Ve dnech 25. - 27. ledna 2001 se konal ve Vatikánu Mezinárodní kongres o posvátné hudbě, o kterém se předem u nás nikdo od představitelů místní církve nedozvěděl. K účastníkům kongresu pronesl promluvu Jan Pavel II. Její text můžete najít v němčině zde (snadno se doklikáte i na jiné jazyky) a podle našeho názoru je velmi podnětný. Něco jako odraz deklarace "Dominus Iesus" v oblasti posvátné hudby. Český překlad následuje:

Pane kardinále, milí přátelé!

1. Srdečně zdravím všechny účastníky Kongresu církevní hudby a děkuji všem, kteří přispěli k tomuto setkání. Jsou to Papežská rada pro kulturu, Národní akademie "Santa Cecília", Papežský, institut pro církevní hudbu, Římská opera a Papežská akademie virtuosů krásných umění a literatury se sídlem v Pantheonu. Zvláštní poděkování patří kardinálu Paulu Poupardovi za přátelská slova, jimiž mě jménem vás všech pozdravil.
Je pro mě velkou radostí, že mohu přijmout vás skladatele, hudebníky, odborníky na liturgii a učitele církevní hudby, kteří jste přijeli ze všech částí světa. Vaše odbornost propůjčuje tomuto kongresu skutečnou uměleckou a liturgickou kvalitu, jakož i nespornou univerzální dimenzi. Zvláště bych chtěl pozdravit také zástupce Ekumenického patriarchátu z Cařihradu, Patriarchátu ruské pravoslavné církve a Světového luteránského svazu, jejichž přitomnost je pro nás výzvou ke sjednoceni našich hudebních pokladů. Takováto setkání nám umožňují pokročit na cestě sjednocení skrze modlitbu, která nachází jeden z nejkrásnějších způsobů svého vyjádření v našem kulturním a duchovním dědictví.
Nakonec bych chtěl s úctou a uznáním pozdravit zástupce židovské náboženské obce, kteří tento odborný kongres křesťanské církevní hudby obohatí svými specifickými zkušenostmi.

2. „Chvalozpěv, který se navěky zpívá Bohu na nebi a který přinesl na tento svět Velekněz Ježíš Kristus, se v podivuhodném bohatství různých forem uskutečňuje v církvi již po tolik staletí.“ Apoštolská konstiuce Laudis canticum, jíž papež Pavel VI. v r. 1970 v rámci liturgické obnovy II. vatikánského koncilu promulgoval Denní modlitbu církve, příkladným způsobem vyjadřuje hloubku povolání církve. Ona je vedena k tomu, aby svou každodenní vděčnost vyjadřovala neustálou oslavou Nejsvětější Trojice. Svůj věčný chvalozpěv církev rozvíjí v polyfonii a v rozmanitých formách umění. Její hudební tradice představuje dědictví nevýstižné ceny, neboť církevní hudbě přísluší zprostředkovávat pravdu mysteria, slaveného v liturgii (srv. Sacrosannctum concilium 112).
Vycházejíc ze staré židovské tradice (srv. 1 Kron 16,4-9.23; Ž 81/80), z níž čerpal i Kristus a apoštolové (srv. Mt 26,30; Ef 5,19; Kol 3,16), rozvíjela se církevní hudba během staletí ve všech světadílech v duchu vlastním jednotlivým kulturám a tak zvěstovala úžasnou tvůrčí sílu, jíž využívaly různé liturgické rodiny Východu i Západu. Poslední koncil se znovu ujal tohoto dědictví minulosti a vykonal cennou systematickou práci s ohledem na pastoraci. Tak byla církevní hudbě věnována dokonce vlastni kapitola v konstituci o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium. Od časů Pavla VI. se Kongregace pro bohoslužbu a svátosti stará o to, aby byly tyto úvahy též uskutečněny. K tormu byla vydána instrukce Musicam sacram (5. března 1967).

