Je to jedna z nesnadných oblastí duchovního života - napodobování Krista. Přitom přijímání lidí je obvykle nejzřetelnějším ukazatelem lidské i křesťanské zralosti člověka a svědectvím pro věřící i nevěřící okolí. Je to vizitka člověka, křesťana, farnosti, křesťanství.
Já, křesťan, přijímám konkrétní lidi s jejich vlastnostmi, posláním, postavením vůči mně i druhým. Má to dvě složky, které se mohou nazvat vnější a vnitřní.
Ta vnější je ujasnění, uvědomování, přijímání a naplňování našich vzájemných kompetencí a subordinací. Když je tento pohled zamlžený, je správný vztah k druhému člověku nesnadný.
Prvním z těch druhých je pro varhaníka farář, a to v těchto vrstvách:
1. Spolu se mnou a se všemi křesťany je dítě Boží, můj bratr.
2. Je kněz, vyvolený a posvěcený k tomu, aby vykonával službu hlásání evangelia a posvěcování Božího lidu, zvl. slavením liturgie, a to především ve farnosti, kam byl prostřednictvím biskupa poslán Bohem.
3. Je představený farnosti, je nadřízený všech, kdo ve farnosti konají oficiální nebo neoficiální službu, i službu varhaníka, ale i službu kaplana nebo výpomocného kněze. Je zodpovědný za liturgickou hudbu ve farnosti; hudebníkům svou zodpovědnost - pravomoc deleguje. Tento vztah a rozsah delegace a tudíž vzájemných pravomocí a zodpovědností má být jasný a průhledný.
Dále jsou to ostatní hudebníci, tj. další varhaníci, kteří umí něco lépe a něco hůře než já, popř. se učí hrát, dále chrámový sbor a jeho sbormistr, skupina dětí a mládeže s kytarami a další. Je nutné s farářem stanovit mezi všemi hudebníky (resp. mezi hudebníky a dalšími kněžími ve farnosti) vzájemné kompetence a subordinace, také jasné a průhledné.
Konečně jsou to lidé v kostele, kteří zpívají i nezpívají, službu hudebníků chválí i kritizují, život ve farnosti spoluvytvářejí i se pouze na něm přiživují.
S těmito všemi tvoří varhaník jedno farní společenství, které žije více či méně z víry ve spásu skrze Ježíše Krista, s Kristem v jeho církvi oslavuje Otce, zvl.bohoslužbou, a o této víře svědčí.
Shrnuto: Varhaník si musí uvědomit své místo a své kompetence, svá práva a zodpovědnost mezi lidmi farnosti, od faráře přes hudebníky až k lidu, musí se přičiňovat o to, aby to bylo jasně a veřejně definováno a musí usilovat o to, aby své místo a kompetence přijímal a naplňoval nejen on sám, ale všichni zainteresovaní na liturgické hudbě. - Latinské rčení říká Clara pacta - boni amici, česky Jasné smlouvy - dobří přátelé.
Druhá složka je vnitřní. V ní je napodobování Ježíše zřetelnější než ve složce předchozí. Jak mám Krista v přijímání lidí napodobovat? Musím vycházet z pohledu k Ježíšovi, k sobě a k druhým lidem.
Pohled k Ježíšovi: Jeho vztah k lidem se dá vyjádřit mnoha jeho výroky, např. Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil. Nepřišel jsem, abych svět soudil, ale spasil. Je mi líto zástupu. Nebo starozákonní písní o Hospodinově služebníku, který nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí. - Ježíš, věrný obraz Otce, průmět Otce do člověka, viděl v každém dílo Otce, které je sice hříchem porušené, ale vykoupením očišťované a vzkříšením bude oslavené.
Pohled k sobě a ke druhým: Já jsem spolu se všemi lidmi toto dílo Boha, my, hudebníci, můžeme říct skladba Boha. Originální, osobitá, krásná skladba, která je však deformována škrty, vsuvkami a disharmoniemi hříchu. Otec má rád každou skladbu, kterou zkomponoval, zakládá si na ní, a proto se snaží ty cizí zásahy odstranit, napravit.
