Co je to zbožnost, co je to duchovní život? Nejjadrnější a dvěma tisíciletími
posvěcená odpověď zní: napodobování Krista (imitatio Christi).Tato odpověď
spontánně vzbudí další otázku: Jak napodobovat? Tak každé slovo o
duchovním životě, zbožnosti je především slovo o způsobu a prostředcích
napodobování. I toto slovo.
"Při stvoření nařídil Bůh rostlinám, aby nesly plody každá podle
svého druhu. A tak přikazuje Bůh také křesťanům, živým rostlinám své
církve, aby přinášeli plody zbožnosti každý podle svých vlastností,
stavu a povolání. Jinak má pěstovat zbožnost šlechtic než řemeslník,
jinak sluha než kníže, jinak vdova, neprovdaná dívka nebo žena žijící v
manželství." (Sv. František Saleský: Uvedení do zbožného života)
A jinak varhaník. O tom bude v pěti číslech Zpravodaje řeč.
Jiná zbožnost šlechtice, řemeslníka, sluhy, knížete, dívky, manželky a vdovy a vůbec každého, i varhaníka, však má společný základ, společné prostředky. Dnes o nich.
V posledních desetiletích se ukazuje především na čtyři prameny, ze kterých tryská potřebná vláha pro duchovní život: svátosti, Písmo svaté, modlitba a vlastní následování - napodobování Krista.
S varhanickou službou je spojeno časté slavení mše. Správné slavení vyrůstá ze snahy o vnoření se do tajemství mše - do zpřítomnění vykoupení mně, mého a našeho světa smrtí a vzkříšením Ježíše Krista, do tajemství zpřítomnění našeho přijetí za bratry a sestry Ježíše, děti Boží.
Mše není ani tak opakování, je především toto stálé zpřítomňování. Křesťan - a varhaník zvlášť - se má ubránit tomu, aby se mu slavení mše degradovalo na (každodenní) povinnost, běžné, automatické vykonání mešního rituálu. Má usilovat o to, aby mši vpravdě slavil, vstoupil do jejího slavení.
Znám varhaníka, který po léta slavil svátost smíření zcela pravidelně, a to jednou za rok, na Velký pátek. Neslavil svátost smíření. Šel jednou za rok ke zpovědi, jak to nařizuje církevní přikázání. Před námi je úkol větší, než jsme schopni si uvědomit, tím méně ho běžně zvládat: Přestat se zpovídat a začít slavit svátost smíření, ve které se nechávám přemoci láskou Otce s otevřenou náručí. A snad je každému jasné, že ten, kdo se snaží o život s Kristem, bude milost, kterou dává svátost smíření Otce se mnou, čerpat pravidelně a často.
Jeho pravidelné čtení nám ještě obecně nevešlo do krve. Mnohdy si s pravidelným čtením Písma nevíme rady. - Nejzákladnější věci: Zvlášť zpočátku je moudřejší číst Nový zákon a v něm evangelia. Pro lepší porozumění je vhodné si opatřit komentáře Písma nebo alespoň vydání Písma s co nejbohatšími vysvětlujícími poznámkami. Písmo nemám číst jako zdroj informací nejrůznějšího druhu, jako profánní literaturu, ale vždy a zásadně jako slovo Boží ke mně.
Varhaník slovo Boží slyší při každé mši a navíc obvykle slovo Boží zpívá - responsoriální žalm. Naslouchání Písmu, jeho přednes se mu stane pramenem duchovního života tím vydatnějším, čím pozorněji mu bude naslouchat, čím víc je vědomě bude přijímat jako velkou událost, kdy k němu v jeho konkrétní osobní situaci mluví Bůh, který ho zná a miluje.
Každý má zkušenost s mnohotvárností modlitby. Jsou modlitby, které znám nazpaměť a které mohu pouze odříkávat nebo se soustředěně s nimi ztotožňovat. Je modlitba breviáře. Je modlitba, kdy Bohu vylévám své srdce. Je modlitba, kdy se zamýšlím nad slovem Božím - Písmem, popř. nad slovem Božím skrze události života, kdy z toho, co mi Bůh říká, vyvozuji důsledky pro svůj život (zvl. předsevzetí) a prosím o sílu je naplnit. Je modlitba, kdy nic neříkám ani o ničem nepřemýšlím, jenom vnímám Boží přítomnost.