3. Církevní hudba je podstatnou součástí liturgie. Gregoriánský chorál, který církev považuje za „vlastní zpěv římské liturgie“ (tamtéž 116), je jedinečným a univerzálním duchovním a kulturním dědictvím, které nám bylo odevzdáno jako nejčistší hudební vyjádřeni církevní hudby, ve službě Božímu slovu. Jeho vliv na vývoj evropské hudby byl značný. K obnově liturgie a zejména církevní hudby přispěla jak papežem Pavlem VI. podporovaná vědecká práce na poli paleografie a vydávání rekopilací gregoriánského chorálu opatstvím sv. Petra v Solesmes, tak i vznik nových chorálních schol.
I když církev přiznává gregoriánskému zpěvu význačné místo, zůstává otevřená i jiným hudebním formám, zejména polyfonii. Je však žádoucí, aby tyto rozmanité formy církevní hudby odpovídaly „duchu liturgie“ (tamtéž). V tomto ohledu je směrodatné zejména dílo Piera Luigi da Palestriny, mistra klasické polyfonie.

4. Zejména ve druhé polovině 20. století se oblast lidového náboženského zpěvu rozvíjela v souladu s přáním, které vyjádřil II. vatikánský koncil, totiž že má být „promyšleně podporován“ (Sacrosanctum concilium, 118). Tento druh zpěvu je zvláště vhodný pro účast věřících na pobožnostech i na liturgii samé a vyžaduje od skladatelů i básníků tvůrčí kvality, aby se srdce věřících otevřela hlubšímu pochopení textů vyjádřených hudbou. To přirozeně platí i o tradiční hudbě, jíž koncil vyslovil velké uznání a vyžadoval, aby se podílela „jak na utváření náboženského cítění všech národů, tak na přizpůsobování liturgie jejich národní povaze“ (tamtéž, 119).
Lidový zpěv, který je poutem jednoty a radostným výrazem modlícího se společenství, podporuje hlásání jedné víry a propůjčuje liturgickým shromážděním jedinečnou slavnostnost. Během Velkého jubilea jsem často s velkou radostí prožíval, jak velké množství věřicích shromážděných na náměstí sv. Petra jedním hlasem vyjadřovalo díky církve. Znovu bych rád poděkoval všem, kteří přispěli k oslavám Jubilea. Bylo příkladné, jak zejména při papežských bohoslužbách k tomu byl využíván poklad církevní hudby. Gregoriánský chorál, klasická i současná polyfonie a lidový zpěv, zvláště Hymna velkého jubilea umožnily, že se liturgické slavnosti odehrávaly uctivě a velmi kvalitně. Také varhanní a instrumentální hudba měly své místo při oslavách Jubilea a úžasně přispěly ke sjednocení srdcí ve víře a lásce, překonávajíce různost jazyků a kultur.
 Jubilejní rok byl však zároveň příležitostí k mnoha kulturním událostem, zejména koncertům náboženské hudby. Tato vyjadřovací forma hudby, která není ničím jiným než dalším rozvinutím církevní hudby ve vlastním slova smyslu, má vynikající význam. Dnes si připomínáme sté výročí úmrtí velkého skladatele Giuseppe Verdiho, kterému křesťanské dědictví za tolik vděčí. Proto bych dnes chtěl skladatelům, sbormistrům, hudebníkům a interpretům, jakož i vedoucím osobnostem společností, organizací a hudebních svazů poděkovat za jejich úsilí: provozujete repertoár, který představuje velké kulturní bohatství, a vyjadřujete jím velké hodnoty, spojené s biblickým zjevením - život Krista a svatých i tajemství života a smrti - které jsou obsahem křesťanské liturgie. Zároveň náboženská hudba staví mosty mezi poselstvím spásy a všemi, kteří Krista ještě zcela a úplně nepřijali, jsou však vnímaví pro krásu, neboť „krása je znamením tajemství a připomínkou transcendence“ (List umělcům, 16). Krása umožňuje plodný dialog.

5. Aplikace směrnic II. vatikánského koncilu k obnově církevní hudby a liturgického zpěvu zejména v oblasti sborů, dómských pěveckých škol a schól cantorum vyžaduje v dnešní době z kulturního hlediska od pastýřů i věřících solidní duchovní, liturgické a hudební vzdělání. Navíc je nutné prohloubené přemýšlení, aby se definovala kritéria pro vznik a šíření vysoce kvalitního repertoáru, která hudbě umožní přiměřeným způsobem sloužit, jejímu vlastnímu cíli a účelu, totiž „oslavě Boha a posvěcení věřících“ (Sacrosanctum concílium, 112). To platí především pro instrumentální hudbu. I když varhany stále zůstávají hlavním nástrojem církevní hudby, zavádějí současné skladby stále rozmanitější instrumentální formace. Je mým přáním, aby toto bohatství pomohlo modlící se církvi k tomu, aby její oslavná symfonie souzněla s „diapasonem“ Krista Vykupitele.