A tak obecná zásada hudebníka pro přijímání lidí zní: Snažit se v sobě rozpoznat, co ve mně je skladba Boží a co deformace ďábla a na druhé se dívat jen skrze ty noty Boží ve mně. A zrovna tak se snažit ve skladbě druhých lidí poslouchat tu hudbu komponovanou Bohem, ne ty ďáblovy škrty a vsuvky, rytmy a (dis)harmonie.
Jinými slovy: Můj vztah k lidem kolem mě, jejich přijímání, záleží především na mně a daleko méně na tom, jací oni jsou. Záleží na tom, jak usiluji o to, abych se na sebe i na druhé díval Ježíšovýma očima a Ježíšovým srdcem. Abych napodoboval Ježíše a zaměřoval se na to dobré, co je ve mně a v druhých lidech. Abych se v sobě i v druhých spolu s ním zacílil na dílo Otcovo a ne v opozici k němu na dílo ďáblovo. Abych usiloval o křesťanskou lásku a úctu k sobě i k druhým.
To předpokládá, že se za druhé modlím a ještě lépe - že se modlím s nimi. Není to sice obecným zvykem, ale ke vzájemnému přijímání všech, kteří jsou zainteresováni na liturgické hudbě, prospívá, když např. zkoušky sboru, vzájemná jednání, zvl. řešení sporů, začínají a končí modlitbou, tj. vkládáním naší činnosti a našich vztahů do rukou Otce a vyprošováním si jeho pomoci, vedení Duchem Svatým.
Další složkou - prostředkem je otevřenost. Není možné, aby mezi lidmi, kteří společně plní nějaké poslání, nebyly rozdílné názory. Je potřeba, aby si každý svůj postoj promyslel, zdůvodnil, ale aby ho nepokládal za jediný možný. Je potřeba, aby se rozdílnosti řešily co nejdříve, aby (po modlitbě a s úctou a láskou) člověk naslouchal druhému - druhým, předkládal svůj názor s pokorou a byl ochoten přijmout společné. Je-li přítomen zájem o věc Boží (ne sebeprosazování), vědomí kompetencí, otevřenost, úcta a láska, nedostane se diskuse, řešení otázky do roviny konfrontace, ale vždy vyzraje k něčemu kladnému.
Zde poznámka: Vyslechl jsem desítky stížností varhaníků na kněze a kněží na varhaníky. (A podstatně méně příběhů o tom, jak spolu dobře vycházejí, respektují se a mají se rádi - i když myslím, že tohoto je nesrovnatelně více.) Uvědomil jsem si, že téměř všechny jsou podle jednoho ze dvou scénářů: Buď nedorostli k tomu, aby spolu o problému mluvili, věcně a nezaujatě, s nasloucháním jeden druhému a s vědomím vzájemných odborností, nebo alespoň jeden z nich je konfliktní člověk, který nevychází s nikým, tudíž ani s tím druhým v liturgické hudbě. V těchto případech je možná jedině modlitba za toho druhého a za řešení Božím zásahem.
Každý dobrý vztah, přijímání druhého člověka, vyžaduje, abych měl pro toho druhého čas. Ježíš měl čas pro každého a kdykoliv, stále. I v tomto ho musíme napodobovat.
Takže přijímání druhých lidí můžeme vyjádřit jako úsilí o napodobování Ježíšovy lásky a úcty k těmto lidem, s vědomím našich vzájemných kompetencí a subordinací, kdy se snažím dívat se tím, co je Boží a ne hříšné ve mně, na to, co je Boží a ne hříšné v druhých. Úsilí, které tak jako u Ježíše vyžaduje otevřenou a poučenou diskusi a hlavně které je živeno modlitbou a obětí za ty druhé, modlitbou spolu s druhými a modlitbou za společnou věc - oslavu Boha liturgickou hudbou.
