Hudebno vs. duchovno

Bohuslav Blažek

Ze života nás dospělých městských lidí takřka vymizela hudba, kterou vyluzujeme zdarma sami pro sebe nebo pro své blízké. Nezpíváme si jednoduché, všeobecně známé a všemi zvládnutelné písně ani při práci, ani při slavení svátků. Pobrukujeme si, popiskujeme si, ale převážně se dáváme hudebně obsluhovat. Hrají nám převážně z reproduktorů a přijímačů při nakupování, na party nebo při jízdě automobilem, živé kapely nebo aspoň živí diskžokejové občas ještě hrají na koncertech, tanečních zábavách nebo výpravnějších pohřbech.

Z tohoto hlediska se dá kostel definovat jako jediné místo, kde městský člověk - laik zpívá na veřejnosti, aniž mu za to někdo platí. Hudební trh naštěstí pořád ještě nemá ve většině pražských kostelů azyl a přešlapuje přede dveřmi.

Někteří hudbymilovní faráři občas sesbírají peníze na to, aby jim při mši místo neumělých hlasů zazpívali a zahráli profesionálové. Pokud si myslí, že tím udělali dobrý skutek, jakýsi krok vpřed směrem k vyšší duchovnosti, zásadně se mýlí. Nejenom že zatáhli trh do chrámu, ale hlavně zbavili boží lid hlasu.

Pravda, bývá to zpěv lidí, kteří jako by hlas postrádali. Příliš vysoko posazená tónina způsobí, že mužští neutáhnou výšky. Rozmar varhaníka variuje tempo od ospalého pohřebního průvodu po kvapík. Špatné intonování se bere jako projev dobré vůle. Když zavítáme do kostela německého, můžeme si říkat:to je ale sezpívaný národ. Ještě jednotněji působí, když v hospodě povstanou, vezmou se za ramena a pějíce kývají se zleva doprava a zase zpět. Pak začnu být šťasten, že jsme takový nesezpívaný národ.

Na společném zpěvu není nejdůležitější, nakolik je secvičen, ale zda je z něj slyšet potěšení ze společného pobývání.

Jsou kostely, kde si zakládají na tom, že zdravé jádro jejich farníků umí složité písně, které jinde neumějí, a tak třeba zpívají latinsky Salve regina. Co se ale stane? Návštěvník nečastý nebo náhodný je náhle vyřazen. Ti domácí mu dávají najevo, že jim jde více o to, aby si mezi sebou předvedli, že umějí to, co jiní ne, než o to, aby společně zpívali cosi přístupného všem příchozím. Nechtějí pochopit, že zapuzujíce hosta do domu zahánějí z domu i boha. Kostel jako útočiště pro hledající je přitom dnes neskonale důležitější než kostel jakožto schůzovna prověřených věřících. Nabízím těm štítivým, kteří se cítí být rušeni náhodně vstupujícími nezasvěcenci, tento obraz: kolem dokola je poušť a hle, zbloudivší a žíznící zahlédne oázu, leč od studně je odehnán, protože neumí stejná gesta jako místní obyvatelé.

Neméně drsný způsob zapuzování mnoha návštěvníků kostela je kasa u vchodu, nad níž se rozpíná plakát zvoucí na koncert od klasiky po modernu. Tomu, kdo by se ptal, zda má co pohledávat světská hudba v kostele, je třeba připomenout, že mu vadí to nejnevinnější a přehlíží to vskutku hrozivé.

Z dějin estetiky jsou známy pokusy rozlišovat hudbu duchovní a hříšnou. Představa, že v hudebních tónech samých, bez ohledu na způsob provozování hudby a na dějinnou situaci, je zakódováno mravní poslání, je veskrze pověrečná. Z této představy se zrodila myšlenka nazvat celé umělecké směry zvrhlými – jejím neméně ohavným dítkem je skutečnost, že nemalá část křesťanské duchovní hudby je okamžitě rozpoznatelná tím, jak je unyle nasládlá. Ani v hudební syntaxi ani ve volbě nástroje nemůže být kritérium duchovnosti hudby. Proč ostatně trvat na imanentních znacích duchovnosti, když duch se otevírá pouze v interakci, jejíž výsledek není předem plánovatelný?

Světská skladba v chrámovém prostoru může v někom vyvolávat daleko duchovnější rezonanci než jiná, která byla složena na zakázku pro církevní účely. Netrápí mne tedy koncert světské hudby v kostele, zato trpím, když kostel, který běžně slouží liturgii, se náhle změní v zařízení pro ždímání západních turistů. Je mi pak lhostejné, zda ta či ona skladba nese žánrové označení světské nebo „duchovní“, protože v obojím případě je to počínání od ďábla. Lidé se šourají, místo aby chodili, naskládají se do lavic nikoli usebraně ale disciplinovaně, ztiší hlas jak v krematoriu, zoufale bloudí očima po nástropních malbách a stávají se z nich vzorně ztuhlí posluchači výchovných koncertů. Tento vpád pasivního, kulturními aspiracemi zmanipulovaného estetického postoje do místa určeného pro možnost setkání s Bohem je tím největším hříchem, proti kterému peníze cinkající (nebo spíš šustící) v pokladně u vchodu jsou nevinnou konvencí.

