Řekne.li se "Anonym" ve spojení s uměním, vynoří se zároveň představa starého kvalitního díla, u nějž nepřízeň dějin nebo skromnost tvůrce způsobily, že jméno autora zůstalo lidskému vědění skryté. Naše chrámová hudba má i dnes své "Mistry třeboňských oltářů", kteří se cele dávají do služby, a kterým lidé v okolí říkají prostě jen "pane varhaníku". Zde je příběh jednoho z nich, který si přál zůstat v anonymitě.
Poprvé jsem se setkal s hudbou, když jsem začal chodit do školy. Maminka mě vzala na vystoupení "tamburášů" - skupiny hrající převážně na drnkací nástroje. V té skupině hráli i moji dva starší bratři. Vystoupení se mi asi líbilo, protože doma jsem řekl, že bych chtěl hrát také. Mamince se to nelíbilo, protože se zkoušelo v hospodě. Bratři ale byli pro. Jenže tam se hrálo podle not a ty já neznal. Má odpověď zřejmě byla, že se je naučím. Po nějaké době se doma objevila mandolína a noty pro třetí hlas. S menší pomocí bratrů jsem se začal učit noty a drnkat na mandolínu. Než jsem se stačil něco naučit, skupina zanikla. Bez lítosti jsem se vrátil k dětským hrám.
Ve škole jsem hodiny zpěvu nemiloval. Ale když jsme se učili noty, moc jsem napovídal. Velice jsem se bavil, když si spolužáci pletli pojmenování not s abecedou. Já už jsem v té době věděl, co je nota celá i osminová, jak vypadá tříčtvrteční takt a podobně. Po probrání této látky můj zájem o hodiny zpěvu opět skončil.
Druhé setkání s hudbou bylo, když už jsem ministroval. To mi jeden kněz nabídl, jestli si nechci zahrát na harmonium. "Ano." "Znáš noty?" "Znám." Vzal mě k sobě do bytu, posadil mne k harmoniu a otevřel knihu, což byl varhanní doprovod k písním z kancionálu. Tam jsem s hrůzou uviděl, že existuje ještě jedna osnova s divnou krouceninou na začátku. Bylo mi oznámeno, že je to basový klíč a nota "C" spojuje tyto osnovy. Ještě mi bylo ukázáno, která klapka to je. Pak si vzal tlustou knížku, sedl si a mě nechal samotného. Copak horní noty jsem přehrával snadno, až na to, že jsem někdy špatně spočítal kolik klapek mám přeskočit. Poznal jsem to snadno - byla to melodie písně, kterou jsem znal. Horší už to bylo s těmi, co byly pod nimi. (Jak asi tento kněz trpěl jsem poznal po mnoha létech, když k nám přišla vnoučata a snažila se hrát na "šlapací klavír" - jak říkala harmoniu.) Asi po pěti návštěvách mé učení skončilo. Opět jsem se bez lítosti vrátil ke svým povinnostem i radostem.
Z této doby se mi vybavuje ještě jedna vzpomínka. Na velké svátky bývaly slavnostní mše. U oltáře bylo plno ministrantů a kněží. Mši sloužil pan opat nebo pan převor. Co mi však nejvíce vadilo bylo, že u oltáře modlitby skončily, ale zpěváci stále zpívali a u oltáře se čekalo až skončí. Pro mě to byly kruté chvíle. Někdy jsem si myslel, že teď už bude konec, ale lidé začali znovu zpívat. Nechápal jsem proč. Konce jsem se ale vždycky dočkal.
Po válce nastoupil nový ředitel kůru. V té době se hodně zpíval Svatohorský zdrávas. Pan varhaník jej ale nechtěl hrát. Proto složil píseň pro dva hlasy a tenor. Měli ji zpívat ministranti u oltáře a on z kůru. Svolal si nás a začal s námi zkoušet. Začali jsme jednoduchou písní. Když mínil, že už ji umíme, vzal nás do kaple řádových sester. Zpívali jsme s velkou chutí a hlasitě. Hodně jsme se divili, když za námi přišel do sakristie a pěkně nám vynadal. Dodnes si vzpomínám na sestřičku a její slova, jimiž nás vzala pod ochranu - "příště to bude lepší". Nebylo. K dalšímu zpěvu už nedošlo. Píseň nacvičil s ženským sborem a je dodnes velice známá. A já se občas zastavím u hrobu této sestřičky se vzpomínkou na její milé oči a úsměv.