Karel Cikrle
9. prosince 2001 zemřel v pražské nemocnici Na Homolce redemptorista P. Karel Bříza a byl pochován 15. prosince do hrobu redemptoristů v Příbrami. Narodil se 14. října 1926 v Krucemburku na Českomoravské Vysočině. V době vojenské služby u PTP přijal tajně 15. září 1951 kněžské svěcení. Po propuštění do civilu pracoval jako lesní dělník v Oslavanech a pak ve svém rodišti Krucemburku. V letech 1968 - 1973 byl ředitelem kůru na Svaté Hoře u Příbrami. Když byl nucen na tuto funkci rezignovat, odešel opět do Krucemburku. Na Svatou Horu se vrátil až roku 1991 a působil tu až do své poslední vážné nemoci.
S P. Břízou jsem se osobně seznámil v polovině sedmdesátých let, krátce po tom, co jsem založil u Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně zájmovou sekci přátel varhan. Cílem sekce bylo vzdělávání členů v oboru znalostí o varhanách jako nástroji, pěstování smyslu pro ušlechtilý varhanní zvuk a varhanní hudbu a poučení o dějinách hudby, která s varhanami úzce souvisí, tj. hudby chrámové. Za tím účelem jsme pořádali přednášky, odborné semináře a každoročně jednu několikadenní varhanní exkurzi do určité oblasti tehdejší ČSR, ale též do bývalé NDR a Maďarska. Očekával jsem, že se do sekce přihlásí zvláště studenti varhanní hry, profesoři hudebních škol a kostelní varhaníci. Vše se vyvinulo poněkud jinak. Byl jsem sice osočen, že mám v sekci samé kněze, ale nebyla to pravda. Z kněží s námi spolupracovali a zúčastňovali se našich akcí P. Antonín Láník, bratři Provazníkové, o kterých se tehdy nevědělo, že jsou kněžími, benediktin z Pannonhalmy P. Dr. Kilián Szigeti a P. Karel Bříza. Poněvadž se naše exkurze konaly vždy v prvním červencovém týdnu, do kterého spadal svátek sv. Cyrila a Metoděje, organizovali jsme exkurzi vždy tak, aby se věřící účastníci mohli zúčastnit mše svaté. Někdy to bylo spojeno s různými újmami, ale o to radostnější bylo pak naše společné setkání u oltáře.
P. Bříza byl tichý a skromný člověk s obdivuhodnými znalostmi a zkušenostmi ve stavbě varhan. Velice naši činnost podporoval a myslel na nás i tehdy, když mu nemoc nedovolila s námi jezdit. Podílel se aktivně na přípravě našeho zájezdu do severovýchodních Čech v roce 1983. Při té příležitosti jsme navštívili i varhany v děkanském kostele v Hlinsku, které byly z větší části jeho dílem. Původně šlo o špatné pneumatické varhany J. Mudrocha z roku 1923, vestavěné do krásné barokní skříně z poloviny 18. století. P. Bříza místo nich postavil nové mechanické varhany (v té době se u nás ještě někteří varhanáři mechanice vysmívali!) s použitím několika Mudrochových rejstříků. Dosud si vzpomínám, jak byli účastníci nástrojem nadšeni a jak neskrblili chválou ani přítomní pracovníci z krnovského závodu Varhany. Týž den odpoledne jsme navštívili Krucemburk (tehdy Křížová), kde jsme si prohlédli troje mechanické varhany P. Břízy v domě, kde bydlel. První II/14 z let 1968 - 1971 nás uchvátily jemnou intonací (tlak 42 mm), druhé II/13 z let 1978 - 1980 a konečně pozitiv o 4 hlasech z roku 1975. Poněvadž s námi bylo několik vynikajících hráčů, uspořádali jsme malý koncert z improvizací na třech varhanách současně. Myslím, že P. Bříza měl radost z uznání, jakého se mu tehdy dostalo od členů sekce. Ta však trvala jen krátce. Týž den odpoledne po prohlídce památníku obětí 2. světové války v Ležákách se P. Břízovi udělalo před odjezdem nevolno. Dosud ho vidím, jak se opírá o autobus a omlouvá se, že už s námi nebude v cestě pokračovat. To bylo naposledy, co jsme se osobně setkali.