Je mnoho jiných způsobů modlitby. Na další tři z nich, které mají značný význam pro duchovní život, bych chtěl upozornit. Modlitbou má být zpytování svědomí, a to modlitbou častou a pravidelnou. Je prospěšné, když člověk má svou osobní střelnou modlitbu a hodně často ji vystřeluje. Konečně: Může se muzikant nemodlit zpěvem a hudbou? Nebo opačně: Může muzicírování zbožného hudebníka nebýt (alespoň někdy) vědomě modlitbou?
Modlitba to sice není, ale je to hodně blízko - duchovní četba. Poučuje nás a hlavně při správném přístupu nás inspiruje, vybízí a naplňuje chutí k duchovnímu životu.
Aby úsilí o napodobování Krista v mých osobních životních podmínkách
neslo ovoce, musí být poučené (musím znát sebe a musím znát Krista, kterého
mám napodobovat) a vytrvalé. A především o tomto bude řeč v dalších článcích.
V těch několika řádcích o prostředcích duchovního života se lze zmínit
opravdu jen o tom nejzákladnějším. Je však bohatá literatura a je moudré
ji číst.
Když Pán Ježíš mluví o tom, čemu my říkáme duchovní život, vždy vybízí slovem, které překládáme "usilujte". V řeckém originále Písma však vybízí slovem, které znamená především "zápaste, bojujte". Poslechněme Ježíše. Zápasme, bojujme o to, abychom žili svůj život jako napodobování - následování Krista a účelně k tomu používali správné prostředky.
Karel Cikrle
Ve dnech 25. července až 1. srpna t. r. proběhlo v Moravském Berouně pod patronací římskokatolického farního úřadu páté Letní setkání chrámových zpěváků a varhaníků. Toto malé jubileum nám umožňuje trochu bilancovat: Nejenže se zvyšuje počet zájemců ze všech míst našeho státu, ale zkvalitňuje se i úroveň umělecká.
Hlavou kurzů je od počátku prof. Bohuslav Korejs, ředitel kůru pražského chrámu Matky Boží před Týnem. Namátkou uveďme ještě alespoň brněnského muzikologa a badatele v oblasti barokní hudby prof. PhDr. Jiřího Sehnala, CSc., který již po několikáté zasvěcuje účastníky do tajů dějin hudby.
Účastníci kurzů mají různé předběžné znalosti i zkušenosti a není lehké program volit tak, aby obsahoval, co kdo právě potřebuje. Kromě úplných začátečníků k nám přijíždějí mírně či více pokročilí, a je samozřejmostí, že za týden se nikdo dokonalým zpěvákem nebo varhaníkem nestane. Proto i část účastníků se znovu vrací (což samo o sobě také něco znamená), aby si dosažené vědomosti upevnili a prohloubili. Každodenní sborové účinkování na mši sv. ukazuje, že pokroky jsou patrné. Během letošního ročníku jsme nacvičili Pátou a Třetí českou mši p. B. Korejse a poměrně velký počet dalších jeho úprav písní k mnoha liturgickým příležitostem. Na rozloučenou jsme poslední den secvičili moteto Duo seraphim T. L. de Victorii.
Zanedbána není ani stránka společenská a v přátelské duchovní komunitě se těšíme i kráse zdejší přírody Nízkého Jeseníku. Pátý ročník Letního setkání chrámových zpěváků a varhaníků byl po mši sv. zakončen závěrečným společenským večerem na faře, jehož se zúčastnili nejen pozvaní hosté, ale i rodinní příslušníci a přátelé účastníků. Nezbývá než se těšit na následující 6. ročník, který se uskuteční v roce 2002 v době od 24. července do 1. srpna.
Šárka Drobňáková
Mnozí z našich varhaníků se domnívají, že kancionály jsou a byly. Není tomu tak. V duchovních zpěvnících nás předběhli v 16. století utrakvisté, Jednota českých bratří a luteráni. Katolíci směli i po Tridentském koncilu zpívat české písně jen mimo mši: hlavně před kázáním, které se konalo přede mší.