6. Milí hudebníci, básníci a odborníci na liturgii, váš podíl na tomto dění je nezbytný. „Kolik salkrálních skladeb bylo během staletí vypracováno lidmi hluboce prnoiknutými smyslem pro tajemství! Nesčetní věřící živili svou víru melodiemi, které vytryskly ze srdce jiných věřících a staly se součástí liturgie, nebo alespoň velmi napomohly jejímu důstojnému průběhu. Ve zpěvu zakoušíme víru jako přemíru radosti, lásky, důvěryplného očekávání spásonosného zásahu Boha.“ (List umělcům, 12)
 Jsem si jist, že budete velkoryse pomáhat k uchování a rozmnožení kulturního bohatství církevní huby ve službách úctyplné liturgie jako privilegovaného místa inkulturace víry a evangelizace kultur. V tomto smyslu vás svěřuji přímluvě Panny Marie, která věděla, jak má opěivovat Boží divy. Ze srdce vám a všem vašim blízkým uděluji apoštolské požehnání.

Křesťanská radost vyjádřená zpěvem musí poznamenat každý den týdne a zaznívat silně zejména v neděli – den Páně – se zvláště radostnou zvěstí. Existuje těsné spojení mezi hudbou a zpěvem na jedné straně a kontemplací posvátných tajemství a modlitbou na straně druhé. Měřítko, které musí inspirovat všechny skladatele a provozovatele posvátné hudby, je krása, která povzbuzuje k modlitbě. Jestliže jsou zpěv a hudba znameními přítomnosti a činnosti Ducha svatého, tak vzbuzují určitým způsobem společenství s Trojicí. Liturgie se tak stává „opus Trinitatis“. Zpívání při liturgii však musí vyplývat z „sentire cum Ecclesia“*. Jedině tento způsob navozuje jednotu s Bohem a umělecká schopnost se zapojuje do šťastné syntézy, ve které dvě složky – zpěv a velebení – zcela prostupují liturgii.

* (být stejného smýšlení s církví - pozn. překladatele)

+ 1. Hymnus, který nyní vedl naši modlitbu, je posledním zpěvem žaltáře, 150. žalm. Zavěrečn slovo, jež zazní v knize modliteb Izraele je „alleluja“, to je čirá chvála Boha a kvůli tomu je žalm zařazen dvakrát do liturgie chval, druhou a čtvrtou neděli.

Krátký text je skandován desíti imperativy, které opakují totéž slovo „ hallelú“, chvalte! Zdá se jakoby věčná hudba a zpěv nikdy neumlkaly, jak tomu bude ve slavném alleluja v Haendlově Mesiáši. Chvála Boha se stává jakýmsi dýcháním duše, které neustává. Jak bylo napsáno: „Toto je jedna z odměn, že jsme lidé: pokojné velebení a schopnost oslavovat. Dobře ji vyjadřuje jedna věta rabího Akiby, kterou opakoval svým žákům: Každý den jeden zpěv, jeden zpěv pro každý den“ (A.J.Heschel „Chi é l´uomo? , Milano 1971, str 198).

+ 2. Zdá se, že se 150. žalm odvíjí ve třech fázích. V úvodu (vv 1.-2) se pohled upírá na „Pána“ v „jeho svatyni“ na „jeho moc“, na „jeho divy“ na „jeho velikost“. V druhé fázi, podobné pravé a vlastní hudební formě – je do chvály zapojen orchestr chrámu na Sionu (sr vv.3-5), který doprovází zpěv a posvátný tanec. Konečně v posledním verši žalmu (sr. v. 5c) vstupuje na scénu vesmír, reprezentovaný „vším, co má dech“ podle doslovného překladu hebrejského originálu. Sám život se stává chválou, která stoupá od tvorů ke Stvořiteli.

