redakce čtvrtletníku Souvislosti (revue pro křesťanství a kulturu) hodlá věnovat část letošního 2. čísla tématu Duchovní hudba tady a teď. Ráda by tak navázala na setkání, které se k tomuto tématu konalo před rokem na půdě České křesťanské akademie; někteří z Vás se ho nejen zúčastnili, ale formulovali k němu i písemné poznámky, které by neměly zůstat bez odezvy a bez pokračování. Tentokrát se tedy obracíme k širšímu okruhu hudebníků (skladatelů, sbormistrů, instrumentalistů) s následujícími otázkami:

Rozhodnete-li se na tyto otázky odpovědět (což by nás potěšilo a snad by to mohlo být i k dobru věci) , učiňte tak prosím do 20. května t. r. na níže uvedenou adresu.

1. Naprosto objektivní odpověď by mohl dát fundovaný průzkum na celém teritoriu České republiky. Každá odpověď je proto subjektivní – i moje. V oblasti vokálně- intstrumentální liturgické hudby, vycházející z české historické tradice, se toto uvolnění projevilo jednoznačně negativně. Vinu však nenese toto uvolnění, ale postoj církevních představitelů. I ty soubory, které přežily díky obětavosti a odvaze svých členů totalitu, dnes nenacházejí podporu, nemluvě o uznání. Mám obavu, že dochází k zániku staleté české hudební tradice.

3. Musíme v této oblasti odlišit
a) tzv. vážnou, komponovanou hudbu,
b) hudbu na náboženské, resp. liturgické texty a
c) hudbu jako součást liturgie.
ad a) Prvky duchovna má v sobě nepochybně ve větší nebo menší míře každá tzv. vážná hudba, tj. například hudba symfonická, vokální a vokálně-instrumentální. V protikladu k této hudbě však existuje tzv. hudba populární, kde prvky duchovna nalezneme jen velmi sporadicky, naopak vědomě i nevědomě využívá často jen animální složku člověka – podle účelu, pro jaký vznikla. Toto by se nemělo míchat.
ad b) Nepochybně by prvky duchovna měla výrazně obsahovat hudba tzv. duchovní, komponovaná na texty nebo náměty z oblasti náboženské, z Písma, z liturgických textů, která však dnes není již určena jako součást liturgie (např. Stabat Mater, Pašije aj.).
ad c) Hudba jako přímá součást liturgie, nejčastěji tedy mše, nešpory apod. Tam by, jak vyplývá z logiky věci, vyzařování duchovna mělo být co nejintenzivnější. Všechny tři vyjmenované typy inspirované duchovní oblastí vyžadují vyšší stupeň hudební erudice, jež je předpokladem, aby se mohlo „to duchovní“ projevit. . Dnes silně preferovanou hudbu „kytarovou“ považuji za druh užitkové hudby (jako je např. v jiné sféře hudba taneční) , která má své oprávnění v kroužcích mládeže, na klubových setkáních, táborech a jiných mimoliturgických akcích. Avšak i tato hudba by svou technickou úrovní měla být v kompozici a provedení souměřitelná s analogickou hudbou světskou. Nedostatečnou úroveň považuji za výmluvu pro pohodlné. Ani relativně dokonalý typ této hudby však nepatří do slavné liturgie, když už ne jinak, tedy z hlediska stylového (kněz by musel např. celebrovat v texaskách a v bundě). Dále je třeba si ještě uvědomit, že z hlediska uměleckého je tato hudba u nás z naprosté většiny jen ohlas jiné než české hudební i náboženské tradice. Kytarová hudba doznala v posledních letech podle mého soudu rozšíření a obecného uznání ze strany hierarchie, ale ne uměleckého a náboženského zkvalitnění.

4. Hudebníci a představitelé církve by se měli především shodnout na pořadí hodnot (možná i nejprve tyto hodnoty popsat a uznat) . Z mého pohledu by nejvýše měla stát komponovaná hudba vokálně-instrumentální, která by respektovala vysoká kritéria náboženská i umělecká. A na opačném pólu hudba užitková. Poučením nám může být doba barokní, kdy to bylo zcela jasné:měla své velké formy vokálně-instrumentální a měla i písně poutnické a pouťové. Hodnotový žebříček byl obecně uznávaný a v praxi se různé druhy liturgie a hudby nemíchaly. Mimo dané otázky bych si dovolil upozornit ještě na jednu věc. Církev by se měla vážně zamyslet nad výchovou svých zpěváků a instrumentalistů, od dětských seskupení až po velké ensembly, které by snesly, každý ve svém žánru, srovnání s analogickými soubory v hudbě světské. Určitý stupeň profesionálnosti by tu byl nutný (chorregenti, varhaníci, pedagogové) . To však je otázka sama pro sebe, zasloužila by si asi samostatné uvažování, mezi jiným by se totiž dotkla i otázek sociálních.

Zprvu se krátce zmíním o lidovém zpěvu a varhanících:zdá se mně, že úroveň varhaníků v chrámech je o chlup lepší; ve významných chrámech např. v Praze se člověk nesetká s výkonem, který by ho urážel; místa jsou obsazena většinou profesionály a studenty uměleckých škol. Změna poměrů velmi pomohla situaci na menších městech, kde se do této činnosti mohli zapojit např. učitelé hudby, kteří by z toho dříve měli problémy.
V úrovni lidového zpěvu dnes a před deseti lety nevidím podstatný rozdíl;vše závisí na varhaníkovi, knězi a vedení farnosti (tak tomu bylo i dříve). Záslužným činem bylo zavedení „červeného “ kancionálu, který podstatně rozšiřuje repertoár kvalitních duchovních písní. Bohužel ale pro množství, složitost a nezvyklost nových nápěvů často dochází k tomu, že ani hudebně vzdělaný člověk se „nechytá“ a snažení varhaníka nepadá na úrodnou půdu. Mnoho kněží také používá jen tento zpěvník a důsledně mýtí z kostela tradiční duchovní písně z minulého století, které mají svou hodnotu a jsou všeobecně rozšířené (Bože, před Tvou velebností;Tvůrce mocný ad.)
Pokud jde o sborový zpěv a liturgii – během deseti let proběhla generační výměna kněží, bohužel v neprospěch kvalitní duchovní hudby. Kněží starší generace odešli do důchodu nebo již navždy a generace následující již nemá pro tento druh hudby pochopení. Se starými kněžími prakticky zmizela z běžných kostelů latinská liturgie; sborový zpěv jsou rozumní kněží ochotni „tolerovat “ pouze v podobě kombinované s českou liturgií. Při požadavku latinské mše si běžný kněz málem „ťuká na čelo“.
Mezi kněžími, kteří se ke sborovému zpěvu nestaví vyloženě negativně, převažuje tedy „tolerantní “ stanovisko: kněz „nechá“ sbor v kostele zpívat, ale sám se o něj nijak aktivně nezasazuje a nezajímá se o jeho repertoár ani problémy. Myslím si, že vztah kněží k duchovní hudbě je mnohem více dán zájmem liturgickým než ryze hudebním. Nesouvisí s tím samotné hudební vzdělání kněze. Existovali kněží hudebně nevzdělaní (dr. Matoušek, břevnovský P. Jedlička) , kteří přesto byli v této oblasti „fandové “. Naproti tomu se najdou kněží – bývalí profesionální hudebníci, s kterými není možno se dohodnout (nuselský P. Kusý).
Vzhledem k těmto okolnostem jsou chrámové sbory nuceny se jaksi osamostatňovat od farností, žít svým vlastním životem a shánět příležitost k vystupování a finanční prostředky, jak se dá. „Lovení “ nových členů se děje pomocí inzerátů v novinách (světských), na školách i osobně. Do chrámových sborů se tak dostává řada lidí (hlavně mladých) bez vyznání nebo z jiných církví, kteří sbor navštěvují pouze pro jeho hudební činnost kombinovanou s „partou “, kde se cítí dobře (ve sboru Cantus Amici nejméně 30 %členů). Tyto „nůžky “ mezi sborem a farností se rozvírají stále víc (pro příklad: za čtyřleté působení sboru Cantus Amici ve Strašnicích se podařilo ve farnosti „ulovit “ pouze jednu (!) aktivní členku v důchodovém věku).
Myslím si dále, že odmítání kvalitní duchovní hudby a latiny mladými kněžími a bohužel i biskupy (přímo otřesný je vztah biskupa Malého k těmto věcem) pramení hlavně z neznalosti této problematiky a nedostatečné zkušenosti s ní. Z toho pak logicky plyne sklouznutí do populismu písniček s kytarou, které jsou jakousi falešnou náhražkou „modernosti “. Má zkušenost mně dala poznat, že i šestnáctiletý teenager je schopen pochopit Brucknera či Foerstera, když se mu vhodně podají. Na závěr bych se chtěl zmínit o tom, co dnes duchovní hudbě a liturgii chybí nejvíce, totiž o smyslu pro styl. Na každém kůru živé farnosti se najde parta lidí, kteří tam „nějak “ dělají hudbu.
Problém je ovšem, že vedle čistě hudební stránky má málokdo ujasněno, co by vlastně chtěl dělat. Mše svatá se potom stává jakýmsi liturgickým hybridem, při kterém se zazpívá tu sloka mešní písně, tu písnička s kytarou a k tomu např. Palestrina nebo Mozart. Vedoucí těchto souborů většinou ani neví, jak by stylově „čistá“ liturgie měla vypadat, a kněz je rád, že se alespoň „něco děje“.
Náprava by měla začít právě od stylového uspořádání liturgie. Dokud se tak nestane, budou mít hudebníci svázané ruce a nemohou nic podstatného změnit.