První velký tištěný český katolický zpěvník vyšel právě před čtyřmi
sty lety roku 1601 v Olomouci. Byl jím Kancionál Jana Rozenpluta ze Švarcenbachu,
který zůstal hlavním zpěvníkem katolíků na Moravě až do konce 17.
století. Zda byl používán také v českých diecézích nevíme. V Čechách
vyšel větší katolický zpěvník až roku 1640.
Jan Rozenplut se narodil kolem roku 1550 a pocházel z německé rodiny, která
se na Moravu přistěhovala v 15. století, ale počeštila se. Jan Rozenplut se
stal knězem a postupně působil jako farář v Uničově, Litomyšli, Lanškrouně,
Brně a Šternberku. Požíval zřejmě plné důvěry biskupa Stanislava
Pavlovského (1579-1598), který se snažil energicky čelit šířícímu se
protestantství v moravských městech. Musíme si uvědomit, že k
protestantství se klonila většina měšťanů německé národnosti v
Olomouci, Brně, Znojmě, Jihlavě, Uničově a dalších městech. V roce 1588
se Rozenplut stal proboštem augustiniánů ve Šternberku, což bylo jistě přáním
Pavlovského. Většina historických řádů byla totiž i na Moravě od
husitských válek v ekonomickém a morálním úpadku a proto se biskupové snažili
o jejich nápravu. Tento cíl sledoval jistě i Pavlovský, když Rozenplutovi
svěřil i správu augustiniánského kláštera v Olomouci.
Rozenplut pracoval na kancionálu údajně od roku 1593, ale biskup Pavlovský se vydání nedožil, protože roku 1598 zemřel. Kancionál vyšel až s podporou nástupce Pavlovského kardinála Františka Ditrichštejna, který ač byl vychován ve Španělsku a v Římě, si Moravu upřímně zamiloval, svůj úřad zastával velmi svědomitě a zřejmě chápal význam zpěvníku pro posílení katolické věci na Moravě.
Poněvadž města, ve kterých Rozenplut působil, byla silně poněmčelá, může nás překvapit, proč Rozenplut napsal Kancionál český a ne německý. Bylo to nepochybně proto, že on sám cítil česky a že jemu a i biskupovi záleželo přednostně na udržení katolické víry mezi českým obyvatelstvem. Snad se jim zdály směry, vzešlé z husitství nebezpečnější než mezi Němci šířené luterství. Svou roli sehrála jistě i skutečnost, že především české obyvatelstvo bylo zaplaveno kancionály jinověrců. Doba, ve které Rozenplutův kancionál vznikal, ještě neznala snášenlivost ve věcech víry, ale zápas mezi různými vyznáními probíhal často se zbraní v ruce. Nesmiřitelný postoj k nekatolíkům se mírně odráží i v Rozenplutově kancionále, i když v této době panovala na Moravě v náboženských záležitostech relativní svoboda. Po této stránce nám jistě nemůže být vzorem, ale z pohledu konce 16. století je pochopitelný.
Rozenplutův Kancionál obsahoval 400 českých písní, z nichž 158 mělo i notované nápěvy. 170 písní jsou latinské hymny a sekvence, které jsou současně opatřeny i českým překladem. Pořadí písní se řídí církevním rokem: O Vtělení, O Narození, Na den Nového léta a Obřezání, Na Zjevení Páně, Obětování Krista Pána, Písně na katechismus, písně času postního, písně o umučení, o Zmrtvýchvstání, o Nanebevstoupení, o Nejsvětější Trojici, o Svátosti oltářní, písně na svátky Panny Marie a svatých, písně o církvi, různé sekvence a starodávné písně. V textech je položen hlavní důraz na poučení. Nás snad překvapí písně na katechismus, podávající "vejtah víry všeobecné, každému, zvláště mládeži potřebné". Rozenplutův kancionál však měl plnit funkci poučnou. Ke mši zde není ani jedna píseň, pouze u "Pamatujíc, že jsme v chrámě" má poznámku "Před začátkem Služby Boží". Silné zastoupení latiny naznačuje, že kancionál vznikl pouhé dvě generace po Tridentském koncilu, který potvrdil primát latiny v liturgii. Současně z toho můžeme vyvozovat, že byl určen především studující mládeži. Vždyť všichni biskupové té doby si hodně slibovali od katolicky dobře vychované šlechty, učitelů a inteligence v nejširším smyslu slova. Latina byla tehdy vyučována jak na katolických tak nekatolických školách.
