Před časem jsme mohli v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně vyslechnout koncert soudobé duchovní hudby. Jako již po několikáté jsme mohli být svědky provedení děl našich soudobých autorů. Byla provedena díla autorů: Jiřího Laburdy, Václava Hálka, Svatopluka Havelky, Jiřího Temla, Ivana Kurze a Lukáše Hurníka. Bylo velmi zajímavé srovnávat jednotlivá díla a styly jejich autorů.

Úvodní skladba byla z díla Jiřího Laburdy (* 1931). Slyšeli jsme Preludi ambrosiani pro varhany, jejichž výběr přednesl dómský varhaník Josef Kšica. Je opravdu škoda, že jsme nemohli vyposlechnout celý desetidílný cyklus, i když  výběr sedmi částí byl  reprezentativní. Některé části byly spíše meditativní, jiné naopak velmi výbojné. Každá věta byla světem sama pro sebe. Skladba, kterou jsme vyslechli byla na opravdu vysoké umělecké úrovni.

O další skladbě bychom však toto říci nemohli. Byla to skladba Václava Hálka (* 1937) Volání královny míru pro alt, housle a varhany. Skladba zazněla v provedení Pavly Kšicové, Evy Bublové a Josefa Kšicy. Je otázka, co zapříčinilo můj negativní postoj k této skladbě. Skladba byla napsána ve velmi ryzím neoklasicistním stylu. Měla velmi líbivé melodie (sólové výstupy houslí) i poměrně jednoduše napsaný pěvecký part. Teď mi jistě bude mnoho lidí oponovat, protože toto je možná jejich představa soudobé hudby, která by se měla ozývat z chrámových kůrů. Nechme tedy hudební jazyk stranou, protože jeho diferenciace a vhodnost použití je věc názoru. Problémy hledejme tedy spíše v interpretaci. Výkon pana Kšicy byl, jako ostatně vždy, výborný. Interpretace Evy Bublové byl slušná, avšak ucho zkušeného posluchače mohlo najít občas nečistoty, které kazily dojem z poslechu. Výkon Pavly Kšicové však dobrý nebyl, připadá mi, jako by vůbec nepochopila styl, jakým autor skladbu napsal. Její interpretace měla ke klasickému zpěvu daleko, spíše připomínala přednes populární hudby nehledě na intonační potíže v některých částech. Výkon umělců byl oceněn vlažným potleskem.

Třetím číslem programu byly Tři psalmodie pro soprán, mezzosoprán, baryton a cimbál prof. Jiřího Havelky (* 1925). U tohoto autora můžeme již delší čas pozorovat příklon k duchovní tematice. Skladba ač velmi netradiční, působila svěže, i když její realizaci považuji za běžné mše téměř nereálnou. Dílo jsme vyslechli v provedení Kateřina Fürstová, Monika Žáková, Petr Matuszek a Jan Mikušek. Výkon mladých interpretů byl výborný, velmi dobře se vyrovnali s rytmickými i intonačními nároky a skladba se tak stala důstojným vyvrcholením první části koncertu.

Druhá část koncertu patřila našemu pravděpodobně nejlepšímu dětskému sboru. Kühnův dětský sbor se svým sbormistrem prof. Jiřím Chválou oslavil letos v květnu již 70. výročí od svého založení a jeho tradice se projevuje ve velmi vysoké interpretační úrovni.

První skladbou druhé části večera byl Žalm 136 pro dětská sóla, dětský sbor a smyčce (nebo smyčcové kvarteto) Jiřího Temla (* 1935). Kühnův dětský sbor doprovodilo Stamicovo kvarteto ve složení Jindřich Pazdera, Josef Kekula – housle, Jan Pěruška – viola a Vladimír Leixner – violoncello. „Téma, které jsem si vybral“ říká skladatel  „obrací pozornost záměrně k duchovním a etickým hodnotám, které se z našeho života obklopeného konzumním shonem a malichernostmi postupně vytrácejí“. Skladba zazněla v hebrejském originále. Bylo zajímavé pozorovat aleatorní části, které však byly napsány tak, že jejich interpretace nepůsobila větších potíží.

