I. Slezák
Jednota Musica sacra již druhým rokem pořádá v Boskovicích kvalifikační kurz pro varhaníky, který letos vstoupil do druhého ročníku. V lednu 2003 bude zahájen stejný dvouletý kurz v Hustopečích a v říjnu téhož roku další ve Znojmě. Poznamenejme, že dvouletý kvalifikační kurz již jednou ve Znojmě úspěšně proběhl v létech 1997-1999. Byl jsem požádán, abych jako vedoucí těchto kurzů o nich trochu poreferoval.
Nechci používat příliš silných slov, ale zdá se mi, že kurz pro dotyčné varhaníky či varhanice často znamená jakési zahájení reformy v liturgicko-hudební oblasti v jejich farnostech (odstraňování zlozvyků a zavádění nových a správných věcí). Dále v těch každoměsíčních setkáváních vidím pro mnohé povzbuzení už jen z toho, že se společně setkají, o svačinové přestávce si spolu povykládají a vzájemně postěžují i rozesmějí a také "nasají" trochu té atmosféry, kdy nám všem jde o stejnou věc.
Kurz je dvouletý, probíhá jednou za měsíc v sobotu od října do června. Na konci každého ročníku skládají uchazeči zkoušku z přednášených předmětů. V závěru celého kurzu vykonají před komisí varhanní přehrávku. Úspěšní absolventi získají osvědčení o kvalifikaci stupně D.
Sobotní kurz je čtyřhodinový (9-13 hod.), z čehož první dvě hodiny se střídavě přednášejí teoretické předměty (liturgika, hudební nauka, liturgická hudba, nauka o varhanách a dějiny chrámové hudby). Po nich následuje nácvik nějakého responsoriálního žalmu nebo písně z kancionálu. Na další dvě hodiny se pak varhaníci se svými školiteli rozejdou po skupinách (tři skupiny podle technické vyspělosti posluchačů) k nástrojům, kde každý přehraje uloženou látku z minulé hodiny. V případě boskovického kurzu jsou lektory dvou skupin místní kantor Jiří Pohl a letovický kantor Miloš Krejza.
Závěrem bych chtěl dodat, že podle mnohých kněží přispívají kurzy k zaktivizování varhaníků dané oblasti a zkvalitnění jejich služby. To je ostatně také cíl. Myslím si, že na tyto základní dvouleté kurzy, konané v regionech jižní Moravy, by mohla navazovat série seminářů varhanní improvizace, vedení sboru a interpretace gregoriánského chorálu, které se bez většího zájmu konají v Brně. Vzhledem k tomu, že tyto regionální kurzy mají 20-30 účastníků, by tyto semináře byly lépe využity.
Mgr. Willi Türk, kantor u sv. Mikuláše
Při letošním Setkání v dubnu se jako každoročně hodně hovořilo o tom, že by příští ročník měl vypadat jinak. Proto se v kanceláři Musica sacra dne 24. 10. sešli zainteresovaní lidé (Ing. Laudát, prof. Fialová, MVDr. Múčková a PhDr. Cikrle), kteří se i na základě návrhů jiných sbormistrů dohodli na následujícím programu pro ročník 2003:
* 9:00 - 10:00 nácvik společných skladeb
* 10:30 mše svatá pro účastníky (Mons. Hrdlička)
* 11:45 - 13:00 oběd
* 14:00 - 16:00 přehlídka zakončená společnými skladbami
* pohoštění, zábavný program připravený jednotlivými sbory v budově školy
* mimobrněnským sborům bude nabídnuta možnost ubytování.
Každá věková kategorie (děti mladší, starší, mládež) bude mít jednu společnou skladbu a všichni dohromady premiéru, kterou bude skladba s názvem "Velikonoční" na text Mons. Josefa Hrdličky s hudbou Zd. Pololáníka.
Setkání v neděli 27. 4. 2003 se bude konat již po třinácté. Žádné smolné číslo, nebojte se přijet. Je to nesoutěžní přehlídka, žádná soutěž. Proto přijeďte, i když váš dětský chrámový sbor není zas tak úplně dokonalý. Využijte této možnosti získat nové zkušenosti, vzájemně se seznámit a pobavit.
P. Němcová
Kurz gregoriánského chorálu pod vedením RNDr. J. Gerbricha se konal v sobotu 19. října na Varhanické škole v Brně. Sešli jsme se v počtu šesti účastníků - včetně pana Gerbricha - nad mešním propriem z 29. neděle, které jsme se pokoušeli s většími či menšími úspěchy interpretovat. Přitom jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o způsobu zápisu gregoriánských melodií, neumové notaci, i o církevních stupnicích. S hojným občerstvením na nás pamatovaly jako vždy paní Ing. A. Zavadilová a paní Mgr. Fr. Doležalová.
