DUCHOVNÍ PÉČE O LAIKY PŮSOBÍCÍ V PASTORAČNÍ SLUŽBĚ CÍRKVE
Směrnice ČBK
7. ledna 2001
VYDAL SEKRETARIÁT ČESKÉ BISKUPSKÉ KONFERENCE
PRAHA 2001
(PRO VNITŘNÍ POTŘEBU)
A) OBECNÉ ZÁSADY
Pastorační služba církve spočívá v předávání nadpřirozeného života hlásáním evangelia, udělováním svátostí a vytvářením živého spole-čenství Božího lidu. Je to úkol především svěcených služebníků církve, tj. biskupů, kněží a jáhnů. Základním úkolem laiků je působit jako evangelní kvas ve své rodině, svém povolání a postavení ve světě (srov. Mt 13,33, viz též CIC, kán. 225–227). Přesto však mohou být někteří laici přizváni církví k účasti na její pastorační službě (CIC, kán. 228– 231), především k účasti na předávání evangelia, jeho dosvědčování životem a na vytváření a posilování živého společenství Božího lidu. V těchto společenstvích se stávají krystalizačními body života z víry.
V případě nedostatku kněží mohou laici „nahrazovat podle předpisů práva některé jejich úkoly, totiž zastávat službu slova, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání“ (CIC, kán. 230, § 3). Dokonce mohou pro nedostatek kněží mít účast na pastorační péči o farnost pod vedením kněze, který ji bude řídit (viz CIC, kán. 517, § 2). Vykonávají tak funkci pastoračních asistentů a asistentek, pastoračních pomocníků a pomocnic, katechetů a katechetek (viz poznámku na konci). Respektují však, že přitom nemohou plně nahradit kněze a jáhny, jak to připomíná Instrukce k některým otázkám o spolupráci laiků na službě kněží ze dne 15. srpna 1997.
Protože život lze předávat a posilovat zase jenom životem, jsou pastorační službu schopni vykonávat pouze ti, kteří životem z víry sami žijí. Proto církev připravuje služebníky pastorace a pečuje o ně i během jejich služby nejen dalším odborným vzděláváním, ale rovněž duchov-ním formováním a prohlubováním života z víry. Toto se týká především kněží a stálých jáhnů, ale také laiků, kteří v pastorační službě církve působí.
Ve veřejné pastorační službě církve nemůže nikdo působit z vlastní vůle a jako soukromá osoba, ale musí k tomu být Bohem povolán, a proto církví zastoupenou diecézním biskupem vybrán a ustanoven.
Kriteria povolání spočívají:
1) ve správném úmyslu (v poznání služby, kterou bude vykonávat, a v ochotě ji přijmout),
2) v potřebných fyzických, psychických a sociálních schopnostech (v komunikativnosti, v dobrém vztahu k lidem).
3) ve zdravé katolické víře (která vyzařuje ze života, vydává svědectví a je schopná předávání), v křesťanské naději a obětavé sloužící lásce.
Zájemce o pastorační službu v církvi má projevit svůj zájem biskupovi už před započetím odborné přípravy, a to především skrze svého duchovního správce a s jeho příslušným doporučením. Biskup se prostřednictvím spolehlivých referencí, případně šetřením psychologa může přesvědčit o vhodnosti zájemce pro tuto službu, aby se tak předešlo pozdějším oboustranným zklamáním. U ženatého či vdané se (mimo jiné) vyžaduje společný život v církevně platném a spořádaném manželství a souhlas manželky či manžela s touto službou. Současně je zájemce o pastorační službu v církvi upozorněn, že nedílnou součástí přípravy je vedle přípravy odborné (vzdělání a praxe) též příprava duchovní, a je s ním projednán způsob jeho duchovní formace, většinou pod vedením zkušeného spirituála. S tímto kandidátem pastorační služby je pak biskup v kontaktu sám i prostřednictvím k tomu stanovených a s kandidátem dohodnutých osob (odlišných od spirituála), které ho během přípravy duchovně doprovázejí a mohou i posoudit jeho vhodnost pro příslušnou službu. Toto posouzení biskup bere v úvahu při rozhodování o přijetí kandidáta do pastorační služby, eventuelně při jeho ustanovení ke službě lektora či akolyty. Po úspěšném dokončení studia i duchovní přípravy pak může biskup na základě doporučení odpo-vědných osob přijmout kandidáta do pastorační služby církve. Je třeba zdůraznit, že biskup toto přijetí činí na základě svobodného rozhodnutí, vycházejícího z odpovědnosti, kterou biskup za celou diecézi má. V žádném časovém úseku přípravy ke službě i během služby samotné nelze získat samozřejmý nárok na ustanovení do služby a na její vykonávání.