Veni, Sancte Spiritus pro dětský sbor a smyčcové kvarteto prof. Ivana Kurze (* 1947) bylo bezpochyby vrcholem večera. Skladba našeho předního autora ukázala kvality jejího tvůrce.     „Naše epocha není jen postkomunistická, ale i postdemokratická. Pohleďme na dnešní nemocný svět. Doslova hoří. Lidstvo se nebezpečně rozděluje. Jsou v něm na jedné straně ctižádostivci a fanatici, jež nic nezastaví, jsou v něm na druhé straně ale také ubití, rozdrcení… a zbytek, kterého se utrpení momentálně netýká, se většinou lhostejně baví. Pohleďme na národy připravené vzájemně se uškrtit vyhlazovacími válkami, vrhnout se jedni proti druhým a pokrýt svět krví a ruinami. Žijeme ve světě střetu dobra a zla. V této situaci se naléhavě ztotožňuji  duchovním textem Veni Sancte Spiritus (Přijď Duchu Svatý … a sešli z nebe paprsek svého světla … umyj, co je špinavé, zavlaž, co je vyschlé, uzdrav, co je zraněné … veď to, co zbloudilo z cesty…). Nechtěl jsem učinit pouze bezmocný výkřik. Toužil jsem, aby skladba přinesla alespoň trochu radosti, která je působení Ducha svatého tolik vlastní. Z tohoto důvodu jsem si v kompozici pohrál i se světem spirituálu – neužil jsem citaci, avšak snažil jsem se naladit spirituálu podobnou výrazovou rovinu. Chtěl jsem poukázat k možnému vítězství nad zoufalstvím naší doby a přinést, alespoň symbolicky, trochu naděje“. Tolik slovo autora. Dílo provedl opět Kühnův dětský sbor řízený prof. Jiřím Chválou za doprovodu Stamicova kvarteta. Interpretace ukázala zcela mimořádnou technickou a uměleckou úroveň obou těles i díla samotného. Ve střední části opravdu na nás sestupoval Duch Svatý, bylo to velmi patrné. Co dodat? Snad ještě někdy tuto skladbu uslyšíme (mimochodem nedávno byla natočena pro Český rozhlas, který celý koncert snímal).

Závěr koncertu patřil Lukáši Hurníkovi a jeho komorní kantátě pro baryton, dětský sbor a varhany. Sólový part přednesl Roman Janál, zpíval Kühnův dětský sbor a na varhany hrál Jan Kalfus. komorní kantáta pro baryton, dětský sbor a varhany. Ke své skladbě uvádí: „V úryvku z Izajáše, který pro mne vybrala Vladimíra Lukařová, jsem byl nejprve osloven zejména opakujícím se zvoláním, zda někdo uvěří zprávě, která se tu podává. Naše doba nás přece učí hned tak něčemu neuvěřit, takže mi ta otázka připadala dosti živá. Druhá věc, která mne zaujala, byl obsahový kontrast mezi ‚temnotou‘ na začátku a ‚světlem‘ na konci. Důležitá mi připadala také pasáž, v níž se konstatuje, že ‚bloudíme jako ovce‘. Když jsem se pak při kompozici zabýval textem intenzívně, našel jsem i mnohem hlubší roviny. Některé jsem se pokusil vyjádřit hudbou (a to velmi různorodou: od dvojité fugy přes blues až k minimalistickým ostinátům), jiné si s dovolením nechávám pro sebe.“ Skladba byla pěkná a je příslibem  do budoucna. Autorovy kvality se ostatně projevily již dříve. Interpretační úroveň byla opět na nejvyšší možné úrovni.

Závěrem bych chtěl říci, že je opravdu škoda, že se v naší zemi nenajde dostatek finančních prostředků k provozování soudobé duchovní hudby, která je tím odsunuta na pokraj zájmu společnosti. Je důležité, že se tyto koncerty konají již po několikáté za sebou. Všem organizátorům patří velký dík za prokázané úsilí zvrátit nemilosrdný útlak soudobé vážné hudby, která je bohužel i z chrámů vykazována odpadními produkty populární hudby.

Jan Fila