Mgr. Irena Veselá
Na letošním slavnostním svatocecilském setkání jsem požádala některé jeho účastníky, jak organizátory tak "hosty", aby se se mnou několika větami podělili o své dojmy z této oslavy. Mohu bez nadsázky tvrdit, že byli nadšení. Všichni se shodli na tom, že letošní setkání se opravdu zdařilo, jak po stránce organizační, tak po stránce "duchovní". Většina dotázaných si pochvalovala krásnou atmosféru celého setkání, především ducha přátelství a kolegiality, který tam vládl. Příjemným překvapením byla pro všechny hojná účast, odhadem alespoň 300 hudebníků. Opět se ukázalo, jak velkou "stmelující" funkci má jednota Musica Sacra - především pro chrámové hudebníky z různých regionů, kterým takováto setkání dávají pocit sounáležitosti. Velkého uznání a pochvaly se dostalo také všem účinkujícím sborům a sbormistr třebíčského sboru pan Jaroslav Paik zdůraznil, jak velkou poctou bylo pro členy jeho sboru zazpívat si v katedrále (což nám "brněnským" často nedochází!). Dotázaní ocenili také duchovní stránku celé akce (a to nejen kněží) a její význam pro varhanickou praxi. Jak poznamenal znojemský kantor, pan Willi Türk: Pro varhaníka je důležité nejen vědět, že tónina Es dur má tři béčka, ale i to, jaký duchovní obsah má píseň, kterou právě hraje.
Z připomínek k náplni a organizaci celé akce je třeba uvést poznámku pana prof. Sehnala, že při mši mohlo zaznít přece jen více z "pokladů" liturgické hudby, především gregoriánského chorálu. Ten naopak zazněl až po mši. Drobné připomínky k organizaci nácviku sborových skladeb ráno před mší v katedrále měl pan učitel Hatina. Celkově však všichni hodnotili setkání jako vydařenou a důstojnou oslavu svátku chrámové hudby, hudebníků a především jejich patronky, svaté Cecílie.
Osloveni byli : Willi Türk, Jiří Pohl, Václav Kyselka, František Chmelík, Zdeněk Hatina, Pavel Hamřík, P. Karel Cikrle, Mons. Vojtěch Cikrle, Jaroslav Paik, Zdeněk Pololáník, Ludmila Borisová, Jiří Sehnal, P. Jan Daněk, Josef Gerbrich
Ptala se Irena Veselá
A nakonec jedna autentická, upřímná výpověď účastníka svatocecilského setkání 2002:
Od letošního svatocecilského setkání jsem si moc nesliboval. Jednak jsem poslední dobou příliš pracovně i hudebně vyčerpán, navíc jsem měl starost, aby mně vůbec přišli nějací choralisté na malou ukázku gregoriánských zpěvů, protože jsme víkend před setkáním zpívali na třech latinských mších v Praze, den po setkání nás čekal nedělní přímý přenos bohoslužeb do Českého rozhlasu a v úterý na to výročí posvěcení klášterního kostela v Rajhradě u benediktinů.
Nakonec však všechno dobře dopadlo. Velkou radost mně pak udělalo neformální, skutečné setkání s mnoha kolegy; s mnohými jsme se často neviděli pět, deset let. Že bylo o čem hovořit, se projevilo i tím, že ode dveří budovy Petrov 2 jsem se propracovával k prvému soustu celých 20 minut. S několika starými známými jsem se - přiznávám, že jednostranně - musel znovu představit.
Atmosféra mně trochu připomněla předrevoluční školení na Křenové. Nediskutovalo se do prázdna, ale společně jsme si ověřovali, že všude je chléb o dvou kůrkách. Několik lidí mělo dotazy na chorál. Další se ptali na noty, přišli na radu, jak se co dělá jinde. Překvapilo mně, že studenti, kteří chodili v 90. letech ke sv. Michalovi, už nestudují, zato vychovávají doma ratolesti. Když jsem po 13. hodině odcházel, uvědomil jsem si, že není třeba dělat si starosti s obědem. Kdo se postaral o ty do poslední chvíle plné stoly, to pro mě zůstane tajemstvím - kromě dvou výjimek, šňupavého tabáku pana Chmelíka a tekutých i křupavých pozorností p. Ing. Zavadilové.
Josef Gerbrich
Na koho se Panna Maria, svatý Josef, pastýř, ovečky, hvězda, jasná jeskyně i temná noc - na koho se dívají?
K čemu by byly vánoce, kdybychom se na něj nedívali i my?
Radostné dívání Vám přejí
o. Karel
a Pavla