Po několika létech, když bratr uznal, že můj hlas zmužněl, vzal mě na zkoušku chrámového sboru. K mému překvapení vedl sbor varhaník, k němuž jsem chodil jako ministrant a udělal velkou ostudu. Po zazpívání několika tónů si promnul bradu a řekl: "Běž do basu." Zřejmě jsem se nehodil nikam. Tak se ze mě stal basista a pod jeho vedením jsem začal poznávat krásu hudby. Byl to můj první a největší učitel, i když po všechna léta, co jsem u něho zpíval, neřekl o hudbě ani slovo. Jeho skladby mluvily za něj. I jiné skladby, které vybral, přispěly k mému poznávání krásy hudby. Byla to nejkrásnější léta mého života.
Když se bratr odstěhoval a já jsem jej asi po roce následoval, přešli jsme do místního chrámového sboru. Zpívaly se pěkné skladby, ale jen v určitých obdobích. Až když odešel pan varhaník do důchodu a sbor převzal můj bratr, zavedl pravidelné zkoušky a zpívalo se během celého roku. Ze zkoušek jsme chodívali spolu, a tak se hovořilo hlavně o nácviku. Na mnoha věcech jsme se neshodli. Hlavně já jsem měl připomínky. Také jsme hodně vzpomínali na dřívější léta a scházeli se s bývalými členy sboru. Bratr navázal přátelství se sbormistrem a přivážel si od něj noty. Něco použil, ale velké věci, kde byl zapotřebí i orchestr, zůstávaly ležet. Rádi bychom si je zahráli, ale naše umění na to nestačilo. Kdo na tu myšlenku přišel, už nevím, ale k harmoniu jsme postavili dvě židle, na které jsme si sedli a každý jednou nohou šlapal. Já jsem se lépe vyznal v houslovém klíči a tak na bratra zůstal basový. Vznikaly samozřejmě komplikace a diskuse, kdo co hrál špatně. Ale když se to povedlo, byla radost o to větší. Tímto způsobem jsme se vraceli do minulých let a bylo nám dobře.
Později se bratr dozvěděl o školení varhaníků v kostele na Křenové. Tam se mluvilo o věcech, které bratr využil při vedení sboru a já k argumentaci při cestách ze zkoušek, kdy jsme debatovali o nácviku písní. Za několik roků jsem měl poznat, kolik chyb jsem nadělal. Po smrti bratra mi jako dědictví předali jeho funkci. Nyní jsem stál na jeho místě a měl uskutečnit to, co jsem mu připomínal. Ale já jsem neuměl ani to základní - jak se postavit před sbor, jak zdvihnout ruce, aby sbor začal atd. Zde musím poděkovat všem přednášejícím na varhanických školeních, neboť oni to byli, kteří jednoduše a jasně vysvětlili to, co jsem potřeboval k práci se sborem. Také mnozí varhaníci mi řekli, jak to dělají oni. Pro mne to byla "JAMU", kterou jsem mohl díky nim absolvovat.
Při této činnosti byly i krize. Zde se musím zmínit o knězi, který mi byl v životě velkou oporou. Působil v sousední farnosti, kam jsem občas zavítal. Už nevím kdy a jak jsme se spolu seznámili. Věděl o mně, že vedu chrámový sbor. Po čase mu přidělili ještě jednu farnost a hledal pro ni varhaníka. Zeptal se mě, jestli o někom nevím. Odpověděl jsem mu, že kdybych to uměl, rád bych pomohl a řekl jsem mu několik jmen. Při příštím setkání mi řekl, že nikoho nemá a abych to vzal. "Je pořád lepší hrát jedním prstem než hrát na ‚flašinet?." Flašinet byl prakticky magnetofon. Měl k němu na pásce nahrané písně i se zpěvem. Ty pouštěl, když měli lidé zpívat. Ale magnetofon je stroj. Ten nepozná, kdy lidé někde zpomalí nebo zrychlí. A tak se stávalo, že lidé nezpívali. Protože jsem to už nepřímo slíbil, přijal jsem tuto službu a tajně doufal, že se neosvědčím. Celý týden jsem potom doma hrál jednu píseň. Byla to Máti Páně přesvatá, která se mi zdála nejlehčí. Příští neděli, když jsem sedal za varhany, se mi třásly nejen ruce, ale i kolena. Na začátku první sloka, místo žalmu druhá - i ke sv. přijímání další sloky. Lidé nic jiného nezpívali, protože já nic jiného neuměl. Když jsme jeli domů, bavili jsme se o všem možném, ale o hraní nepadlo ani slovo. Teprve, když jsme se loučili, poděkoval mi za hraní a povídá: "Tak příští neděli nashledanou." Tak začala moje cesta za hrací stůl. Přemýšlel jsem, kde získat nějaké snadné doprovody k písním. Zjistil jsem, že existuje doprovod od otce Holíka, který se mi podařilo vypůjčit. Hrálo se podle něho velice dobře, ale byl napsán na písně z různých kancionálů, takže jsem musel i melodie upravovat podle nového kancionálu. Později jsem si upravil i harmonizaci tam, kde se mi zdála příliš jednoduchá. Když vyšel v roce 1992 nový doprovod, hrával jsem z něho.