Je všeobecně známo, že P. Bříza měl všude, kde působil, mnoho dobrých žáků, které připravoval na varhanickou službu. S některými jsem se později příležitostně setkal. P. Bříza však byl též skladatel. Pokud vím, nedostalo se mu v tomto boru profesionálního vzdělání. Do současného Kancionálu byly přijaty jen tři jeho kompozice: české ordinarium, jedna žalmová odpověď a folkově laděná píseň Hledám, kde bydlíš, Pane. Je to málo, abychom mohli P. Břízu jako skladatele hodnotit. Přesto nemohu nevzdat hold jeho českému ordinariu. Považuji je za nejlidovější ze všech, která máme. Je jednoduché, zpěvné, dobře se pamatuje, respektuje tradici našeho duchovního zpěvu a je velmi vkusné. Není divu, že je lidé všude nejraději a s nejmenším počtem chyb (Beránku) zpívají. Je z toho patrno, že vytvořit hodnotný zpěv pro lid není zdaleka výsadou profesionálů. V dějinách duchovního zpěvu najdeme více podobných příkladů. Čtenáři budou jistě souhlasit s mým názorem, že Břízovo ordinarium patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás v oblasti lidového duchovního zpěvu po Druhém vatikánském koncilu vytvořeno. Skromného P. Břízu by tato slova asi uvedla do rozpaků, ale teď už může být klidný, protože nevidíme, jak se červená. Pane, dej mu odpočinutí věčné.
Jiří Sehnal
Konečně jsme se dočkali vydání Michnovy Svatoroční muziky i s notami. Po více než deseti letech ji vydalo nakladatelství Bärenreiter v Praze. Jde o silný svazek o 179 stranách, který se brzy objeví v našich hudebních prodejnách. Jeho cenu zatím neznáme, ale vzhledem k rozsahu bude asi dosti vysoká jako dnes u všech not.
Svatoroční muziku vydal Michna v pražské jezuitské tiskárně roku 1661 po velkém úspěchu své České mariánské muziky (1647) a Loutny české (1653). Svatoroční muzika přináší 118 českých duchovních písní ke svátkům církevního roku, zvláště Panny Marie a svatých, a pochopitelně i za zemřelé. Všechny písně jsou upraveny pro čtyři hlasy a dají se snadno nastudovat. Nápěvy 6 písní a částečně i jejich texty byly převzaty i do našeho současného kancionálu. Michna asi netušil, že si jeho písně přivlastní lid, neboť je původně psal pro kostelní sbory. Kdo se nezalekne jadrné staročeštiny a některých až drastických výrazů, najde v Michnových textech nejen bohatství básnické krásy, ale i obdivuhodné duchovní hloubky.
Edice Svatoroční muziky měla pohnuté osudy. Byla připravena do tisku pro nakladatelství Supraphon Františkem Malým (noty) a Liborem Štukavcem (texty) již v roce 1989 a nebýt "sametové" revoluce, byla by snad vyšla již tehdy. Nakladatelství však se v zápětí rozpadlo a v nastalém chaosu někdo rukopis ukradl. Když se v polovině devadesátých let podařilo celý rukopis znovu rekonstruovat, byla edice pro svůj velký rozsah stále oddalována a teprve v roce 2001 mohla vyjít díky finanční podpoře Ministerstva kultury. Dr. Štukavec se edice bohužel nedožil, ale stačil ji roku 2000 ještě v nemocnici před svou smrtí korigovat. Těm z vás, kteří si pamatujete na pohřební píseň "Ježíši, až budu muset jít", připomínáme, že její nádherný text přeložil ze švédštiny právě dr. Libor Štukavec. Vzpomeňte si na něho v modlitbě.
Nesnáze spojené s edicí byly snad příčinou některých drobných nedostatků, na které chceme eventuální zájemce o Svatoroční muziku upozornit. V mém úvodním textu je hned na prvním řádku mylně uveden letopočet Michnova úmrtí 1672. Správně má být 1676. Řada intonačních chyb je v notové části. Dobrý hudebník je snadno rozpozná a opraví. Jde buď o chybné noty nebo posuvky. Vyskytují se v písních č. 1, 2, 21, 29, 44, 92, 95, 112.