Jan Pavel II. při ustanovení Papežské rady pro kulturu řekl:„Spojení mezi kulturou a vírou není jen požadavkem kultury, nýbrž i víry. Víra, jež se nestane kulturou, není plně přijatou vírou, neproniká zcela do myšlení a není věrně prožívána …“

1. Velice špatně. Nikdo nedbal koncilových dokumentů. Kněží je většinou neznají, někdy ani biskupové, protože by se jinak nemohlo dít to, co se děje. SSC 36 – Užívání latinského jazyka ať je zachováno v latinských obřadech. MS 114 – Poklad církevní hudby ať je udržován a pěstován s největší pečlivostí. Neúnavné úsilí ať je věnováno povznesení pěveckých sborů, zvláště v katedrálách.

2. Hudební vzdělání kněží je velice špatné (1 hodina týdně – hudební výchova) ) . SSC 129 – Během filozofického a teologického studia ať klerici studují také dějiny a vývoj sakrálního umění a také zdravé zásady, podle nichž se má sakrální umění vytvářet.

3. Hudba duchovní nesmí být umělá. Ten, kdo ji skládá nebo provozuje, musí umět. Musí mít hudební vzdělání. SSC 124 Biskupové ať zamezí přístup do Božího domu a na jiná posvátná místa těm dílům (výtvarným či hudebním) , která jsou v rozporu s vírou, mravy nebo křesťanskou zbožností nebo urážejí pravé náboženské cítění buď znetvořenou podobou, nebo neumělostí, prostředností či nepravdivostí.

4. Na dodržování koncilových dokumentů a zajištění odměny profesionálním varhaníkům a ředitelům kůrů (třeba v podobě ubytování, což bývalo zvykem) .

1. Spíše negativně. Členové sborů začali žít veřejným životem, politikou, podnikáním a přestali chodit do zkoušek.

2. V bazilice sv. Vojtěcha a sv. Markéty na Břevnově je vztah duchovní správy a kůru vzácně dobrý. Uměnímilovní benediktini zpěv neomezují, při hlavních svátcích se běžně zpívá latina (včetně Creda) , když jsou zapotřebí peníze na orchestr, dirigent najde vždy porozumění. – Naopak Otec Siostrzonek sám naučil před bohoslužbami lid všechna česká ordinária, která jsou ve zpěvníku, ale i latinskou Missa mundi. Schola (asi 15 –20 děvčat;sbormistr paní Rücklová) zpívá pravidelně žalmy, citlivě, čistě, srozumitelně a stylově velmi dobře. Zatím jednohlasně až dvojhlasně.

3. Duchovní hudbu chápu v celém rozsahu. Liturgickou od nejstarší (Monteverdi, Palestrina, Mozart atd. ) až po současnost. Kromě přísně liturgické hudby jsou, dle možnosti, uplatněny i pořady meditační: např. o Velikonocích H. Schütze Sedm slov Kristových, Picka, Umučení Kristovo, ale i středověká Hra o třech Mariích apod. O Vánocích koncertně Rybu, ale i jesličkovou hru aj. Schóla někdy (naštěstí ne často) zpívá s kytarami a syntezátorem. Nemám jim to za zlé. Vinu máme spíš my skladatelé. V naší nádherné barokní bazilice to ovšem působí nepatřičně a slavné Reinerovy obrazy přitom pláčí krvavé slzy.

4. Na tom, co se do kterého kostelíka hodí. Jak by měla hudba vypadat v katedrále a jak v malém venkovském kostelíku, kde často není ani harmonium. Provozování nepatřičné hudby na nepatřičné reprodukční úrovni a v nepatřičném prostředí kazí estetické cítění Božího lidu. – I v nejmenším kostelíku je možné zpívat čistě, rytmicky a se zaujetím; třeba prosté a přístupné, ale dobře udělané skladby. – Chválit Boha lajdácky je hřích! To vše už ovšem otevírá další naléhavou problematiku: výuka hudby (zpěvu) na školách, v seminářích, doškolovací kurzy varhaníků a sbormistrů, alespoň trochu únosné platy profesionálních hudebníků v církvi atd.

1. Po převratu se katolické církvi dostalo mnoho možností v oblastech dřívějším režimem přísně střežených. Patří sem i pěstování hudby na kůrech při bohoslužbách či mimo ně. Byly vydány krásně vybavené zpěvníky, knihy žalmů, vydávají se liturgické texty pro každou neděli a svátek atd., leč nedošlo dosud k nějakému viditelnému sjednocení. Není také dosud jasný názor na používání latinského jazyka, který jedině umožňuje provádění historického hudebního odkazu, jenž církvi náleží a pro ni byl také napsán. Pokusy podkládat tyto skladby jazyky národními ztroskotaly podobně, jako tomu bylo s gregoriánským chorálem. Další ožehavou otázkou našich kůrů je dědictví dob předcházejících: finanční odměňování varhaníků, sbormistrů, sólistů aj. Ve většině míst, zejména mimo větší města, zůstali amatéři-dobrovolníci. Ti mají možnost rozšiřovat svoje hudební vzdělání dálkovými kurzy nebo na vícedenních soustředěních, což přineslo během deseti let svoje ovoce, ale principielní stránku věci, aby hudební odborníci za činnost v kostele byli řádně odměněni, jako je tomu v sousedních zemích (Rakousko, Německo) , to nevyřešilo. Dalším kladem onoho odblokování předcházející doby je možnost daná mládeži, která se nyní bez obav může scházet, vytvářet schóly, rytmické skupiny a tak přináší do slavení liturgie nové hudební prvky, na mnoha místech i při existenci klasického sboru.

