Jsou čtyři hlavní prameny duchovního života: liturgie, Písmo svaté, modlitba a následování Krista. Který z nich je dominantní pro mnicha? Jasné: modlitba. Který pro teologa? Jasné: Písmo svaté. Který pro varhaníka? Jasné: liturgie. Ne že by varhaník mohl ostatní zanedbávat, že by pro něj byla liturgie pramenem prvořadým a ostatní druhořadé. Ale je pro něj pramenem dominantním, převažujícím.
Aby z pramene liturgie mohl čerpat co nejvydatněji, musí jej především znát. Znát nejen rozumem, zkušeností, ale také znát srdcem, mít ten pramen rád, vážit si ho, mít o něj zájem, musí mu být blízký, oblíbený...
O tomto "znát" se v článku, jako je tento, nedá víc psát. Znát rozumem, to vyžaduje nastudovat nějakou pokoncilní nauku o liturgii (pro varhaníky je patrně nejdostupnější v knížce Příručka pro varhaníky). Znát srdcem, to vyžaduje se nad liturgií zamýšlet, rozjímat (zvláště eucharistické modlitby), vnitřně objevovat a přijímat texty, úkony a symboly liturgie, vkládat se do nich. Vyjádřeno vznešeně: Liturgie má být pro varhaníka předmětem studia a modlitby.
Toto je předpoklad k tomu, aby mohl dobře konat, slavit liturgii. Jistě nás dnes už sousloví "slavit liturgii" neudivuje, těm mladším je možná zcela běžné. I když nad obsahem správného výrazu "slavit svátost smíření" se asi každý zamyslí.
Varhaník má tedy přijmout, že svou službou slaví, koná liturgii. Tak jako ji svou osobitou službou koná kněz, jáhen, lektor, ministrant... Jistě, varhaník svou službou, zvláště hraním a zpěvem, bohoslužbu také zkrášluje (doufejme, snad aspoň má snahu to dělat), zpestřuje, dělá slavnostnější. Ale toto všechno až v druhém sledu. To podstatné je, že varhaník svou službou bohoslužbu koná, slaví. Teprve až u něj ustoupí postoj, že hraje a zpívá při bohoslužbě, popř. k bohoslužbě - tedy, že dělá něco přidaného k bohoslužbě - a nastoupí postoj, že výběrem písní a skladeb, hrou a zpěvem, řízením sboru bohoslužbu slaví, teprve tehdy začne mít správnou základnu pro svou osobní liturgickou zbožnost.
Tato liturgická zbožnost je jistě jiná než lidí v kostelní lavici. Je v ní více ducha služby, tak jako například u ministrantů. Varhaník liturgii slaví také chvílemi s předstihem. Nejenže se s celým shromážděním oddává slavení nasloucháním, úkony, nejenže se oddává slavení tím, co je jeho vlastní služba - hrou a zpěvem, ale slaví i tím, že si po stání, klečení včas sedne k varhanám a zapne ventilátor. I toto je slavení, ne rušivý element.
K dobrému slavení bohoslužby napomáhají vedle toho základu, o kterém byla řeč výše, zvláště dvě věci:
Především vztah k liturgickému prostoru. Kůr, hrací stůl, dirigentský pult nemají být pro varhaníka pracovištěm, ale význačnou součástí domu, kde přebývá Otec s bratry a sestrami svého Syna, domu modlitby a bohoslužby, místa posvátného. Nejsou zázemím, ale vlastním liturgickým prostorem, místem konání liturgie. Hrací stůl a dirigentský pult je pro varhaníka analogicky totéž, co oltář, ambon a sedilie pro kněze.
Jako se lidé před bohoslužbou modlí na svém místě v lavici, tak si má i varhaník (nejen před bohoslužbou) u varhan kleknout a modlit se. Svým příkladem i správným slovem ve správný čas by měl vymýtit nešvar některých návštěvníků kůru, kteří kůr mylně považují za zákulisí, zvukovou kabinu, galerii a ne správně za místo slavení liturgie.
