Obracím se na Vás jako na nejvyššího představitele naší katolické církve u nás. Zneklidňuje mě pastorační prohra po roce l989, kdy měla církev v našem národě velký kredit. Proč tomu tak je? I když v pastýřském listě k začátku osmého roku Desetiletí se vyjadřuje všemožná podpora liturgii a zvláště hudbě a zpěvu, praxe je jiná.

Stále se chceme přiblížit různým církvičkám a sektám, které krom eucharistie mohou nabídnout ve svých modlitebnách někdy i více než my, protože mají perfektně vyškolené kazatele (manažery), kteří jsou školeni v manipulaci s lidmi. My, kteří máme nádherné chrámy s překrásnou výtvarnou výzdobou a nádhernou, několik set let prováděnou liturgickou hudbou, tuto hudbu vyhazujeme.

Kdybych se Vás zeptal, pane kardinále, proč neodstraníte z gotické části katedrály oltář sv. Jana Nepomuckého, řekl byste asi, že by to bylo barbarství. Kdybych Vám nabídl při bohoslužbě provedení některé slavnostní mše Dvořáka, Brucknera, Hanuše, které jsem před mnoha lety u sv. Víta provedl, řekl byste asi to, co říká mnoho kněží. Je to moc dlouhé a lidé tomu nerozumí. Proč však podceňujete naše věřící ? Stačí, když kněz upozorní, že v kancionálu je celý mešní latinský text s překladem. Co se týče délky, kam stále pospícháme ? Kdo spěchá, může jít na tichou mši, a kdo jde na slavnou mši zpívanou, ten si čas udělá. Na koncertě vydrží lidé poslouchat soustředěně třeba dvě hodiny a nevadí jim to. Jak říkal prof. O. A. Tichý blahé paměti: “Slavná mše svatá se může sloužit bez gotické katedrály a vůbec bez kostela, ale nemůže se konat bez zpěvu. To už by nebyla slavná mše, ale tichá t.j. jiný liturgický útvar.”

Jistě, jsou lidé, kterým hudba nic neříká. Jiným však dává velmi mnoho, víc než sebekrásnější mluvené slovo. Znám několik lidí, kteří byli k víře přivedeni prostřednictvím hudby. A ty druhé je třeba vést k vnímání krásy výchovou a neponechat je demoralizačnímu vlivu komerční hudby. Právě tady by mohla církev význačnou měrou přispět k mravní obrodě národa. Nepochybuji, že se najdou k tomu potřební, schopní, obětaví a pro věc zapálení lidé, ale je k tomu nutná i podpora z vyšších církevních míst, včetně té Vaší.

Po celém světě se snaží pozvednou hudebnost svých dětí. Proč? Jeden latinský učenec řekl: “Umění nejen bystří náš rozum, ale napravuje i mravy.” V Anglii koncem minulého století John Kervin přišel na to, že zpěvem se dá rozvinout i intelekt retardovaných děti. Zoltán Kodály, význačný maďarský skladatel, v roce 19?7 při návštěvě Anglie byl nadšen touto metodou a začal ji zavádět v Maďarsku. Dnes každá škola má pěvecký sbor. Vážili si ho i komunisté, ačkoliv on sám k nim nepatřil. Jeho krajané, bratři Silvajnové, zavedli tuto metodu ve Finsku a rozvinuli ji o hru na hudební nástroje, která se nazývá “Barevné struny”. Děti se učí podle barev rozeznávat tóny.

Proč Vám to píši? Protože toto před několika stoletími bylo v Čechách. Byli jsem zváni konzervatoří Evropy. Po dvousetleté devastaci našeho národa přišli po Bílé hoře jesuité. Na co vsadili? Na dokonalé školství a kulturu. Dali lidem krásné chrámy, naplnili je překrásnou výtvarnou výzdobou, ale také nádherou krásné hudby a zpěvu, což na lidskou duši také nejvíce působí. U nás existovala vazba škola - kostel. Kantor, většinou vynikající muzikant, učil děti při houslích od malička zpívat. Potřeboval je k provozování liturgické hudby v kostele. Zpívat v kostele bylo privilegiem těch nejlepších a ti opravdu nejlepší chodili na studie. Bydleli v klášterech, kde kromě zabezpečení hmotného a studií literních se jim dostalo jako choralistům znamenitého školení pod vynikajícími řediteli kůrů. Takový Černohorský, Zach, Seger a jiní byli opravdu světoví umělci.