2. Co se týče zájmu duchovních správců jednotlivých kostelů o duchovní hudbu při bohoslužbách, mám ten dobrý dojem, že zájem je, domluvy s varhaníkem (či se sbormistry) jsou pravidelné, jak ukázal i průzkumný dotazník Společnosti pro duchovní hudbu (dr. Eliáš) v pražských vikariátech. Hudební vzdělání kněží je závislé na tom, v jakém prostředí vyrůstali, co slyšeli ve svých farnostech, ale na tomto poli pracují v seminářích zodpovědní odborníci (v Praze dr. Šmíd a prof. Korejs). Bohoslovci mají možnost – kromě aktivního zpívání – poslechu kvalitních nahrávek nebo i návštěvy koncertů. Je samozřejmé, že se to naráz dohonit nedá, ale je-li příslušný zájem, lze i po určitém čase možno sledovat pokrok a musíme být za to vděčni.

3. Duchovní hudba je pojem velice široký a spadá sem mnoho skladeb, které se k slavení liturgie nehodí a možno je provést jen na koncertech. Jedná se zejména o skladby instrumentální s určitým duchovním námětem a dnes už i ony rozsáhlé mešní celky J. Haydna, W. A. Mozarta, A. Brucknera a řady jiných, které svým rozsahem neodpovídají délce pokoncilní liturgie. Jakýkoliv duchovní námět však vyžaduje i kvalitu kompoziční a úroveň interpretační. Při provádění takového díla sehrává svoji úlohu i interiér, v němž je duchovní hudba provozována (viz neúspěch varhanních koncertů v Paláci kultury) . V mém případě vhodnost interiéru ovlivňuje i názor na uplatnění tzv. „písniček s kytarou“, protože v historických prostorách (gotika, baroko) mi to trochu vadí. Kontrast mezi výtvarnou strukturou takového staršího chrámu a mezi modernějším stylem hudby, který jsme my starší měli spojený s prostředím naprosto odlišným, je zde příliš nápadný a k sobě neladí. Názor mladších generací bude již zřejmě jiný a novodobé interiéry jakékoliv rozdíly mezi prostorem a prováděnou hudbou smazávají.

4. S představiteli církve je stále nutno neúnavně jednat o sjednocení názoru na použití skladeb s latinským textem a o možnosti návratu ke klasické „missa cantata “, protože jedině tam možno uplatnit skladby různých historických období, alespoň těch méně rozsáhlých. Nelze však ani z těchto skladeb vypouštět Credo, které do mešního útvaru nutně patří a které u mnohých mešních skladeb bývá kompozičním vrcholem. Lid i při této latinské mši může vstoupit do bohoslužby na mnoha místech (žalm, přímluvy, preface, Pater noster), takže požadavek účasti lidu je splňován. Latina pak navíc dává možnost aktivní účasti i věřícím jiné národnosti. Na mnoha místech latinská bohoslužba již je opět zavedena, ale ono požadované sjednocení v tomto ohledu dosud nenastalo. Dále je nutno církevním představitelům stále připomínat důležitost hudební výchovy kněžského dorostu, i když určité zlepšení již nastalo. Finanční odměňování hudebníků z povolání je stále otázkou finančních možností jednotlivých diecézí a jednotlivých farností. Je to otázka dlouhodobého řešení. Od církevních představitelů pak nutno požadovat i zvýšený zájem o stav varhan, zejména historicky vzácných, což opět souvisí s financemi. Nahrazení píšťalových varhan různými typy nástrojů elektrofonických nelze považovat za definitivní. Organologické komise při diecézích již mnohého dosáhly, ale mnoho práce je ještě čeká.

1. Po převratu se, dle mé zkušenosti, na stavu duchovní hudby nic převratného neprojevilo. Věřící lid si už dříve v podstatě zvykl na liturgii v národním jazyce a jak se zdá, přijímá toto poselství vstřícně, i když jde po stránce hudební často o soudobou nápodobu gregoriánského chorálu. A tak si myslím, že bychom se stejným porozuměním zpívali mešní řád v jazyce latinském. Dodnes slyším hlasy ze slováckých hrdel, které v poněkud zdeformovaném rytmu odpovídaly v prefaci „Et cum spiritu tuo“. Zpěváci byli pyšní na to, že zpívají latinsky jako jejich farář či kaplan!

2. Cítím se dosud jako farník břevnovský, kde je dosud po hudební stránce liturgii věnována patřičná pozornost. Velice o ni dbal zesnulý arciopat Anastáz Opasek. Tradice trvá. O hudebním vzdělání kněží nemám valného mínění. Prospěl by jim v době studií gregoriánský chorál. Vím, o čem mluvím:měl výrazný podíl na charakteru mého hlasu. Nejde však jen o hlas, nýbrž také o orientaci v dějinách duchovní hudby vůbec.

3. Duchovní hudba by měla přispívat k hlubšímu prožívání mešního nebo jiného církevního obřadu. Volba skladeb a způsob interpretace v tom samozřejmě hrají důle- žitou úlohu. Pyšně nadmutá prsa sólisty často odvádějí věřící od duchovního prožívání obřadu: poslouchají s libostí či nelibostí zpěváka a přestanou vnímat mešní obřad. Pokoru a prožitek eviduje i koncertní posluchač, tím spíše věřící v kostele. I slovo vroucnost je dnes málem neznámé. Písničky s kytarou? To je otázka vkusu a výše naznačené angažovanosti. Truvérská mše Petra Ebena je pro mě jedna z nejkrásnějších a nejvroucnějších mešních skladeb, ačkoliv s kytarami a s bicími. Je tedy na regenschorim a na správci farnosti, jak příznivě dokáží ovlivňovat podobu účasti mladých lidí, aniž je znechutí.

4. Myslím si, že soudobé kancionály přinášejí dostatek hudebně i slovesně hodnotného materiálu. Nechť je lidový zpěv stále výraznou součástí mešních obřadů. Bohatší jsou Mešní zpěvy z r. 1989 vydané ve Vatikáně, avšak i kancionál z r.1990 má hodnotnou zásobu církevního zpěvu. Bylo by dobře, aby duchovní správce měl důvěru v dobrého muzikanta na kůru, když se přesvědčí, že věřící jsou spokojeni, když ví, že se jeho varhaník ubírá cestou, která má hudební i duchovní hodnoty, a jen tak bezradně nebloumá a nepřijímá nekriticky všecko, co se mu nabízí. Když se spojí nevkus duchovního s nevkusem regenschoriho, je to katastrofa. Častou součástí mešních obřadů jsou kompozice minulých dob, skladby dobré a prověřené. Kéž se však svými skladbami podílejí na opravdovém prožívání obřadů také skladatelé soudobí, dědici a následovníci třeba Adama Michny z Otradovic.