Ještě bych se rád zmínil, že v té farnosti chodilo ze dvou vesnic do kostela asi patnáct lidí. Z tohoto počtu jich zpívalo asi deset. Když jsem při hraní sáhl na špatnou klávesu, bylo v kostele okamžitě ticho. Pro mne nejhorší okamžiky. Tak jsem tam hrál asi čtyři roky. Potom tuto farnost převzal kněz důchodce, který do kostela dojížděl na kole. Po jeho smrti jsem se tam opět vrátil. Když tuto farnost převzal opět jiný kněz, skončila i má činnost.
Po čase jsem předal i vedení sboru a tak pomáhám, kde je potřeba. Maminka říkávala: "Děj se vůle Boží." Tak i já na ni spoléhám.
Mám dojem, že zeštíhlení programu dává zřetelněji vystoupit vlastnímu smyslu Setkání. Jím jistě nikdy nebyl rekordní počet účastníků, ani jen sama interpretační úroveň jako taková (ač díky Pánu Bohu za ni!). Ale připadá mi, že při novém uspořádání už mše svatá vůbec nemůže být vnímána jen jako jeden z kamínků v přehlídkové mozaice nebo jakýsi přívěsek: je jasnou kulminací. Bohoslužbou gravituje všechno předchozí ke "svátostné hlubině", k Božímu skutku spásy v Kristu.
Ctirad Novák
farář Českobratrské církve evangelické
Byli jsme spokojeni s organizací přehlídky a zvláště s tím, že Setkání proběhlo v jednom dni. Jménem zpěváčků
Mgr. Dagmar Ryšánková
Světlušky z Říčan u Brna
Na přehlídkách jako je Setkání si cením, že poutají pozornost sborů k liturgické hudbě. Protože počítají s účastí především dětí, které je vždy nutno motivovat určitým směrem - neváhal bych zde mluvit o výchovném charakteru Setkání směrem k liturgické hudbě. Letos, když byla možnost poslechnout si práci všech přihlášených sborů, bylo lze si udělat obrázek o současné šíři oblasti hudby s názvem "Dětský sbor v liturgické hudbě" a pozorovat její vývoj v průběhu několika posledních let.
Jistě se letos vedlo mnoho diskusí ohledně toho, zda stažení programu na jeden den není na úkor prestiže celé akce. Já se však domnívám, že důležitější otázkou by mohlo být vtažení dalších sborů se zaměřením na děti do tohoto procesu. Jsem si také vědom náročnosti podobné práce. Rád bych proto ještě vyjádřil svůj obdiv organizátorům Setkání za veškerou přípravu a přání mnoha elánu a inspirace Ducha Svatého.
Ivan Pohanka
Dětský sbor ze Židenic
Setkání s druhým člověkem může každého z nás vždy trochu obohatit, protože vždycky je spojeno se stiskem ruky a výměnou alespoň několika slov. Při setkání se dostáváme tak trochu do jiného světa, poodhalí se nám obzor toho druhého a můžeme vždy zažít něco zvláštního a trochu neobvyklého.To plně platilo o Setkání 2001, ekumenické přehlídce dětských chrámových sborů, které proběhlo v brněnském kostele sv. Augustina v sobotu 28. dubna 2001.
Setkání bylo letos jednodenní, celý program byl v kostele. Přijeli jsme s dětským souborem Paprsek, abychom v desetiminutovém programu předvedli něco z toho, co zpíváme doma. Přijeli jsme poměrně brzy a tak nás nevítaly žádné slavobrány, ale v kostele sv. Augustina jsme se cítili hned jako doma. Vždyť jsme sem přijeli již počtvrté. Ale ouvej! Při akustické zkoušce jsme zjistili, že na obrovský prostor kostela je nás málo! Přece jen v tak velkém kostele zvyklí nejsme. Trochu nás to zarazilo, ale řekli jsme si, utíkat přece nebudeme.