Proto vidím budoucnost našeho národa a církve zase v sepětí škola - kostel - hudba.

Chesterton říká: “Tradice je poučení, kterého se nám dostává od našich mrtvých předků.”

Ucho vnímá abstraktněji než oko, protože mu to předává člověk. Pokládáme to za milost, že můžeme tyto duchovní věci sdělovat. A jsme ochuzováni, když je nám to odpíráno. Proč jsme studovali, pracovali, rozmnožovali hřivnu, která nám byla dána, když se nemůžeme modlit a chválit Pána nejlépe, jak dokážeme. Třetí svět se vrací v náboženských obřadech ke své kultuře. My tu svoji odhazujeme na smetiště a nahrazujeme písničkami ubohými po stránce hudební, ale i v textech stačí, když je tam Bůh a Aleluja.

Člověk potřebuje transcendenci. Samotná imanence je pro něj příliš těsná. Pravdou je, že k náboženství patří také cit a že jsou pochybné reformy, které mu živnou půdu odnímají.

Budete mluvit o účasti lidu. Nemůže být takovou účastí vnímání duchem a smysly? Ještě bych dodal. Celý svět se žene za byznysem. My jsme toto převzali ze západu. Zároveň jsme převzali i satanismus, jehož mluvčími jsou Hard rock, pornografie a organizované násilí. Proto si myslím, že křesťanské umění a zvláště hudba, liturgická hudba může naši mládež zachránit. I když budou chodit do chrámů jen za krásnou duchovní hudbou, Duch vane, kde chce. Znám tři kněze, kteří chodili do chrámu jen za krásnou hudbou. Proto dejte jim tuto krásu nejen do chrámů, ale i v křesťanském vysílání.

Rád bych poukázal na velký druhotný význam chrámových sborů, které by neměly chybět v žádné farnosti, pokud jsou tam alespoň minimální předpoklady. Takový sbor vytváří většinou výborné společenství, které se pravidelně schází, přitahuje k sobě i hudbymilovné jinověrce čí nevěrce. Ti pak mohou slyšet při bohoslužbách i slovo Boží, k čemuž by se jinak nedostali. Jsou v tom veliké pastorační možnosti, zvláště pokud p. farář projevuje o sbor i hudbu zájem a dovede ho vzbudit i u ostatních. Zájezdy pak skýtají výbornou příležitost pro vzájemné poznávání různých farností, případně i k navázání styků za hranicemi. A konečně, mladí lidé obou pohlaví tu mají příležitost se poznávat - z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že takto vzniklo mnoho dobrých katolických rodin. Mysleme na budoucnost! Samozřejmě celá věc naráží na otázku odborné úrovně varhaníků, resp. ředitelů kůrů. V tomto ohledu nás asi čeká ještě mnoho práce, ale je třeba začít.

Na závěr bych citoval papeže Pavla VI., který řekl na mezinárodním sjezdu zpěváků posvátné liturgie: “Sv. Ambrož říká, že zpěv žalmů je požehnáním lidu, chválou Boží, bohoslužbou shromážděných, všeobecným souhlasem, slovem všech, hlasem církve, zvučným vyznáním víry, zbožností plnou krás, jásáním svobody. Zmírňuje rozčílení, uklidňuje úzkosti, vzdaluje trampoty. Zpívá se pro radost a člověk se tak učí věřit. Toto budiž vaším programem a kéž vás toto vede jako jitřní světlo, jako nepřerušená melodie až k blaživému spočinutí u Boha ve věčné harmonii a v plné radosti jeho nebeského království.”

Toto je vše, co jsem Vám chtěl řídi osobně, ale bylo mi řečeno ve Vašem sekretariátu, že to musím napsat. Proto tak činím a prosím ještě o rozmluvu.

Václav Dobrodinský