Samozřejmě že s hloubkou spirituality souvisí i kvalita kompozice, jenomže se tak často stává, že věřící lid se nechává strhnout hudbou z hlediska profesionála ne zrovna kvalitní. Ovšem v čem je ta kvalita? Je to styl, kompoziční technika, sdělnost? Pro mě je rozhodující opravdovost uměleckého činu. Jenže to všechno jsou velmi subtilní otázky, přičemž tu kvalitu často ověřuje až čas. Rozhodně by prvoplánovost neměla být zaměňována za plnohodnotné umění: to potřebuje hlubší prostor, v němž se skrývá i ta pravá spiritualita. Na okraj: Co se mi nelíbí, je sdružování skladatelů do společností duchovní hudby, kdy se jakoby vydělují, svou víru zdůrazňují a nárokují si reprezentaci. Podle toho pak postupují dramaturgové, redaktoři, producenti apod. Je to ovšem velmi, velmi šalebné.

1. Nezaznamenal jsem žádnou změnu.

2. Působím v chrámu Matky Boží před Týnem a v novém kostele v Praze - Strašnicích. Jedná se tedy o spolupráci s P. Miroslavem Vágnerem a P. Janem Klenerem OSB. Já osobně si nemohu stěžovat na spolupráci ani s jedním, ani s druhým. Koncepci hudby v obou kostelích ovšem vytvářím sám, dle daných možností. Počínání moje i spoluúčinkujících je vždy kvitováno s účastí a pochopením.
S hudebním vzděláním kněží je to slabé. Většinou si libují v nevkusnostech jak výtvarných, tak hudebních. Jejich vkus jde ovšem těžko ovlivňovat již z toho důvodu, že oni jsou „duchovní “ a my – hudebníci, převážnou většinou laici. Toto rozdělení stále cítím a čím má kněz blíže k církevní hierarchii, tím se obyčejně propast zvětšuje. Tato vlastní zkušenost samozřejmě neplatí bez výjimek, které jistě jsou, ale jsou vzácné. RNDr. František Šmíd, CSc, který přednáší teorii církevního zpěvu na pražské bohoslovecké fakultě, mě v roce 1992 vyzval, abych se ujal praktické výuky zpěvu v rámci jemu vymezených hodin. Tato naše spolupráce stále trvá, ale potíž je v tom, že jednak hodin vymezených pro tento předmět je málo, jednak nastupující bohoslovci často ani neministrovali, natož aby zpívali. V současnosti ani rodina, ani základní, ani střední školství neposkytují mladým lidem možnosti rozvoje jejich hlasu a hudebnosti. Není proto divu, že po jejich vstupu na fakultu Univerzity Karlovy není za devadesát minut měsíčně (dvě vyučovací hodiny) celkový efekt tak výrazný, jak bychom si všichni přáli.

3. Duchovní skladby rozlišuji většinou dle jejich textů. Dávám přednost skladbám na text liturgický. Vyplývá to z praxe jak na kůru, tak ve škole. Hloubce spirituality by měla odpovídat samozřejmě i kvalita kompoziční, spolu i s kvalitou interpretační. Nedovedu si totiž představit opak. Může být skladba hluboce spirituální napsaná špatně řemeslně – s chybami? Skladba kvalitní, jak po stránce hudební, tak i s duchovním obsahem, jde ovšem zmršit (odpusťte to slovo) špatnou interpretací. Aby k tomu nedocházelo, to je úkol jednotlivých pedagogů na všech úrovních hudebního školství. Písničky s kytarou mohou být i hezké, jsou-li udělány dobře řemeslně, s vtipem textovým i hudebním. Proč by se u táboráků a na výletech mělo zpívat špatně? Ke zpěvu při bohoslužbě je považuji za nevhodné. Proč kněz proměňuje víno v Kristovu krev ve zlatém kalichu? Stačila by přece také jen jídelní miska (ešus) . Takovou moc mu umožňuje kněžské svěcení.

4. Na respektování vzájemných postojů. Připusťme, že liturgové mají své požadavky skutečně oprávněné. Tehdy hudebníci by měli umět vyhovět. Požadavky liturgů ovšem nesmějí postrádat praktickou uskutečnitelnost. Nahlédneme-li například do koncilních dokumentů, nějakou neuskutečnitelnost tam nenajdeme, za předpokladu, že biskupové budou pečovat i o doporučovanou výchovu jak skladatelů, tak varhaníků, zpěváků i hudebníků. Asi marně bychom očekávali nějakou dokonalost se založenýma rukama. K dokonalosti vede jediná cesta. Přes nadání, vůli a kázeň. Musím toho být schopen, musím chtít a musím v trpělivosti vydržet. Není to snadné … Bohoslužba si to však zaslouží.

1. Nesouhlasím s tím, že církev se svobodně mohla ujmout správy svých věcí. Vzhledem k nedořešeným majetkovým poměrům nemohla např. využít výtěžek svého nemovitého jmění k financování hudby na chrámových kůrech, školení varhaníků či ředitelů kůrů či vedoucích schól, k vydávání hudební literatury apod. To neznamená, že kdyby tuto možnost měla, že by ji byla využila, leč – neměla ji. Takže některé záležitosti (ty levné nebo samofinancovatelné) se hnuly kupředu, např. kytarová hudba, vydání „červeného “ kancionálu, jiné zůstaly spát, hynouce na nedostatek prostředků.

2. Projevují. Ke kvalitě jejich hudebního vzdělání se nemohu vyjádřit.

3. Duchovní hudba je podle mého mínění taková, jejíž sdělení (a není nutné pod tímto pojmem vidět pouze jakousi „popisnost “ typu symfonické básně) ) tkví v transcendentní rovině. Tím se tato ještě nestává křesťanskou a už rozhodně ne liturgickou. S hloubkou její spirituality mají souviset i kompoziční a interpretační kvality, jinak se dostává do polohy nesrozumitelného sdělení – to je stejné, jako kdyby někdo slabikoval Nezvala nebo jako kdyby Nezval neuměl mluvnici – to by ta Manon vypadala! Na liturgickou hudbu jsou ovšem kladeny ještě další požadavky – konkrétní text apod. Je nutné zdůraznit, že nelze mluvit o uměleckém díle, jestliže jiné požadavky jej sešněrují víc, než lze realizovat – klasickým příkladem je množství tzv. budovatelských skladeb socialistického realismu, jejich nucený optimismus zatlouká do země i případnou melodickou či harmonickou invenci skladatelovu. Toto je mj. i případ tzv. kostelní písně, kdy požadavek na teologický obsah doplněný požadavkem na snadnou lidovou zpívatelnost (podtržen mnohdy ještě neschopností varhaníka nalézt na svěřeném mu nástroji víc než tři akordy) často vede k liturgicky nenapadnutelným a teologicky nekritizovatelným, leč ucho hudebníka krutě zraňujícím kreacím. Jestliže ale tyto produkce trpíme (a dokonce i schvalujeme, neboť jinak by se přece nekonaly) , aniž bychom je srovnávali s Beethovenovou Missa solemnis či s Palestrinou, je mi divné, proč stejná kritéria neaplikujeme i na tzv. písničky s kytarou. Při vší úctě k některým opravdu kvalitním kostelním písním se domnívám, že kytarové písničky (a hovořím o těch, které prošly stejným sítem jako písně kostelní, tedy výběrem do církevně schválených kancionálů typu Hosana) jsou ve svém průměru nejméně stejně kvalitní jako písně typu Chválu vzdejme. Chceme-li je ale srovnávat např. s Webberovým Requiem, srovnejme Tisíckráte pozdravujeme Tebe s Dvořákovým Stabat Mater. Jinak ten poměr vnímám jako nutnost moudré rovnováhy. Každá farnost je jiná: někde jsou bohoslužby jednou za měsíc, jinde třikrát za neděli. Zda se zpívá s kytarou nebo s varhanami, je v první řadě věcí konkrétního pastoračního záměru – i když znám mládež, která ochotně zpívá z kancionálu, a babičky, nadšeně zpívající kytarové písně. Takže nelze paušalizovat.