Svatoroční muzika vyšla jako 5. svazek souborného vydání díla Adama Michny, ve kterém již byla vydána Česká mariánská muzika a tři mše ze sbírky Sacra et litaniae. Domníváme se, že byl nejvyšší čas zpřístupnit hudebníkům originální znění jeho písní. Během vánočních svátků jsme totiž vyslechli z rozhlasu řadu roztodivných úprav Michnových písní, neboť současný hudebník se touží realizovat jako originální vynálezce v přesvědčení, že jen tímto způsobem Michnovu hudbu přiblíží dnešním lidem. Uznáváme, že Michnův původní zápis je dosti strohý a jeho vícehlas možná trochu kostrbatý, ale přesto představuje základ, ze kterého musíme vycházet a ke kterému je třeba se vracet.
Hlubší zájemce o život a dílo tohoto nejvýznamnějšího českého skladatele 17. století upozorňujeme, že poslední číslo časopisu Hudební věda (38, 2001, č.1-2) přineslo referáty z vědecké konference o Adamu Michnovi, konané v roce 2000 v Jindřichově Hradci.
Jiří Sehnal
Na dvou brněnských mezinárodních festivalech VÁNOČNÍ MOSTY MEZI MĚSTY v letech 2000 a 2001 uskutečnila Základní umělecká škola (ZUŠ) Tišnov spolu s přizvanými hosty dvě premiéry: v prosinci 2000 VÁNOČNÍ CHRÁMOVÉ DÍLO a v prosinci 2001 ADVENTNÍ CHRÁMOVÉ DÍLO. V obou případech se tak stalo v chrámu sv. Jakuba, ve druhém případě pod záštitou brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho.
Jaké jsou principy CHRÁMOVÉHO DÍLA jako žánru?
1) Je vždy názvoslovně přesně vymezeno v souladu se svým obsahem, odpovídajícím příslušnému období liturgického roku: ADVENTNÍ, VÁNOČNÍ, atd. Je vždy rozčleněno na několik částí, jež tento obsah tematicky upřesňují.
2) Je určeno k oslavě Pána Boha v místě Jemu zasvěceném, tj. v chrámu. Provozování CHRÁMOVÉHO DÍLA proto podléhá církevnímu schválení.
3) Předpoklady jeho vzniku představují individuální díla známých i neznámých autorů: náboženské písně umělé i lidové (především z kancionálů) a náboženské texty předávající poklad víry z hlediska magisteria (např. z promluv otců biskupů, kněží, řádových bratří atp., jež byly otištěny v katolickém týdeníku SVĚTLO). CHRÁMOVÉ DÍLO vznikne z těchto podkladů sestavením či lépe řečeno přetavením jako výsledný kolektivně podložený, avšak individuálně tj. autorsky fixovaný nový objekt.
4) Pro ně vybrané texty (včetně textů písní) jsou v souladu s jeho názvoslovně přesně vymezeným obsahem i s tematickým upřesněním jeho částí.
5) Podílejí se na něm dvě hudební tělesa, jedno na kůru, druhé před oltářem, každé se svým dirigentem a varhaníkem. Tělesa se volně střídají a více či méně spolu korespondují. Termín "více" znamená korespondenci těchto těles v rámci jedné písně či dokonce v rámci jedné sloky písně. Symbolika: těleso na kůru = nebešťané, těleso před oltářem = pozemšťané. Nebe i země vyznávají svého Pána. Tuto podvojnou symboliku umocňuje celkový účin hudby: nebe versus země v hudbě CHRÁMOVÉHO DÍLA v zásadě znamená mocnost versus slabost.