Po zahajovací společné písni a úvodním slovu jsme si způsobně sedli a zaposlouchali se do přehlídky. Před námi vystupovaly malé sborečky, stejné jako jsme my. Natahování uší se střídalo s otázkami: "Kdy už půjdeme? Nezkazíme to?" Až to přišlo! Trochu se nám v tom velikém prostoru třásla kolena, ale odzpívali jsme.
Po našem vystoupení už začaly zpívat mládežníci. Zpívali krásně, což o to. Ale vydrželi byste vy v osmi nebo desíti letech sedět dvě a půl hodiny bez hnutí? A tak jsme trochu vzpomínali na dřívější roky, kdy ve škole byl ten program kratší. Tam jsme mohli vlastně při vystoupení zahrát scénku a to bylo záživnější. Ve škole bývalo vystoupení nahráváno a my jsme měli pěkné dárky pro babičky a dědečky, kteří s námi do Brna nemohli přijet. Letos tam žádné mikrofony na nahrávání nestály, škoda.
Po obědě, který všem moc chutnal (aby taky ne, když jme od rána skoro nic nejedli) jsme se trochu protáhli venku, promluvili pár slov se známými, kteří přijeli odjinud a už jsme museli jít zase zkoušet. Ordinarium, proprium, závěrečná skladba Chvalte Pána a jak ten čas letí, už jsme zase dvě hodiny na nácviku. Ještě přišel pan Boldi misionář z Bolívie a pěkně vyprávěl o svých zážitcích. Jenom škoda, že jej poslouchala jen asi čtvrtina účastníků. Ostatní byli asi už vysíleni, nebo si museli právě sdělovat zážitky.
Na závěr jsme se ještě z posledních sil vypnuli k výkonu, aby celkový zážitek opravdu vyvrcholil slavnou mší svatou. Zpívali jsme z plných plic a věřte nebo ne, když v kostele zpívá tři sta mládežníků, tak je to opravdu nevšední zážitek.
A to setkání, které nám slibovali? To bylo, až když vlastně všechno skončilo. Po závěrečné skladbě se před kostel vyrojila spousta dobrodinců a každý měl v ruce krabici s cukrovím. A tak před kostelem nastalo to vlastní setkání. Každý se mohl svěřit s dojmy a zážitky. Diskutovalo se skoro hodinu, než se všechno snědlo a všichni se rozešli. Sice tam letos nebyla limonáda, ale my jme měli svoji tajnou zásobu.
Co říci na závěr? Setkání bylo prima. I když se nám vždycky nacvičovat nechtělo, ten, kdo vydržel, nelitoval. Prostě: "Bez práce nejsou koláče." Děkujeme všem, kteří tato setkání pořádají a těšíme se NA SHLEDANOU.
Členové chrámového sborečku Paprsek z Jimramova
V sobotu 12. května se uskutečnil tradiční zájezd po varhanách. Odjeli jsme z Brna od kostela na Křenové za slunného počasí, které nás provázelo po celý den.
První zastávka byla ve Strážnici, kde nás uvítal pan Ladislav Sovič. Prohlédli jsme si nejen krásný kostel, ale hlavně varhany, na které nám zahrál pan David Postránecký. Ve své mistrovské improvizaci nám předvedl nejen jednotlivé rejstříky, ale i celé bohatství tohoto královského nástroje.
Další zastávka byla v Hodoníně. Zde jsme obdivovali zejména bohatství jazykových rejstříků a nejvíce nás udivil rejstřík Zvony. Tento nástroj nám předvedl, kromě našeho přítele pana Postráneckého, také místní ředitel kůru pan Richard Stehlík, který je současně mistrem varhanářem. Jeho zásluhou byly tyto varhany nejen rekonstruovány, ale stále je zdokonaluje a udržuje v bezvadném stavu.
Poslední zastávkou byly Dolní Bojanovice, kde nás mile přivítal dlouholetý člen předsednictva jednoty pan Pavel Janeček. Nejdříve nás zavedl do krásně zařízené budovy ZUŠ. Potom nás přijal na radnici pan starosta a zajímavě pohovořil o jejich obci. Varhany nám opět předvedl v bravurní improvizaci pan Postránecký.