4. Na tom, že hudba patří k bohoslužbě stejně jako obrazy na oltář. Ale otázka měla znít opačně: na čem se měli shodnout představitelé církve s hudebníky? Odpověď: na tom, že nelze prohlásit, že společná recitace je vždy něčím aktivním (třeba aktivní účast na bohoslužbách) a poslech hudby vždy jakousi pasivní konzumací (třeba opakem aktivní účasti) . Troufám si tvrdit, že to prostě není pravda – a každý hudebník potvrdí, že poslech hudby může být (a bývá) velmi aktivní záležitostí, co se prožitku týče – jen jaksi oslovuje jinou rovinu člověka než ratio. Ale copak Bůh stvořil člověku pouze rozum? Kdo potom přidal člověku city? Snad ďábel? To by byl pořádný blud! Na druhé straně ale každý věřící (snad kromě duchovních, ale mám za to, že kdyby byli upřímní, museli by tuto zkušenost mít také) potvrdí, jak často je recitace třeba i vyznání víry záležitostí pasivní až podvědomou, kolikrát se člověk na konci přistihne, že ani neví, co to vlastně recitoval. Závěr: Chtělo by to více důvěry mezi hudebníky a představiteli církve. Nemyslím si, že by to byli právě hudebníci, kdo k nedostatku důvěry zavdávají nejvíce důvodů. Varhaník obvykle netvrdí, že ví, jak kázat – duchovní správce zato často působí dojmem, jako kdyby nehrál na varhany pouze proto, že to od oltáře nejde. Bylo by dobré, kdyby se každý držel toho svého a nechal si od toho druhého poradit. Kněz má vědět, co je liturgicky vhodné – hudebník, jak to realizovat. A oba by se měli shodnout na tom, že Bohu ani tak nesejde na tom, zda Credo recituje lid nebo zpívá sbor, ale proč se tak děje – zda je to čímsi skutečně opravdovým, ne pouhým zvykem nebo tradicí.

1. Vzhledem k přerušení kontinuity vývoje nejen duchovní hudby, ale duchovního života lidí a duchovních hodnot obecně, nelze v tak krátké době očekávat žádné převratné změny k lepšímu. Kůry našich kostelů jsou většinou doménou amatérských hudebníků, kteří v působení v chrámech vidí a cítí smysl. Je to tak dobře, ale jen do určité míry. Církev se dříve nebo později bez profesionálních hudebníků neobejde a co mě zneklidňuje, je mnohdy až neuvěřitelné přehlížení role hudby ze strany duchovních. (Dovolím si odkázat na svůj článek Hoden dělník mzdy své v časopise Varhaník č. 1/2000, kde tuto problematiku dosti obšírně rozebírám. Časopis vydává Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří a měl by být k dispozici.)

2. Otázka úzce souvisí s minulým bodem. Pokud národ globálně hudebně a esteticky upadá, nelze čekat, že mladí kněží budou po této stránce z průměru naší populace výrazněji vyčnívat. Při výuce na konzervatoři jsem šokován dezorientací mladých v estetických hodnotách a nedělám si iluze, že by v semináři bylo po této stránce lépe. V tomto přesvědčení mě utvrzuje fakt, že je všeobecně dávána volnost „kytarovému křesťanství a digitálním antiochickým úsměvům “ před oficiálně uznanými trendy v duchovním umění. Zaráží mě, že i někteří naši (arci) biskupové jsou takto „nakaženi “…

3. Na tuto otázku odpovím zřejmě zcela odlišně, než by se některým autoritám líbilo. Pod pojmem duchovní chápu veškeré umění s pozitivním obsahem, které v konzumentovi vyvolává pozitivní emoce a povznáší k ušlechtilosti. Pod pojmem neduchovní chápu veškeré umění (včetně umění programově „duchovního“, tj. vytvořeného účelově k liturgii apod.), jehož emocionální dopad je opačný. Z mého hlediska je mnohem duchovnější (a tedy i pro chrámový prostor přijatelnější) lidová píseň s ušlechtilým textem nebo komorní či varhanní skladba s programově indiferentním určením, která však člověka hluboce zasahuje v pozitivním slova smyslu, než kýčovitý blábol „umělce “, který v současné době chápe tvorbu „duchovní “ hudby konjunkturalisticky. Takový „umělec“ se automaticky již zcela podvědomě podbízí a obsah jeho sdělení je plytký, byť by byl vytvořen na sebemystičtější text. Dávám tím k zamyšlení podnět, zda by některé texty neměly být před takovýmto zacházením přímo chráněny a před těmito břídily učiněny církevním právem nedotknutelné!Pro lepší pochopení:Glagolská mše Leoše Janáčka, byť obsahuje více než 200 mluvnických prohřešků proti staroslověnštině a její „liturgičnost “ je skutečně „na pováženou “, je mnohem duchovnější a pro chrámový prostor snesitelnější než kytarové „songy “ k táboráku a na výlety. Stejně tak Mše od L. Bernsteina, kde kněz odolává těžkému vnitřnímu pokušení, podléhá herezi a v okamžiku „proměňování “ v podstatě odpadá od víry, kterou opět nalézá při setkání s „dítětem “ (jehož osoba je mnohem symboličtější, než by se mohlo zdát, a znám i teologicky vzdělané lidi, kteří zde vůbec nepochopili, že je tím symbolizována Kristova opuštěnost na kříži) , je vysoce DUCHOVNÍ dílo, které jen stupidní úředník nebo neznalec a citově bezcenný člověk (byť s jakýmkoliv stupněm svěcení) může zatratit a „zcenzurovat “ jako pro chrámový prostor zcela nepoužitelné … Proti kytarovým písničkám ve své podstatě nic nemám, ale jsem přesvědčen, že jejich místo je jinde. V chrámech jsem ochoten je tolerovat jen tehdy, když není k dispozici vůbec žádný varhaník, zpěvák atd. a pokud je to jediná možnost, jak bohoslužbu alespoň trochu esteticky obohatit.