(Pro CHRÁMOVÁ DÍLA provedená ZUŠ Tišnov spolu s přizvanými hosty bylo zvoleno následující vokálně instrumentální obsazení. Pro těleso na kůru: jedno- až tříhlasý pěvecký sbor dospělých, chrámové varhany, žesťové kvarteto a sólové nástroje včetně bicích /zejména trubka a kotle/. Pro těleso před oltářem: jednohlasý dětský pěvecký sbor, přenosné varhany, flétnové kvinteto, resp. kvarteto, případně dětské bicí nástroje.) I texty písní jsou přidělovány tak, aby nebyly v rozporu se symbolikou svých adresátů.
6) V jeho hudbě převažuje homofonní faktura.
7) Na něm přítomní posluchači a diváci se mohou vždy ve vybraném okamžiku (předem oznámeném v programech, jež mají připraveny na lavicích) připojit zpěvem k oslavě Pána Boha. Stane-li se tak, termíny "chrámové" a "dílo" nabývají dalších náboženských významů.
8) V něm uplatněné průvodní slovo (před oltářem) má evangelizační funkci: vysvětluje, vzývá a povolává. Na ně navazují modlitby, pronášené jednotlivcem či sborem (před oltářem). Zvláště tyto mají - řečeno slovy P. Antonína Šuránka - "útočit na nebe".
9) Lze je stupňovat. Např. videoprojekcí tematicky zaměřených projevů výtvarných a tanečních: videoprojekce pak tvoří organickou součást CHRÁMOVÉHO DÍLA.
(Toto je případ VÁNOČNÍHO CHRÁMOVÉHO DÍLA při provedeních v chrámu sv. Václava v Tišnově v lednu 2000 a v lednu 2001. Na provedeních se tak podílely všechny obory vyučované na ZUŠ Tišnov: hudební, literárně dramatický, výtvarný i taneční.)
Shrňme: CHRÁMOVÉ DÍLO je vyhraněný náboženský, ve své základní (nestupňované) podobě hudebně literární žánr. V této podobě se žánr jeví jako méně náročný k provozování a tím všeobecně přístupnější. Liturgický rok představuje východisko pro jeho možný rozvoj.
Pro pokrytí základních oblastí liturgického roku CHRÁMOVÝMI DÍLY existuje relativní dostatek náboženských písní. Ty lze našemu žánru přizpůsobit dílčími úpravami textů. Liturgický kalendář však obsahuje desítky, ba stovky dalších položek. Lze i tyto položky - teoreticky vzato - CHRÁMOVÝMI DÍLY pokrýt beze zbytku? Domnívám se, že ano, a to i bez nutnosti vymýšlet nové melodie. Poklad našich lidových písní, jdoucích do desetitisíců (z nichž v obecném povědomí dnes zůstává sotva několik stovek) tvoří stěží vyčerpatelný rezervoár melodického bohatství. Vhodný náboženský text lze vždy zbásnit ke vhodné melodii, svého původního textu předem zbavené. Takový přístup k lidové písni není v dějinách hudby (včetně té, jež je zvána MUSICA SACRA) ničím novým, lze ho však uplatnit z hlediska stávajících potřeb. Náboženských textů včetně modliteb je též relativní dostatek, ale úpravy mohou být ku prospěchu věci i zde: krácením, zhušťováním, míšením či tvůrčím domýšlením. Následné církevní schválení konečných textů zaručuje čistotu víry.
Teoretická možnost sama o sobě ještě není praxí: v našem případě sama o sobě ještě nepředstavuje stovky hotových CHRÁMOVÝCH DĚL. Jejich budoucí autoři však mají - jak vidno - usnadněnou cestu. Přesto bude správné považovat všechna dosavadní vymezení stran žánru CHRÁMOVÉ DÍLO za pracovní. Lze totiž očekávat jejich zpřesňování ze strany teorie i nové podněty z praxe.
Je možné např. stupňovat požadavky na provozovací aparát: zapojit do toho či onoho CHRÁMOVÉHO DÍLA smyčcové orchestry či rozmnožit počet hudebních těles a znásobeně využívat možnosti zvukově prostorových efektů. Na vrcholu možného stupňování stojí CHRÁMOVÉ DÍLO VŠEUMĚLECKÉ. Lze naopak přijmout tezi, že méně znamená více: v takovém případě provozovacím aparátem budou např. dva malé jednohlasé pěvecké sbory, dva hráči na přenosné varhany (= současně dirigenti) a jeden nositel průvodního slova. Operativnost takového provozovacího aparátu bude vysoká.