Náš zájezd skončil - jak jinak, když jsme byli ve vinařském kraji - ve velkém vinném sklepě, kde jsme ochutnali mnoho kvalitních vín. Náš dík patřil nejen představitelům obce, ale i panu Janečkovi, který má hlavní zásluhu na trase tohoto krásného zájezdu.
Vraceli jsme se domů plni krásných dojmů a znovu si uvědomili, že varhany jsou právem zvány královským nástrojem a musíme být vděčni všem, kteří o ně s takovou láskou a nadšením pečují. Škoda jen, že nás bylo na tomto zájezdu tak málo. Doufejme, že příště se najde víc nadšenců pro tento zajímavý zájezd.
Závěrem chci ještě poděkovat panu prof. Dr. Sehnalovi za jeho poutavé vyprávění během jízdy v autobusu.
Miloslav Krejsa, Letovice
Tak máme za sebou další ročník Sborování. Boskovičtí pořadatelé nám opět nabídli svojí pohostinnost a příjemné prostředí. Již čtvrtý rok jsme tu poznávali duchovní hudbu v celé její rozmanitosti. Byli tu zastoupeni autoři místního významu i tvůrci věhlasní, skladatelé minulých století i naši současníci. Zazněly tu skladby prosté, ale také alespoň části skladeb obsáhlých, dokonce i s instrumentálním doprovodem. To všechno sloužilo k našemu duchovnímu obohacení. K obohacení našich archivů zase sloužila farní kopírka. A tak bylo možno vidět kolem kostela nadšeně pobíhající sbormistry třímající v rukou složky nově ukořistěných materiálů nebo alespoň adresy kolegů, kteří určitě ještě něco pošlou...
Z takových sbormistrových zářících očí se nadšení do duší zpěváků určitě přenese snáze než z kamenného profesionálního výrazu. A z tohoto zájmu by určitě měli radost i skladatelé. Copak italský mistr Pierluigi někdy tušil, že o jeho drobnou skladbičku, kterou napsal možná ve chvatu, protože ji potřeboval na příští neděli do Lateránské baziliky, bude mít ještě v příštím tisíciletí zájem nějaký Krejsa z Letovic?
A to už se dostávám k interpretům. Byli tu zastoupeni také v celé šíři. Od nejstarších, přes nás, kteří už si jen myslíme, že jsme mladí až po ty opravdu mladé a dokonce ještě mladší. Při pohledu na toto věkové složení musí jistě ty zasloužilé potěšit, že v jejich práci má kdo pokračovat. Byla tu zastoupena oblast čtyř diecézí. Představil se tu domácí sbor, který dobře zvládl jak stránku uměleckou tak i organizační, chrámový sbor ze Svitávky nám představil Říhovského Missu Lorettu, do doby F. L. Věka nás zavedl sbor Cantilena z Bystrého písní Soudce všeho světa, z Jimramova přijel Ekumenický smíšený sbor, aby nám předvedl skladby M. Franka, P. Ebena a H. L. Hasslera. Nejen rytmicky zajímavým Introitem Víta Zouhara, ale také objevitelskou činností v případě skladeb Salve Regina zaujal sbor Filia z Dobratic, kohoutovické Kůrnice oživily program zapojením zobcových fléten v milé písni Václava Holana Rovenského, chrámový sbor z Němčic nad Hanou představil část Gruberovy Fest Messe, Komorní chrámový sbor sv. Prokopa a Václava z Letovic zařadil do svého programu také skladbu letošního jubilanta Jiřího Laburdy, chrámový sbor ze Starého Lískovce nám předvedl Ebenovo zajímavé zpracování písní z Amsterodamského kancionálu J. A. Komenského, Frýdecký chrámový sbor zaujal vyváženým projevem sboru a orchestru ve skladbách J. S. Bacha a W. A. Mozarta. Na závěr vystoupily společně Svatomartinský sbor z Třebíče a Chrámový sbor z Mrákotína, aby naplnily chrámový prostor akordy dvojsborů.