4. Především by si kněží měli uvědomit, že hudba a umění vůbec jsou nedílnou součástí lidského bytí a patří ke složkám naší identity, které nás odlišují od zvířat. Někdy mám pocit, že někteří kněží (zvláště „mystikové “) chápou umění jako projev pýchy lidského ducha, který je nepřípustný, a proto je třeba umělce omezovat a z chrámů vykazovat. Tohoto pocitu nabývám, když někdy vidím, podle jakých hledisek v některých diecézích cenzurují koncerty v chrámech … Já jsem konvertoval tím způsobem, že jsem chodil do kostela poslouchat varhany: ostatní mě hluboce nezajímalo. Teprve postupně jsem se otevřel tomu ostatnímu. Z tohoto hlediska jsem přesvědčen, že umění je vysoce účinný prostředek pastorace. O to více mě zdeptala příhoda, kdy mi někdejší provinciál kláštera, k němuž náleží pražská Loreta, zakázal hrát na zvonkohru před bohoslužbami s odůvodněním, že si nepřeje, aby do kostela chodili „turističtí čumilové “ a rušili „posvátné soukromí “ (???) věřících … (dnes si myslím, že nechtěl naplno říci „jeho“). Z titulu své podřízenosti jsem sice poslechl, ale v svém nitru cítím: „V chrámu Páně budiž vítán každý turistický čumil, neboť i on může být jednou osloven!“ Myslím, že pokud se někteří naši duchovní nenaučí „vidět srdcem “ (Exupéryho Malý princ) , bude s nimi jakákoliv dohoda v těchto věcech velmi obtížná a svými metodami „direktivní “ pastorace budou odrazovat nejen „turistické čumily“, ale i samotné věřící, kteří pak pochopitelně, pokud si víru zachovají, začnou hledat jiné cesty… Umělec potřebuje především svobodu (byť v rámci řádu)! Jedině pak může přijmout roli oddaného, pokorného a vděčného služebníka! Ovšem jedině takový umělec má šanci zorientovat se v estetických a potažmo duchovních hodnotách! Vždyť i já jsem začínal s „bigbítem“!

1. Duchovní hudba v kostelích souvisí dnes i kdykoliv dřív s kvalitou varhaníků. Trvám na svém před rokem vysloveném názoru, že cílevědomá spolupráce církve s hudebními školami by pomohla vychovat především varhaníky mladé. Vyhledávání a podpora (i finanční) nadaných adeptů, varhany jako učební předmět, přístup k varhanám – bez podobného plánu bude hudba v kostelích jen příležitostí pro nadšené diletanty. Nic proti tomu, také to musí být, ale je to málo.

2. Nemám žádnou zkušenost.

3. Pojem duchovní hudba ani hloubku její spirituality nelze v takové anketě řešit. Písničky s kytarou nemám při bohoslužbě rád z jediného důvodu:napsat duchovně zaměřenou hudbu není jen tak legrace. Vůbec nevadí, že skladba je pro dvě kytary a zpěv, ale mně velmi vadí, že bez „svatého“ textu by ta písnička mohla zaznít v kterémkoli baru. Jediné východisko je zodpovědný výběr kněze či regenschoriho – jako nemůže každý sloužit mši svatou, nemůže každý vystupovat před oltářem. Nivelizace hodnot je pro církev i pro společnost nebezpečná a patří k vážným problémům dnešní doby.

4. Představitelé církve by měli spolu s hudebníky vybírat a inspirovat vznik nových skladeb;kdysi tomu tak bylo, dnes je to při roztříštěnosti názoru na soudobou hudbu přetěžký úkol. Je škoda, že zapomínáme na tradiční autory české duchovní hudby. Mše Říhovského, Horáka, Führera, Hrušky i dalších nejsou interpretačně pří- liš náročné a neměly by být zapomenuty – potřebují ovšem sbor a alespoň varhaníky; odkazuji na svůj názor o jejich výchově.

1. Na zásadní generalizaci mi chybí dostatek informací, ale z toho, co vím, bych řekl:větší diferenciaci. V jejím rámci ovšem existuje silná snaha přiblížit liturgii mladé generaci v podobě tzv. „kytarových mší “, což je počínání zčásti úspěšné, ale řekl bych, že jen zčásti – to kladné je zde aktivní účast mladých kapel a hudebních skupin, často s vlastní tvorbou; jejich členové se tak podílejí na životě farnosti a mohou se prezentovat v jejím rámci. To méně kladné je často hudební úroveň těchto produkcí, která starší farníky děsí a mladé sama o sobě do kostela nepřivede (ty hudebně orientované a „vyposlouchané“ určitě ne). Profesionální hudebníky střední a starší generace pak silně znepokojuje nepřízeň často projevovaná liturgické hudbě klasickoromantické (neřkuli soudobé vážné) oblasti – řada dobře fungujících chrámových sborů, , především na malých městech (ve velkoměstech si lze přece jen snadněji najít farnost s liturgickou hudbou „mého srdce “) , byla postupně donucena omezit svou činnost nebo dokonce – extrémní, , ale reálný příklad z jihovýchodních Čech – dojíždět o nedělích do sousedního městečka, kde jsou sboristé naopak vítáni a kde vlastní hudební těleso není.

2. Mým duchovním domovem je katolická farnost P. Marie Královny míru v Praze - Lhotce, spravovaná po několik desetiletí P. Vladimírem Rudolfem a nyní P. Bedřichem Vymětalíkem. Řekl bych, že hudební život tu představuje optimální model, v němž si všechny věkové a vzdělanostní skupiny přijdou na své – ve farnosti je dobrý, profesionálem vedený smíšený sbor, který vystupuje o všech větších svátcích s přizvanými sólisty a orchestrem, jezdí i k partnerským sborům do ciziny a provozuje na úrovni zajímavý, často i málo známý repertoár, dále je tu dětský sbor, jednou za měsíc je nedělní kytarová mše pro děti, jinak lidový zpěv; dnešní třicátníci vytvořili před více než deseti lety vlastní hudební soubor, z nějž dodnes existuje vokální kvartet s vlastním repertoárem. V kapli i hlavní lodi se občas konají koncerty hudby vážné, folkové i různé jiné. Tak by asi měl hudební život farnosti vypadat. O hudebním vzdělávání kněží na katolické teologické fakultě toho moc nevím, ale myslím si, že by mělo směřovat k pochopení nutnosti pokrýt kulturní potřeby farnosti diferencovaným způsobem a nutnosti nepotlačovat jedno ve jménu druhého.

3. Vymezení pojmu duchovní hudba je otázkou, se kterou se potýkám i jako občasný autor stejnojmenných pořadů na Vltavě – rozumím tomuto pojmu tak, že v sobě obsahuje jak užší oblast hudby liturgické, tj. při bohoslužbě použitelné a k ní vytvořené, tak i širší oblast děl inspirovaných duchovní tematikou a vytvořených pro mimochrámovou prezentaci. Umělecké přístupy mohou být nejrůznější, ale s typem a hloubkou její spirituality by mělo souviset několik zásadních věcí – především autorská i interpretační snaha o povznesení duše k čistším, vyšším rovinám cítění a uvažování (nezaměňovat s konvenčností použitých vyjadřovacích prostředků!), o přítomnost očistné katarze a o pocit šťastného vykoupení. O to se celý život jako skladatel snažím – soudě z reakcí publika a rozhovorů s posluchači se střídavým zdarem. O poměru „vážné “ a „populární “ duchovní hudby jsem vlastně již mluvil, ale obávám se, že se může časem transformovat do generačního problému – od dětství přes teenagerovský věk na práh dospělosti je křesťanské (nejen katolické) dítko podvědomě utvrzováno v modelu:kostel =hudba =lidový zpěv plus písničky s kytarami (někdy vkusné, ovšem leckdy prošpikované povážlivými hudebními i textovými banalitami) . Tento model si pak s sebou odnese i do věku vyššího a tehdy už nebude v kostele ani předpokládat žádnou jinou hudbu; tím spíš, že nejsilnější média v němž upevňují tentýž pocit, že moderní či soudobá hudba =rock a pop a nic jiného že vlastně neexistuje. I pohled do koncertních sálů v tuzemsku i cizozemsku je v tomto smyslu logický důsledkem tohoto stavu: zde značně chybí mladá a střední generace – jinde je jí zřetelně víc.

4. Právě na nutnosti tolerance vůči rozmanitosti kulturních potřeb farnosti a jejího věkového, sociálního a kulturního rozvrstvení – svůj pastorační cíl může právě tak splnit rytmická skupina s vlastními písničkami pro komunitu mládeže stejně jako smíšený sbor se sólisty a výborným varhaníkem pro komunitu vícegenerační a kulturně náročnou (příklad:vynikající hudba ve strahovské bazilice, a tam vzdělaná mladá generace také nechybí, spíš naopak – přitahuje ji tam spojení vysoké profesionality liturgické a hudební, dá-li se to tak říci.) A ještě na jednom by se měli shodnout (a teď „kopu “ za farní smíšené sbory, často odsouvané mimo dění): nejen na blahodárnosti občasného společného kulturního zážitku náročnější úrovně (ten nikomu z farnosti neublíží), ale i na užitečné funkci těchto sborů jako center společenského života farnosti (včetně tradičně úspěšné funkce „seznamky “ lidí s vyššími kulturními potřebami!). A také na potřebě nevidět různost těchto kulturních potřeb konfrontačně (kytary versus sbor …) , ale synergicky jako různé cesty k témuž cíli. „Chval Boha jak moha “ říkali naši prapředkové – je tak obtížné tuto toleranci uchovat?

1. Po převratu se sice církev mohla svobodně projevovat, ale řada věcí zůstává nevyřešených. Asi by bylo bláhové se domnívat, že nastanou rychlé změny. Chrámová hudba prodělala první těžkou krizi na počátku 1. republiky, kdy učitelé přestali hrát v kostele. Na jejich místa nastoupili často zbožní samouci. Další ránu dodal komunismus. Řada z nich ubyla, zbyli ti, kteří se nebáli hrát v kostele. Již po dlouhá desetiletí se od varhaníků nepožadoval žádný umělecký výkon. Na začátku bohoslužby čtyř až osmitaktová předehra, sloka písně, osm taktů mezihra, sloka písně. Nějaká příprava na hudební výkon se u varhaníka ani nepředpokládá. U kněží je nepřiměřená uspěchanost daná objížděním řady kostelů. Na slavení nedělní liturgie není ani pomyšlení. Chrámové sbory v Praze se spíše rozpadají pro malou podporu, jednak pro uspěchaný styl života a výjezdy na chalupy. Je třeba usilovat o změny k lepšímu. Já je vidím ve vzdělanějších bohoslovcích i varhanících, v nácviku zpěvů i se společenstvím a v trpělivém společném hledání nejlepšího.

2. Můj duchovní správce P. Oldřich Pokorný absolvoval varhanní vzdělání na AMU a byl dlouholetým členem Pražského filharmonického sboru. Hraji u něho ve farnosti Praha-Uhříněves v pohodě již dvacátý rok (z toho šestnáct let jsem dojížděl do 17 km vzdáleného kostela, v roce 1996 jsem se přestěhoval do farnosti.). Zjistil jsem, jak důležitá je přátelská debata při cestách do filiálního kostela i při nedělním obědě o hudebních, liturgických a pastoračních věcech mezi knězem a varhaníkem a asi bych nemohl sloužit ve farnosti, kde bych nemohl nic rozvíjet, zlepšovat, kde by liturgická hudba byla omezena na minimum, kde bych jen čekal, co mi bude nařízeno. S hudebním vzděláním kněží mám přímou zkušenost z výuky církevního zpěvu na Katolické teologické fakultě v Praze. Snažil jsem se vypracovat pro ně přednášky. Probíráme stručně vývoj liturgické hudby, dějiny českého lidového zpěvu, gregoriánský chorál včetně úvodu do gregoriánské sémiologie a nejdůležitější poznatky z organologie. Doškolování v praktickém zpěvu v menších skupinách vedené B. Korejsem je zaměřeno na výuku základů intonace. Rozhodně se situace výrazně zlepšuje. Často jsou mi od studentů tlumočeny názory unavených starších kněží, kteří považují vše důkladnější za zbytečné. Neměly by převládat.

3. Já si osobně rozděluji hudbu na liturgickou a ostatní. Liturgická hudba má mít dvě podstatné vlastnosti.
a) Má být umělecká v nejhlubším smyslu a je třeba k liturgii vyhledávat hudbu nejhlubší. Krásně to vystihl Pavel VI. při audienci italských diecézních komisí pro liturgii a liturgickou hudbu 4.1,1967: „Celá tradice vydává svědectví pro to, že liturgie musí mít umělecké vyjádření. Liturgie a umění jsou sestry. Církev potřebuje svaté a potřebuje umělce, obojí jsou svědky víry.“ Já to demonstruji na ukázce Bachovy poslední chorálové předehry Před tvůj trůn předstupuji. Bachova představa Hospodina vznešeného a přitom milosrdného, plného jasu nebeského světla. Jak užitečná představa pro podporu naší slabé víry. Nebo které kázání o Nejsvětější Trojici se vyrovná Michnově skladbě Ó Bože můj, o kdo jsi ty?
b) Liturgická hudba má být i vhodná pro danou liturgickou slavnost. V tom často chybují liturgicky nevzdělaní varhaníci (nerespektování zvláštního charakteru adventní a postní doby v preludiích) . Písničky s kytarou postrádají většinou charakter umělecké hudby a kytara je velmi chudou náhražkou tradičního chrámového nástroje varhan. Jsou připouštěny v liturgii, protože vyhovují hudebně málo vzdělaným, kterých je převaha. Protože si nevíme rady s tím, jak takové hudebníky přivést ke klasické hudbě, volí se snadná cesta zejména k přilákání mladých. Mimoliturgické uplatnění těchto písní mi nevadí, ale ve většině farností chybí jiné setkávání než při liturgii, což je chyba. Nejsem pro zákazy. Nic nevyřeší. Jsem pro důsledné obsazování varhanických míst vzdělanými hudebníky a ti už mladým nabídnou něco jiného a určitě budou hudbu kultivovat.

4. Významní hudebníci by se především s představiteli církve měli scházet a nejdříve se vzájemně poznat, diskutovat a trpělivě hledat řešení. Hudebníkům by se mělo dostat důkladného liturgického vzdělání, a pak by jim měl být svěřen větší podíl samostatnosti na spoluvytváření liturgie. Myslím si, že většina varhaníků může i v dalším období sloužit zadarmo. Měla by však být vytvořena síť plně placených varhaníků-profesionálů ve větších městech (např. při vikariátech), kteří by zajišťovali výuku varhaníků-amatérů v okolí. Hodiny varhanní hry potřebují pravidelně a nelze dojíždět sto kilometrů. Z takových žáků by pak měl být vybírán varhaník, když se někde uvolní místo. Pověří-li se funkcí varhaníka absolutní nedouk bez požadavku dalšího vzdělávání, těžko se mu po třiceti letech služby říká, že by toho měl nechat, že jeho hra není k poslouchání.

1. Duchovní hudbě jsem zasvětil podstatnou část svého života (v tomto roce již 61), a to jako varhaník, sbormistr a komponista. Tato činnost se odehrávala v dobách, kdy u moci bylo zřízení, které všemu, co zavánělo kadidlem, nejenže nepřálo, spíše to hodlalo definitivně zničiti a odepsati. Navzdory této zjevné nepřízni se však v chrámech zpívalo a hrálo a chrámové sbory byly i inspirací a počátkem vzniku mnoha rodinných společenství. Bohu díky za to! Po převratu doufal jsem, že budeme moci s plnou horlivostí nadále sloužiti – nyní již svobodné církvi … Bohužel na základě rozličných reforem v duchovním životě začalo docházet k omezování hudby při liturgii. Funkce chrámových sborů se počala omezovat a také jich spousta zanikla. Škoda! Praktickou ukázkou je sbor u sv. Víta, který v současné době zpívá při slavnostních mších eucharistické vložky. Pokud je schváleno provedení celé mešní kompozice, vypouští se zásadně nejcennější část: Credo. Myslím si, že je to nesmírná škoda a necitlivost vůči dílu skladatele, který své dílo tvořil k oslavě Boží. K těmto otázkám psal jsem obsáhlý dopis panu kardinálovi; teprve po několikeré urgenci obdržel jsem odpověď, která mne nejen nepotěšila, ale spíše zarmoutila …

2. Zde jsou reakce duchovních značně rozdílné: je Bohu díky značné množství kněží, kteří hudbě přejí a mají ji rádi. Oceňují její emotivní a duchovní účinek na duše a srdce lidí, kteří se shromáždili ke společné oslavě Pána všech věcí. V mladé generaci duchovních je mnoho těch, kteří hudbu ctí, uznávají i ji prakticky provozují.

3. Myslím si, že Hudba je jeden z největších Darů, které člověk skrze Ducha svatého dostal od svého Tvůrce! Hluboce věřící skladatelé do svých prací vkládali to nejlepší, čím chtěli chváliti Pána … Jejich kompozice naplňovaly a naplňují onu tajemnou nádheru mystických prostor chrámů a tyto spojené Síly měly za cíl jediné: pozdvihnouti srdce věřících nad bědy a těžkosti našeho vezdejšího života. Samozřejmě, že Hudba musí být provozována s úctou a pokorou, s kvalitou interpretační, aby plnila svoje pravé poslání. Proto mne neuspokojuje (ba přímo odrazuje a vyhání) naplňování sakrálních prostor nevkusnými trampskými písničkami. Chrám je přece Domem Božím a všechno v něm by mělo pozdvihovat srdce vzhůru! Žel Bohu i zde je dávána často přednost těmto aktivitám – právě na úkor hudby duchovní.

4. Představitelé církve užívají vzhledem k neobyčejnému významu Oběti – Mše svaté – vznešené a důstojné vnější znaky: liturgická roucha, monstrance, okuřování, infule a další atributy. Sakrální prostora je nádherně vyzdobená velkými umělci a je jakoby odleskem budoucí Nebeské Slávy – myslím si, že by opravdu hodnotná, krásná, zbožná, pokorná a duši povznášející hudba měla vstoupit do tohoto vznešeného společenství jako nedílná součást chvály a díků našemu Pánu a Stvořiteli!

1. Očekával jsem, že svoboda přinese zkvalitnění hudby slýchané v kostelích. Doba však přinesla spíše komerční využívání kostelů. Leckdy slýchávám při mši hudební doprovod, který svým stylem i úrovní provedení patří k táboráku či do pajzlů šestnácté cenové skupiny. Hudební vulgarita je však kategorií, která má zcela zřetelné atributy. Nechápu, proč bychom ji měli tolerovat.

2. Stav popsaný v odpovědi první je důsledkem neutěšených podmínek pro pěstování duchovní hudby. Občasné vznosné proklamace jsou bohužel zcela převáženy otřesnými fakty. Například: ohodnocení činnosti dómského varhaníka bylo řadu let (neznám současnou situaci posledních měsíců) hluboko pod úrovní ohodnocení sekretářek a jiných profesí. Občasná „péče“ církevních autorit o čistotu duchovní hudby vede někdy k absurditám. Před několika lety byla například při koncertě ve Žďáru nad Sázavou vyškrtnuta z programu Bachova houslová Ciaccona, protože prý není duchovní hudbou.

3. Mám rád jakoukoli dobrou hudbu. Počínaje gregoriánským chorálem a konče skladbami např. Leonarda Bernsteina, tedy i s použitím kytar a nástrojů elektronických. Nebo třeba černošské spirituály. Nemám rád, když elektronika nahrazuje píšťalové varhany. To akceptuji jen jako provizorní řešení po dobu, kdy se provádí nebo plánuje oprava či stavba normálních varhan.

4. Na bezpodmínečné nutnosti ochránit zbytky historických varhan. Jedná se o mimořádně důležitou hodnotu hudební i výtvarnou. Církev by měla pochopit, že nemá vnitřní mechanismy pro tuto činnost, jelikož je příliš velkým kolektivním vlastníkem. Jednotliví „majitelé“ varhan – příslušní duchovní správci – zase o ně nemají ve valné většině zájem. Proto by církev měla připustit větší roli státu. Stát by měl učinit zásadní průlom v této věci, přestat schovávat hlavu do písku a prostřednictvím centrálně organizované památkové péče nejen zajistit kvalifikované rozhodování o důležitých varhanách, ale větší měrou se také finančně podílet na jejich restaurování a udržování. Centralizace není v mé představě snahou o uchopení moci za účelem dosažení výhod pro určitou skupinu zainteresovaných a potření skupin jiných. Je spíše výrazem vědomí, že skutečných odborníků na úrovni doby, ať již organologů či varhanářů a varhaníků, je u nás tak málo, že v případě decentralizace této péče prostě nebudeme mít lidi. Je jich tak zoufale málo a i tak mají často dost žalostné povědomí o tom, jak situaci řešit, že jako vůbec nejlepší způsob vlády nad děním okolo varhan bych preferoval nějakou formu vlády neokoloniálně absolutistické, kdy např. tři vybraní odborníci, kteří mají zkušenosti v Německu, Holandsku či Francii, by řídili tým domácích pomocníků. Momentálně totiž u nás jeden říká hot a druhý čehý, zatímco ti nejhorší ze špatných varhanářů vědomě i nevědomky ničí a ničí spolehlivěji a hlavně rychleji než červotoč.

JOSEF HERCL, dlouholetý regenschori u sv. Jakuba v Praze, dirigent Karlovarského symfonického orchestru.

VLADIMÍR KORONTHÁLY, dlouholetý hudební režisér, dnes zástupce starosty v Praze 2.

RADEK REJŠEK, redaktor Českého rozhlasu, zabývá se zejména varhanní hudbou a varhanami.

MILAN SLAVICKÝ, hudební skladatel, režisér a publicista, docent skladby na AMU a dějin hudby na FFUK.

FRANTIŠEK XAVER THURI, profesor hry na hoboj (Konzervatoř v Praze) , skladatel a varhaník.