Po hudební stránce jsou písně v Rozenplutově kancionálu velmi hodnotné a pro svou starobylou rytmiku i modální cítění velmi půvabné. Můžete se o tom přesvědčit na magnetofonové nahrávce "Pocta Janu Sakrandrovi", kde jsou čtyři písně nazpívány scholou olomoucké katedrály za varhanního doprovodu Františka Kolavíka. Řadu písní najdete i v posledním vydání našeho kancionálu. Nebuďte překvapeni, že to nejsou původní výtvory Rozenplutovy. Nevíme přesně, z jakých pramenů Rozenplut čerpal a nejsme schopni rozeznat, zda a které písně jsou přímo jeho dílem. Nesmí nás zarážet, že mnohé nápěvy nacházíme již v nekatolických kancionálech. Většina písní pochází totiž z 15. století a některé jsou ještě starší. V melodiích a zčásti i v textech písní existovala mezi jednotlivými vyznáními již tehdy poměrná tolerance.
V letech 1580-1585 byl kapelníkem biskupa Pavlovského skladatel Jacobus Gallus, autor známého moteta Ecce quomodo moritur justus. Gallus však se na přípravě Kancionálu již nepodílel. Jednak byl v té době již mrtev (zemřel v Praze 1591), jednak by to Rozenplut určitě neopomenul zdůraznit. Jako biskupský kapelník komponoval a prováděl jen latinský gregoriánský chorál a latinskou polyfonii. Písně v českém nebo německém jazyku nepřicházely v biskupské liturgii k uplatnění.
Zatím co Rozenplutovo výročí ušlo zájmu katolických periodik, jediný, kdo mu věnoval pozornost, byl P. Oldřich Máša, který s významem Jana Rozenpluta seznámil účastníky letošního varhanického kurzu v Moravském Berouně.
Jiří Sehnal
Boskovické děkanství ve spolupráci s jednotou Musica sacra pořádá dvouletý kurz k získání kantorské kvalifikace D. Kurz bude probíhat každou druhou sobotu v měsíci od 9 do 13 hodin na faře v Boskovicích. První setkání, na nichž se můžete do kurzu přihlásit, budou v sobotu 13. října a 10. listopadu 2001.
Vyučovat se bude technika varhanní hry, zásady doprovázení, základy
varhanní improvizace, hudební nauka, nauka o varhanách, základy taktování,
dějiny katolické chrámové hudby a hudební liturgika. Přednášky z
teoretických předmětů budou společné, varhanní hra bude vyučována v malých
skupinkách u několika nástrojů.
Kurzovné a učební pomůcky hradí vysílající farnost. Částka pro první
ročník (cca 500 Kč) se platí při zahájení, nejpozději na listopadovém
setkání.
Zveme vás na specializované sobotní semináře, které proběhnou v termínech:
* 22. září 2001 - Varhanní improvizace II. - Mgr. P. Kolař, Zd. Hatina
* 6. října 2001 - Gregoriánský chorál - RNDr. Josef Gerbrich
* 20. října 2001 - Řízení sboru - Mgr. Petr Kolař
Semináře se konají v budově Varhanické školy v Brně, Smetanova 14 vždy od 9 do 13 hodin. Seminář zahrnuje čtyři vyučovací hodiny a stojí sto korun. Přihlašovat předem se nemusíte, stačí přijít v 8.45 hodin do školy.
Letos se pošesté setkáme u příležitosti oslavy svátku chrámových hudebníků a zpěváků - a jejich patronky sv. Cecílie na Svatocecilské setkání, které bude v sobotu 24. listopadu 2001 od 9 hodin v sále Petrova 2.
Na programu je duchovní slovo, předání kvalifikačních osvědčení novým
kantorům, aktuality a malé pohoštění s povídáním.