Středověký mariánský hymnus Stabat Mater, jehož autorství i doba vzniku jsou nejisté, má velmi zajímavou historii. V oficiální katolické liturgii sice nikdy (navzdory své všeobecně uznávané kráse) nezaujal místo srovnatelné s jinými slavnými mariánskými hymny, s velikou oblibou se však k němu obracela nejen lidová zbožnost, ale také nesmírné množství hudebních skladatelů.
Obojí postoj, veliká obliba na straně jedné i jistá rezervovanost na straně druhé, souvisí nepochybně s vypjatou a rozjitřenou spiritualitou tohoto hymnu. Spiritualitou, jejímž centrem je utrpení a náš vztah k němu.
Utrpení v tomto hymnu vystupuje v dvojí podobě. Na jedné straně jako cosi nesmyslně krutého, absurdního a zvráceného, jako něco, co nemá být. Obrazem této absurdnosti je trpící matka bezmocně sledující z bezprostřední blízkosti potupnou a děsivou smrt milovaného syna.
Na druhé straně však utrpení není v tomto hymnu představeno jako cosi, čemu bychom se měli za každou cenu vyhnout, či proti čemu bychom se měli všemi silami vzepřít. Maria před utrpením ani neutíká, ani proti němu (ať již slovy či skutky) nebojuje. Nevrhá se v zuřivé bezmoci na římské vojáky, ani jim nezlořečí. Nevyčítá Ježíšovým učedníkům, že jejího syna v nejtěžší hodině opustili, neproklíná ani krutého Boha, že cosi takového dovolil, ani se neuzavírá do tiché a stravující zahořklosti vůči celému světu. Maria tohoto hymnu je Mater dolorosa, matka bolestná a plačící, především však je Marií stojící. Maria zde není člověkem činu. Maria jakoby nic nedělá: „pouze“ stojí. Ne náhodou se tento hymnus podle svých prvých slov jmenuje Stabat Mater, Stála Matka. Hlavním Mariiným „činem“, kolem něhož krouží celý hymnus, je právě to, že „pouze“ stojí. Což však znamená nesmírně mnoho: Maria vydrží stát trpícímu Kristu na blízku a s velikou otevřeností nechává na sebe doléhat všechnu krutou tíhu této chvíle. Meč bolesti ji proniká až do nejzažších hlubin duše a tímto bolestným způsobem si vše „ukládá ve svém srdci“.
Toto vylíčení Marie pod křížem je však v jistém smyslu pouze předehrou či prvním dějstvím celého hymnu. Mariin postoj totiž není vylíčen jako cosi, co se pouze jednou odehrálo a co nás sice může dojmout, co se nás však jinak osobně netýká. Jímavý obraz Marie stojící pod křížem se totiž v hymnu postupně proměňuje ve vroucí prosbu, aby se tento Mariin postoj stal i postojem naším.
Nejde přitom pouze o to (jak říká pátá sloka hymnu), že každý člověk, který je jen trochu člověkem, tj. který má oči k vidění a srdce na pravém místě, musí plakat, když hledí na Marii. K Marii stojící pod křížem se podle hymnu nemáme připojit z pouhé soustrasti nebo snad dokonce ze slepé nutnosti, neboť nám stejně nic jiného nezbývá. Mariin postoj se má stát naší cestou, po níž máme z hlubin svého srdce vroucně toužit.
Po čem však máme toužit? Oč přesně autor hymnu (a s ním i nespočetný zástup těch, kteří se k němu během staletí připojili) vlastně prosí? Nikoli o jakékoli utrpení, ale o připojení k tomu, kdo utrpením prošel tak, že ho proměnil. Stabat Mater není nesmyslnou a krutou prosbou o to, aby na nás, natož na druhé, dolehlo co nejvíce utrpení. Stabat Mater je prosbou o to, abychom uměli své utrpení přijmout a vidět ho z té perspektivy, která mu může dát smysl: z perspektivy utrpení toho, který se obětoval za druhé – a tedy i za nás.
Dvořákova Stabat Mater, kterou její autor dokončuje v době, kdy na něj těžce doléhá smrt jeho malých dětí, je krásným svědectvím toho, jak silně a přesvědčivě dokáže hudba vyjádřit to, co je skryto v pozadí celého hymnu a co zaznívá v jeho závěru. A tím je naděje, že bolest a utrpení nemají v našich příbězích poslední slovo, ale že jejich přijetí je branou k tomu, aby naše životní cesta došla svého završení.
Antonín Dvořák, tak jako mnozí další velcí skladatelé, nesložil ve své Stabat Mater tryznu, ani hudbu, která by byla pouze a především jímavá či srdcervoucí. Z tónů jeho skladby zaznívá naopak veliká něha, důstojnost a naděje. Naděje skrytá v postoji té, která si bolest i radost, smutek i štěstí a vše, co je na nás příliš velké a na co tak často nestačíme, uměla s velikou otevřeností uchovávat ve svém srdci.
Přejme si, ať nás tato naděje nikdy zcela neopouští.