Případ ZUŠ Tišnov potvrzuje, že zkušenostmi se lidé rychle učí. V roce 2000 probíhal nácvik VÁNOČNÍHO CHRÁMOVÉHO DÍLA, resp. jeho autorsky revidované výchozí podoby z roku 1999 (21 hudebních a 12 literárních čísel v trvání asi 45 minut) zhruba čtyři měsíce. V roce 2001 probíhal nácvik ADVENTNÍHO CHRÁMOVÉHO DÍLA, na korespondenci obou hudebních těles i průvodní slovo náročnějšího a delšího (24 hudebních a 21 literárních čísel v trvání asi 60 minut) již jen zhruba dva měsíce.
Zkušenosti získané prováděním žánru CHRÁMOVÉ DÍLO lze předávat všem, kdo o ně projeví zájem - za předpokladu, že jsou uchovány. Proto byly pořízeny zvukové CD nahrávky obou CHRÁMOVÝCH DĚL. VÁNOČNÍHO při provedení v lednu 2001 a ADVENTNÍHO při provedení v prosinci 2001: vždy v chrámu sv. Václava v Tišnově a živě (live recordings). Zmíněná provedení se sice nevyznačují interpretační dokonalostí za všech okolností, ukazují však reálné možnosti reálné školy, která i v případě žánru CHRÁMOVÉ DÍLO usiluje o dosahování nových obzorů. (CD nahrávky včetně průvodních knížek je možno obdržet na adrese: Ředitel Mgr. Jaromír Škára, ZUŠ, Dvořáčkova 316, 666 01 Tišnov.)
Zbývá odpovědět na otázku, proč náboženský žánr CHRÁMOVÉ DÍLO provozovala světská škola. Odpověď je nasnadě. Duchovní odkaz autentického křesťanství je jedním z pilířů evropské kultury. Patřit do Evropy proto předpokládá osvojování si i tohoto odkazu, ať již náš vlastní konečný postoj k němu bude vstřícný, nebo odmítavý. Proto je nasazení a pěstování žánru CHRÁMOVÉ DÍLO i ve světském školním prostředí oprávněné.
MgA. Zdeněk Vašíček, Ph. D.,
autor projektu CHRÁMOVÉ DÍLO
(ZUŠ Tišnov 1999 - 2001)
Zveme vás na jubilejní 10. valnou hromadu, která se bude konat v budově varhanické školy v Brně, Smetanova 14 v sobotu 23. února 2002 od 9.30 hodin.
Letos pokračujeme v tradici tématických sobotních seminářů započaté v loňském roce. Zveme vás na jarní seminář varhanní improvizace, který se pod vedením osvědčených pedagogů bude konat na varhanické škole v Brně, Smetanova 14 v sobotu 16. března 2002 od 9 do 13 hodin. Účastnický příspěvek je 100 Kč.
Děkujeme vám za dary, kterými jste jednotě v minulém roce podstatně pomohli v její činnosti. Celkem jste jednotě přispěli částkou 35.910 korun. V této částce jsou zahrnuty i vaše příspěvky za kopírování not z našeho archivu.
Podrobnou zprávu o našem hospodaření v uplynulém roce si budete moci vyslechnout na avizované valné hromadě. Stejně jako v minulých létech jsme nejvíce vydali za poštovné a telefony, ale letos si vyžádalo částečnou obnovu i technické zařízení kanceláře - koupili jsme nový počítač s monitorem. Celkově bylo naše hospodaření mírně aktivní.
Vaše dary jsou pro nás nejen finanční pomocí, ale i morální podporou a důkazem, že chcete, aby jednota, která letos oslaví desetileté výročí svého trvání, tu pro vás byla i nadále. Pán Bůh zaplať.