Naproti tomu považuji za navýsost správné, když se venkovský kostel, do něhož v neděli kromě rodinky zbožných chalupářů z města nepřijde takřka žádný místní věřící, párkrát za rok promění v místo, kde se hraje hudba, která dokáže přitáhnout i místní lidi z širokého okolí. Je lhostejné, je-li to zadarmo, nebo za přijatelný peníz, stejně jako je-li to hudba cejchovaná jako duchovní, nebo jako světská, pokud jen dokáže člověka zastavit v běhu a duchovně pootevřít.

Nesmí samozřejmě jít o trik, jak lidi naučit chodit do kostela, aby se pak podařilo některé ulovit. Apoštolát vůbec nesmí být založen na tricích. Takové koncerty v mrtvé farnosti využívají – často velkolepých – shromažďovacích prostor zděděných po předcích tam, kde vymírá společenství, ba i klesá počet obyvatel. Ochota propůjčit je k těmto účelům je aktem solidarity menšiny věřících s ostatními bližními. Odmítat možnost setkání jen proto, že program není skrz naskrz duchovní, znamená vyklešťování a umrtvování ducha.

Duch, ve kterého má smysl věřit, vane totiž, kam chce. Je mi známo z odborné literatury, že ve Spojených státech je tradice protestantských církví propůjčovat modlitebny místním spolkům k setkáním a slavnostem. Nebude snadné toto liberální cítění přenést k nám, a to nejenom proto, že nejsme Amerika coby tavicí kotlík národností a ras z celého světa. Katolické tradice se liší od protestantských mimo jiné tím, že jim je blízký archaický koncept svatého místa a přenosu svatosti dotykem. Je ovšem třeba připustit, že spolu s citem pro místo si my katolíci neseme v obrovském batohu tradic i balast pověr. Přibývá českých vesnic, ve kterých místní zastupitelstvo odhlasuje dát těžce získanou státní podporu na opravu kapličky, do níž nikdo z nich nevstoupil a která zůstane nadále po celý rok zavřená, jenom už nebude svou ošuntělostí „dělat ostudu“.

Je totiž smutná strukturní analogie mezi cenzorským dohledem ortodoxně naladěných věřících, aby v kostelích zněla jen čistě duchovní a profesionálně dokonalá hudba, a celoživotní obsesí mnoha kněží, aby byl jejich kostel profesionálně opravován a vyzdobován, a to s takovým nasazením, že jim na naslouchání lidem už nezbývá čas a že návštěvníků jejich kostela ubývá. Otázka je, zda směr vlivu není spíše obrácený, totiž že potřeba uniknout před dialogem s okolím vede k nenapadnutelným činnostem zkrašlovacím. Ať už je směr vlivu jeden, druhý nebo obojí, tyto snahy znamenají umrtvování a estetizaci do sebe se zavírajícího společenství, které se mění v ghetto. Jeho širším sociálním kontextem je ochota vlažné až bezvěrecké většiny a levostředě orientované politické reprezentace respektovat církev a její umělecká díla jako jakýsi esteticky hodnotný relikt mrtvé a nesrozumitelné minulosti.

Otázka vhodné podoby duchovní hudby tak jako renovace kostelů musí být kladena na základě rozpoznání znamení času – to není věc ideologické směrnice. V této perspektivě se ovšem musíme začít ptát mnohem radikálněji:

Vyřezávaná křesla pro panstvo dnes sice v barokních chrámech zejí prázdnotou, nicméně vzrušení té doby blýskavým zlatem tyto prostory dosud neopustilo. K živé tradici však patří i to, že nenese s sebou vše, na co byla kdysi hrda, a že se za některé minulé projevy dokáže i kát.

Jakkoli to v zemi oplývající barokními skvosty může znít svatokrádežně, dovedu si představit, že za historicky nedlouhou dobu budou barokní chrámy užívány jakožto divadelní prostory, ve kterých budou herci v barokních kostýmech a za zvuků dobové duchovní hudby inscenovat pro turisty i domácí zájemce výjevy z náboženského života doby baroka, přičemž duchovní život se bude odehrávat někde úplně jinde.

BOHUSLAV BLAŽEK (1942)je sociální ekolog. 

 

Můj Bože, jaká to byla radostná dětská touha probudit se záhy, ještě dávno za tmy, chutě vyskočit z lože a doprosit se našich starších, aby nás vzali s sebou na roráty. Nezapomenutelnou je mi sama cesta potmě do přespolního kostela. A teprve ten nový mocný dojem osvětleného kostelíčka, kde scházívalo se tenkráte na roráty hojně lidí skoro jako ve svátek. Bílé sloupky plápolaly po la- vicích, svítíce lidem do modlitebních knih nebo na písničky, a všecko shromáždění v tom tajem- ném přítmí adventního jitra vypadalo mi jako živý obraz arciotců, toužebně očekávajících Mesi- áše v předpeklí, jak mi o tom matka doma napřed vyprávěla. Nezapomenutelná jsou mi z těch prvních mých rorátů slova písně „Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním, a bude v onen den Světlo velké. Aleluja!“To zanotovali zpěváci z kruchty ještě přede mší, pak se teprve osvětlil oltář, začala se rorátní mše za plného zpěvu celého kostela:„Z nebe posel vychází. “ Uměl jsem tu píseň z domova ještě dávno před školními lety, oj, jak mi tlouklo srdéčko, že jsem se mohl a směl při nebožce matce dětským svým hlasem přidati ke zpívajícímu shromáždění!Kdo zpívá, dvakrát se modlí.

 Jan František Hruška: Proč jsem neodpadl a neodpadnu