B) ZÁKLADNÍ STRUKTURA DUCHOVNÍ FORMACE
Na život vůbec – a tím spíše na duchovní život – nelze dát jeden vyčerpávající recept, neboť „to všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce“ (1 Kor 14,33). Odpovědí na Ježíšovu výzvu není nezávazné pohybování se v prostoru, ale je to „úzká cesta“ (Mt 7,14), která vede ke spáse. A cesta znamená určitý řád, krok za krokem postupující směřování k cíli.
Vhodným začátkem opravdu uvědomělého a důsledného duchov-ního života jsou exercicie. Je to hluboké zamyšlení nad dosavadním životem, poctivá svátost smíření obsahující vše dosud prožité – a pak jasný pohled na Krista, ústící do pevného rozhodnutí učinit hledání a plnění Boží vůle základním zákonem svého života. Pro začátek stačí prožít takto intenzivně 3 – 4 dny.
Na exercicie by měly navazovat další kroky:
a) Duchovní vedení – doprovázení zkušeným průvodcem. Může to být spirituál, exercitátor nebo kdokoli, kdo má dost znalostí a duchovní hloubky. Má to být člověk modlitby, oběti, naprosté odevzdanosti do vůle Boží, člověk pokorný a odpoutaný od touhy po uznání a sebepro-sazení. Praxe tohoto „vedení“ může spočívat v pravidelných setkáních, časem snad méně častých nebo omezených potřebností.
b) Společenství – jako místo setkávání s lidmi, kteří udělali podobné rozhodnutí v duchovním životě a jdou stejným směrem. Je třeba směřovat k větší otevřenosti ve společenství, aby bylo možné sdělovat si své zkušenosti na cestě k Bohu.
c) Zapojení do života farnosti a diecéze – děje se především účastí na životě farnosti. Je třeba nabídnout svou službu duchovnímu správci jak pro bohoslužby, tak pro jiné činnosti a služby ve farnosti i v diecézi.
d) Pravidelné rekolekce – rozhodnutí při exerciciích je třeba utvrzovat a prohlubovat při pravidelných rekolekcích. Mohou to být kratší setkání, třeba na víkend nebo jen na jeden den.
Čas od času (1x za 3 roky) je dobré zopakovat základní exercicie.
C) DUCHOVNÍ PÉČE BĚHEM PŘÍPRAVY
Vzhledem k různému typu příprav na pastorační službu laiků je třeba pojednat o každé skupině zvlášť.
I) STUDENTI TEOLOGICKÝCH FAKULT
Doporučujeme zařadit do programu přednášek pro tyto studenty prakticky zaměřený předmět Uvedení do duchovního života se zřetelem ke spiritualitě laiků.
Požadujeme pořádat pro ně dvakrát ročně rekolekce, kterých by se mohli zúčastnit i jejich partneři v manželství; je třeba, aby rekolekce vedli ti, kdo mají zkušenost s laiky působícími v pastorační službě.
1) denní studium
Je žádoucí ustanovit spirituála (kněze či osvědčeného jáhna), který by o studenty duchovně pečoval a vedl je.
Vzhledem k tomu, že tito laici v pastorační službě budou často středem života různých společenství ve farnostech a v diecézi, je nutné, aby sami měli zkušenost s životem ve společenství. Proto považujeme za potřebné zařadit do jejich studijního programu osvojení si práce v různých typech společenství formou skupinových sezení, podporu a vedení skupin a práci se skupinovou dynamikou.