+ 3. My se nyní, při tomto prvním setkání se 150. žalmem, spokojíme s tím, že se zaměříme na první a poslední fázi hymnu. Jsou jakýmsi rámcem druhé fáze, která tvoří srdce skladby; tou se budeme zabývat v budoucnosti, když bude žalm znovu předložen v liturgii chval.

Prvním místem, kde se odvíjí linie hudby a modlitby je „svatyně“ (sr. v. 1) . Hebrejský originál hovoří o „posvátném“ čistém a transcendentálním areálu, kde přebývá Bůh. Je tam tedy odkaz na nebeský a rajský hoprizont, kde se, jak upřesní kniha Zjevení, slaví věčná a dokonalá bohoslužba Beránkovi (sr. např. Zj 5, 6-14). Tajemství Boha, v němž jsou svatí přijati do plného společenství, je prostředím světla a radosti, zjevení a lásky. Není to náhoda, že starobylý řecký překlad Septuaginta a také latinský překlad Vulgata uvádějí, místo „svatyně“ slovo“ svatí“. „Chvalte Hospodina mezi jeho svatými“.

+ 4. Z nebes se myšlenka přenese samo sebou na zem a to důrazem, na „divy“, jež Bůh vykonal a které ukazují „jeho nesmírnou velikost“(v. 2). Tyto divy líčí 104. žalm, který vybízí Izraelity, aby „přemýšleli o všech divech“ Boha (v. 2) a přípomíná „divy, které vykonal, jeho zázraky a rozsudky jeho úst“; žalmista pak připomíná „smlouvu, kterou uzavřel s Abrahámem (v 9.) mimořádný Josefův příběh, divy při vysvobození z Egypta a přechod pouští a konečně dar země. Jiný žalm hovoří o úzkostných situacích, z nichž Pán vysvobozuje ty, kteří k němu „křičí“; osvobození lidé jsou opakovaně vyzýváni, aby vzdávali díky za divy, které Bůh vykonal: „Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství za divy, jež pro lidi koná“ (Ž 106, 8.15.21. 31).

Tak lze v našem žalmu pochopit odkaz na „bohatýrské činy“, jak říká hebrejský originál, to je „mocné divy“ (sr. v.2), které Bůh rozsévá po dějinách spásy. Chvála se stává vyznáním víry v Boha Stvořitele a Vykupitele, jásavou oslavou božské lásky, která se projevuje tím, že tvoří, zachraňuje, dává život a osvobozuje.

+ 5. Docházíme tak k poslednímu verši 150. žalmu (sr. v. 5c). Hebrejský výraz užitý na označení žijících, kteří chválí Boha, odkazuje na dech, jak se tehdy říkalo, ale také na něco niterného a hlubokého, vloženého do člověka.

Lze-li myslet na to, že celý život stvoření je hymnus chvály na Stvořitele, je však mnohem přesnější zastávat, že první místo v tomto sboru je vyhrazeno lidské bytosti. Skrze ni, mluvčí celého stvoření, všichni žijící chválí Hosspodina. Náš dech života, který také znamená sebevědomí, uvědomělost a svobodu (sr Př 20,27) se stává zpěvem a modlitbou celého života, který tepe ve vesmíru.

Proto když mezi sebou mluvíme užíváme slov „žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpíváme a hrajeme Pánu“ (Ef 5,19).

+ 6. Když hebrejské rukopisy přepisují 150.žalm reprodukují často Menorah, proslulý sedmiramenný svícen, stojící ve velesvatyni jeruzalémského chrámu. Narážejí tak na krásný výklad tohoto žalmu, pravé a vlastní „Amen“ ve stálé modlitbě našich „starších bratří“: celý člověk, všemi nástroji a hudebními formami, které jeho génius vynalezl - polnicemi, harfami, citerami, bubny a tanci, strunami a flétnami, zvučnými cymbály a cymbály dunivými, „jak říká žalm – ale i „všechno, co má dech“ je vybízeno, aby hořelo jako Menorah před velesvatyní ve stálé modlitbě chvály a díkuvzdání.

Spojeni se Synem, dokonalým hlasem celého jím stvořeného světa, se i my stáváme neustálou modlitbou před Božím trůnem.

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu