plenární sněm nejen jednal, ale některá jeho jednání se týkají i uplatnění hudby při liturgii. Nejen jednal, ale materiály jsou dokonce na webu. Pro vaši informaci jsme z něho připravili přehled všeho, co se hudby může týkat.
Kap.
7, § 28:
Důležitým bodem stále zůstává trvalá liturgická formace studentů
teologických fakult, především kandidátů kněžství. Další vzdělávání
kněží, jáhnů a laiků může navázat na bohaté domácí tradice liturgické
výchovy, vzdělání, posvátného zpěvu a sakrálního umění. Formace je
nutná k pochopení nezbytnosti plné, vědomé a aktivní účasti na bohoslužbě,
ke které jsou všichni věřící povoláni a zavázáni. Úkolem liturgické
formace je, aby kněží i laici pronikli do smyslu obřadů a liturgických
textů, a tak byla vnímána plnost jejich teologického obsahu a bylo dosaženo
krásy a důstojnosti liturgického slavení, spojeného s životem věřících.
Kap. 23 Církev a svět kultury a sakrální umělecké tvorby
§ 110
a) Sněm chce celé místní církvi předložit slova Jana Pavla II.: „Víra,
která se nestala kulturou, nebyla ani plně přijata, ani důkladně promyšlena,
ani věrně prožita.“ Kultura je dnes pro místní církev „znamením
času“.
b) Kultura je souhrn znaků, významů, pojmů, zvyklostí, obyčejů a způsobů
jednání, které člověk vytvořil, aby si mohl s druhými rozumět. Kultura
je vitální organismus společnosti. V kultuře rozlišujeme svěřená dobra
jako její podstatu a kulturní projevy jako jevy, které do autentické kultury
dorůstají.
c) Kulturu vytváří člověk, poněvadž potřebuje komunikovat, sdílet se a
žít ve vztazích. Křesťanství je kromě božsko-lidské skutečnosti rovněž
fenoménem kultur; je vírou, která se stala kulturou.
d) „Znamením času“ je dnes bezesporu křesťanské pojetí kultury, totiž
nalezení Ducha ve všech věcech, kterými lidé komunikují a rozumí si.
Velmi dramatickou otázkou zůstává, jak vnímavému člověku dneška pomoci,
aby Duch pronikl veškeré jeho jednání, všechno, čím je, co má a co koná,
jak vložit Ducha do všeho, co dělá, do vědy, umění, do rodinného života,
do vzdělání, do politiky, do služby, do práce, do společenského života i
do hospodářství.
e) Díla kultury, která tvoří křesťané, obsahují pět základních
dispozic: ducha zvnitřnění, ducha lásky, ducha vnímání věcí neviditelných,
ducha živého tvůrčího obsahu (proti formalismu) a ducha zdokonalování
(rozlišení, k čemu dorůstat).
§ 111
a) Význam kultury pro křesťanskou zkušenost spočívá ve vzájemném vztahu
mezi evangelní zvěstí a kulturou. Kult a kultura spolu souvisejí: uznáváme
někoho, koho máme rádi, a ten je předmětem obdivu. Zde není místo pro
egoismus, který si chce stačit ve vlastnění hodnot. Mít „rád hodnoty od
někoho“ se děje v dialogu. Lidská osoba je bytostí kulturní.
b) Krásu stvoření je možné uchovat jen tehdy, bude-li uchován a rozvíjen
vztah Bůh-člověk, člověk-Bůh. Kultura tyto vztahy vyjadřuje navenek.
Vztah z druhé strany potřebuje materii a symbol, které směřují k Duchu.
Kde je možnost sdělení, tam roste společenství.
c) Kulturní změny nelze analyzovat s matematickou přesností: učí nás vnímat
jiné hodnoty, které jsou pro důstojný lidský život nepostradatelné. Ne vše
lze přesně změřit, ne vše lze přesně odůvodnit, a to i tehdy, vnímáme-li
potřebu řádu a harmonie. Tyto hodnoty nás vychovávají ke vztahu intimity k
Bohu, neboť projevy Ducha se neodvíjejí podle našich koncepcí. Učíme se
každý den schopnostem nést kulturní hodnoty, které jsou skrytým bohatstvím
každého člověka a křesťana.
d) Umělecká tvořivost je založená na schopnosti člověka dát se do služby
toho, co k němu přichází jako inspirace od Boha, co člověka pozvedá výš,
vyjít z povrchu věcí do hloubky. Umělec začne pronikat k podstatě věcí,
k tomu, co o ní říká Bůh, jak se Bůh na ni dívá. Když si zvykne v tomto
skutečnějším světě Božího vidění věcí, pak se vrací nazpátek k
lidem, aby jim vyjádřil svou zkušenost; to, co prožil a viděl, nese v sobě.
Má podíl na tom, co není stvořeno lidskýma rukama. Jeho moudrost je spojena
s nestvořenou Moudrostí. Dnes je každý duchovní člověk pozván k tomu,
aby byl tvůrčí a sám se stal obrazem a tváří božské skutečnosti, aby
božské pronikalo jeho tvář, stal se obrazem Boha. Zvláště citlivě vnímá,
že je dnes každý pozván k tomu, aby to, co koná, bylo neseno touto vnitřní
inspirací. Proto nemluvíme s uměním nebo kulturou, ale s konkrétním umělcem,
člověkem určité kultury.
§ 112
Nesnadnost „kulturu“ definovat má rovněž tu přednost, že odkazuje na
pluralismus přístupů k projevům Ducha. Postmoderní kultura nemusí být v
dialogu s církví vzdálenější než kultura v dřívějších křesťanských
dobách. Nejdříve se v církvi musíme učit vést dialog s umělci, pak následuje
teprve dialog s tím, co tvoří. Je vzácným darem, když můžeme zakoušet
upřímnou snahu mnoha umělců ptát se církve, co se kulturou vlastně rozumí.
Tento vztah je východiskem pro pastorační péči církve o umělce.
§ 113
a) Sněm klade místní církvi ke zvážení potřebu rozlišení trendů,
jejich významů, akcentů a potřebu svobody v umění a kultuře. Estetické
vnímání k posouzení kulturních trendů je nedostatečné; je zapotřebí
estetické cítění spojovat s askezí a očistou srdce.
b) V církvi musí vznikat skutečný lidský prostor pro osobní poznání těch,
kdo v oblasti kultury působí. Potřeba nechat promluvit jejich vnímání světa
nesmí být umlčena ani nesnadností tohoto rozhovoru, ani okamžitou nemožností
dát přiměřenou odpověď.
c) Je třeba věnovat větší pozornost kulturní formaci v semináři ve
spolupráci s teologickými fakultami. Autentický duchovní život nutně potřebuje
vhodné propojení duchovního života s kulturními impulzy. Cílem seminární
formace je i motivovat, vychovat a nabídnout kompetentní a komunikativní kněze
pro formaci osob, činných v kulturním životě.
d) Církev nemusí umělce jen poučovat, ale má vydat svědectví, že je
schopná přijímat podněty od těch, kdo mají s inspirací osobní zkušenost.
Někdy stačí se nad výpověďmi a zkušenostmi osob kulturně činných vážněji
zamyslet.
e) Církev se musí učit podporovat formaci umělců a nezapomínat na rodiny
umělců v tísni. Nemusíme se bát slyšet od umělců oprávněnou kritiku. V
centrálních institucích církve nelze mít jednostranné „kulturní“
preference, ale je nutné učit se nechat zaznít více plurality uměleckého
vnímání.
§ 118
Nutnost zabývat se v tak velké míře dědictvím minulosti někdy přináší
riziko zahleděnosti do těchto hodnot, což může viditelně bránit cestě
kupředu. Investice prostředků a sil by měly být vyváženě rozloženy. Zároveň
je třeba do hloubky porozumět současnosti, jejím výzvám a potřebám, a
najít a vnímat její pozitiva, hledat znamení, která otevírají cestu k
budoucnosti. Naléhavým úkolem je formace nových lidí, kteří budou schopni
rozvíjet nové, krásné reality života a vytvářet tomu odpovídající
kulturní formy, které se už momentem svého vzniku začnou začleňovat do
společného pokladu církve a lidstva.
No, moc spokojeni být nemůžeme. V základním dokumentu IL se slovo hudba vyskytuje pouze 2x (v citaci Společnost pro duchovní hudbu a ve větě "Umělecké památky z oblasti stavitelství, výtvarného umění a hudby patří k těm nejviditelnějším a nejvíce hmatatelným součástem obrazu církve v dnešní době a nacházejí velkou míru přijetí a respektu ve společnosti."), slovo zpěv, varhany či píseň ani jednou. V oblatsi věnované kultuře nás tentokrát převálcovali architekti, památky, kostely. Z SDH nebo partnerské Musaca sacra nebyl na přizván žádný expert. Kdo a jak hájil pozice chrámové hudby se můžete podívat zde.
No, není všem dnům konec. Pokusíme se s tím ještě něco udělat. Neradi bychom hodili flintu do žita a spolehli se na to, že Sněm stejně nic nevyřeší a nerozhodne.
Sestavil: Jiří Kub