A v těchto hudebních tělesech vedle sebe účinkovali konzervatoristé - tedy profíci, od kterých se solidní výkon očekává a naprostí amatéři, kteří na zkouškách sváděli se svými party těžké boje, než se jim podařilo vydat požadovaný zvuk. Co práce dalo mladým varhaníkům ze Svitávky nacvičit alespoň jednu část mše a jak se jim pak podařilo nás všechny vtáhnout do děje, takže snad celý kostel jejich výkonu fandil. Co úsilí musela vynaložit pošťačka z Mrákotína, pro kterou jsou křížky a odrážky jen naprosto zbytečnými pavouky, kteří ji rozčilují stejně jako sbormistr, který požaduje nějaké nepochopitelné kulaté e! A tak by se dalo mluvit o dalších. Jistě potěší, že i ti nejmladší, kromě svého vystoupení, přišli na kůr zazpívat ordinarium. Byli nadšeni možná proto, že na rozdíl od sborů, které naši chrámovou hudbu reprezentují i v zahraničí, oni ze svého malého kostelíka byli zpívat nejdál právě v Boskovicích, a to ještě v tak velkém sboru a na tak velkém kůru. Tihle všichni odvedli velký kus práce.
Trochu mne tíží svědomí za to, že kytku dostali zase jenom sbormistři. Ale vězte, že my to nechápeme jako svoje ocenění, ale jako lidský dík za naši společnou práci. Prostě je nám jasné, že bez našich obětavých a pracovitých zpěváků bychom tu růži nikdy nedostali. Ať nám všem je tedy letošní velmi úspěšné Sborování impulsem a povzbuzením do další práce k Boží oslavě!
Jaroslav Paik, Třebíč
Boskovické děkanství ve spolupráci s jednotou Musica sacra pořádá dvouletý kurz k získání kantorské kvalifikace D. Kurz bude probíhat každou druhou sobotu v měsíci od 9 do 13 hodin na faře v Boskovicích. První setkání, na nichž se můžete do kurzu přihlásit, budou v sobotu 13. října a 10. listopadu 2001.
Vyučovat se bude technika varhanní hry, zásady doprovázení, základy varhanní improvizace, hudební nauka, nauka o varhanách, základy taktování, dějiny katolické chrámové hudby a hudební liturgika. Přednášky z teoretických předmětů budou společné, varhanní hra bude vyučována v malých skupinkách u několika nástrojů.
Kurzovné a učební pomůcky hradí vysílající farnost. Částka pro první ročník (cca 500 Kč) se platí při zahájení, nejpozději na listopadovém setkání.
Zveme vás na podzimní semináře, které budou v těchto termínech:
* 22. září 2001 - Varhanní improvizace II. - Bc. D. Kolařová, Zd. Hatina
* 6. října 2001 - Gregoriánský chorál - RNDr. Josef Gerbrich
* 20. října 2001 - Řízení sboru - Mgr. Petr Kolař
Semináře se konají v budově Varhanické školy v Brně, Smetanova 14 vždy
od 9 do 13 hodin. Seminář zahrnuje čtyři vyučovací hodiny a stojí sto
korun. Přihlašovat předem se nemusíte, stačí přijít v uvedenou hodinu do
školy.
Pro letošní Setkání vznikly nové skladby, které nabízíme i vám. Dvě z nich složil Zdeněk Pololáník - čtyřhlasé Velikonoční proprium pro sbor a varhany a sbor Chvalte Pána na slova Josefa Hrdličky.
Pro mše s dětmi nabízíme komplet obsahující II. eucharistickou modlitbu pro mše s dětmi na nápěv J. Olejníka, tři různá zhudebnění odpovědí dětí k této eucharistické modlitbě autorů K. Cikrleho, P. Doffkové a J. Plhoně a ordinarium pro mše s dětmi K. Cikrleho.
Od konce dubna má naše kancelář nové telefonní číslo z důvodu postupného nahrazování šestimístných čísel osmimístnými.
Nové telefonní číslo je: 05/49 25 10 08.
Změněné číslo má také náš běžný účet, neboť ČSOB zavádí
jednotný bankovní kód - 0300. Číslo účtu je: 154525774/0300. Dosavadní
bankovní kód 5100 bude platit pouze do konce roku.
Známé přísloví říká, že "není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem". Napadlo vás někdy, že ještě daleko hůře jsou na tom roční období? Vždycky je nám moc teplo nebo moc zima, úroda je ohrožena buď suchem nebo mokrem a za našich mladých let, "když býval svět jako květ", tak přece bývalo více sněhu! Jistě znáte odpověď na hádanku z doby nedávné, kdo jsou největší nepřátelé socialismu - jaro, léto, podzim, zima a také imperialismus.
Přeji vám i vašim rodinám, aby vaše léto bylo bez sněhu (pokud nejedete do Alp) a ať už "Prší, prší, len sa leje" a k tomu "Vítr fouká, pofukuje" vždycky "Slunce ať svítí, kde jsi ty".
otec Karel