2) dálkové studium
Pro všechny posluchače dálkového studia je žádoucí každoroční účast na týdenním duchovně-formačním soustředění zajišťovaném die-cézí, na jehož programu by mělo mimo jiné být i seznámení s výše uvedenými prvky práce se společenstvím. Dále je pro ně velmi důležité, aby měli možnost duchovního vedení spirituálem.
II) POSLUCHAČI KURZŮ PRO PASTORAČNÍ POMOCNÍKY A KATECHETY
Pořadatelům kurzů se doporučuje:
– v celém přednáškovém kurzu dbát nejen o úroveň odborných vědomostí, ale i o to, aby kurz vedl posluchače také k prohloubení duchovního života.
– do programu přednášek zařadit – aspoň zkráceně – prakticky zaměřené uvedení do duchovního života se zřetelem ke spiritualitě laiků a také problematiku práce ve společenství a vedení skupin;
– pořádat dvakrát ročně rekolekce, kterých by se mohli zúčastnit i partneři v manželství; je třeba, aby rekolekce vedli ti, kdo mají zkušenost s laiky působícími v pastorační službě;
– dbát o to, aby posluchači měli dobré duchovní vedení.
Je nutné dát příležitost, aby studenti teologických fakult i poslu-chači kurzů mohli absolvovat minimálně jednou za tři roky několi-kadenní exercicie – je-li možno i se svými partnery v manželství, případně s rodinami (například o prázdninách).
D) DUCHOVNÍ PÉČE BĚHEM SLUŽBY
1) Duchovní správce řídí pastorační činnost laiků ustanovených ve farnostech, za které je zodpovědný (viz kán. 517, ), a musí znát konkrétní podmínky a problémy této jejich činnosti. Je vhodné, aby znal i jejich život a problémy osobní a rodinné. K prohlubování jejich duchovního života se doporučuje společná modlitba, meditace, duchovní rozhovory a podobně.
2) Je-li třeba, zúčastňují se pastorační asistenti v pracovním poměru v církvi, případně i ostatní pracovníci v pastoraci, vikariátních (děkan-ských) konferencí. Část programu absolvují společně s kněžími a další část obvykle odděleně. Nevyžaduje-li toto pastorační situace, mají samostatná pravidelná duchovně – formační setkání.
3) Duchovní péčí o pastorační asistenty a pomocníky pověří biskup spirituála, se kterým by měli mít možnost se setkávat, kdykoliv to potřebují (po předchozí domluvě). Ten o ně bude pečovat v součinnosti s místními duchovními odpovědnými za jejich pastorační činnost. Organizuje mimo jiné i jejich pravidelná duchovně-formační setkání.
4) Za duchovní péči o katechety odpovídají především duchovní, v jejichž farnosti katecheté působí (zodpovídá, kdo doporučoval žádost o kanonickou misi). Diecézní katechetické středisko vede katechety metodicky, ale ve spolupráci s místními duchovními, a s ohledem na konkrétní situaci může pomáhat i se zajišťováním a organizováním duchovní péče o katechety.
5) Pastorační asistenti a asistentky, pomocníci a pomocnice, katecheti a katechetky mají povinnost zúčastnit se obvykle dvakrát do roka rekolekcí (jednodenní nebo víkendové) a povinnost absolvovat aspoň jednou za tři roky exercicie – pokud možno se svými partnery v manželství.
6) Osoby odpovědné za duchovní péči o laiky působící v pastorační službě mají neustále na paměti, že manželství a rodiny těchto laiků mají přednost před službou v církvi. Proto je třeba také pamatovat na permanentní spolupráci a duchovní formaci partnerů u laiků žijících v manželství a najít vždy dostatek prostoru a času ke společnému řešení problémů (a k pastoraci) v rodinách těchto laiků působících v pastorační službě.
7) Všichni by měli mít možnost setkat se minimálně jednou do roka k rozhovoru se svým biskupem, v naléhavém případě kdykoliv to je možné.
Tento dokument byl schválen na 40. plenárním zasedání ČBK dne
24. ledna 2001 v Praze.