Tímto místem posvátným a ne kuchyní, kde se vaří slavnostní oběd, je kůr i tehdy, když varhaník cvičí na varhany a hlavně i při zkouškách sboru. Znovu - je nutné, aby to varhaník prožíval sám a dovedl to předávat i druhým, vtahovat do toho druhé.
Druhou věcí je bezprostřední příprava. Varhaník má být v kostele dostatečně včas, aby v klidu připravil věci vnější - písně, responsoriální žalm, resp. další, a také aby se pak v modlitbě připravil vnitřně, aby se disponoval k slavení hudbou a zpěvem.
Vnitřní slavení liturgie má mnoho překážek. Patrně nejvíc je ohrožuje stereotyp. Věřící v lavici jde slavit liturgii v konkrétní den a hodinu, které mu vyhovují. Varhaník jde slavit konkrétní liturgii v den a hodinu, kdy mu to ukládá služba, kterou přijal. I nejvznešenější služba je někdy obtížná a zevšední. Varhaník se neubrání myšlenkám typu: Mně se to teď vůbec nehodí. To zase bude zátah. Už abych to měl odehrané. Měl by se ale snažit chápat, že toto je pokušení a jako k pokušení se k těmto myšlenkám stavět: snažit se je přebít silnějším, přebít uvědomělým postojem: Jdu - sice unavený, trochu marodný, vytržený z toho, co dělám, v časové tísni, dnes už potřetí - jdu bohoslužbu ne odehrát, ale slavit a budu se snažit tomu slavení oddat.
Pro varhaníka je hrací stůl mnohdy dennodenní součástí života. Měl by se propracovat k tomu, aby to nebyl jeho negativně chápaný pracovní stůl dřiny, ale stůl jeho slavení liturgie, stůl bohatě prostřený pro jeho duchovní život.
Karel Cikrle
Kdysi jsme na tomto místě upozorňovali, že není hezké, když kněz hlasitě zpívá do mikrofonu to, co patří lidu, ať už jde o aklamace nebo o píseň. Jak to vypadá v praxi, můžete někdy slyšet v našich kostelích, ale tato chyba zvláště vynikne, je-li mše svatá přenášena rozhlasem. Zatím co někteří kněží zásadně odmítají zpívat, jiní zpívají rádi, dokonce do mikrofonu to, co má zpívat především lid, který bohužel výhodu mikrofonu nemá. Zmíněného nešvaru se dotkl i Msgre. Ladislav Simajchl ve výborné příručce Patnáct pravidel pro lektory na s. 7: Z textů, které se věřící modlí společně (Gloria, Vyznání víry, Otče náš aj.) proneseme do mikrofonu jen úvodní slova, pak je lépe poodstoupit o půl metru a modlit se s ostatními jako jeden z nich, ne jako "předříkávač". Stejně tak, ba ještě spíš, při společném, zpěvu! Každá chybička ve slově, v intonaci, v tempu - a komupak se to někdy nepřihodí - zní trapně a tříští soulad společného zpěvu.
Jiří Sehnal
Chci vás upozornit na jednu chybu, které se mnozí z vás dopouštějí, aniž jsou si toho vědomi. Varhaníci, kteří mají k dispozici větší nástroje, mají v paměti určitou sestavu rejstříků pro doprovod zpěvu lidu a jinou pro preludování. Někdy mají tyto kombinace dopředu nachystané buď v ručních rejstřících nebo na některé volné kombinaci. I já jsem byl v mládí k tomuto způsobu rejstříkování veden. Dobrým důvodem bylo to, abych rejstříky nějak nepopletl a nedoprovázel lidi nějakým nezvyklým, nevhodným shlukem rejstříků, což se jistě mohlo třináctiletému začátečníkovi stát. Kromě toho mne tehdy o logice rejstříkování nikdo nepoučil, takže jsem byl za tyto předem dané sestavy vděčný. A když jsem bez zlého úmyslu některý rejstřík vynechal nebo spletl, nevěděl jsem, jak to napravit.
Když jsem dospěl a pochopil, jakou funkci mají stopové údaje na rejstřících, uvědomil jsem si, že se nemusím vázat na kombinace, předepsané panem ředitelem kůru. Nešvar, na který chci upozornit, spočívá v tom, že varhaník volí pro doprovod lidu stále stejnou rejstříkovou kombinaci bez ohledu na to, zda je v kostele tři sta nebo patnáct lidí. Při relativně plném kostele slyší zpěv lidu poměrně dobře, může na něj reagovat a nenásilně jej vést. Při patnácti až dvaceti lidech, z nichž zpívá třeba jen deset, slyší jen zvuk svého nástroje. Na tom by nebylo ještě nic zlého, protože údělem varhaníka není požitek z doprovázeného zpěvu, ale správné plnění jeho úkolu. Horší je to dole v kostele. Hrajete-li při večerní nebo ranní mši ve všední den stejně silně jako v neděli, ztratí se zpěv hrstky věřících zcela v halasu varhan, což je nelogické.
Správné je rejstříkovat tak, aby to odpovídalo počtu lidí v kostele. Máte-li v neděli jako základ Principál 8´, zkuste při malém počtu lidí, nahradit jej jinou osmičkou, nejlépe nějakou Flétnou 8´. K ní můžete přidat buď Oktávu 4´ nebo jiný čtyřstopový hlas. Principály 8´ jsou totiž na mnohých pneumatických varhanách z minulého století tak silné, hrubé a tlusté, že zpěv malého počtu zpěváků doslova pohltí. Vzpomínám si na hřmotný, tupý Principále 8´ a silnou, jedovatou Gambu 8´ v Rýmařově. Když jsem hrál ve všední dny při večerní mši tehdejšímu panu děkanovi Vaňákovi, musel jsem na tyto dva hlasy rezignovat, protože se mi zdálo, že hraji jen pro sebe, ale nikoho nedoprovázím. Co a jak zpíval Boží lid, jsem totiž při nejlepší vůli neslyšel. Dnes už si nevzpomínám, jaké řešení jsem na těchto mizerných varhanách našel.
Vím, že moje výtka je drobnost a že není všude realizovatelná. Vím, že máte často k dispozici jednomanuálové varhany s hrstkou rejstříků, kde si nemůžete příliš vybírat. Nejednou mají vaše varhany jen Principál 4´, ke kterému je vždy nezbytný Kryt 8´ (Copula maior) nebo Flétna 8´ nebo Portunál 8´, abyste mohli zpěv lidu vůbec doprovázet. Pak vám skutečně nezbývá než ta dvojice 8´+ 4´. To vám také nikdo nebude zazlívat. Avšak vy, kteří máte k disposici větší varhany, zamyslete se nad tím, zda nerejstříkujete bezmyšlenkovitě, bez ohledu na to, zda doprovázíte dvěstě nebo dvacet zpěváků.
Jiří Sehnal
Ve farním zpravodaji se jedna paní učitelka o mně v souvislosti s mým řízením farního smíšeného pěveckého sboru způsobem, na který se mi zdálo, že bych měl zareagovat.
Z článku samého vyplývalo jako bych já měl nějakou zásluhu na všem tom krásném co zpěváci při zkouškách a při produkcích zažívají. A myslím si, že by se měl jednou provždy někdo pokusit říci, jak to vlastně ve skutečnosti je. Pokusím se tedy říci já, jak si myslím, že to je.
Cítím, že moje vlastní argumenty by asi neměly tu pravou váhu a tak si pomohu známým výrokem jednoho kameníka z Florencie, který tvrdil, že v každé skále, v každém kameni je ukrytá socha. A on že jen odstraňuje to zbytečné, co je kolem ní. No snad mi pan Michelangelo promine jestli jsem v citaci nebyl dost přesný. Ale myslím si, že trefil hřebíček na hlavičku. Ano i já si myslím, že v každém z nás je skryta ta nejkrásnější socha. Každý z nás ji nosí v kameni svého srdce a své duše. A myslím si, že Bůh, který vidí do srdce každého z nás, ji tam vidí a pro tu její krásu, že miluje i nás. Ba víc, myslím si, že je v ní, v té samotné kráse tajemně přítomen. Ti z nás, kterým je blízká definice, která tvrdí, že Bůh je vše co je krásné, vědí o čem mluvím. Nebo je to, jako když vezmete housle a přejedete smyčcem po strunách. Ozve se tón, který byl skrytý v nitru struny a v nitru houslí. Jediný tón z mnoha, z nichž se skládá hlomoz světa kolem nás. V našem pohledu bychom mohli říci, že jsme odstranili všechny ostatní tóny a nechali zaznít jen ten jeden, ten krásný tón. A tak si myslím, že je to podobně s námi všemi, kteří se jen snažíme odkrývat kousek po kousku krásu Boží přítomnosti kolem nás a v nás. Nebyla-li by v kameni skryta socha a ve struně tón, marně bychom se namáhali. To co při zpěvu cítíte, je krása zrozená Božím dechem ve vás samotných, ukrytá ve vašich srdcích a ve vašich duších. Nám jen zbyl úděl kameníka, to znamená, odtesat to co zakrývá ten krásný obraz skrytý v nás všech. A co nás, lidi, kteří s tím mají co do činění, trápí snad nejvíc, je to, že ne všechny struny zaznějí, že ne housle každého z nás nechají po sobě přejíždět smyčec a vydávat tón. Já vím je to chyba hlavně nás kameníků, že některé naše údery jsou příliš tvrdé, že ne každý smyk naší ruky je struně příjemný a že pak nevyloudí ten pravý tón. Proto vás zde prosím za prominutí. Věřte, že se v nejhlubším nitru skláníme v němém údivu před tou krásou, která zaznívá z vašich srdcí. A věřte, že se snažíme najít v tom krásného Boha v nás.
A v postní době, snad ještě mohu něco říci, mě napadá ještě jeden příměr. Příměr o hříchu a příměr o Boží milosti. Bůh nás stvořil krásné -na tom se shodneme snad všichni - a my jako bychom hříchem a špatností překrývali tento jeho krásný obraz v nás. Jako bychom tu krásnou sochu zase odívali nevzhledností balvanu. A Boží láska a jeho milosrdenství se snaží z krásného obrazu skrytého v nás pod balastem našich nízkostí - z toho křemene našeho srdce a naší duše- odstranit, odsekat tyto nánosy naší malosti a nelásky, které tam nepatří. A není-li přece v křemeni žádná socha je možno jej jeho láskou přetavit v zářivý křišťál. Jeho ruka naladila také struny našeho srdce, našeho nitra a touží je i rozeznít. On vidí, jako Michelangelo, ve skále našeho nitra krásnou sochu ať Davida nebo Piety a chce jen odstranit to co ji zakrývá. A byl-li k nám osud tak tvrdý, že pod jeho údery zbyla z krásných soch našeho srdce jen hromádka křemene on ji touží silou své lásky přetavit v křišťál. Proto se tomu svými špatnostmi nebraňme, nepřidávejme další vrstvy kamene a nerozlaďujme to, co v nás naladil on sám.
To vám, paní učitelko a vám všem v postní době přeji za všechny jeho kameníky, jeho taviče a (jeho) spol. A také vám a všem vám podobným jménem nás, kteří neumíme citlivě tesat, tavit ani pořádně hrát nebo dirigovat, děkuji za to, že se od nás necháte otloukat, roz- nebo jindy zase do-palovat a rozlaďovat.
Ivan Slezák
Na březnové valné hromadě zazněl nápad a požadavek, že by bylo pro sbormistry užitečné, kdyby věděli, co který z nich se svým sborem provedl nebo, co připravuje. První zprávu zaslali z Třebíče.
Svatomartinský sbor v Třebíči provedl v rámci svého letošního projektu evropské hudby 3. února Emmertovu Českou mši a 24. února skladby mistrů nizozemské školy (Dufay, Lasso Desprez).
Na Květnou neděli kromě zpěvů ke svěcení ratolestí a pašijí zazněla hudba starých španělských mistrů, např. Tenebrae factae sunt a Jesu dulcis memoria T. L. Victorii a Christus factus est J. B. Comese.
Ve Svatém týdnu to byly zpěvy k obřadům, na Velký pátek pak sbory maďarských autorů 20. století, mj. také známé Bardosovo eli, Eli! Zatímco dosud se jednalo o skladby a capella, na Boží hod velikonoční byla provedena Fibichova Missa brevis s doprovodem varhan a orchestru.
Jaroslav Paik
V sobotu 23. února 2002 se na Varhanické škole za účasti 32 členů konala 10. valná hromada jednoty Musica sacra.
Po zahájení, jímž je už tradičně píseň k Duchu Svatému, jsme byli seznámeni s činností jednoty v uplynulém roce, o níž přednesl zprávu předseda jednoty otec Karel. O hospodaření jednoty za stejné období informoval předseda dozorčí rady ing. Laudát. Obě přednesené zprávy valná hromada schválila.
V diskusi se účastníci valné hromady podělili o zkušenosti z míst svého působení a také se zamýšleli nad tím, jak by jednota mohla varhaníkům v terénu lépe sloužit.
Po modlitbě Anděl Páně pokračovala valná hromada pohoštěním, na němž měla (opět) "lví podíl" paní ing. Zavadilová.
6. letní setkání chrámových zpěváků a varhaníků v Moravském Berouně se uskuteční ve dnech 24. 7. - 1. 8. 2002.
Odborné přednášky, semináře, společné tématické večery a praktická výuka budou probíhat v prostorách farního kostela, fary, kostela Povýšení sv. Kříže a ZUŠ v Moravském Berouně.
Lektoři: Prof. Bohuslav Korejs - sborový zpěv, greg. chorál, respons. žalmy
Prof. PhDr. Jiří sehnal, CSc. - hudebně historické přednášky
PhDr. Václav Dvořák - harmonie
Ondřej Macek - hra na cembalo
Pavel Rybka - hra na varhany
RNDr. Jiří Mlčoch - organologie
Přihlásit se můžete na adrese: Šárka Drobňáková, Gen. Svobody 575,
793 05 Moravský Beroun
tel.: 0646/73 34 04
Nesoutěžní ekumenická přehlídka chrámových sborů dětí a mládeže Setkání bude už podvanácté v sobotu 27. dubna 2002 v kostele sv. Augustina v Brně - Masarykově čtvrti.
Letošní ročník připravili bratři a sestry z evangelických církví. Sbory nacvičují skladby, jejichž zpěvem se budou podílet na slavení evangelické bohoslužby. Jako host Setkání přijal pozvání evangelický farář - rodem Angolan - Leonardo Tecca.
Setkání se koná od 9 do 17 hodin; začátek bohoslužby je v 16 hodin.
Jarní zájezd po varhanách se koná v sobotu 18. května 2002 a navštívíme při něm varhany v Předklášteří u Tišnova, v Lísku a v Jihlavě, v kostele sv. Ignáce.
Odjezd je v 9 hodin od kostela Panny Marie na Křenové, návrat kolem 17.30 tamtéž. Cena zájezdu včetně oběda je 180 korun. Přihlásit se můžete v naší kanceláři písemně nebo telefonicky nejpozději do 15. května.
Zveme všechny chrámové sbory na sobotu 8. června 2002 do Boskovic, kde se v kostele sv. Jakuba bude popáté konat nesoutěžní přehlídka chrámových sborů dospělých - Sborování.
Přihlásit se (v naší kanceláři) mohou chrámové sbory bez rozdílu zaměření či úrovně - a to do 10. května 2002.